Strýčku, proč mě štípají brabenečkové?

13. února 2011 v 12:57 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jednou za čas se stává, že člověk myslí. Nemám na mysli všechny lidi, ani většinu, protože skrytá potence k myšlení, kterou snad lidé obecně mívají, v žádném případě neznamená, že doopravdy myslí. Mám spíš takový pocit, že většina lidí se k myšlení nikdy ani nedostane. To, co potom na jednoho útočí prostřednictvím člověčenstva z různých koutů světa, po kterým se snažíte chodit, nejsou zpravidla myšlenky onoho člověčenstva, ba je pochybné, zda se vůbec o plody intelektu jedná. Thomas Bernhard někde píše, že vše je dnes už jenom citace, záleží vlastně pouze na tom, jak dobrá. Buď jak buď, někdy se přece jenom někdo zamyslí. A pak se začínají dít věci...

Ten někdo se kupříkladu může zeptat "proč". Ten někdo se může ptát "proč" tak vytrvale, až skončí jako malý Miloušek v jedné roztomilé Haškově povídce, kde se onen malý Miloušek opakovaně ptá svého strýčka na různá "proč" ("Strýčku, proč maminka říká, že jsi opilá svině?") tolikrát, dokud ho strýček neodveze doprostřed maďarské stepi (poslední Milouškova slova znějí "Strýčku, proč mě štípají brabenečkové?"), kde ho ponechá jeho osudu... Anebo se také může někdy stát, že ten někdo bude pokládat "proč" otázky pořád dál, až skončí na prahu toho, čemu Heidegger říká "Abgrund", což je krásný německý termín, který překladem vždycky ztratí. Ono to  znamená cosi jako "propast" nebo "strž", jenže německy myslící jedinec v onom slově slyší "Grund", totiž "půdu", "oporu", "důvod" anebo "smysl", a "ab", totiž (vágně řečeno) určení směru ve smyslu "od". Když se ptáte "proč", ptáte se vlastně po kauzálních nexech toho, k čemu se "proč" vztahuje, to znamená - "jakou má X příčinu?". Ono to ovšem nejde do nekonečna. Může vás například napadnout, zda, má-li vše mít nějakou příčinu, má nějakou příčinu příčinnost sama. Uděláte zkrátka takový meta-krok, krok za běžně uvažovanou realitu, na kterém není nic obtížného, protože ho sem a tam dělá poměrně značné procento lidí. Evidentně ovšem zásadu kauzality nelze aplikovat na kauzalitu samotnou. Co s tím? A to je právě onen Abgrund, to, co se vymyká běžnému způsobu lidské reflexe a zároveň to, k čemu se každý nevědomky vztahuje. Když se budete ptát ve smyslu transcendentální filosofie po podmínkách možnosti zkušenosti, dostanete se do bodu, kdy už nelze smysluplně na "proč" odpovědět.

Kroky do neznáma mě bavily už coby malého caparta. A obávám se, že jistým dekadentně ošklivým způsobem se jednou stranou svého Psovství přikláním ke camusovskému názoru na člověka jako právě na bytost, která se ve své jedinečnosti (která jí právem náleží) utvrzuje revoltou vůči nesmyslnosti výše uvedených limitů lidské schopnosti ptát se a rozumět, kterážto revolta spočívá v cíleném narážení do oněch bariér. Větší část mé bytosti ovšem není ani existencialistická, ani profrancouzská, ani humanistická, spíše asi budu pěkně konzervativní, tradicionalistický a probritský prevít, a proto se domnívám, že výše uvedené je pouhou lacinou cestou ze zásadního problému, který ze zdánlivé nesmyslnosti života vyplývá, z problému smyslu. O smyslu blábolím na svých stránkách prakticky pořád. Jaké ale existují způsoby, kterak se s absencí lehce dostupného "prvního" smyslu, který by vše ostatní měl sílu "osmyslovat", vypořádat?

Možností je řada, pointu nechám otevřenou:

- existencialistický vzdor (tj. nedělám nic, ale hrozně u toho brečím, protože je to tak těžké, že...)
- víra v Boha (námitkou, se kterou osobně naprosto nesouhlasím, bývá, že to je jenom další snadná cesta pryč)
- vykašlat se na to (hodit si mašli)
- vykašlat se na to (jít se upít)
- vykašlat se na to (podobné otázky z hlavy co nejrychleji vymazat, opustit všechno, co mi jenom zdánlivě nějaký možný smysl připomíná, protože by mě to mohlo k pokusu o vyrovnání se se sebou přimět, a utéct, co nejdál to jenom jde)

Většina lidí ze zřejmých důvodů volí cestu poslední. 

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

A abychom nemuseli jenom smutnit a stýskat si, tak vám něco doporučím. Začetl jsem se do Seiferta a dostal se zase k Jablku s klína. Je to moc milé, přečtěte si to a udělá se vám po všech stránkách lépe. A ještě jeden uklidňovák hudební:


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 shakiraloca shakiraloca | E-mail | Web | 13. února 2011 v 13:14 | Reagovat

Prej strýčku proč mě štípají brabenečkové?!A já to nepřečetla celí je to moc dlouhý!!!!!!!!!!!!!!!!!

2 werewolf's spirit werewolf's spirit | Web | 13. února 2011 v 13:36 | Reagovat

poslendí cestu sem několikrát zkoušela a nešlo to...prostě lidská přirozenost (teda pokud považujeme průměrného člověka za typ, který normálně uvažuje, přemýšlí a tak -což mě nikdy moc nešlo...očividně) si vždycky najde něco, nad čím bude důmat a tak a pravděpodobně i tak se dostane do smyčky...od mého dětství mě rodiče a společnost, ve které sem se vyskytovala, vedli k víře, kterou sem jendoho dne zavrhla..dospěla sem ale do věku, kdy sem se na mě nahrnuli otázky typu: co za tady tím vším stojí, proč tohe a proč tohle, jestli to někam vede a tak...a víra pro mě byla asi jediným východiskem(ikdyž jiným způobem, neuznávám církev a asi v ze 2/5 nad biblí pochybuju) čímž chci říct,že (podle mě) tady vždycky budou otázky a věci, kterých se nebudeme umět zbavit, ikdyž už si svoji cestu najdeš...člověk se vždycky bude v něčem chtít šťourat

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. února 2011 v 13:40 | Reagovat

Seifert je dobrá odpověď pro jakéhokoliff apročistu.

4 Albert Pes Albert Pes | 13. února 2011 v 14:05 | Reagovat

[1]: Příliš mnoho vykřičníků!

[2]: Asi jsem to měl v dětství docela podobně, nicméně jsem měl vždycky velkou svobodu a možnosti volby ze strany svých rodičů. Sám jsem v Boha uvěřil až v dospělosti (nebo jak se tomu říká, když je člověku víc než osmnáct), ale moc se těm tématům na tomhle podezřelým médiu nevěnuju, přijde mi to hodně osobní. Nemyslím si, že víra v Boha má člověku nějak "usnadnit" život v běžným smyslu slova a zbavit ho potřeby ptát se po smyslu. To dělá často náboženství, myslím, že Bůh ale ne. Ho. To zní nějak hrozně vážně. Ale většinou je se mnou docela sranda, fakt! :)

[3]: Seifert je jeden z mála snesitelných českých... Tak. A má určitě dobrý odpovědi. Jo a díky za tamtu hrůzu, bylo mi stydno.

5 Rýža Rýža | Web | 14. února 2011 v 21:12 | Reagovat

Sakra, tak zase jsem mimo, jasná jednička. S občasnými průhledy do trojky a čtyřky. Ale co, nebudu se za to stydět, v "brečení" na mě jen tak nikdo nemá:)

6 Rýža Rýža | Web | 14. února 2011 v 21:18 | Reagovat

Dvojku a pětku beru v mém případě jako absolutně neslučitelné...na pětku mi to v hlavě až moc šrotuje...a na dvojku zřejmě málo:D

7 Albert Pes Albert Pes | Web | 14. února 2011 v 23:58 | Reagovat

Rozporuplná osobnost! Myslím, že ona třeba ta dvojka nebude zrovna věcí intelektu, ale... Nějakej moc vážnej článek jsem napsal, hned to zase napravím. Přiznávám, že jeho účel (tj. být v týdenním výběru) byl jasný a nadmíru průhledný... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama