Červen 2011

Přežití v praxi

5. června 2011 v 18:24 | Albert Pes |  Chození
Včera jsem brzy ráno vyrazil s dvěma přáteli na další klettersteig - ferratu do Solnohradska. Našli jsme si už "opravdu" D-čkovou ferratu u Hallstattu (nebyl odtud Doktor z hor?), na které jsme se odhodlali se odreagovat. Jenom poznámka - klettersteigy v rakouských a německých Alpách se značí asi takto: A (lehké) - B (mírně obtížné) - C (obtížné) - D (velmi obtížné) - E (extrémně obtížné). Obtížnost ferraty není papírově dána jejím celkovým průběhem, ale neobtížnějším bodem, tj. D-čková ferrata může znamenat B-C ferratu s jedním D místem či také C-D a D celkový průběh. Ferrata, kterou jsme my lezli (Klettersteig Echernwand), není brutálně dlouhá (350 výškových metrů), dvě D-čková místa jsou ale opravdu výživná a poměrně dlouhá a jsou až v druhé polovině, čímž je klettersteig poměrně nebezpečný - lehce se může stát, že se přeceníte a pak zůstanete na opravdu obtížném místě viset jako pytel brambor anebo v horším případě sletíte ze skály.

Na parkovišti jsme se potkali se skupinou asi pěti Čechů, jiné lezce jsme (kromě rychlolezkyně, která se o ferratu "starala", členky místního alpinského klubu) nepotkali. Čechy jsme následně potkali znovu, lezli více než dvojnásobnou dobu, jeden vzdal, jinak OK. Fajn, lezli jsme, dobré, ca. v polovině je panoramatický výhledový žebřík navrtaný do převislé skály, takže přímo pod nohama máte ca. 150 vzdušných metrů a krásný výhled na Hallstattské jezero, Hallstatt a masiv Dachsteinu (přímo Dachstein, nejvyšší hora solnohradských Alp - ca. 3000 m.n.m. - vidět z Hallstattu není, to spíše z druhé strany (Gosausee)). Následuje C-D úsek k pamětní knize. Zápis neodpovídá realitě, protože jsem ještě nevěděl, co bude následovat. Následovala dvě výživně D-čková místa. První bylo určitě horší a delší, lehký převis, traverzování, parádní zápřah na ruce. Jako lezec - bluma s vystrčenou prdelí jsem rukama tahal skoro všechno a v místech, kde nebyly natlučený skoby, to bylo poněkud drastický. Mezi úseky byl krátký odpočinek, to by šlo. Druhý úsek byla kolmice nahoru po stěně a tady se mi stala dost nemilá věc - dostal jsem křeč do bicepsu pravé ruky, která se rozšířila na předloktí a do dlaně a zrovna v místě, kde jsem se nedokázal přecvaknout na další segment, který byl vysoko. Odsedávací smycí jsem tam také nedosáhl, dokonce jsem v malinké panice nahoru cvakl jenom karabinu, smyce mi visela volně od sedáku... Mno, snažil jsem se co nejvíc zapojit nohy, ruce držet pod úrovní srdce a trochu je uvolnit. Vzhledem k tomu, že jsem byl na konci segmentu a nepřecvakl jsem se na další, nemohl jsem si odsednout ani na ferraťácký ypsilonce, kdybych se pustil, sletěl bych asi pět metrů dolu a rozsekal se o skoby, což se mi opravdu nechtělo. Odpočinul jsem si a zdárně dolezl...

Takhle to zní poněkud katastrofálně, je mi jasné, že kolegové na skále prostě viděli, jak jsem se zastavil a pár minut si jen tak banálně visel na skále. Musím ale říct, že to byl obrovský nápor na psychiku, obzvlášť pro člověka, který není na podobné situace zvyklý. Udělalo se mi i trochu špatně. Naštěstí nejsem klasický typ pro paniku, takže jsem situaci asi vyřešil nejrozumněji, jak to šlo. Buď jak buď jsem si uvědomil jednu věc - opravdu, ale opravdu se mi ještě umřít rozhodně nechce a na svém životě dost hystericky lpím. Jak podobným situacím předcházet? Těžko říct. Fyzicky jsem na tom poměrně dobře, nepanikařil jsem, křeče člověk neovlivní. Možná nějaké tablety s protikřečovou chemií. Hlavně ale příště - rozhodně se budu snažit na lezení lépe vyspat a nedám si nikde ani pivo, budu hodnější. Přece jenom to žádná sranda nebyla, moc jsem se nenasmál a byl jsem z toho dost rozklepanej.

Normálkou dolů, pohoda, prohlédli jsme si potom vstupy do solných dolů a Hallstatt (není v UNESCO?) se spoustou Japonců. Dokonce jsme se v ledové vodě Hallstattského jezera vykoupali, což byl takový zlatý hřeb dne. Nádhera. Mno a večer - slavnosti piva na jihu Čech, bylo toho včera vůbec nějak hodně... Krása.




















Přežít

5. června 2011 v 10:01 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Imperativ přežití je údajně jeden ze zásadních imperativů všeho živýho. Tahle věta, banálně z metaforickýho pera vytřesená, je samozřejmě lehce napadnutelná. Okamžitě se můžete zeptat "Kde jsi tohle slyšel (četl, studoval, vymyslel, ...)?" a já bych byl nucenej s upřímností mně vlastní uznat, že vlastně vůbec nevím. Vzhledem k tomu, že v dobách nedávných jsme se s kolegy poněkud vzdělanějšími, než je moje ubohá intelektuálně zaostalá osoba, o podobném tématu bavili, můžeme zkusit předpokládat, že alespoň mezi lidmi, kteří o podobných věcech vůbec mají tendence přemýšlet, je výše uvedený výrok zařazen mezi ty, o kterých se příliš často nepolemizuje a panuje o něm cosi, čemu se může říkat "všeobecná shoda" (termín zavánějící intelektuální leností, ke které se přiznávám). Protože spíš než co jinýho jsem vzděláním takovej ošklivej humanisticky orientovanej hospodskej tlučhuba, zkusím na onu větu reflektovat především z mně přirozený, hospodsky rádobyfilosofický pozice.

