Únor 2015

Lacinej návod na lepší život

22. února 2015 v 20:01 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Prej že "strach uvnitř nás". No to víš, že jo. To si zase vymyslel nějakej vůl z blogu(cz) a čeká osmset článků od gothic slečen, který se bojej prvního sexu nebo Islámu a tak. A taky třista článků od starších, už-ne-tak-moc-gothic holek, který se budou smát těm výše zmíněným. Inu, je to boj.

No, já se nikomu výjimečně smát nebudu a přidám se k těm osmi stům a taky něco plácnu vo strachu. Je to totiž krásnej cit, kterej v sobě člověk někdy dost blbě diagnostikuje. Pořád ti někdo hučí do kebule, z čeho všeho bys měl bejt podělanej (no, ten sex, Islám, Putin a rokenrol například). A pak samozřejmě podělanej jsi. Akorát, jak v tom žiješ prakticky pořád, už vlastně ani nevíš, jak takovej strach vypadá. Je to takovej těžce uchopitelnej, obvykle kluzkej prevít, kterej způsobí to, že se ti blbě spí, že se ráno vzbudíš v šest, i když vstáváš ve čtvrt na osm, a už neusneš, že budeš kontrolovat pracovní mejly ve svým chytrým telefonu i o víkendu, že se pojistíš i proti přepadení gangem holandských pedofilních babiček, že budeš tak přemejšlet o tom, jak bude vypadat tvoje budoucnost, že zapomeneš na to, že je nějaký teď a tady, že tak dlouho budeš chodit na různý vyšetření a screeningy všeho možnýho, až z toho fakt něco chytíš (dneska jsem viděl na SAT1 doktora Hause, zase to byla kombinace lepry a antraxu, jak jinak...).

Je to typickej znak civilizace na vrcholu. Někdy se zkrátka musíš dostat do bodu, kdy toho už moc za daných podmínek dostat nemůžeš, a jediný, co se může stát, je, že o něco přijdeš. Proto se dneska většina firem vyspělých ekonomik hedguje proti všemu možnýmu a riziko bere jako něco, co je nutný minimalizovat, jak to jenom jde, a ne jako podmínku podnikání. Nejde jenom o vydělávání prachů, ale je to tam moc hezky vidět. Dělám ve velký americký firmě, kde naprostou většinu prachů naděláme tím, že chudákům klientům ukážeme nejenom to, kde jim reálně unikaj peníze, ale hlavně to "co kdyby...". Lidi, který maj (za cokoliv) zodpovědnost, jsou posraný z toho "co kdyby". Nejcennější jsou lidi, který dokážou v hlavě nést co nejvíc těch "co kdyby". Doby, kdy tohle platilo třeba o lidech se skvělým nápadem, jsou už pár let pryč. Prostě jsem zabředli v totálním cokdybysmu.

No vidíš. Začal jsem tak hezky rádobycynicky a skončil jsem v takovým obludným patosu. Jako každej spisovatel lacinejch článků a návodů na lepší život se teď cejtim povinnej dát sem nějakou praktickou, jednoduchou radu á la Fulghum nebo Coelho. Teda, lepší, protože zase tak lacinej taky nejsem. Co třeba... Už to mám. Podívejte se svýmu Strachu nemilosrdně a odhodlaně do tváře. Můžete začít třeba tady: