Listopad 2011

Moje máma podvádí

18. listopadu 2011 v 12:29 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Moje maminka je jistě inteligentní a úžasná ženská. O tom nemůže být sporu. Studia medicíny zanechala kvůli svému potomstvu a už se k němu (k tomu studiu) nevrátila. To je ale příběh určitě spousty ženských nejen z časů nedávno minulých, ale i z těch aktuálních. Maminka si s tatínkem upletla čtyři děti, minimálně jedno, tj. mě, vychovala, jak se sluší a patří. Maminka je kromě všech svých velkých plusů, kterými jsou kupříkladu schopnost shlédnout prakticky jakýkoliv snímek s Arnoldem Schwarzeneggerem či - její srdcovka - Silvesterem Stallonem, rozvařit jakkoli kvalitní těstoviny a usnout v jakékoli pozici na našem koženém gauči, navíc i nesmírně vtipuplná. Disponuje neobyčejně bystrým a kousavým druhem humoru, zkrátka třída. Netuším, jestli se to u ní vyvinulo jako praktická obrana před strastmi života uprostřed velké rodiny, buď jak buď, maminka má ony příslovečné koule.

Ale k věci. Zanedlouho se opět bude slavit pohanský svátek Vánoc a chudák máma má před sebou opět své klasické dilema: Balení dárků. Máma je praktik, nakupování dárků jí nikdy nečinilo pražádnou obtíž, zkrátka (narozdíl od tatínka), věděla, nevybírala. Co je ale pro ni překážkou nesmírnou, je jejich balení. Protože je to člověk poctivý a pečlivý, opravdu se vždycky snaží. Dárky poté balí pavoučím kokonovitým způsobem á la "zamotáme, zamotáme" ze Slunce, seno, (...), výtvory jsou to vždy nesmírně obdivuhodné. Dárek od maminky by se snad ani rozbalovat neměl, protože ze své podstaty představuje ukázku nejvytříbenějšího abstraktního umění. Účel to vždycky splní. Člověku to dá nějakou námahu, než se obalem prodere ke své knize (ajfounu, meku, tvajlajtu nebo cokoliv je to vaše), zasměje se, paráda. Mámu to ale evidentně frustruje. Proto se vytrvale snaží najít způsob, jak dárky nebalit.

Několik let dávala dárky do dárkových tašek. Proti tomu jsem však začal protestovat, minulý rok tedy změnila metodu. Nedala mi lautr nic. Prostě se na mě naši vykašlali. Sourozenci vyndavali dárečky z taštiček a rozbalovali rozličný obaly, Albert utřel hubu. Když si tatínek všiml, že cosi nesedí, totiž, že jeho nejmladší syn se posmutněle dívá do krbu a krmí se zbylým bramborovým salátem, sebral se a daroval mi v následujících dnech alespoň náramkové hodinky. Nezabalil je. Aby se nedostalo na scénář minulého roku, maminka vymyslela novou fintu. Prostě mi poslala peníze na účet, že prý jsem dost starej a že jsem beztak pořád v Praze a tak. Řekněte, copak je člověk v pětadvaceti starej? Pche! Situaci jsem vyřešil šalamounsky. Nakoupil jsem si dárečky přes internet a nechal je poslat balíkovou službou mamince. Jen ať se snaží...

Psí slinty

11. listopadu 2011 v 15:12 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Včera jsem byl v Komedii na Handkeho hře "Spílání publiku" a zase jsem se přesvědčil, proč člověk musí ty Němčoury milovat. Byla to hra plná pinďourů, piva, motorových pil, seker a sprosťáren. Teda, aby bylo jasno, Handke je Rakušák. Jo, miluju rakouský literáty. Uprostřed všech těch nahatých přirození, prsů a jiných nechutností se odehrávala hra na divadlo, který nemá bejt divadlem, a o to víc jím je (blablabla). No, prostě taková sonda do divadelního "meta-", roviny aktuality, nezachytitelnosti okamžiku, věcnosti věcí (blablabla). Šel jsem do divadla s tím, že si odpočinu od Heideggera, a ejhle, nějak se mi vetřel přímo na jeviště. A vůbec se mi zdá, že v Komedii jsou na ukazování prdelí a pinďourů nějak vysazení. Byl jsem tam tak všehovšudy (dejme tomu) sedmkrát a, pokud mě paměť neklame, bez svlíkání se to obešlo jenom jednou.

Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl. Vidím, že jsem sem přes dva měsíce nenapsal ani čárku a z Autorského klubu (či jak se to tady jmenuje) jsem dosud vyhozen nebyl. Evidentně jsem se už stal tím velkým nedotknutelným idolem, vlhkým snem zdejších pubertálních čtenářek, kterej prostě nemůže bejt smazanej. Řečeno s panem Bobligem z Edelstadtu - já už jsem jinde, já už jsem výš! V podstatě Vám ani nemám co napsat. Já totiž, když jsem spokojenej, nepíšu. Momentálně se zabývám sepisováním diplomky, k čemuž mě ovšem nedovedla spokojenost, ale touha konečně se stát magistrem a moci začít studovat něco jinýho, hlavně ale vypadnout z půdy Univerzity Karlovy, které jsem, pravda, odchovancem poněkud nevděčným. Taky pracuju. Pracuju, protože potřebuju peníze, nebudeme si nic nalhávat. Poslední dobou jsem v jednom stresu za druhým, škola se mi s prací nepříjemně tříská, ale naštěstí jsem už na obou oborech studium uzavřel a odstátnicoval -obhajobu práce si nechávám jako takovej bonbónek na konec. Taky nemám čas na cvičení, běhání a lezení po horách. Místo toho se přežírám, nestíhám a dělám samý hovadiny. Ale přes to všechno jsem spokojenej.

Hele, dneska ze mě asi nevypadne nic světabornýho a ani nic souvislýho, to bych si skoro nechal na někdy jindy. Tak co dál? No, nechal jsem si z USA dopravit přes jednoho spřízněnýho člověka, kterej tam je na vejletě, Therm-a-Rest karimatku, kterou jsem chtěl - tady stojí kolem tří tisíc, v Americe zhruba za polovic. Opět jsem se totiž přesvědčil o platnosti "Kupuješ levně? - Kupuješ třikrát.", všechny samonafukovací karimatky, který jsem kdy doma měl, se mi zcela rozesraly, tak jsem si řekl, že už raději půjdu do kvality. Navíc jsem měkčí, starší, tohle mi určitě prospěje. Je skoro zima a začínám se nehorázně zase těšit do přírody. Budu muset co nejrychleji dobastlit tu nešťastnou diplomku a někam na chvíli vypadnout, i kdyby to mělo být jenom na jednu noc pod stan v raně prosincovým hnusu...

Tak, vylil jsem si srdíčko, tak nazdar. Já vám příště napíšu něco hezkýho, co bude držet pohromadě. Slibuju.