Sport je hnůj

24. března 2011 v 2:15 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Nedávno jsem tady tvrdil, že u učitelů tělocviku byla vědecky prokázána absence lidství. Je to samozřejmě, jako ostatně všechno, co je na tomhle blogu prezentováno, pravda pravdoucí. Ona absence má svou příčinu, kterou je obecně sport. Sport je zlo. Vím, o čem mluvím.

Můj tatínek býval profesionálním sportovcem a pravděpodobně historicky dosud nejúspěšnějším českým judistou, medailista z olympijských her i z mistrovství světa. Rád se jím chlubím, protože jsem měl to štěstí a díky němu a mamince zažil skvělé dětství a až do nynější doby se mám kam vracet, idylka. Co už až tak idylické nebylo, byla má (nikoliv mnou) plánovaná sportovní kariéra. Zhruba od věku tří let jsem chodil s tátou a starším bráchou na tréninky. Myslím, že jako malá štěňata jsme byli i poměrně úspěšní, byl jsem na závody zapisován i přes podváhu a věkovou podmíru, a přesto se mi něco podařilo i vyhrát, brácha byl ještě lepší. Pamatuju si, že tatínek mi slíbil LEGO panďuláka dle vlastního výběru jako odměnu, vylezu-li na tyč, což se mi v útlém dětství podařilo. V lehce odrostlejším věku, tj. zhruba od dvanácti let, jsem zápasil nikoliv se svými vrstevníky, ale s dospělými, protože jsme chodili trénovat s tátou rovněž do dospělých. Samozřejmě jsme s bráchou dostávali pěkně přes hubu. Mám živě před očima, jak jsme trénovali zápas na zemi, bráchu tam jeden chlapík zmáčkl takovým způsobem, že si bratříček tak mohutně uprdl, že jsme všichni museli tak na pět minut přestat, než se nám podaří přestat se smát.

Postupně jsme si ale i tam získali jistý respekt. Starší brácha trochu dorostl a když jednomu člověku zlomil nohu v holeni, začalo být jasné, že s námi nikdo vyjebávat nebude. Když mi vykloubil levé koleno, což bylo dáno tím, že dělal blbě osoto do strany, když ho měl dělat rovně, bylo i mně jasné, že se mnou nikdo vyjebávat nebude, protože tak blbý sport jsem začal odmítat dělat. Přechodná fáze trvala zhruba do patnácti šestnácti let. Pak jsme tatínkovi s bráchou zlomili srdce a oznámili mu, že se budeme věnovat něčemu jinému, v mém případě to nějakou dobu bylo potápění. Myslím, že zhruba kolem osmnácti let věku jsem měl asi nejlepší kondici v životě. Jednu dobu jsem dokonce ráno před školou chodil plavat, odpoledne do posilovny a večer běhat anebo na kolo. Ano, takový jsem byl blbec. Na vandry jsme chodili stylem "ujít co nejvíc", což spočívalo v tom, že třeba za tři dny jsme nachodili s PJem 170 kilometrů po Šumavě.

Že je to všechno naprostá hovadina, mi došlo v osmnácti, když jsem si na školním výletu v Chorvatsku během malinkého ani-ne-sportovního přeběhnutí v blbém terénu zničil pravé koleno, které mám v dnešní době již podruhé operované, řádně atrofované a vůbec s estetikou oběti útoku žraloka. Začal jsem pomalu chápat, že pokračovat se sportem znamená jistou a neodvratnou smrt. Začal jsem studovat obory tak nepraktické a vysoce vysedávací, až jsem nabyl dojmu, že sport mě již ohrozit nemůže. Velkým varováním mi byly i občasné výpomoci mému tatínkovi v jeho obchodu se sportovním zbožím, kde jsem byl častým svědkem variací na následující: Přijde fotbalista s dívkou. Slečna: "Prosím vás, mi bychom chtěli kopačky." Ptám se: "Jaké?" Fotbalista: "Uhéhum. Blah. Muh. Cherchl." Slečna: "Tyhle, prosím..." Nicméně ani tato varování mě zcela neodradila. V jakémsi rozjaření jsem často chodil běhat obalen ortézami a neoprenovými návleky kol mých sportem zchátralých končetin. Před pár roky takhle běžím, do uší puštěné Pearl Jamy, zakopnu o kořen, nepodaří se mi judokotoul, padám na loket, ruka zůstává viset v poněkud legračním úhlu, vykloubené rameno, válím se na zemi, fňukám, v uších pořád Pearl Jam, fňukám víc, nikde nikdo... Co jsem měl dělat? No, s rukou si chvíli hraju, když se mi podaří vzít si druhou rukou dlaň a přitlačit na prsa, v rameni to luplo, halelůja, je to tam. Nadopovaný adrenalinem doběhnu k autu, jedu domů a najednou zjišťuju, že ruka šíleně bolí. Paráda. Rameno v prdeli.

Teď jsem takový legrační člověk. Koleno mě minulé jaro začalo bolet takovým způsobem, že jsem musel přestat běhat úplně. Uvolněné rameno mi naposledy vypadlo, když jsem se protahoval v posteli, a řeknu vám - snažit se nahodit si rameno, když jste zamotáni v peřině, není žádná velká zábava. Bolestí jsem se počural a skoro i pozvracel. Co z toho plyne? Teď už jenom vysedávám v kavárnách, válím se (velmi opatrně!) v posteli, popíjím po barech, chodím na koncerty, u kterých se dá sedět, pracuju u počítače... A? A jsem, jak se říká, pěkně spokojenej parchant. Na nějakej sport se vyserte, nestojí to za to.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 24. března 2011 v 8:18 | Reagovat

Odjakživa se mi líbí heslo: Sportem k trvalé invaliditě ;)

2 Soni Soni | E-mail | Web | 24. března 2011 v 8:44 | Reagovat

Skvělý článek, zasmála jsem se :)

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. března 2011 v 9:02 | Reagovat

Mně se ale líbilo heslo našeho tělocvikáře:
"Když nemůžeš, tak ještě čtyřikrát!"

(pozor nedá se aplikovat na pití piva)

4 izabelle izabelle | Web | 24. března 2011 v 10:15 | Reagovat

Tak teď sem se zasmála. Jako menší sem taky měla naplánovanou sportovní kariéru (ne samosilně) naštěstí v bezkontaktní verzi sportu zvaného krasobruslení. Na trénincích to ale bohužel tak bezkontaktní jako na závodech nebylo. Když jsem nepořezala bruslí někoho já, tak zaručeně pořezal někdo mě. Jednou sem při libele (pirueta v holubičce) rozsekla tvář kamarádce. Pak zas jedna starší holka dopadla z tulupu (skok na kterej se de zezadu, takže mě neviděla válet se na ledu) na mojí hlavu. Trenérka, trochu histerická křičela na halu, že mám rozseklou lebku, ale skoro nic to nebylo. Hodně často sme jezdili přímo z ledu na pohotovost a občas sem si nestihla na nože nandat ani chrániče. Mysleli si tam, že sem týrané dítě, určitě. Za mojí závodní kariéru co trvala asi pět let sem tam byla tak dvakrát do měsíce. :DD

5 hypotecniuver hypotecniuver | E-mail | Web | 24. března 2011 v 10:30 | Reagovat

Dlouho jsem se tak nezasmál a nezamyslel, zrovna po třech měsících intenzivních rehabilitací s ramenem, chci začít zase sportovat, ale golf pro vás mlaďochy asi není sport :-), no uvidíš v padesáti. Ruda
P.S.: To rameno mám pochopitelně z golfu.

6 Mami Mami | Web | 24. března 2011 v 10:32 | Reagovat

Je pravda, že neznám žádného sportovce, který by neměl něco s kolenem, ramenem, zády a tak...

...ale klidně bych se vsadila, že za nějakou dobu se ke sportování zase vrátíš...ono vysedávání také začne brzy bolet...

...všeho s mírou (s Mírou).

Sport je hnůj, když se přehání.

7 Mami Mami | Web | 24. března 2011 v 10:35 | Reagovat

[6]: ...to jsou zase propagační kecy ze Čtyřlístku. Mé koleno je také v háji, ale už si netroufám odhadnout, zda ze sportu nebo z vysedávání.

8 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. března 2011 v 12:10 | Reagovat

[1]: Áno áno... Kafe, dobrá knížka a teplá postel je rozhodně lepší volba.

[2]: Díky, budiž ti přáno.

[3]: Právě, že se DÁ aplikovat na pití piva.

[4]: No, krasobruslení vypadá přesně jako jeden z těch sportů pro šílený rodiče. Myslím, že jsi to měla taky pěkný... :) Vedlejší dobrej efekt juda spočíval alespoň v tom, že si na mě na základní škole nikdo nedovolil, protože jsem všechny přepral. Co to bruslení...? Kop bruslí do obličeje? To by mohlo fungovat...

[5]: Golf... No. Mně se to sice líbí, ještě jsem to ale nezkusil. Líbí se mi taky tvoje nadšení. Zničil si na golfu rameno a hned znovu do toho... Tak to má být... :)

[6]: Jo, se sportem obecně opatrně... Právě proto mám teď nakoupený sedák, helmu, ferratovou ypsilonku a už se nemohu dočkat, až vyrazíme do Alp, až sleze sníh. Mám takový pocit, že tenhle sport bude mít jednu zásadní výhodu - až zase spadnu, žádný vykloubený kolena už řešit nebudu muset... :)

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. března 2011 v 14:41 | Reagovat

[8]: ad3) Ne, jak to štosuje, je konec ...

10 Nobody Nobody | Web | 24. března 2011 v 14:55 | Reagovat

Bože můj, proč nemám Alberta Psa za učitele tělocviku? Dali bychom kafíčko a četli si knížku.

Byl bys té lásky a šel to vysvětlit tomu culíkatýmu hovadu, co mě každej čtvrtek od osmi do půl desátý systematicky ničí? :)

11 ratuska ratuska | Web | 24. března 2011 v 16:43 | Reagovat

Au au au, dneska to vidím na noční můrky o vykloubeném rameni :-D.

12 ichos ichos | Web | 24. března 2011 v 19:03 | Reagovat

Já jsem nikdy moc nesportovala, rodiče mě do toho netlačili a sama jsem ambice neměla. A je fakt (musím zaklepat), že jsem na tom zdravotně docela dobře. Ráda si zaplavu nebo kolo, ale nějaké výkony nebo závodění - fakt ne. Sportovci jsou fakt často rozlámaný, hekaj a vlastně s tím nemůžou přestat:)
tak hodně zdraví;)

13 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. března 2011 v 20:50 | Reagovat

[9]: Jo, přepíjet záklopku nejni radno...

[10]: Tyjo, na základce jsme taky měli tělocvikáře s culíkem, taky naprostýho magora. To jenom potvrzuje diagnózu... Jo, učitel tělocviku bych já byl zlatej...

[11]: Nó, ty vykloubeniny příjemný nejsou, sladký sny... :)

[12]: Dík. Je to tak. Oni sportovci docela drží, dokud jsou aktivní, ale jakmile přestanou, tak jsou z nich najednou trosky, všechno se jim rozpadne. A vůbec tlačit děti do "profesionálního" sportu je zločin.

14 Cuzán Cuzán | Web | 24. března 2011 v 21:15 | Reagovat

Bájo, ony ty ortézy jsou stejně k ničemu, když je člověk idiot. Já jsem třeba ortézu ztratila při večerní procházce. To mi pak fakt byla k ničemu. Budiž mi ale k dobru, že jsem ji neměla na noze, takže nejsem úplnej idiot.

15 Nobody Nobody | Web | 24. března 2011 v 21:21 | Reagovat

[13]: Ten samej to nebyl. Tohle pískle ještě nemá ani zaschlej inkoust na občance. Neřád!

16 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. března 2011 v 21:37 | Reagovat

[14]: Ztrácení ortéz? To mě zatím bohužel nepostihlo. Bohužel, protože ortéza na sport, kterou mám už sedm let, smrdí i po vyprání jako poblitej a posranej bezdomovec tejden po smrti... Mmmm!

[15]: Aha, takže sportovec-idealista. Ty bejvaj nejhorší...

17 Cuzán Cuzán | Web | 25. března 2011 v 17:28 | Reagovat

Hm, nevím co na to říct. Asi jen fuj.
Moje, teď už jen jedna, ortéza, je jako nová. Jikomu ji nepůjčuju, ani kultavým, ani bezdomáčům.

18 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. března 2011 v 18:22 | Reagovat

[17]: Ano, valchuj si ji, per ji, opatruj jako oko v hlavě!

19 Shariony Shariony | Web | 26. března 2011 v 15:38 | Reagovat

170 km za tři dny, ty jo..To je hodně dobrý.. Já se na výletech spíš snažím vychutnávat si přírodu, takže mi 25km za den bohatě stačí. A ani jsem nemusela sportovat, aby mě začalo zlobit koleno - slítla jsem z výšky nabeton.

20 Albert Pes Albert Pes | Web | 26. března 2011 v 16:14 | Reagovat

[19]: Ono to není tak moc, těch 170 km. Mí kamarádi například začali teď chodit Beskydskou sedmičku, což je horskej ultramaraton, 86 km s převýšením asi 6000 metrů, dali to sice za dvacet hodin (někdo to běhá...), ale výkon úctyhodnej... Na to jsem měkkej. :)

21 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 6. dubna 2011 v 17:54 | Reagovat

Co učitel tělocviku, ale učitelKA! To je teprve to správné peklo. Aerobic a podobné lahůdky mne ničily. Astmatikovy plíce to neudýchaly a jedním uchem rytmus těžko slyšíš.

Mávnutí švihadlem...volejbal na střední, pohoda. Šel mi a ještě jsem si nenásilně rovnala záda bez jednotvárného opakování cviků.

Nic jiného mne taky, v podstatě, nebaví. Krom frisbee a agility, ale tam se naběhá pes víc než já ;-)

22 Albert Pes Albert Pes | Web | 6. dubna 2011 v 20:36 | Reagovat

Nejlepší sport pro relativně zdravýho člověka je podle mě běh. Mělo by se učit, jak správně běhat a dýchat, protože je to koneckonců jeden z nejpřirozenějších pohybů. To, jak se na školách kurví dětskej vztah ke sportu obecně (běhání na čas po oválu a podobný hovadiny) je zločin... A tělocvikáři jsou na vině.

23 Ta Obyčejná Ta Obyčejná | Web | 6. května 2011 v 17:52 | Reagovat

[22]: Přesně tak. Nevzpomínám si, že by mi někdy někdo řek jak mám dejchat. Pro mě jsou tělocviky na gymplu peklem, nikdy jsem neviděla takovou nechuť k něčemudělání jako tam :D

24 Albert Pes Albert Pes | Web | 6. května 2011 v 18:03 | Reagovat

jsou i výjimky... na gymplu jsme nakonec dostali tak skvělýho tělocvikáře, kterej nás tak zblbnul, že jsme např. dobrovolně a s radostí běhávali deset patnáct km podél řeky, lezli na stromy se zavázanýma očima a podobný skopičiny... ;-) ... většinou bohužel platí "neumí - učí. neumí učit - učí tělocvik"... škoda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama