Psí německé veršovánky

20. února 2011 v 23:41 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Nevím, jestli je principiálně možné získat recitací básní poétů, o kterých se budeme bavit, přízeň mladých příslušníků toho hrubšího a méně romantického pohlaví (tedy žen). Pokusme se ale předstírat, že ne všechny činnosti ducha mají za svůj účel těch několik zpocených a ulepených minut plných trapných pohybů a směšných vzdechů. Nejlepší básníci (ano, existuje měřítko a jmenuje se Albert Pes) dvacátého století pocházejí ne náhodou z Německa. Tam, kde francouzská dekadence slintá hnis a různé tělesné tekutiny marnivě kolem sebe, německý symbolismus a impresionismus (chceme-li škatulkovat) jde, jak je vedle snah o světovou nadvládu poněkud milejší německou tradicí, nebývale do hloubky a směřuje k pilířům, na kterých stojí člověk od té doby, co člověkem je.

Stefan George a Rainer Maria Rilke, který na mém soukromém top listu veršotepců zabírá místo v horní pětici, jsou básnící stojící na pomezí začátku nové epochy, který eskaluje koncem habsburské monarchie. Prvního uvedeného mám i nemám rád. Je to klasický básnický elitář, který po svém čtenáři vyžaduje jedinečnost, protože píše jako básník pro básníka. Nechci tady omílat to, co jsem se učil na státnice na germanistice a blábolit o konceptu "umění pro umění" a podobně. Rilke je poněkud "lidštější" a to jak podáním, tak i směřováním, a proto je mi bližší. Objevil jsem ho pro sebe až poměrně pozdě, když jsem se začal "profesionálně" zabývat německými romantiky a jejich reflexí u Heideggera. Heidegger, George a Rilke mají jeden zásadní průsečík, kterým je osoba Friedricha Hölderlina, mého oblíbeného básnivého myslitele stojícího na začátku romantické éry. Hölderlin je na čtení těžký, doporučil bych vám spíše Novalise a jeho Hymny noci (nejsem si jistý překladem, Hymnen an die Nacht), což je, pokud se budete chtít dovzdělat, ideální poezie reprezentující ranou myslitelskou fázi německé romantiky a také dílo, ze kterého na člověka může padat světabol ještě pěkných pár týdnů po pročtení. Román Hyperion je Hölderlinovým nejdoporučeníhodnějším dílem, kdybyste to náhodou mysleli vážně a zábavnou formou se odhodlali něco se dozvědět o tom, proč je německý idealistický romantismus nejhodnotnější literaturou, jakou toto slzavé údolí kdy povilo.

Raději zpět. Rilke je člověk, který to měl i neměl lehké. Materiálně by si pravděpodobně, kdyby k tomu měl trochu vůli, stěžovat nemohl, na druhou stranu je fakt, že působil pro svou matku jako náhražka zemřelé dcery (byl oblékán do dívčích šatiček) a zkušenosti, které prodělal v raném věku, nejsou nic, co bych osobně chtěl zažít. Považoval se za světoobčana. Zajímal se o něj i zmiňovaný Heidegger či Arendtová. Způsob, kterým píše, v sobě pojí obsahovou a formální dokonalost, která je ovšem dodržovaná s lehkostí, jež člověku bere dech. Když si nahlas v němčině dokážete přečíst například některý jeho sonet, přestanete příliš rychle odsuzovat formalistické nároky určitých teoretiků. České překlady bohužel trpí a obětována je buď forma anebo obsah (ano, jako u žen je překlad buď krásný anebo věrný).

Mou vyloženě srdcovou záležitostí jsou Rilkovy Elegie z Duina, které psal po dobu deseti let a které jsou v jistém smyslu vrcholem jeho tvorby. V symbolických obrazech protikladů a extrémů lidského života tu vyvstávají základní motivy - především smrt a možnost lásky v horizontu časovosti, který vše stírá. Zvláštní pozornost je kladena na obraz anděla jako bytosti, kterou člověk nemůže být, a podobenství dimenze, do které člověk často - i když nedokonale - sahá. První elegie začíná:

Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl
z andělských kůrů? A kdyby přece,
kdyby mě jeden a zprudka přitiskl k srdci: zašel bych
jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý
počátek hrůzy, který snad ještě snesem,
v obdivu nad tím, jak blahovolně nás
odmítá zničit. A každý anděl je hrozný.
Vzpouzím se tedy a přemáhám vábení
temného vzlyku. Ach, koho že umíme
užít? Žádného z andělů, žádného z lidí
a také zvídavá zvěř si už všimla, že nejsme
bezpečně doma v popsaném světě...

(překlad Jiří Gruša)

To jsou ale krásné dámské záchody, co?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 21. února 2011 v 7:44 | Reagovat

Ach jo...tvé užití některých obratů mě vyloženě baví:)

2 Albert Pes Albert Pes | Web | 21. února 2011 v 8:55 | Reagovat

Ach jo? To nevěstí nic dobrýho... "Baví" v dobrým nebo zlým? Budu mazat?

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. února 2011 v 10:04 | Reagovat

Francouzská dekadence? Že slintá?

4 Albert Pes Albert Pes | Web | 21. února 2011 v 11:08 | Reagovat

No rozhodně... :)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. února 2011 v 12:01 | Reagovat

[4]: Myslel jsem si, že slintání je atributem psů, obzvlášť, zvoní-li někde telefon ...

6 Albert Pes Albert Pes | Web | 21. února 2011 v 12:20 | Reagovat

I to se může dít, záleží ale na tom, kdo volá. Do knih už psi neslintají, jenom si evidentně zakládají stránky kousky pizzy, jak jsem dnes ráno zjistil...

7 Rýža Rýža | Web | 21. února 2011 v 12:28 | Reagovat

[5]: ... a nebo svítí světlo, řekl Pavlov:)

8 Margarita Margarita | E-mail | Web | 21. února 2011 v 16:23 | Reagovat

Ahojky, máš moc hezkej blog.. :) Podíváš se na můj, prosím ? :-)

9 AjA AjA | Web | 21. února 2011 v 17:33 | Reagovat

ocekavala bych, ze germanista publikuje verse  v puvodnim zneni se svym vlastnim prekladem :)))

na me je tu dneska nejak intelektualno...

10 Albert Pes Albert Pes | Web | 21. února 2011 v 18:03 | Reagovat

[9]: Já bych byl schopnej možná toho překladu věrnýho, krásnýho ale ani trochu, tak to přenechám jiným. Intelektuálno? A ona to byla jenom taková zatuchlá hromada frází... :)

11 AjA AjA | Web | 21. února 2011 v 18:32 | Reagovat

[10]: vzdyt prave.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama