Prosinec 2011

Hokejismus

22. prosince 2011 v 11:38 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Českej národ má určitej rys, kterej se k němu hodí jako hrnec na prdel; odborně se v sekundární literatuře profesorů Králičí univerzity označuje jako "hokejismus". Hokejismus je národnostní psychopatologie, která může směle soutěžit s dalšími úchylkami, např. s proklínaným čobolákismem či s obecně opovrhovaným "býti Němcem". Už jsem tady ale někdy v minulosti pustil článek, ve kterém jsem kriticky spílal všemožným národům, a proto se soustřeďme na ten náš hokejismus.

Hokejismus postiženého jedince se projevuje až schizofrenním rozdvojením osobnosti dotyčného nebožáka. Hokejismus nemocného Čecha vede na jedný straně k nekritický glorifikaci podezřelých či obecně kontroverzních osobností či skupin osobností, pořvávání po náměstích, neopodstatněným pocitům národnostní výjimečnosti, nepromyšlené účasti ve všemožných průvodech na podporu čehokoliv, megalomanským podpisovým akcím za hovadiny. Ač jsem si vědom toho, že budu ukřižován, jmenuje dvě osobnosti: Kaplický a Havel, budiž jim země lehká. A samozřejmě - čeští hokejisté coby skupina. Nemám nic zásadního proti Kaplickému ani proti Havlovi. Pokud se budeme bavit jenom o Havlovi, samozřejmě uznávám, že to je velká osobnost českých dějin, byl na důležitém postu v důležitém časovém bodě, byl důležitým symbolem. Jako politika ho obecně nemusím z mnoha důvodů, jako literátovi mu nerozumím ani fň. Nechápu, proč bych se mu měl po jeho smrti klanět a proč to tolik lidí dělá. Něco mi říká, že Havel sám by to, co se děje, neschvaloval.

Druhou tváří hokejismu je naopak český cynismus v tom špatném smyslu slova (jinak pochválen buď cynismus!). Pokud zůstaneme u pana Havla, projevuje se např. i v nenávistných komentářích na jeho osobu, kterých je teď všude pod každým článkem o něm plno. Tenhle druh hokejismu mi v současnosti přijde ještě trapnější a ubožejší, než ten první. Projevuje se i v český neschopnosti a neochotě projevit uznání vůči českým osobnostem, které by mohly sloužit jako skutečné morální vzory. Projevuje se v mezinárodní politice. Projevuje se v typický český "negativitě", která vždycky tak překvapí mý přátele ze zahraničí, když sem přijedou. Všechno je "v prdeli", vždycky je nám "nic moc", všem všechno závidíme. Když to ti naši hokejisti proserou, tak jsou to nuly, "já jsem to říkal hned". Když se českej sportovec v Alpách zabije, je to "kretén, kterej měl zůstat doma", budiž mu to přáno. Neschopnost chápat a chtít cokoliv většího, než to, co má zrovna můj soused.

Nakonec ale - jsem taky Čech. Někdo to prostě dělat musí. A abych skončil Švejkovými slovy, který onu výše uvedenou ambivalentnost naší české nátury krásně vystihuje, dodám: "Na své cestě jsem všude poznal moc dobrý lidi."