Člověka uvyklýho na metaroviny a uvažování o skorosamozřejmých věcech z nesamozřejmých pozic (tj. individuum, který se většinou nahlíží jako "filosof" či "myslitel" obecně, v horších případech je diagnóza "filosof vědy", "metateoretik" či - nejhorší urážka - "historik vědy") začnou napadat spíš nepříjemný otázky stran pojmů typu "imperativ". Imperativ by mělo být cosi zcela nutnýho, něco doslova přikázanýho, snad něco, co po někom někdo zcela bezskrupulózně chce a co, nebude-li vydáno, bude mít za následek vyštěkání za uši (abychom nezůstávali u konvenčních vran). A kdo po nás chce, abychom přežili? Nějaký božstvo? Cosi jako "příroda", kult přežívající už od Matky Země přes veškeré novoplatónstvo v modifikovaných formách, následně přes různé Anselmy, Spinozy, Hölderliny, novotomiky a ostatní blouznivce, kult v dnešní době se manifestující i v požíračích zrní, zatvrzelých sandálistech a delfínomilcích? Upřímně řečeno, raději bych, kdyby to "přežití" po mně chtělo nějaký jednodušší a poněkud nápadnější božstvo než v jinobytí tohohle trudnýho světa obrácený Absolutno, který hledá cestu k sobě samýmu.

Dobře, dejme tomu, že přežít je důležitý. Možná. Snad. Upřímně řečeno nechápu mnohý zásady a axiomy moderní biologie (či jak se tomu říkává), nebudu tvrdit, že v tom mám jakkoliv jasno. Stejně tak nechápu, proč by se stabilnější systém měl vyznačovat vyšší biodiverzitou, když, pokud je mně známo, jedny z nejstabilnějších (a co to vlastně znamená?) systémů jsou k nalezení v těch nejhorších možných podmínkách a jejich biodiverzita je poněkud nudná. Nejsem biolog, opakuju, že jsem ten nejhorší možnej případ šťourala a neznalce, kterej se jenom rád vyjadřuje k věcem, o kterých nemá ani šajna. Stejně tak nechápu fenomén ochrany přírody, podívám-li se na něj s veškerou abstrakcí, jaký jsem schopnej. Proč nedovolit druhům, který jsou v podstatě v pytli a pro lidskou existenci nemají zásadnější význam, aby se odebraly do věčných lovišť? Stanislav Komárek má pro ochranářský teorie jedinou rozumnou "omluvu" a důvod, kterej spočívá v tom, že prostě zvířátka máme rádi, a že těch různých pand, koal, vakomyší a velryb by nám bylo líto. Souhlasím. Mám rád přírodu zcela iracionálně, a ať už je kresba motýlích křídel znak ryze aposémantickej anebo jde o manifestaci moudrosti Boží v jeho stvoření, mám motýly rád.

Vraťme se k přežívání. Bezesporu má většina lidí větší drajv k záchově vlastního života než básník v devatenáctým století anebo lumík v depresi. Čím to je? Zdá se mi, že zhruba polovina lidí lpí na svý existenci jenom z toho důvodu, aby mě nějak nasrala, což je ale asi vysvětlení poněkud zkratkovitý. Nějak celou tu údajnou účelnost přírody a její dynamiku vedoucí k přežití a rozvití živýho nechápu. S dovolením - co z toho ten dotyčnej živej tak jaksi obecně má? Vypouštět kamsi pohlavní buňky a tím zakládat nový generace je pravděpodobně obecně chápaný jako poměrně příjemná činnost, přežití jedince to ale - nemáme-li ultraslušné a hodné potomky, kteří se o člověka ve stáří postarají, což je ale výjimka - nijak neovlivňuje. Ba naopak, dostat přes držku či hůř od zuřícího manžela, starostlivého tatínka, žárlivého exmilence apod. je nebezpečí, kterému se všichni sexuchtiví vystavujou.

Na druhou stranu má většina "imperativů" i jasně penalizující charakter. Neuděláš-li to či ono, dostane se ti toho či onoho trestu. Vyčisti si zuby, NEBO ti vypadaj! Nauč se to, NEBO dostaneš pětku! Zapni si poklopec, NEBO se dostaneš do problémů... První věta tohohle blábolu má ovšem také svůj protipól: Přežij, nebo umřeš! Umírání pravděpodobně musí bejt zhruba stejně nepříjemný jako trávit dovolenou s partou Němců, jinak nechápu, proč tady ještě tolik lidí pořád je.

Osobně to beru asi tak, že nechci umřít, protože (mimo jiný):

1) mě život baví
2) mám rád pivo
3) mám rád ženský
4) jsem ještě neprozkoumal americkej středozápad
5) ještě pořád jsem nedostudoval
6) ...

Tak. Tenhle článek byl nějak tak napsanej a dopsanej a hloupě cynicky ironicky vypointovanej už ve čtvrtek, včera, tj. v sobotu, jsem ale na problém přežití získal poněkud jinej názor, jak uvidíte, přečtete-li si článek, který bude následovat. Všechno odvolávám.