Březen 2011

Postel široká a studená...

30. března 2011 v 18:16 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Béďa si prohlábl své prošedivělé vlasy a zamyslil se. Postel široká a studená, srdce veliké, upřímné a osamělé. Tmavá lednová noc, nad ránem se pánům Béďova věku spí špatně. Už aby bylo světlo. Béďa vidí z okna teplo žárovek cizích bytů, lidé asi vstávají do práce. K čemu to je? Proč se handrkovat kvůli každé kačce, když člověk nemůže líbat andělskou bytost na druhé polovině postele, ráno připravovat svačinu dětičkám, vozit je do školy, navštěvovat zoologické zahrady, řešit jejich první lásky a všechny ty věci, které Béďa pociťuje jako důležité a u nichž má pocit, že má právo je již drahný čas zažívat? Béďa není ošklivý. Béďa je učitelem tělocviku, tělo jako proutek, srdéčko na dlani, ráno týrá svaly, večer piáno. Často se sám sebe ptá, kde je chyba.

Béďa vstal. Po sérii prostných startuje počítač značky Acer. Zapíná Lidé.cz a hledá pravou lásku. Vida, Vendulka! Věk pětatřicet, matka samoživitelka, prý ráda túry, hudbu, tanec a upřímné starší muže. Béďa je upřímný starší muž a Vendulčina odpověď na jeho inzerci ho těší. Konečně. Bude se randit! Kladnou odpověď na svou nabídku sejít se hned toho dne zvečera v jeho oblíbené kavárně v centru Prahy si čte ve sborovně. Ano! Ještě řádně potrápí dívčí polovinu třídy 7.A a bude konec.

Béďovo pozdní odpoledne: Requiem od Mozarta, sprcha. Oblečení, jež má říci "Nejsem zoufalý, pouze konzervativní a solidní!", pečlivé oholení břitvou, masáž obličejových hran kolínskou, dárek k narozeninám od maminky. A jde.

Vendulka je milá, příjemná a počíná být i opilá. Béďa se poněkud ostýchá, ovšem nedá mu to. Letmý polibek na tvář o jedenácté hodině večerní, stisk prstů, který je opětován. Béďa navrhuje čajový dýchanek u něj doma. Vendulka se začervená a souhlasí. Vyrážejí tramvají...

Béďa je galantní, otevírá dveře, pomáhá z kabátu, Vendulku usazuje a odebírá se stvořit čaj. Po hodině intimního rozhovoru, vášnivých objetích a milostných polibcích se Vendulka nesměle ptá, zda by se mohla u Béďy osprchovat, ten souhlasí za podmínky, že se může přidat. Má prý ovšem pouze vanu, Vendulka se hihňá. Vana napuštěna a zasypána koupelovými solemi. Oba jsou již svlečení a ve vaně, Béďa sedí za Vendulkou a masíruje ji záda. Naučeným pohybem náhle sahá za sebe, bere do ruky břitvu a rutinním pohybem Vendulce rychle podřezává krk. Vendulka nevydá ani hlásku. Jako vždycky, uklidit, rozpustit, nerozpustné kousky opatrně vyhodit, vytřít a spát.

...

Béďa si prohlábl své prošedivělé vlasy a zamyslil se. Postel široká a studená, srdce veliké, upřímné a osamělé...

Pojďte se mnou na pivo

28. března 2011 v 17:29 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
30.3.11 - aktualizace:

Takže se sejdeme dnes večer, v 19:00 u Vystřelenýho oka. Účast jsme víceméně potvrdili já, Rýža a Jůlie, přijde-li někdo další, zlobit se určitě nebudeme. Myslím, že tady mám nějaký fotky, takže byste mě měli poznat, Rýžu také. V případě potřeby vám, když se ozvete, na sebe nechám telefon.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Chtěli jsme se posledních pár týdnů setkat s Jůlií z Dejvic, zatím nám to ovšem nějak nevycházelo. Tak víte co? Zkusíme se znovu sejít ve větším množství. Doufám v účast Chaota, který nějakou tu hospodu navrhoval, a Rýži, se kterou pivo piju rád.

Kdy a kde? Tato středa, 30.3. v 19:00, co se místa týče, mám dvě alternativy (pražské):

1) Café Montmartre - Je to v centru, blízko na metro. Je to tam docela fajn. Vlastně docela dost fajn.
2) U vystřelenýho oka - Žižkov, dobře dostupný tramvají. Byl jsem tam v sobotu a ta hospoda se mi hrozně zalíbila...

Co vy na to? Je zvaný každý (výjimky viz dole), kdo si toto přečte a oznámí účast, rád se s vámi uvidím. Napište mi, prosím, do komentářů, kdo byste měl zájem. Anebo rovnou zprávu autorovi. Jak se setkáme a jak se poznáme, si domluvíme, až zjistíme, kdo půjde. Pište co nejrychleji, když napíšete ve středu večer, bude to platný jak mrtvýmu zimník. Jo a taky sem občas koukněte, upřesníme si kdyžtak nějaký ty detaily postupem času...

CO se bude dělat? Asi si dáme pár piv. Protože někteří z nás musí následující den do školy či práce, určitě to nepotáhneme do tří do rána...

Přístup zapovězen:

1) Nezletilým.
2) Nepíčům.
3) Moralistům.
4) Němým.
5) Úchylům.

O výjimkách lze diskutovat. Např. jsi-li abstinent nebo nezletilý, a přesto bys nás z nějakýho podivnýho důvodu rád viděl, je to pravděpodobně možný za předpokladu, že nejsi němý moralizující úchyl.


Trochu života do toho umírání!

25. března 2011 v 2:19 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Lidstvo je obecně v úpadku. Míň srandy, pořád větší daně, nemůžete si utahovat z barevných, postižených, homosexuálů, jinověrců a v poslední době dokonce ani z žen. Kde to jsme? Dokonce už si člověk nemůže dělat legraci ani sám ze sebe, protože lidi jsou dneska tak natvrdlý, že to stejně nikdo nepochopí. Když už nic jinýho, dřív se člověk mohl řádně pobavit alespoň při sledování výkonu trestu smrti. Jo, dřív to totiž mělo ten správnej drajv a šmrnc.

Ostatně před nějakým časem jsem tady publikoval takovou "Hitparádu smrtí" a i tam jsou vidět pěkný rozdíly. John Gacy, masovej vrah, se svým posledním předpopravovým dechem zmohl pouze na relativně trapný a nenápaditý "Polibte mi prdel!", kdežto William Wallace před sedmi sty lety zvládl mnohem barvitější "Vy angličtí psi, vy zženštilé anglické kurvy, polibte mi mou skotskou řiť a buďte na to pyšní, protože nic lepšího se v životě žádnému ubohému Angličanovi stát ani nemůže!". Prostě měl holt styl, no.

Dřív byla vůbec poprava takovej pěknej piknik pro celou rodinu. Si vezměte, že toho chlapíka či ženštinu třeba pěkně svázali na zemi do kříže a lámali kolem. Když se kat rozparádil, bylo to určitě na pár hodin zábavy. Anebo nějaká taková ta klasika typu vytahování vnitřností a podobný libůstky. Je asi sice pravda, že odsouzenýmu pohled na jeho střeva trochu pokazil odpoledne, účastněným divákům ovšem poskytl milou podívanou a rozptýlení na značnou dobu. Mohli se sázet, jak dlouho vydrží, co mu kat vytáhne následovně a podobně. Nejlepší mistři týhle vznešený komédie se v Evropě rekrutovali především z řad šlechetného stavu duchovenstva (duchovenstvo může sloužit i jiným duchům než Bohu, že jo?), mimořádně nadaní byli vždycky, zdá se mi, žluťáci. Pardon, obyvatelé Ásie. To nejni tím, že by byli nějak mimořádně krutí. Ale když si dneska vezmete jakoukoliv lidskou činnost (kromě sportu), vymakáte se v ní na nejlepší možnou úroveň, dycky tady stejně bude nějakej malej pán z východu, kterej v tom bude daleko lepší než vy. Voni na to prostě maj. Např. takový "lingchi", neboli postupný odřezávání (nejprve) méně či (později) více důležitých kousků těla, je výkon vyžadující poměrně dobře rozvinutý smysl pro pobavení publika.

Nějak jsem ale odbočil. Jo, dneska, dneska je to provar. Co z toho máte? Voni toho odsouzence šoupnou někam do kamrlíku, na hlavu pytel, takže se ani nemůžete pokochat, pustěj mu do žíly nějaký svinstvo a za pár minut je po všem. To pak nemá ani cenu, takovýhle věci provádět. Mám proto pár tipů na nový tresty smrti, který odpovídaj humanistickýmu směřování našeho establišmentu:

1) Nucené sledování nekonečné smyčky Ulice.
2) Nucený poslech nekonečné smyčky této písně.
3) Nucená četba Sartrových sebraných spisů.
4) Nucená účast na parlamentních jednáních.
5) Nucené neustálé cestování pražským metrem.
6) Nucená účast na nekonečném firemním večírku společnosti, u které pracuju.
7) Nucený sex s Vítězslavem Jandákem.


Sport je hnůj

24. března 2011 v 2:15 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Nedávno jsem tady tvrdil, že u učitelů tělocviku byla vědecky prokázána absence lidství. Je to samozřejmě, jako ostatně všechno, co je na tomhle blogu prezentováno, pravda pravdoucí. Ona absence má svou příčinu, kterou je obecně sport. Sport je zlo. Vím, o čem mluvím.

