Duben 2011

Ochlasta o chlastu

28. dubna 2011 v 14:35 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Nikdy jsem se za alkoholika nepovažoval, protože na to prostě nemám dost peněz. Nejspíš proto budu obyčejnej vožrala. Nemyslím si, že bych byl klasickej závislák, ale spíš takovej... Ten klasickej českej způsob. Kdybyste ale definovali závislost jako "nemůžu bez toho bejt", tak asi závislej jsem, protože si dokážu představit jenom velmi blbě, že bych si nedal alespoň jednou za pár týdnů trochu pivně do nosu. Cyklicky se opakujou období, kdy piju velmi rázně, myslím, že pravidelnou prací a naprostou nutností něco dělat se studiem to teď mám trošku zabitý, ale v časech velký psychický rozhozenosti, nudy či různý frustrace dokážu chlastat docela zásadně. Abych pravdu řekl, trochu se bojím pozdějšího věku, kdy třeba budou doby, kdy budu opravdu sám a budu mít k chlastu lepší přístup než teď...

Pít jsem začal jako většina mých vrstevníků, ve věku zhruba raných sedmnácti let. Tedy. Je pít a pít. Testoval jsem alkohol samozřejmě už předtím, navíc jsem byl rok v Německu, kde se mohlo pít už od šestnácti, jistá zkušenost tedy byla. Ale sednout si do český knajpy, riskovat nenalití, ptaní se po občance a případný ostudný vyhnání je něco, s čím Češi začínaj kolem toho přelomu šestnáct-sedmnáct. Spousta lidí mi říká, že jim pivo hned nechutnalo. U mě to bylo jinak. Napil jsem se, extáze, kolem obličeje mi začaly lítat nahatý pivní víly, svět se orosil čirou nádherou, děti ověnčené chmelovými listy tančí v kruzích, nádhera. Prostě jsem okamžitě věděl, že pivo je TO PITÍ. Problém je nárůst tolerance a výdrže. Živě se pamatuju, jak jsem chodil do knajpy s kilem, protože jsem věděl, že z pěti piv už mi úplně dobře nebude. V současnosti se, když jdu do knajpy za účelem piva a přátelského pokecu, držím v úrovni zhruba šest, sedm a více piv. Je to drahá zábava, na druhou stranu je to ale koníček na celej život.

Chlast vám připraví krásný vokamžiky. Jenom mi přijde, že zhruba od dvaceti je mi každý ráno po řádným pivním sympóziu pořád hůř a hůř. Taky je zajímavý, že nejlepší pivní forma jde nejčastěji ruku v ruce s nadváhou. Na podzim, kdy jsem měl téměř krásných pětaosmdesát, jsem dokázal zabrat naprosto famózně, o sedm kil tuků dole a půl roce později jsem trochu vyřízenej, vydržím prd. Ostatně jít do hospody na opravdovej pivní tah si žádá přípravu. Dejme tomu, že ze soboty na neděli máte jít někam na sud. Opravdu poctivě pojatá příprava by měla vypadat asi takhle: Pondělí až středa pořádně a hodně spát, třeba i cvičit, zdravě jíst. Čtvrtek - necvičit, hodně jíst tučná jídla a večer se jít zhulákat, co to jenom jde, ale aby člověku nebylo ráno moc blbě. Jde o to vykopnout formu a adaptovat tělo. Pátek - pořádně si odpočinout, opět hodně jíst, večer se zhulákat, ale míň. Tak do poloviny, jít brzy spát. Hodně se do soboty vyspat, opět - hodně jíst. V sobotu večer budete mít tělo připravený na všechno. Budete vyspaní, chlastuodolní, nezničitelní. Když jdete na opravdovou pivní řežbu (tj. tak deset a více piv, podle toho, jací jste ochlastové), tak doporučuju každý pivo poctivě zapít vodou. Je to sice trochu měkký, ale zabírá to. Nevypijete o moc víc (o pár piv asi jo), ale ráno to nebude tak zlý...

Zásadní chybou je kouření. Čím víc kouříte, tím míň vypijete a tím hůř vám ráno bude. Je to tak, člověk se ale často neudrží, že jo? V tom případě doporučuju držet se zásady "jedno pivo - jedna cigareta", dokud toho budete schopní. Tak tolik k teorii.

Praxe je zvláštní. Člověk udělá všechno možný, zakempí ve výškovým táboře a přesto... Někdy se prostě nezadaří. Autor tohoto článku už zkusil poměrně hodně. Jednou jsem usnul ve sprše, ráno jsem se vzbudil s vráskami naprosto všude, až do poledne jsem se neodvážil vyjít na světlo světa. Jednou, jak už jsem tady někde psal, mě domů doprovodili ve vší slušnosti a počestnosti policisté. Jednou jsem jaksi pozbyl schopnosti chodit a doplazil jsem se žíznivě do kuchyně, kde jsem pil vodu z obrácených hrnečků v myčce, protože jsem nebyl schopnej vstát a dostat se k umyvadlu. Jednou jsem se poblil do dětskýho pískoviště. Jednou jsem spadl z kolotoče. Párkrát jsem ksichtem dolů usnul v lese, jednou v parku, jednou u domovních dveří. Víckrát jsem se vzbudil na místě, které jsem nebyl schopen identifikovat. Jednou jsem se vzbudil hlavou ve sprchovým koutě a s nohama na hajzlu. Jednou jsem se poblil do vlakovýho koše v kupé. Vícekrát jsem zvracel z okna, do umyvadla, do postele, do mušle, v přírodě, do ohně.

Zní to špatně. Díky pivu jsem se ale seznámil se všemi děvčaty (od jistého věku), se kterými jsem kdy randil. I to zní smutně, ale byla to prakticko všechno děvčata slušná a milá. Díky pivu mám krásný tělo pětatřicátníka! Díky pivu mám v hlavě jasno a na čele mi dlí moudrost.

Chlast. Je ti špatně, dáš si a je ti dobře. Je ti dobře, dáš si a je ti ještě líp...



Chození na Dračí stěně, klettersteigové Velikonoce

25. dubna 2011 v 0:21 | Albert Pes |  Chození
No jo, kašlu na učení. Ale tak aspoň... Tohle je také zážitek, člověk přitom přijde na jiné myšlenky a myslím, že po každodenní pracovní a studijní pražské rutině jsem si tenhle víkend prostě zasloužil. Staly se samé krásné věci. V pátek jsem měl schůzku se svou kamarádkou ze základní školy, se kterou jsme se tak asi šestnáct sedmnáct let neviděli. V druhé třídě jsme spolu chodili... Zajímavé to bylo, zasmáli jsme se, přinesla dokonce nějaká naše psaníčka, která z nostalgie skladovala. To tady publikovat nehodlám, zase takový sebevrah nejsem. Večer vygradoval koncertem kamarádů, rum tekl proudem, sedl jsem do špatného nočního autobusu, dojel někam dohajzlu za město, vylezl na kopec, zaměřil svou domovskou ves v dáli na horizontu, určil azimut a vyrazil poli, lesy, přes potoky, hory a doly... Dobrá. Téměř jsem nedošel. Došel jsem ke zcela jiné vesnici, tam jsem v lese usnul, byl jsem vzbuzen párem se psem, který o mě měl strach (ksichtem v blátě s krosnou na zádech ale spí i slušní lidé, ne?), nakonec jsem to zvládl... Vyčerpávající pochod. Včera byl relax a dnes - dnes jsme vyrazili v půl osmé ráno opět k našim jižním sousedům podívat se na nějaký zajímavý klettersteig.

Vybrali jsme si Dračí stěnu , obtížnost C, místy D. D spíše papírově, pravděpodobně pro odstrašení blum, což má své opodstatnění, protože je to horozelecká cesta poměrně dlouhá a hlavně - není z ní úniková cesta. Převýšení je od Mondsee 600 metrů, z toho skoro 450-500 po skále. Osazenstvo bylo mnohem kvalitnější (ferratově) než minule - dva horolezci a přítelkyně jednoho z nich (a moje maličkost). Tj. nemuseli jsme na nikoho z nás čekat a navíc mi bylo neustále (coby lezeckému štěněti) pomáháno. Musím se pochválit, fyzičku mám poměrně v pohodě, ta kila dolů a poměrně dlouhý čas předchozí dřiny jsou hodně znát. Problém je ovšem v neznalosti techniky, často se mi stalo, že jsem vylezl někam zkrátka blbě - jedna noha někde u krku, druhá v hajzlu, ruce špatně, karabiny zamotané mezi nohama - chce to ještě hodně, hodně, hodně tréninku.

Problémů bylo několik: Zaprvé kameny. Ferrata extrémně frekventovaná, zeshora se to sypalo, podle webu velmi nebezpečné, sám posoudit zcela nedokážu, ale dostat kamenem do hlavy jsem opravdu nechtěl... Zadruhé (a to souvisí) - lidi. V poslední čtvrtině se tam jedna paní vepředu trochu fyzicky složila, lezli jsme jak šneci, udělal se vláček, což je hnus. Zajímavě to zvládali zkušení horalé, na které jsme trochu civěli - odjistili se, a přelezli přes stěnu jinou cestou, předběhli všechny ostatní. Nahoře jsme si dali pivo, poctivě vynesené... Krása. Jediné, co mně trochu kazilo náladu, byl fakt, že ještě v ČR jsem ve vesnici dostal litr pokutu za rychlost. No jo...

Fotografie jsou z mého kompaktu, na ty pěkné čekám. Prakticky jsem nefotil a když už, tak samé hlouposti. Ruka se třásla, pěkná exponovaná místa mně fotit nešla, protože si svého života poměrně cením... Někdy sem dotahám možná něco vizuálně zajímavějšího.


Je to trošku zoufalý boj...

18. dubna 2011 v 20:03 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Protože jsem vážnej, zádumčivej a přemejšlivej Pes, podělím se s váma o svý moudra strany ničeho. Vlastně to ani tak mý moudra nejsou. Asi zase budu nařčenej z pokusu o rádobyvtipný analýzy beze smyslu, z trapný sebeironie a podobných Psích kusů. Jenže já to teď fakt myslím vážně. Na Psí uši.

Ono to nic je fakt vážná záležitost (ostatně i vtip je velmi vážná záležitost, věříte-li jednomu tlustýmu Angličanovi s doutníkem). Takovej Platón se k ničemu vyjadřuje v jednom ze svých, dle mých subjektivních měřítek snad nejzajímavějším dialogu, kterej se jmenuje Sofistés. V tomhle pěkným spisu jde o nalezení definice sofisty, člověka, kterej užívá dialogický a přemýšlivý umění k jiným účelům, než by měl bejt případ pravýho filosofa. Takovou vtipnou pointou celý záležitosti je to, že nakonec se spíš než k čemu jinýmu dojde k definici Sókrata. Ono nakonec bejt tím sofistou asi zase nebude nic tak zlýho.

Ale vezměte si tohle: Sókrates (Platón) přemýšlí o svých idejích a jejich vzájemnýmu postavení vůči sobě. Co to ta idea vlastně je? Mno, dejme tomu, že za naším empiricky okusitelným světem je svět ideální, kterej ten svět empirickej v ontologickým smyslu funduje. To jsou hnusný slova, co? Ale dejme tomu, při všem možným zjednodušení, že například singulární jevy ve světě oplývající nějakou krásou mají svou podstatu v ideálním světě, a sice v ideji krásy. Tahlencta říše idejí je přístupná v nejvyšší míře filosofům, intelektu, v menší míře snad náboženství a, což se mně osobně u Platóna velmi líbí, básníkům, protože básnictví je považovaný za božský šílenství (jak se dočtete v dialogu Symposion neboli Pitka). Máte to? Prostě náš svět není nic jinýho, než pouhej prostej a sprostej obraz ideálna. No jo, mí profesoři by mě za tohle asi stříleli, řekl bych. Ale co...

Ták. Idejí je větší množství. A v tom je ta zásadní obtíž, totiž - jak je od sebe rozlišit? V zásadním smyslu je možný říct, že třeba idea spravedlnosti není ideou krásy (i když je s ní, jak zjistíte, kdybyste do Platóna pořádně zabředli, což je průšvih, ze kterýho už asi nikdy nevybřednete, v bytostný souvislosti), čímž se od sebe liší. Co to znamená, že "není". To znamená, že musí existovat cosi jako idea ničeho, nicoty, nic. Protože ideje ve striktním smyslu slova jsou, znamená to, že nic zásadně je. Tím se Platón dostává do - na svý poměry - poněkud nezvyklý oblasti.

Když přeskočíme dva tisíce let a podíváme se do fenomenologie, uvidíme, že podobným způsobem se ničemu věnuje i Heidegger, Patočka anebo Sartre, kterej příznačně svůj tlustospis nazval Bytím a nicotou. Sartra necháme stranou, nechce se mi dneska urážet ani ty Francouze, protože mám nějak podivně dobrou náladu (jaro, ptáčci, děvčata, hvězdný nebe, nedopsaný práce do školy, další státnice za rohem, extáze...). Takovej Heidegger přemejšlí o čemsi, co už jsem v průběhu svý slavný blogový kariéry párkrát zmínil - o "Abgrundu" - je to hlubina, propast, strž, spíš ale, v doslovnějším překladu, kterej se sem hodí víc, bezcestí, bezmezí, bez-půda, bez-základ, bez-důvod. To je průser němčiny. Grund je půda anebo důvod, ab značí absenci, negaci. Každopádně, ať už si to nazveme jakkoliv, je to u Heideggera nutně myslitelnej nejzazší "bod", ze kterýho člověk něco vysvětluje v kauzálních vztazích (příčina-účinek). Totiž - jestliže je zásadní možností každýho "něčeho" mít příčinu (jak tvrdí obecně věda), upadneme do nekonečných regresů. A proto samotnej kauzální vztah už příčinu mít nemůže, při uvažování o jeho původu se dostáváme k mezím lidskýho myšlení, do Abgrundu či do "ničeho", když už toho chudáka Němce hodně znásilníme.

Patočka vidí nicotu jako zcela zásadní pojem pro možnost lidský subjektivity. Je to totiž tak, že člověk ve světě, kterej má vědomí, má od všeho, aby to mohl nějak uchopit, určitej bytostnej odstup. Onen odstup je možný vyjádřit jako negaci, nicotu. Nejsem tenhle kámen, na kterej se dívám, že jo? To, že tím kamenem nejsem, je podmínkou toho, abych ho mohl vnímat. Patočka stejně jako Heidegger (a ostatně stejně jak ten Sartre...) vidí, že nicota je cosi, co do světa vnáší člověk, aby v něm vůbec mohl fungovat. Nic je vlastně jedna z prvních podmínek lidskýho bytí ve světě. "Nic" je dotýkáno nejrůznějšíma filosofickýma směrama a většinou je chápáno jako problém. Člověk totiž evidentně nemyslí jenom v kategorii "to" a "to" "je", ale i "to" a "to" "není". Jak ale vážně uchopit něco, co není? Je to průser. Když myslitel sahá po pojmech typu "nic", dostává se k obecnýmu problému filosofování a stavění se do meta-roviny (prostě "za") myšlení, který má myšlení samotný nějak analyzovat - totiž k tomu faktu, že je vždycky již "v" myšlení a že snaha o objektivaci stejného stejným (snaha předvést myšlení a jeho předpoklady myšlením samotným) může bejt zásadně mylná a poněkud sisyfovská. Myšlení ničeho je skvělou cestou, jak dosáhnout určitý intelektuální pokory. A pro slabý jedince, kterým jsem asi i já, cestou do filosofických pekel skepse. Vzal bych si tady na pomoc pana Dostála a jeho intelektuální skvost:



Za všechny mrtvý Psy

18. dubna 2011 v 0:04 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Odpočívejte v míru, mí drazí Psi. Pozdrav z žižkovskýho bytu hrůzy, umění, rozbitých hajzlů, splachovadel, praček, zasranýho odkapávače, děr ve zdi, prokoplých dveří, mrtvých vysavačů, prasklých strun, kradenýho kafe, spousty prázdných lahváčů, smradu z ledničky, z bytu filosofů a imitátorů filosofů, kouřících nekuřáků, košů plných vajglů, pytlů tříděnýho odpadu, kterej nikdo nechce vynýst, nasyslenýho hajzlpapíru na stole, antisystémovejch plakátů, z bytu bohatejch anarchistů a jednoho liberálního konzervativce bez peněz. Ukázka našeho židlového kuchyňského umění (tj. židle, na které sedávám nejčastěji já, předstírám zamyšlenost, vysávám flašky jako citróny a vedu vulgární rozhovory):


The Wall Psíma očima

16. dubna 2011 v 12:41 | Albert Pes |  Hudební záležitosti
Tak. Za to čtvrtstoletí, co jsem na světě, jsem stačil navštívit poměrně dost zajímavých koncertů. Není od věci si za levnej peníz (Deep Purple, Slade, Scorpions, Nazareth, Judas Priest) zajít na některej pěknej relikt z minulosti, obvzlášť, když se má ještě čile k světu (Deep Purple mě, tuším v roce 2004, nezklamali...). Někdy to samozřejmě může bejt poněkud slabší (Slade, styďte se...) a někdy i poměrně drahý, jedná-li se o skupenství ne úplných staříků (Pearl Jam v roce 2007 byli ale úžasní...). Protože tuhle rockovou klasiku prostě můžu, šel jsem včera samozřejmě i na Rogera Waterse, kterej, jak všichni víme, stojí za většinou dobrý tvorby Pink Floyd. Lístek jsem si koupil v nějaký podivný mánii na začátku minulýho léta, myslím, že skoro dva tisíce bych asi v současnosti nebyl schopnej ani ochotnej zaplatit. V tý době jsem ale trpěl na nějaký srdeční záležitosti, a tak mi tohle všechno bylo tak nějak u prdele. A dobře jsem udělal...

Asi takhle - nemá smysl Zeď popisovat a nějak "objektivně" hodnotit, to už zvládlo hodně lidí. Ale mým pohledem pár postřehů:

- Nevím, kolik tam mohlo být lidí, řekl bych tak 20-40 tisíc. Organizačně dobře zvládlý, spousta lidí jenom evidentně neví, že do O2 arény se dá vlízt i zezadu a nemusí se hodinu stát v chumlu tisíců lidí před východem z metra. Hoho! Průser tkví v samotný O2 aréně. Je mi to líto, ale zákaz kouření vevnitř, pivko za padesát korun, prošacování a rentgenování a všechny tyhle věci mě prostě spolehlivě příšerně naserou. Samozřejmě, že jsem si během produkce zapálil... I když vlastně už nekouřím, muselo to bejt. Svinstvo.

- Lidi. I když jsem navštívil spoustu jazzových seancí, kterých se neúčastní lidi úplně nejmladší, poprvý jsem se potkal s publikem rockovýho koncertu o věkovým průměru kolem čtyřiceti. Dobrý. Všichni slušní, v pohodě, cajk, ale kurva... Každej druhej tam měl přes metr devadesát. Protože jsem naštěstí taky poměrně velkej Pes, viděl jsem v podstatě všechno, co jsem vidět chtěl, ale mí drazí kolegové (metr osmdesát a metr sedmdesát pět) trochu utřeli. Vzhledem k projekci na zeď o délce asi šedesáti metrů to zase ale takovej průšvih nebyl... Mimochodem - ještě jsem nikdy neviděl takovou absenci "paření". Na druhou stranu je ovšem fakt, že většina z nás (včetně mě) jenom civěla s otevřenou hubou.

- A to hlavní, koncert:

- Hudba: Dokonalost. Beze vší srandy říkám, že to byl hudebně nejlepší koncert, na kterým jsem kdy byl (a když tohle píšu, nejsem ani moc zmaštěnej, šel jsem spát poměrně slušně asi v pět a teď jsem si jenom říznul jedno pivko, aby mi trochu tvůrčně šumělo v kebuli). Waters, jak známo, nikdy moc zpívat neuměl, ale jo, dával si to dobře, v podstatě stejně dobře jako před třiceti lety. Všechny hudební party klaply na jedničku. Jediná možná výtka je samozřejmá - absence Gilmoura. Watersovo hudební skupenství je (jak jinak) tvořený špičkovýma lidma, Gilmoura se snažili "nahradit" dva lidé (žel Bohu je neznám a nebudu to hledat a pak tady machrovat, jděte někam...) - sympatickej zpěvák a výbornej kytarista. Zpěvák - Dobrý, zvládal. Gilmour má (bohužel pro interprety) dost těžko napodobitelnej hlas, tady bylo sympatický, že se ten člověk dost od "originálu" odpoutal a jel "po svým" (samozřejmě v mezích, zpíval jasně danou a vymezenou věc). Kytarista - technická dokonalost, přiznávám, že ze sóla v Comfortably Numb jsem se zase posadil na prdel, posral, pochcal a poblil se (všechno metaforicky) samým blahem. Bohužel to bylo takový... Sterilní. Gilmour nikdy nehrál nic stejně, tady byla trochu křeč (u kytary) ze snahy napodobit studiovou verzi Zdi. Prostě mi tam tenhle starej milej pán (Gilmour) hrozně chyběl, protože ho miluju. Rozhodně bych s ním šel na pivko raději než s tím egoistickým prevítem (Waters), ale co nadělám... Skladby, který se mě nejvíc dotkly (rozšířený zorničky, mráz po zádech, vlhko v rozkroku... ej, vlastně nejsem ženská, takže to vlhko ne... kdybych ale byl, tak by bylo...): Mother, Hey You, Comfortably Numb, Run Like Hell. Vážení... Kdo neviděl a neslyšel, neví nic...

- Zbytek: Nó. Jak to říct a neurazit. Asi takhle - kdyby Waters do projekce nesral momenty, který se víc hodí pro venezuelskou miss 2011 á la "Světový mír, láska dětem v Africe, jídlo pro všechny, Bush je píča...", bylo by to lepší. Z některých momentů jsem se připouchcal smíchy - myslím, že dlouho nebude zapomenut památný překlad následujícího: Úžasná skladba Mother, Roger se zpěvně ptá: "Mother, should we trust the government...?" a na zdi vzadu se zhmotní krásnej nápis "No fucking way" s následujícím českým překladem "Ani z prdele". Ano, zasmáli jsme se. Zasmáli jsme se i obligátnímu "Nastar, Plaho!"... Proč to u všech psích vocasů ty hudebníci dělaj, to teda nevím... Jinak musím říct, že se mi posun do aktuálna, co se poselství Zdi týče, nelíbil. Moc černoběloby, moc laciných hesel, trochu málo toho, jak jsem Zeď viděl vždycky já - jako výraz existenciální (kurva, ještě jedno pivo a budu psát recenze profesionálně...) osamělosti. Za videa objímajících se dětiček s tatínkama - vojákama z Iráku - bych Watersovi dal nejraději přes hubu. Ale koneckonců, já tu Zeď nenapsal, má právo si s ní dělat, co chce, že jo? A i přes tohle všechno bych stejně musel celkovýmu vizuálnímu dojmu dát stoprocentní hodnocení - neskutečný obří loutky, letadla, vrtulníky, nahatý ženský (full frontal nudity nade vše, Monty Pythoni to maj dobře zmáklý...), všechno proběhlo, jak se sluší a patří. No a Zeď. Zeď je prostě skvělá, její stržení většina diváků skoro až oplakala...

Co dodat? Byl to koncert, kterej předčil dobrej sex a ranní přispání si. A to je u mě co říct...


A už jsou i první videa... Pro ilustraci.


Z týhle pasáže jsem si skoro oblátil kalhoty zevnitř...


Chození u Gosausee aneb Klettersteigem do nebe...

11. dubna 2011 v 9:51 | Albert Pes |  Chození
V sobotu jsme si udělali takovou malou radost a konečně pořádně otestovali nový ferratový vybavení. Já, Pan Viking, Kytarista, Malířka a Dreďatá jsme vyrazili z jihu k asi 240 km vzdálenému Gosausee u Dachsteinu na takovou krátkou kinderferratu, max. obtížnost C. Chtěl jsem něco méně náročného a kratšího, protože za 14 dní se chystám s Hujerem na Dračí stěnu u Mondsee a to už je poměrně obtížná věc, takže první jarní trénink a také test fyzický kondice. Abych byl schopnej vůbec někam lízt, zhubnul jsem od Novýho roku pět kilo a od února pravidelně cvičil, myslím, že bez toho by to nešlo...

Cesta autem docela v pohodě, cesta zpět už dost blbá, protože všichni spali a já nemohl, navíc jsem na dálnici zapomněl, že nejsem v Německu, ale v Rakousku (němčina mě zmátla...), řekl bych, že průměrnou rychlost ca. 170 km/h by asi policisté neocenili... A já se divil, že všichni jedou tak pomalu... Jsem blbec, za tohle bych si nejraději nafackoval, takovej kiks se mi ještě nikdy nestal. Hudební doprovod: Temple of the Dog, Pearl Jam, Creedence, Luis Armstrong, Lloyd Cole, Peter Gabriel, Vivaldi, Bach, Pink Floyd. Dobré.

Tak. Gosausee je krásné, bylo ale poněkud vypuštěné... Vyjeli jsme z ČR v šest ráno, k jezeru přijeli něco po deváté. Byla pěkná zima, kolem poměrně pěkně sněhu, když jsme se odpoledne z lezení vraceli a dali pivo v penzionu u vody, z ledovce scházeli lyžaři... Zhruba od dvanácti se to ale překlopilo do druhýho extrému a bylo krásně teplo, skoro horko, někteří z nás si pořídili nádherný brzce jarní spáleniny... Takže: Vybavení v cajku, základní poznatky: Nechápu, jak se dřív dalo lézt bez dryfitových (říkejte tomu, jak chcete) věcí. Všechno jinak posloužilo, pěknej průser ale byly boty, dneska jdu nakupovat... Lezli jsme, jak jsem psal, v pěti, nakonec dva vzdali (ještě, že zhruba po jedný třetině byla ta možnost) - a sice oba pánové. Podcenili přípravu a pivák (tím disponuju v menší míře taky...) a prokouřený plíce (těmi se snažím již nedisponovat...) klettersteigování poněkud odporujou... Ženský (silný a v kondici) to zvládly relativně bez problémů, i když dost pomalu. To ale není na škodu, jak nás přesvědčil Pan Viking, kterej se skoro zabil. Hrál si na velkýho horolezce a jistil se jenom jednou karabinou, takže, když přecvakával, nebyl jištěnej vůbec. Nakonec se stalo, co se stát muselo, totiž to, že mu ujela noha, když se zrovna nejistil. Naštěstí se chytil, nádherně odřel, dostal křeč do ruky, ze skály lezl velmi velmi těžce. Fyzicky zničenej kytarista, když tohle viděl, vzdal taky...

S holkama jsme to zvládli docela v pohodě a moc se nám to líbilo. Zásada je jednoduchá - mít respekt. Nelézt nikam, kde si člověk není jistej, dvakrát si všechno rozmyslet, lézt jenom tam, co kondičně zvládnu, jistit se pořád dvojmo. No a samozřejmě mít helmu. Je to sice tak, že nějaký sítě sem a tam jsou, kameny ale lítaj stejně a nedokážu si představit lezení bez helmy na nějaký frekventovanější cestě, kde to na vás lidi zeshora sypaj hlava nehlava a ani nic nehlásí... No. Jinak doporučuju... Je to levný (Základní ferratovej set kolem 3000, s ostatním vybavením - boty, kalhoty, dres, triko atd. - se dostanete tak na 8 000, když budete chtít šetřit. Ale vydrží vám to tak pět let... Pokud nebudete padat...), blízko (pokud jste blízko Rakousku, není problém za den zvládnout docela pěknou trasu), fyzicky náročný, dostanete zabrat, zažijete na český poměry docela zajímavý výškový věci, jste v přírodě... A hlavně - všude se mluví německy. Je snad krásnější řeč...?

(ad fotky - bohužel, ta nejexponovanější místa se moc fotit nedala, protože... jak to říct... mám se docela rád a nějak se mi nechtělo se pouštět... přesto, řekl bych, docela reprezentativní. žádnej óbr masakr...)



Peklo je bejt s lidma...

6. dubna 2011 v 21:24 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Podle Jeana Paula Sartra prej peklo spočívá v tom, bejt zavřenej v jedný místnosti s přáteli. Jak poznamenává kosmickej vágus Lister z Červenýho Trpaslíka, je to hlavně tím, že všichni jeho kámoši byli Frantíci. To je jistě trefnej postřeh. Takových soukromých pekel je ale plno. Tahle privátní pekla většinou vycházej z poměrně zvláštního paradoxu, při kterým je ve hře ten prostej fakt, že si zkrátka nemůžete pomoct, a na druhý straně opět jednoduchá skutečnost, že z toho, vůči čemu si nemůžete pomoct, pro vás vyplývaj velmi nemilý důsledky. Mý malý peklo je tomu sartrovskýmu vlastně hodně podobný.

Neobejdu se bez lidí. Jsem extrémně společenskej člověk. Rád mluvím, rád piju, rád jsem s někým v kontaktu, rád se s někým sdílím a evidentně poměrně nadšeně exhibuju i tady na blogu. Jenže na druhou stranu obecně lidi dost nenávidím. Nenávidím davy, a proto jsem se odstěhoval z klidnýho jihu do Prahy... Nenávidím, když se mi někdo svěřuje, protože je to vysilující poslouchat, nenávidím, když z čirýho přátelství mám někomu pomáhat, nenávidím, když druhej ode mě čeká to a to, protože ho miluju. Nenávidím, když si člověk na mě začne dělat nárok kvůli tomu, že ho mám rád a že se známe. Jsem maximálně sobeckej člověk a všechny tyhle věci pro mě znamenaj překračování sebe samotnýho, kterýho jsem nakonec schopnej opravdu jenom vůči lidem, na kterých mi záleží hodně, neznamená to ale v žádným případě, že bych to dělal s nadšením. Nenávidím upřímně, když mi druhej člověk povídá věci, kterým nerozumím nebo který mě nudí, a nemohu ho zastavit.

Je tady ale to obrovský "ale". Ale - lidi potřebuju. Potřebuju svý rodiče a sourozence, který mi dávaj pocit, že někam patřím. Potřebuju svý přátele, protože vidím, že mě má někdo rád a že mi někdo do určitý míry (větší nebo menší) rozumí, což je vždycky fajn. Potřebuju, aby mě někdo miloval a já mohl milovat jeho. A v různých mániích enthusiasmu potom přátelům, jak vidno, pomáhám, vyslýchám je, trávím s nimi maximum času a mám je rád.

Je to mý soukromý peklo vyplývající z obrovskýho egoismu na jedný straně a touze po bytí s lidmi na straně druhý. Nějak se mi z toho nedaří dostat. Vždycky se něco podělá a já ublížím někomu jinýmu anebo sobě. Když jsem si myslel, že přátelství mám už dostatečně zmapovaný, přítel po mně chtěl věci, který jsem udělat prostě nemohl, a já jeho přátelství pravděpodobně ve formě, v jaký bylo, ztratil. Choval jsem se k němu možná tak otevřeně, že si myslel, že po mně může chtít víc, jenže z mý strany to nešlo. Kurva, to zní jako pěkná šifra, co? Pointa měla bejt, že jsem se zachoval nakonec jako idiot. Za poslední rok jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že v lásce už budu opatrnej a že se nezamiluju tak, abych u toho druhýho nechal celý srdce. V současnosti si velmi dobře uvědomuju, že zamilovanej jsem, snažím se si to ale neříkat a nijak artikulovat, protože mám strach, že se z toho všeho zase naprosto poseru. Mám strach, že jakmile si to řeknu anebo to nedejbože řeknu jí, uteču, protože to nezvládnu. Stejně ale, jak dobře vím, dělám všechno proto, abych ji k sobě připoutal, protože jsem... Prostě v malým, ošklivým, soukromým pekle. Jo, zásadní problém je evidentně v tom, že jsem zkrátka a dobře sobecká zrůda.

Tak. A protože tady bliju všechno a jsem dneska naladěnej na nelidskou notu, máte to tady. Dneska vás nenávidím všechny. Zato zejtra, zejtra bude hej. Pivka, tráva, cigára, všechno na mě!



(Dnešní článek je, jak vidno, značně cituplný, emocionální a rozháraný. Mám nebezpečně načesanou ofinu a v ruce držím žiletku. Já se polepším, slibuju...)