Květen 2011

Ranní Praha

21. května 2011 v 11:05 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Pan Josef ráno vstává. Hlavní město Praha, za okny na světlo Boží pomalu vzchází a vyjevují se hříchy a krásy předchozí noci, oranžové koláče před nonstopy, vajgly na zastávkách, střepy, tu a tam nájemci laviček, jejichž dezinterpretace alkoholu coby sociálního lubrikantu je katapultovala spíše na druhou stranu společenské akceptance, přičemž jejich tělesná schrána tvoří jistý bod X, kolem nějž v polokruhu čtyř metrů je z důvodů pachové neúnosnosti hermeticky nepřístupná zóna.

Pan Josef otevírá staré rozvrzané okno a nechává všem těmto olfaktorickým lahůdkám vyniknout v jejich plné šíři a bohatosti. Z věšáku si bere pečlivě vyžehlenou košili, černým krémem ošetřené boty se přidávají záhy. Po pečlivě provedené hygieně si pan Josef kontroluje znovu svůj pracovní oděv, klíče, peněženku, mobilní telefon a kufřík. Manželka stále spokojeně spí, pan Josef se pouze usměje a připomene si, že daní za vyšší plat a lepší bydlení je vstávání v době, kdy ostatní spoluobčany ještě ovívá Morfeus. U Hádu, je to třeba!

Vyjde z bytu, seběhne po starých schodech. Jde po ulici, svůj vůz pouze mine a chystá se na tramvajovou zastávku, má domluvenou schůzku s kolegou o několik stanic dál. Na zastávce si chvíli zuřivě prohrabává kapsy a pak diagnostikuje problém. Svůj soupis dnešních úkolů nechal ležet doma na stole. S kletbou na rtech se vrací, dokument zvedá ze stolu a ukládá do kufříku, opět utíká z domu, rychle na zastávku, tramvaj přijíždí, pohledem na hodinky pan Josef konstatuje téměř desetiminutové zpoždění, dveře se otevírají, pan Josef nastupuje, patnáct minut rozčilených tichých vulgarismů dává znát, že pan Josef je zvyklý na přesnost a očekává ji od sebe i od druhých. Vystupuje, na místě srazu čeká již evidentně rozmrzelý kolega s vozem.

"Tak kurva, Laco, ty hovna se samy nevysajou, co s tebou je?"
"Pičo, vole, nechal sem papír s kanálama doma, debile..."
"Tak už ale, zmrde..."

Hovnocuc se rozjíždí, pánové si zapalují...


Psí kusy

17. května 2011 v 19:34 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
To nám to zase vyvedli, paní Müllerová. Myslím ty psí kusy naší vládnoucí elity. Jak jsem tady psal někdy dřív, nejsem idealista, co se politiky píše. Coby člověk/Pes přirozeně směřující do konzervativně liberální oblasti (když už nálepku...) jsou mi samozřejmě určitá politická skupenství o fous příjemnější než jiná, pořád ale volím na základě ideálu (tj. stranu, která se bude ideově prezentovat nejblíž tomu, jak věci vidím já), nikoliv na základě reality (tj. faktu, že naprostá většina politiků napříč spektrem jsou zloději, frustrovaný nuly a pomazaný blbci, z vůle Voličovy zvolení voli).

Nechtěl jsem se tady rozčilovat nad krátkozrakostí a tupostí lidí, kteří zvolili exoty jménem VV, protože stejně tak bych potom mohl začít kritizovat volbu kohokoliv, což nechci. Je to vaše věc, neříkejte mi to. Nechci to vědět, nemohli bychom potom spolu chodit na pivo, jo? Prostě byli zvoleni. Co jsem to ale chtěl...? Jenom jednu věc - jsem zvyklý na ledacos. Nepřekvapí mě zlodějiny, předávání milionových hotovostí v papírových pytlících, lžidoktoři, chlastání potentátů za volantem a podobný vylomeniny. Co mě ale naprosto spolehlivě vždycky vyřídí, je demonstrace naprostý imbecility, kterou se někteří politici prezentují.

VV jim všem poslední dobou dává na frak. I já, když jsem se na gymplu domlouval se sousedem, že místo němčiny půjdeme na pivko, jsem zásadně o daný debatě NEPROVÁDĚL zápis, kterej by potom mohl najít učitel a přečíst si ho. Když v hospodě někoho (nedejbože) pomlouvám, nejdřív se rozhlídnu, jestli tam dotyčnej není. Chlastám jenom s lidma, který mi jsou příjemný (no dobře, není zcela pravda, ale snažím se...). Nechlubím se, že si s Vaškem Klausem na pisoárech vzájemně držíme přirození, protože je to snadno ověřitelná věc. VV dělají ostudu svým voličům. Ne tím, co dělají (kéž by si závazek krást z veřejných zakázek maximálně 10% dalo více stran...), ale tím, JAK to dělají. Jako největší diletanti, mamlasové a vylízanci. I když se na politický dění snažím dívat s maximálním odstupem a cynismem, nad některýma věcma mi prostě mozek vynechává. Myslel jsem, že blbost kakaovýho "direktora" Krause a jemu podobných idiotů netrumfne už nikdo, mýlil jsem se.

Není mi sice dvakrát sympatickej například takovej pan Kalousek, ale ať už je to gauner jakejkoliv, jedno se mu těžko upírá - dokázal se (zatím a velmi záhadně) nijak zásadně nezkompromitovat. Neříkám, že je čistej jako padlej sníh, ale alespoň je vychcanej. Lidem typu Bárty, Kočí a jim podobným budiž vzorem. Navíc je kupodivu i docela vtipnej. A teď už raději zanechám adorace TOP09, nebojte se, nemám rád ani je. Nicméně bych byl raději reprezentovanej vychcaným a vtipným politikem než takovým, kterej má v hlavě evidentně zcela nasráno. Oberou nás oba, s tím prvním se aspoň zasmějeme...


(asi takhle...)

Vůně domácích zvratků

10. května 2011 v 17:21 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Existuje cosi, puritáni prominou, co bych nazval koeficientem poblitosti. Je to veličina, kterou se měří, zda jste na nějakým místě doma anebo ne, která říká, který město je "to vaše". Budu to celý ilustrovat svým příkladem, s ohledem na choulostivost tématu a fakt, že jsem některým z vás znám, budu nucen v případě inzultace na základě událostí v článku uvedených celej text prohlásit za ryze literární fabulaci. Když to ale zůstane jenom mezi náma a nebudete to šířit nikam ven, tak jo, hele, je to pravda. Namoutěkutě.

Tak asi takhle - v Praze jsem se narodil, rok tady moji rodičové žili. V dobách počínající dospělosti jsem se vrátil na místo činu a v současnosti tady zhruba šest let bydlím, různé delší pobyty a časté výjezdy jinam v to nepočítaje. Je to fajn město a nedokážu si zrovna nějak moc představit, že bych se zjdechnul (alespoň po Český republice) jinam. Mám rád takový věci jako divadla nebo hudební kluby, sakra by mi to chybělo. Kultura, přátelé, hospody, koneckonců ale i práce, škola. Když se vracím za rodiči, cítím se tam trochu zabitej. Jenže je tady ten zásadní problém - Praha má prakticky nulovej koeficient poblitosti. Nepamatuju se, že bych se tady někdy poblil, čestný pionýrský. Zmastil jsem se tady poměrně zásadním způsobem hodněkrát, ale nikdy do poblitosti.

A pak jsou další města. Jihočeská metropole, kde jsem v podstatě prožil celý dětství a dospívání a kam se často vracím a kde mám kamarády z dávných dob. Koeficient poblitosti Budějc je oproti Praze zcela famózní. Spíš mě nenapadá místo, kde bych se tam ještě nepoblil. V x knajpách, před školou, ve škole, v různých obydlích a bytech, v parcích, do Vltavy, do Malše, do odpadkových košů, do nejrůznějších křovisek, na sebe, pod sebe, nad sebe, vedle sebe. Jsou i další místa - Jindřichův Hradec kupříkladu, kde jsem byl dvakrát a pozvracel se asi dvanáctkrát. Plzeň, kde jsem byl za posledních pět let rovněž dvakrát a poblil se čtyřikrát. Borovnice, kde jsme měli blahý paměti chatu a kde jsem blil prakticky imrvére. Matějovec, Komařice...

Teorie blicího koeficientu je zhruba následující: Člověk blije na místě, kde si to může dovolit. Kde je mu dobře, kde se cítí doma, kde nemá pocit, že by se musel kontrolovat, aby nedošlo ke škandálu. Tam, kde tohle necítí, se snaží trochu se šéfovat, zachovat si tvář, zůstat nad věcí. Kam člověk ne úplně zapadá, tam neblije. A proto vyvozuju, že v Praze, i když to mám v občance napsaný, doma prostě pořád ještě nejsem. Není to moje město. Až se tady řádně zbliju, možná změním názor. A kde blijete vy?



Ufňukánci

7. května 2011 v 15:54 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Je spousta tzv. blbých vlastností. Nejde mi tady ani tak o ty zásadně zvrhlý, jako je např. tendence držet svý děti ve sklepení a zakládat s nimi další generaci Rakušanů, ale spíš o ty běžný, přesto řádně nesnesitelný a v inteligentní společnosti nepřijatelný. Jednou z nich by mohla bejt například extrémní ukecanost, další třeba přílišnej sklon bavit se v termínech či směrovat věcnou debatu do osobní roviny a podobně.

Nebyl bych to já, abych se k výše uvedenýmu nepřiznal, samozřejmě jsem narcistickej idiot, kterej se až příliš rád poslouchá, takže vším tímhle trpím také. Kdybych měl ale uvést jednu vlastnost, kterou vopraudu nesnáším tak nějak naplno, tak bych za všechny řekl - ufňukanost. Jsou časy a oudobí lidskýho života, kdy má právo fňukat každej, i tady jsou ovšem jistě lidi, který ho nevyužívaj, což svědčí v jejich prospěch. Obecně se snažím ufňukanej nebejt, i když musím přiznat, že v posledním roce jsem si svůj povolenej brečící limit za minulých pět let vybral asi zcela beze zbytku. Nevrróm. Protože tuhle věc nenávidím, náležitě se za to, jak jsem vyváděl, stydím, jenže co nadělám - evidentně jsem pořád jenom člověk. Ehm. Pes. Vy si přece taky někdy ufňuknete, že jo? Je to jak s chlastem. Většina z nás si jednou za nějakej čas prožene kebulí náležitý množství alkoholu, což patří k běžný psychohygieně průměrnýho Čecha. Ovšem i my se díváme s lehkým podezřením na jedince, který mozkovnu vyplachujou tak často, až se jeden diví, zda jsou takový intelektuální klystýry skutečně nezbytně nutný. A podobně je to i s ubrečeností.

Jsou totiž jedinci, který fňukaj, zdá se, podle svý přirozenosti imrvére a pořád. Jako Češi to v sobě máme obecně, řekl bych podle svých zkušeností, víc než třeba národy germánský, na druhou stranu v porovnání s JV Evropou to ještě nemusí nutně bejt tak tragický. Ufňukaný individuum je krásně parodovaný postavou Rimmera z Červenýho Trpaslíka, kterej "neměl ty správný rodiče". Rimmer je ale aspoň vtipnej, což se bohužel o většině fňukálistů tvrdit nedá.

Jak se poznaj?

- Za všechno špatný v jejich životech může někdo jinej. Rodiče, okolí, nedostatek faktoru X, Y, Z.
- Každej, kdo má něco, co oni ne, je buď podvodník anebo měl zkrátka "štěstí", protekční mamlas apod.
- Zdánlivě spokojený jsou jenom, když jim na otázku "jak je?" odpovíte "je to v hajzlu".
- Na výše uvedenou otázku odpovídají výlučně "je to v hajzlu".
- Nejsou schopní sdílet radost jinýho člověka.
- Držej se velkých frází a velkých hesel místo toho, aby zkusili sami cokoliv udělat.
- Kdokoliv je šťastnej nebo spokojenej, je podle nich pokrytec, v systému lapenej člověk, kterej pouze nezmerčil bezvýchodnost lidskýho žití.

Jsem nějakej přísnej, herdek... Když se na svý vlastní kritéria tak dívám, zjišťuju, že jsem asi ubrečenější, než jsem si myslel. Základní dvě věci, který ufňukancům chybí, je schopnost kritický sebereflexe a opravdovej smysl pro humor, když dojde na lámání chleba. A pozor, tady se najednou začnou Češi (obecně) trochu vymykat - někdy se mi zdá, že typická česká ufňukanost je z velký části jenom taková berlička z dob minulých, o kterou se opíráme za běžných okolností, abychom na sebe zbytečně "nepřivolávali pozornost" (tj. "Jen ať to zmákne támhleten honvéd, jemnostpane, podívejte se, co mám práce a jak jsem smutnej!"), a která byla vycizelovaná k dokonalosti za časů rudých prasat a zlodějů. Snad se to za současné vlády jiných prasat a zlodějů alespoň lehce změní k lepšímu.



Byl jsem mladým milovníkem...

6. května 2011 v 17:16 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Každej má v životě nějakou slabost. Někdo je tragicky pyšnej, druhej má až moc rád prachy, třetí je šíleně línej, další má problémy se sexuální identitou, další volí socialisty... Kromě toho, že jsem tragicky pyšnej a mám rád prachy, jsem ještě i línej, což vede k tomu, že žádný prachy nemám. Aspoň sexuální identita je v pohodě, i když Roberta Planta bych z postele nevykopnul, socialistickej problém naštěstí nemám... Ale! Kromě toho všeho mou zásadní slabostí dycky bylo, že jsem měl rád ženský.

Nechápejte to špatně. Nikdy jsem nebyl děvkař, nikdy jsem žádnou nepodvedl, dokonce ani s žádnou jinou neflirtoval, když jsem byl zadanej. Mou náručí žen dokonce ani desítky a stovky neprošly, nejsem Rimmer - Majzlík a neměl jsem stovky a stovky přítelkyň. Jénže je mám zkrátka rád, to je to. Zamiloval jsem se poprvý ve věku asi čtyř let. Byla to blondýnka a jmenovala se Kristýnka, běhávali jsme spolu nahatý na louce u jednoho nejmenovanýho jihočeskýho rybníka. Lehce problematický by se mohlo jevit to, že to byla moje vzdálená sestřenice, dneska je to ale beztak salám, neboli buřt. Pamatuju se, že jsem jí něco provedl, ona se rozbrečela, já ale nechtěl, aby mě práskla, tak jsem jí rychle vlepil pusu... Prostě stratég. Něco se ale zesralo, bohužel už nevím, co. A tak začala má kariéra mladého milovníka.

A tak se dostáváme k příběhu, kterej měl bejt tím, co jsem tady hodlal přednést, pozdější milostný avantýry probereme někdy jindy a po dvacáté druhé hodině večerní. ZŠ. Už v první třídě se mi zalíbila další blondýnka. Lenka. V druhé třídě jsem ji políbil a porval se kvůli ní se spolužákem Frantou, toho času mým nejlepším kamarádem. Nakonec jsme to spolu táhli víceméně až do páté třídy, kdy ona odešla na osmiletý gympl, já zůstal na ZŠ až do sedmičky. Vztah na dálku (asi třista metrů) byl bohužel na naše pouto lásky příliš, nevydrželo to. Každopádně: S Lenkou jsem se neviděl asi patnáct let. Mám pocit, že jsme se někdy potkali na nějakém koncertu anebo na oldies tancovačce (pověstný K2 klub v jihočeské metropoli, kam jsem i já asi dvakrát zavítal...), pocit je ovšem zamlžen alkoholem a propastí času, mohlo tomu být tak před deseti lety. Nedávno jsme jsme se ovšem setkali in persona, a sice po předchozí domluvě přes onu úžasnou síť zvanou hnůj-bůk, kde jsme na sebe náhodou narazili přes společného známého.

Zajímavé. Vystudovaná lékařka, charismatická a velmi pohledná mladá dáma. Já, vážný, esteticky téměř dokonalý, skromný a neupjatý mladý gentleman. Éhm. Dobrá, to bych nechal stranou, je totiž pravdou, že jsem se příšerně ožral a večer zakončil spánkem v nějakém lesním příkopu ksichtem dolů v blátě, kde mě ráno jakási babka se psem našla... Nechme to být. Nakonec ale setkání samotné bylo parádní a musím se pochválit a zaklepat: Už jako malej Pejsek jsem měl vkus! Co mě naprosto dorazilo, byl fakt, že Lenka sebou přinesla svazek milostných psaníček a dopisů z prvního stupně základky, které jsme si vyměňovali. Nádhera. Některé jsem si vyfotil, a s jistou (velkou) dávkou cenzury je tady ukázka:

1. Takhle se to dělá, pánové, když opožděně přejete k Valentýnovi! Nechte si poradit! Důležitá je dobrá výmluva, nenápadnost, "miluju tě" a je to v cajku...


2. A tady jsme se dostali do jisté nepříjemné fáze. Vztah v krizi. Plyšáci budou ve střídavý péči... Abych to neházel na ni, samozřejmě, že mě opravdu neviděla a že onen chlapec nebyl mou náhradou, naopak já jsem se nakonec projevil jako pěkná bestie a Prasopes, což je mi srdečně líto. Děti jsou svině...


Haf!