Můj tatínek býval profesionálním sportovcem a pravděpodobně historicky dosud nejúspěšnějším českým judistou, medailista z olympijských her i z mistrovství světa. Rád se jím chlubím, protože jsem měl to štěstí a díky němu a mamince zažil skvělé dětství a až do nynější doby se mám kam vracet, idylka. Co už až tak idylické nebylo, byla má (nikoliv mnou) plánovaná sportovní kariéra. Zhruba od věku tří let jsem chodil s tátou a starším bráchou na tréninky. Myslím, že jako malá štěňata jsme byli i poměrně úspěšní, byl jsem na závody zapisován i přes podváhu a věkovou podmíru, a přesto se mi něco podařilo i vyhrát, brácha byl ještě lepší. Pamatuju si, že tatínek mi slíbil LEGO panďuláka dle vlastního výběru jako odměnu, vylezu-li na tyč, což se mi v útlém dětství podařilo. V lehce odrostlejším věku, tj. zhruba od dvanácti let, jsem zápasil nikoliv se svými vrstevníky, ale s dospělými, protože jsme chodili trénovat s tátou rovněž do dospělých. Samozřejmě jsme s bráchou dostávali pěkně přes hubu. Mám živě před očima, jak jsme trénovali zápas na zemi, bráchu tam jeden chlapík zmáčkl takovým způsobem, že si bratříček tak mohutně uprdl, že jsme všichni museli tak na pět minut přestat, než se nám podaří přestat se smát.

Postupně jsme si ale i tam získali jistý respekt. Starší brácha trochu dorostl a když jednomu člověku zlomil nohu v holeni, začalo být jasné, že s námi nikdo vyjebávat nebude. Když mi vykloubil levé koleno, což bylo dáno tím, že dělal blbě osoto do strany, když ho měl dělat rovně, bylo i mně jasné, že se mnou nikdo vyjebávat nebude, protože tak blbý sport jsem začal odmítat dělat. Přechodná fáze trvala zhruba do patnácti šestnácti let. Pak jsme tatínkovi s bráchou zlomili srdce a oznámili mu, že se budeme věnovat něčemu jinému, v mém případě to nějakou dobu bylo potápění. Myslím, že zhruba kolem osmnácti let věku jsem měl asi nejlepší kondici v životě. Jednu dobu jsem dokonce ráno před školou chodil plavat, odpoledne do posilovny a večer běhat anebo na kolo. Ano, takový jsem byl blbec. Na vandry jsme chodili stylem "ujít co nejvíc", což spočívalo v tom, že třeba za tři dny jsme nachodili s PJem 170 kilometrů po Šumavě.

Že je to všechno naprostá hovadina, mi došlo v osmnácti, když jsem si na školním výletu v Chorvatsku během malinkého ani-ne-sportovního přeběhnutí v blbém terénu zničil pravé koleno, které mám v dnešní době již podruhé operované, řádně atrofované a vůbec s estetikou oběti útoku žraloka. Začal jsem pomalu chápat, že pokračovat se sportem znamená jistou a neodvratnou smrt. Začal jsem studovat obory tak nepraktické a vysoce vysedávací, až jsem nabyl dojmu, že sport mě již ohrozit nemůže. Velkým varováním mi byly i občasné výpomoci mému tatínkovi v jeho obchodu se sportovním zbožím, kde jsem byl častým svědkem variací na následující: Přijde fotbalista s dívkou. Slečna: "Prosím vás, mi bychom chtěli kopačky." Ptám se: "Jaké?" Fotbalista: "Uhéhum. Blah. Muh. Cherchl." Slečna: "Tyhle, prosím..." Nicméně ani tato varování mě zcela neodradila. V jakémsi rozjaření jsem často chodil běhat obalen ortézami a neoprenovými návleky kol mých sportem zchátralých končetin. Před pár roky takhle běžím, do uší puštěné Pearl Jamy, zakopnu o kořen, nepodaří se mi judokotoul, padám na loket, ruka zůstává viset v poněkud legračním úhlu, vykloubené rameno, válím se na zemi, fňukám, v uších pořád Pearl Jam, fňukám víc, nikde nikdo... Co jsem měl dělat? No, s rukou si chvíli hraju, když se mi podaří vzít si druhou rukou dlaň a přitlačit na prsa, v rameni to luplo, halelůja, je to tam. Nadopovaný adrenalinem doběhnu k autu, jedu domů a najednou zjišťuju, že ruka šíleně bolí. Paráda. Rameno v prdeli.

Teď jsem takový legrační člověk. Koleno mě minulé jaro začalo bolet takovým způsobem, že jsem musel přestat běhat úplně. Uvolněné rameno mi naposledy vypadlo, když jsem se protahoval v posteli, a řeknu vám - snažit se nahodit si rameno, když jste zamotáni v peřině, není žádná velká zábava. Bolestí jsem se počural a skoro i pozvracel. Co z toho plyne? Teď už jenom vysedávám v kavárnách, válím se (velmi opatrně!) v posteli, popíjím po barech, chodím na koncerty, u kterých se dá sedět, pracuju u počítače... A? A jsem, jak se říká, pěkně spokojenej parchant. Na nějakej sport se vyserte, nestojí to za to.

Albert Pes, zoon apolitikon

21. března 2011 v 21:06 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Jsem velmi váhavě politický zvíře. V mým případě to znamená ze všeho nejvíc to, že se úporně snažím držet kupříkladu v knajpách, na seminářích či obecně v kontaktu s lidmi o tomto tématu hubu. Ucpávám ji přitom často kdejakou silně alkoholizovanou brzdou. Nemyslím si, že bych byl tak nějak skrznaskrz nesnesitelnej a odpornej politickej gurú, že by to ze mě činilo zcela nesnesitelnýho mluvčího, jenže z jakýhosi mně neznámýho důvodu se debaty o politice často mění v osobní invektivy, a na to nejsem obecně zvědavej. Tak si politicky trochu ublinknu alespoň tady. Klidně si kopněte, do Psů se kope dobře. Já vás pak smažu a bude pokoj.

Předem bych rád upozornil, že jde o čistě mý přesvědčení a že si jsem vědomej komplikovanosti pozadí leckterých fenoménů, který za účelem srozumitelnosti v následujícím výžbleptu poněkud zčernobílím anebo raději úplně opomenu. Na problémy fungování lidský společnosti a na aktuální politický dění se dá dívat různě a půda, ze který se potom něco tvrdí, už vždycky vyžaduje a obsahuje určitý předchůdný porozumění. Každej politickej výrok je proto svým způsobem "zaujatej", protože nezbytně zahrnuje tenhle hermeneutickej kruh, ve kterým se ostatě člověk pohybuje při každým výkonu myšlení či pokusu o "vědu" (cokoliv to je). A to je samozřejmě i můj případ.

Lidi toho maj obecně hodně společnýho, každej z nás. Když se člověk globálně podívá na nejrůznější historický státní zřízení, zjistí, že to nikdy nebylo o moc lepší. Korupce, politický procesy, sklony k diktatuře, odírání schopných a zvýhodňování vždy početnější skupiny nevzdělaný a agresivní lúzy... Žádná idylka. Vždycky se najde nějakej idealista, kterej vám začne tvrdit něco třeba o starořeckých obcích, starým jakohodinkyšlapajícím Egyptu a podobných zřízeních. Ono vlastně ani tak nejde o idealismus jako spíš o nevzdělanost, stačí číst. Lidi jsou zkrátka a dobře verbež.

To, co se reálně děje, proto beru s velkou rezervou, ostatně mi tady ani tak o současný politický dění nejde. Jedna verbež stojí proti druhý verbeži a hádat se o to, která je verbežovatější, mi přijde poněkud planý. Nakonec bychom asi mohli uznat, že naše současná verbež není historicky úplně nejhorší. Mohu na ni veřejně nadávat, žalovat její zástupce a posmívat se jí a nikdo mě nepošle sedět ani pracovat do uranových dolů. Sleduju spíš, nakolik jsem toho vzhledem ke svýmu (ne)vzdělání a intelektuálním (ne)schopnostem způsobilej, mocenský, filozofický a náboženský ideály, který za tím kterým (často jenom proklamovaným) politickým směrem, jak se zrcadlí v různých společnostech a lidských grupách, stojí. Dovolím si proto bejt poněkud zkratkovitej, zbytek mi určitě ometete o hubu v případný diskuzi. Došel jsem k takovým třem zásadním bodům:

- Veškerý sepjetí náboženství s vládou je zlo.
- Socialismus ve všech svých podobách, ať už jde o reálnej socialismus SSSR anebo o fašismus, je zlo.
- Na demokracii je pěkný to, že mohu volit, zásadní problém ale je v tom, že může volit i ten imbecil z druhýho patra nade mnou.

Starý dobrý zkurvený časy

19. března 2011 v 11:44 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Protože je mi už šedivejch pětadvacet, začínám dostávat takovej ten v pravdě klasickej pocit, že mám právo vzdychat stran starých dobrých časů. Znáš to, že jo? Ženský byly upřímnější, oči měly hezčí, nebe bylo modřejší, voda mokřejší, pivo říznější, tráva zelenější, kalby lepší a říkalo se jim kalby, kocoviny menší, auta hezčí, noci delší, dny veselejší a tak dále a tak dále.

Jasně, že si jsem vědomej toho, že jde o subjektivní zkreslení. Ještě pořád to dokáže bejt mohutný, jenže perspektiva minulosti vázaná na relativní bezstarostnost mladistvých let dává vzpomínkám určitý grády, který momentální realita těžko mít může. Přitom je nadmíru jistý, že i dneska dokážeme bejt krásný, že se i někdy někde ještě tancuje, že ještě dokážeme za podpory extáze, lysohlávek, marihuány, nikotínu, alkoholu a kofeinu sedět u ohníčku a šmrdlat na kytáry Floydy a dělat nejrůznější šílený věci. Ještě pořád se dokážu zamilovat, psát přiblblý básničky a pak si nadávat, jakej jsem debil, což je docela povzbuzující. Nechci bejt jako důchodce, kterej svýmu potomstvu črtá, jak pivo stálo kačku a děti byly slušnější a podobný nesmysle.

Nicméně odhlídnuto od vší subjektivity jsou tady oblasti, se kterýma to jde od desíti k pěti a kam řeči o starých dobrých zkurvených časech sednou jako hrnec na prdel. Mrzí mě, že se dneska žije tak nějak... Hele, upřímně řečeno, ono se tak žilo v podstatě vždycky, jenom jsou jistý věci, který mizej anebo už úplně zmizely. Já to řeknu jinak. Ze starých dobrých časů chci vrátit:

- Porcelánový podtácky pod půllitry. Jo. Párkrát jsem to v knajpě dostal a dycky jsem z toho byl maximálně uchvácenej.

- Lidi, který by se věnovali tomu, co se odborně nazývalo "čundrem". Nejsem nějakej jetej kotlíkář s usárnou a celtou, chodím s deuterem, obutej do lowáckejch bot, s dry fitovýma spoďárama, nafukovací karimatkou, camelbeckem a nechutně drahým stanem pro jednu osobu. Stejně ale potkat se s někým, komu nepřijde divný relativně normálně přespat v lese a několik dnů chodit po kopcích krajiny český, je v dnešní době vzácnost.

- Literaturu. Ty sračky, co se dneska píšou, se prostě nedaj číst. Sorry. Existujou relativně kvalitní a populární autoři jako Murakami nebo Houellebecq, ale kde jsou dohajzlu další Hölderlinové, Rilkové, Werfelové, Steinbeckové, Bernhardové, Čechovové, Hofmannové...? Si snad něco čitelnýho budu muset napsat sám, zdá se mi...

- Filosofie. Veškerý pokusy o myšlení skončily. Obvzlášť v moderní anglosaský filosofii se "myslí" naprosto úchvatně, připomíná mi to spíš brainstormingový porady na téma "marketingové prostředky" nad kafem a koblihou u nás ve firmě...

- Hraní na kytaru a zpěv v hospodě, na vodě, u ohně. To krucinál nikdo neumíte nic zabrnkat? Jsem tak rád za svý lidi z jihu, který jsou v tomhle zcela zlatý. Na jednu vodu jsme jeli s vícero kytarama a ukrutně drahýma houslema po mým dědovi, který řádně potýrala přítelkyně mýho bratrance, toho času studující hru na klavír a zpěv. A vůbec to nejni o nějaký profesionalitě, ale o chuti. Navíc je pozorovatelný, že když začnete aspoň trochu slušně hrát a zpívat, lidi se k vám přidaj. Jste holt suchý, no.

Tak. Zamyslete se nad sebou. Až se s váma příště uvidím, budete mít přelouskanýho aspoň jednoho klasika, zamyslíte se nad Husserlovýma Karteziánskýma meditacema, budete chodit na vandry, vyžadovat porcelánový podtácky a naučíte se za úkol aspoň jednu písničku na kytáru. Stánky, Montgomery a cokoliv od Chinaski, Divokýho Billa a Kabátu se nepočítá.

Kuř, buď člověk!

16. března 2011 v 21:22 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Byl bych krajně nerad, aby tento článek byl považován za prvoplánovou kuřáckou marketingovou agitaci. Naopak ctěnému čtenáři chci předvést, že kouření je fundamentální možnost lidského pobytu, který má tu výsadu sám sebe určovat, možnost, která patří do základních struktur "bytí člověkem" a kterou tudíž není dobré brát na lehkou váhu.

Co se přístupu ke kouření týče, existují tři druhy lidí. Prvním jsou klasičtí kuřáci, kteří si kouřit navykli někdy v pubertě a kouří, protože nejsou schopni či nemají vůli svou závislost překonat. Samozřejmě zde máme i druhou skupinu, což jsou nekuřáci. Obě dvě tyto skupiny rádoby "lidí" ze své podstaty ani lidmi nejsou, protože neuchopili fenomén kouření za ten správný konec. Jako ta divá zvěř se potulují mlhavým každodenním světem, kouří a nekouří a pracují, spí, souloží, někdy se smějí (spíš to předstírají, protože schopnost smát se je vlastní pouze opravdovým lidem, to si dobře zapamatujte), někdy pláčí (pláč je jimi rovněž předstírán), někdy se opijí, někdy se něco nazpaměť naučí, aby dostali nějaký papír, který jim dává pocit, že jsou něčím víc než ostatní (což je pravdou pouze v případě, že onen papír pochází z FF UK a sice výlučně u oborů, které studuje autor tohoto článku), zkrátka tak nějak přežívají.

A pak je zde třetí druh člověka, totiž ten opravdový, který pochopil následující: Nekouřit může každý, vypěstovat si jaksi mimochodem závislost na kouření skoro každý. Delfíni nekouří, baktérie nekouří, učitelé tělesné výchovy (u nich byla absence lidství opakovaně vědecky potvrzena) nekouří, švábi nekouří, vosy nekouří, ba dokonce ani vepři, člověku druh tak blízký, nekouří. Jak své lidství potvrdit a ustavit nad roveň ostatní zvířeny a učitelů tělocviku? Ano, je třeba začít kouřit. Nikoliv bez rozmyslu, jako bychom byli hloupou květenou, avšak s náležitou rozvahou, s vědomím, že tímto aktem se vzpíráme zemské zakotvenosti a stoupáme ke hvězdám připodobňujíc se revoltujícímu obrazu Sisyfa. Aktem kouření se vymaňujeme z každodenního běhu přežívání a dospíváme vyššího vědomí transcendující tento svět. Dospíváme sebeuvědomění skrze bytostnou možnost svobody kouření.

Kurva. Než si to člověk omluví, to to ale trvá, co?


Ajtakrajta...

8. března 2011 v 23:45 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
... začínám cítit jaro. Psí srdce začíná bejt zase měkký a tvárný. Jdu takhle ráno tramvají do práce a chechtám se jako debil. Dokonce jsem dneska i pustil sednout nějakýho důchodce. Možná se mi zase začnou líbit malý dětičky. Asi začnu psát míň na blog. Možná budu míň pít. Anebo o hodně víc. Och och... Cynismus odhazuji v dál, jaro, per to do mě!



Slavím

6. března 2011 v 13:04 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Albert Pes slavil narozeniny, které má zítra. Šlo o trojnarozeninovou oslavu. Setkal se s dalšími psy i Psy. Albert Pes se setkal s Rýžou a Adélou Dvě Věty Cuzán. Albertovi Psovi bylo ukázáno, že rock'n'roll lze tanečně zvládnout i bez vykloubených kolen a sice výukovou metodou "típni cigáro". Adéla má vícekrát operované koleno než Albert Pes, ale Albert je muž a tedy má právo na více fňukání. Albert Pes měl útratu 1400 korun českých. Albert Pes všechny objímal a každému vysvětlil, jak ho miluje. Albert Pes dostal kopici nejvybranější trávy od Ježíše, leporelo "Magdičky narozeniny" od Olího, nového Pratchetta od PJeje a jeho milé, vouchery na jídlo a další kopici trávy od Trochu Teplýho Kluka, dudeovskou mikinu "Let me tell you something, pendejo" od Rýži, Steinbecka od sestřičky, protože si ho chtěla přečíst, Kafku, Holana, čokoládičky, cigára, tabáky, polibek od Filipovy přítelkyně Sněhurky a další věci. Albert Pes ale přestal kouřit. Albert Pes si pustil Alici, Hlase, Pearl Jamy, spoustu Elvisů, Creedence, Skynyrdy, Unifiction a B. B. Kinga. Albert Pes vypil spoustu rumu. Albert Pes měl intenzivní pocit, že Lukáš se mu pokouší sbalit sestru, sestřenici a většinu kamarádek, Lukáš totiž řádil. Albertu Psovi spadl zapalovač do džusu. Albert Pes přišel přespat k Palalovi Pampovi kolem páté ranní. Albert Pes spal na plovoucí podlaze a vůbec neplavala.

Megaextáze na entou.


Jsem svině. Jo, zloděj taky.

3. března 2011 v 23:24 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Že prej jsem sobeckej. Že prej jsem namyšlenej arogantní parchant, kterej si myslí, že má patent na rozum, hudební a literární vkus, že neuznávám cizí názory, že je mi v podstatě úplně jedno, co si kdo myslí. Že prej nejsem empatickej, nerad poslouchám ostatní a až příliš rád sám sebe. Prej jsem pozér, rád hraju pózu "já, velký intelektuál, jsem přišel mezi prostej lid, dělám, jako že nejsem nic víc než vy, ale ve skutečnosti si myslím pravej opak" a podobný věci. Že se prej rád považuju za renesančního člověka v tom dobrým smyslu slova a přitom se to demonstruje spíš tak, že vím o všem velký kulový. Že prej jsem línej zmetek, kterej pro druhý, když ho to jenom trochu bolí, nehne ani prstem, protože by se musel zvednout z postele. A že prej lidem v podstatě velmi rád ubližuju. No. V záchvatu upřímnosti přiznávám, že jsem prostě svině. Na jednu důležitou věc se ale často ve výčtu mých neospravedlnitelných charakterových zadností zapomíná, a sice na ten prostej fakt, že navíc i kradu.
.
Většina z vás něco někde lízla v dětství. Nějaký cigára nebo bonbóny, co já vím. A většina z vás bude krást v dospělosti, až se budete pokoušet obrat Úřad sociálního zabezpečení na pojistným a podobný zvrhlosti, nedělejte si iluze. Velký procento z nás krade v hospodě zapalovače. Dějou se věci... Můj velkej problém spočívá v tom, že nekradu úmyslně, ono se to tak nějak děje za mě.
.
Místo činu: hospoda. Nevinná záležitost. V hospodě samozřejmě kradu zmiňovaný zapalovače, ale tam se jedná o takovou přirozenou fluktuaci materiálu. Ráno se vzbudím, mám v kapse čtyři, další víkend všechny v hajzlu. Kradu půllitry. I to dělá dost lidí, ale cíleně. Já prostě vyjdu z hospody a najednou si uvědomuju, že mám v ruce dvě sklenice. Kradu i v pokeru, prostě si přivlastním cizí hromádku na stole a jedu. Kradu i cigára a piva. Kradu oblečení, už jsem přišel domů v cizím svetru i v cizí bundě.
.
Místo činu: banka. Jednou jsem zástupkyni ředitelky v jednom pražským oddělení KBéčka ukradl stříbrnýho Parkera. Propisky kradu naprosto běžně, tohle mě ale trochu zamrzelo. Sedím u jejího stolu, hraju si s tím perem, jdu pryč, jedu ve vlaku, zašmátrám v kapse - krucinál, mám ho. Řekl jsem si, že ho vrátím, ve vlaku jsem ale vytuhnul, a když jsem se vzbudil, pero, který leželo v knize vedle mě, zčořil někdo jinej. Na svou obranu podotýkám, že jsem dotyčný lejdy napsal, vysvětlilo se to, prej pero vyfasovala, v cajku.
.
Místo činu: obchod. Včera jsem si byl nakoupit. Fajn, dobrý, koupil jsem nějakej ten džus, mlíko, housky a tyhle věci. Přijdu domů, vybaluju nákup a co nevidím? Kondomy a utěrky navíc. Neplatil jsem je, jenom jsem je prostě někomu čmajznul anebo možná ukradl přímo z pultu, fakt nevím. Prostě je mám. Obojí má datum expirace 2015, myslím, že bych to nějak upotřebit mohl. A vůbec mě v obchodech co chvíli polejvá studenej pot, protože nikdy nevím, co jsem kde zase ukradl a kdo mě kde chytí. Jednou mě, tuším v Albertu (!), zastavili u pokladny, protože jsem takzvaně pípal. Odkládal jsem různý svršky, prd, pořád. Batoh, pořád všechno marný, ochranka se srocuje... Pointa je taková, že mi pípala na Filosofickým ústavu vypůjčená Platónova Ústava. Zradila mě evidentně samotná idea dobra zrcadlící se ve spravedlivý obci, herdek...
.
V podstatě kradu úplně všude a všechno, co nejni přibitý. Jo, jsem svině a k tomu ještě zloděj, ukamenujte mě.
.

Hitparáda smrtí

2. března 2011 v 1:34 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Rád bych umřel tak, jak je podle mě správné. Chtěl bych být smířený s Bohem, s lidmi, nechat na Světě schopné, vzdělané, moudré a zajištěné potomstvo a všechny tyhle věci. Kdybych ovšem měl tu obrovskou milost a tohle se stalo a já si navíc mohl přát ještě jednu věc, chtěl bych zemřít vtipně. Ne ve smyslu "Pozor autobus!" "Jaký autobus?" BUM!, ale spíš tak, aby se mi zkrátka podařilo posledním výdechem říci něco duchaplného. Uvažoval jsem dnes nad tím, protože jeden přece na podobné záležitosti nemůže být dostatečně připravený, a tak je třeba jistá předběžná analýza.
.
Po určitém průzkumu jsem dospěl k následujícímu inspirativnímu žebříčku posledních slov:
.
10. Winston Churchill: "Jsem z toho všeho tak znuděný..." To je, řekl bych, taková věčná klasika, která je skoro vždycky pravdivá a kterou člověk málokdy co zkazí.
.
9. Leonard Bernstein: "Co to je?" Ani tahle otázka není někdy úplně hloupá a od věci.
.
8. Aleister Crowley: "Jsem zmaten." Crowley mě trochu zklamal, satanistický mág by takové věci říkat asi neměl.
.
7. Louisa May Alcott: "Není to meningitida?" V českých nemocnicích se takhle možná pacienti začnou ptát lékařů taktéž...
.
6. John Wayne Gacy: "Polibte mi prdel!" Gacy byl masový vrah a tohle vykřikl těsně před popravou. I to je taková nehynoucí klasika, která se skoro vždy ujme.
.
5. Lenny Bruce: "Nevíš, kde můžu sehnat nějakej matroš?" Lenny v tom měl jasno.
.
4. Tom Simpson: "Posaďte mě zpět na mé kolo!" Poslední slova sportovců sice nemusí být úplně důvtipná, vtipná nicméně být mohou.
.
3. Tallulah Bankhead: "Kodein... Burbon..." Herečka a slova jako víno. Pardon. Jako kodein a burbon.
.
2. Dylan Thomas: "Měl jsem osmnáct whiskey za sebou, to je, myslím, rekord." Básníci zklamou málodky, rozhodně kvalitnější než Goethova prosba o otevření okna. Navíc to nejsou žádní čajíčci, jak je zde dobře patrné.
.
1. William Wallace: "Vy angličtí psi, vy zženštilé anglické kurvy, polibte mi mou skotskou řiť a buďte na to pyšní, protože nic lepšího se v životě žádnému ubohému Angličanovi stát ani nemůže!" Reálný Wallace budiž příkladným případem mediální dezinterpretace. Od filmového Wallaceho ve Statečném srdci a jeho výkřiku "Svobodu!" je tento bojový hlahol poněkud vzdálený. A také, domnívám se, mnohem více kúl.
.

Štěněcí analýza kladivem

1. března 2011 v 19:08 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Když jsem se kdysi dávno na to, co se zove Světem, díval ze štěněcí perspektívy, ptal jsem se po věcech, přemýšlel o nich, dělal je, chtěl nebo nechtěl a sahal na ně v zásadě úplně stejně, jak to dělám dneska. Jako malej capart jsem samozřejmě neměl svý intelektuální kapacity rozvinutý do tak obrovských, takřka až obludných a neslýchaných rozměrů, jako je tomu dneska, základní mechanismy ale zkrátka zůstávaj.
.
Jeden z dílčích problémů spočíval jistojistě v relativní omezenosti mýho tehdejšího slovníku. Samozřejmě se mi v hlavě honily nejrůznější abstraktní nápady, metody výpočtů složitých diferenciálních rovnic a co já vím, co všechno, jenže co je to jednomu platný, když jste pouhý štěně a nejde to z vás zkrátka ven? Co zmůžete, když chcete mohutným hlasem vzkřiknout "Ontologický důkaz existence Boží? Toť pouze špatný úsudek z roviny pojmu do roviny bytí!" a jediný, co zvládnete, je "Mamí, kakat!"...? A tak jsem byl odsouzen k tomu, abych svou dětskou genialitu, pod-povrch-jdoucnost a analytickou jedinečnost demonstroval tím jediným způsobem, kterýho jsem byl schopen. Činy.
.
Nejdřív bych měl svýho laskavýho čtenáře uvíst do teorie analytična, aby byla pointa trochu průhlednější. Nebojte, nebudu vás ničit žádnou velkou filosofií, ale považte to, co Doyle říká slovy Sherlocka Holmese: Skoro každej člověk je schopnej syntézy. Dejte mu do před oči lidi, jejich charaktery, místo, čas a ostatní podmínky a nechte ho uvažovat nad možnejma scénářema, který z daný konstelace můžou vyplynout. Každej něco vymyslí a hodně lidí se trefí. Jenže, jak Holmes dál rozvádí, jenom naprostý minimum lidí je schopných kvalitně analyzovat, vzít si před sebe nějakej děj a snažit se dobrat k jeho předpokladům, rozplíst klubko, chcete-li. Jak mý čtenáře nemůže překvapit, jsem výborným analytikem. Abych se vrátil zpátky ke štěněcím létům: Velká část mý tehdejší aktivní činnosti směřovala k mimoverbální demonstraci schopnosti analýzy, kterou jsem - dle všech logických možností a předpokladů - vyvíjel především směrem k dekonstrukci předmětů.
.
Ona předmětná dekonstrukce spočívala v první řadě v tom, že jsem rozmontoval, rozložil a rozmlátil všechno, na co jsem přišel, v míře, která je běžný omladině zcela cizí. Samozřejmě, že vzhledem ke svým velkým cílům jsem si musel osvojit určitou řemeslnou zručnost. Tatínek se trochu divil, proč se celej hystericky třesu, už když vyndavá vrtačku z nářadí. Ve věku asi dvou let už jsem držel pod vrtačkou vysavač a s nadšením pozoroval vyhlubování děr do zdí. Tato metoda dekonstrukce se mi jevila obvzlášť přijatelná, jenomže dostat se k vrtačce byl problém. Tak jsem dekonstruoval všechno možný, žárovky, baterky, rádia, zbytky elektroniky. V rámci tréninku jsem dokázal ty velký dřevěný kostky z dětskejch skládaček přitlouct sedmicentimetrovýma hřebíkama naprosto rovně k podlaze, takovej jsem byl frajer. Dekonstrukční den D, demonstrace opravdový analýzy, přišla jednou, když se rodiče konečně z bytu vzdálili. Věděl jsem, že mám šanci završit svý dílo a dosáhnout nesmrtelnosti. Inu, vzal jsem kladivo a nepřestal jsem bušit, dokud jsem se z dětskýho pokoje neproanalyzoval do koupelny...
.