Únor 2011

Guru Pes vás vyléčí z iluzí!

28. února 2011 v 16:56 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jo, známe to. Ztráta iluzí, život je tvrdej, život je krutej, moje osobní historie nejni nic jinýho než jedno velký zklamání, nic jsem nedokázal, nejsem milovanej, nemiluju a všechny tyhle věci. Mno. A taky prej, že realita je krutá, že kdo nahlídne pod jakejsi povrchní obal každodennosti a zmerčí holou pravdu, úplně se z toho všeho tady zvencne.
.
Já vím, že jste tohle všechno slyšeli, jenže teď se připravte na vopravdovou bombu. Nejni tomu tak! Dlouhodobou analýzou, studiem a empirickou aplikací teoretických poznatků jsem se dobral tý vopravdový pravdoucí pravdy, plameni v temnotách. Víte, nebylo to lehký, stálo mě to spoustu potu a úsilí, dvě třetiny jater a z mozku mám krupičnou kaši. Aby bylo jasno, ne tu pěkně vláčnou a dobrou od maminky, ale tu hnusnou s velkýma ošklivýma neidentifikovatelnýma kouskama, kterou dostanete ve školní jídelně. Páni, já jednou viděl jednu holku tu kaši vyblejt nazpátek do talíře a ono to vypadalo úplně stejně jako předtím. Řekněte, jaký normální jídlo vypadá stejně před i po vyzvracení? To je jedno. Každopádně to bylo zatroleně těžký, to odhalování pravdy.
.
V podstatě to vůbec nejni tak, jak se vám často zdá na základě pitomých nedostatečně hlubokých teologických a metafyzických teorií. Kdepak. Svět je ouplně jinej. Věřte mi. Nejdřív je třeba zbavit se dětských iluzí, tím projde až na různý ekologistický aktivisty a čajíčkáře skoro každej. No a skončíte zpravidla v tom stavu, že všechno je tak nějak v hajzlu, že svět je krutej a všechny tyhle bláboly, který jsou v podstatě odvislý od toho, jestli jste zdravý, krásný a případně prachatý, čímž se vyřeší spousta dalších problémů, protože, jak říká jeden můj oblíbenej známej, pedagog, hráč pokru a umělec: "Nenávidím vás všechny z hloubi svýho krásnýho mladýho těla. Až budu mít spoustu prachů, všechny si vás koupím!". I to je možnost.
.
Ale teď přichází Albert Pes a chce vám sdělit pravdu o univerzu, která vám změní život. Uděláme to takhle: Zbavte se všech svých pozemských statků, získané peníze uložte na účet. Následně mi pošlete na "Zprávu autorovi" číslo svý kreditní karty včetně těch třech číslíček vzadu. Nemusíte se ničeho bát, všechno je naprosto bezpečný a posichrovaný. Na zahradě mám zakopanej lítací talíř, kterej nás doveze do Galaxie Psí. Bohužel se mi do talíře vejde jenom 777 krásnejch holek a tak bude probíhat určitý výběrový řízení. Ale ještě před odletem se pokusíme na Zemi založit novou rasu nadlidí, na všechny se tedy dostane. Hlavně, jak říkám, ničeho se nebojte. Nejsem nějakej pošuk, abych vás nutil žrát obilí a pít vodu. Kdepak, v mý soukromý sektě se budou jíst steaky, pít nefiltrovaná Plzeň, bude tam samozřejmě spousta sexu a těhlectěch věcí, takže buďte v klidu.
.
Takže... Kdo chce dospět Poznání a zbavit se iluzí?
.

Jsem blbej, až to práská dveřma...

26. února 2011 v 22:40 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Citát. Není nic horšího, než bejt autorem citátů (abych parafrázoval jeden krásnej a velmi často citovanej aforismus chudáka Nietzscheho). Řekl bych, že se nejčastěji citujou dva druhy autorů. Ten první druh, kterej je veskrze přijatelnej a kterej za citace svých výžbleptů nenese žádnou odpovědnost, a tudíž se nemá zač stydět, tvořej autoři, kteří jsou prostě... No prostě citováníhodní. Nemyslím tím jenom Arnieho ("Co je v životě nejdůležitějí?" "Porazit své nepřátele, hnát je pak před sebou a slyšet pláč jejich žen.") ani Pratchetta ("Co je v životě nejdůležitější?" "Těplá voďa a měkká poštěl."), ale i takovou klasiku, jakou je Bible nebo třeba Goethe a co já vím, co všechno...
.
A pak je tady ten druhej proud autorstva, kterej je v podstatě tím, čím Nietzsche bejt nechce, záměrně. Člověk se červená, zatíná nehty do stolu, mlátí hlavou o zeď a lituje, že se jako člověk vůbec narodil, ale je to všechno prd platný. Stejně se to bude citovat dál a dál. Navrhuju podívat se na výplody několika největších profesionálních producentů intelektuálního citačního odpadu a případně si vysvětlit, v čem jeho absolutní nehodnota spočívá:
.
Robert Fulghum. Fulghum se docela dobře čte. Na každý složitý a zapeklitý životní problém má připravený jednoduchý, prostý, elegantní a zcela chybný řešení. Spoustou lidí je z mně neznámých důvodů adorovanej. Je to opravdovej génius průměrnosti a šedi, lepič laciných metaforických náplastí na metaforicky vyhřezlý střeva a amputovaný končetiny. Zaposlouchejme se do jedné z jeho perel moudrosti:
.
"Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností."
.
Ideál lidství se evidentně zrcadlí v jedinci, kterej má nasráno v hlavě, zajímá se o pohádky a doufá. Skvělý. A pak si všichni dáme nějaký to tofu a půjdeme zachraňovat delfíny... Úžasnej je i John Lennon. Já ale vím, že většina z vás má ráda Beatles a tak nebudu rejpat dlouho, abych si svý velectěný čtenářstvo proti sobě nepopudil. Podívejte se ale na tenhle hlod:
.
"Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život."
.
Na stejný vlně jede Jean Paul Sartre. Je to Francouz, to si nevyžaduje další komentář, protože to je jednak vysvětlením, ale i prokletím a zároveň také trestem:
.
"Ztrácíme jenom to, čeho se sami vzdáváme."
.
Vzdali jste se včera v tramvaji nevědomky svý peněženky ve prospěch potřebných? Existuje něco smutnějšího? Rád bych odpověděl, že ne. Ale jo, vždycky. Kdykoliv se cejtíte naprosto ubitý citacema všemožnejch exótů a magorů, můžete bejt aspoň trochu upokojený, když se ještě nezačal citovat Paulo Coelho. Coelho je citační démon. Jeho tvorba, odpudivá, bezcenná a příšerná sama o sobě, je hojně "vylepšována" intelektuálními skvosty následujícího typu:
.
"Každý má svůj vlastní způsob, jak se něčemu naučit. Jeho způsob není můj a můj způsob není jeho. Oba však hledáme svůj Osobní příběh a já ho tedy respektuji."
.
Dobře. Vím o něčem naprostý hovno, ale je to můj vlastní způsob, víte? Řeč mého kmene není řečí vašeho. Má kultůra smaží lidi na rostlinném oleji zaživa, ale je to náš Osobní příběh a proto nás respektujte. Kdepak. Psi prohlídli tenhle odpornej a vše devalvující humanismus zakládající se na pohodlnosti a nechuti ke kritickýmu myšlení. Velebnosti, iPrd! Nechme se oblažit ještě jednou květinou vědění:
.
"Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit."
.
Začínám opravdu chtít, aby Coelho přestal psát.
.
(někdy je ta upřímnost osvěžující...)

Já bych do toho kop'...

25. února 2011 v 13:24 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
U všech Psů. Skolila mě rýmička a bolení v krku. Peklo na zemi. Vzhledem k tomu, že ve svým žižkovským bytečku bydlím se smečkou nepraktických filosofů pregraduálně, graduálně i postgraduálně vzdělaných, chybí tady ten důležitej faktor, kterej je při léčbě chlapskýho nachlazení zcela kruciální - politování, podpora, účast, soucit, zásobování brufenem ("Sorry, dneska se vyhrabu z postele až v půl třetí a nevrátím se dřív než v pět ráno..." nejni na žádost o nákup medikamentů moje oblíbená odpověď...), přátelský objetí a horkej čaj.
.
Navíc samý špatný zprávy. Orální sex prej zvyšuje riziko orofaryngeální rakoviny. Na botoxu se dá vypěstovat závislost. Český spořitelně klesnul zisk na pouhých dvanáct miliard. Někomu se nepodařilo při zabijačce zabít prase, což je zabijačková conditio sine qua non, řekl bych. NASA doporučuje malou nukleární válku, prej to zpomalí globální oteplování. Poslanci jsou, co se týče prestiže zaměstnání, ještě pořád před uklízečkama. Namlouvaj mi, že mi bude chutnat i bez lepku, mlíka a vajec. S partnerem prej podle horoskopu začnu uvažovat o společný budoucnosti. Jak si ho tak čtu, vůbec se mi zdá, že dámy astroložky úplně opomíjej rybí skupinu držku-si-opíjejících-pseudofilosofujících-kvazipoetizujících-super-Psů...
.
Fajn, tenhle článek přesně vyplnil mezeru mezi tím známým "chce se mi sice na záchod, ale ne tak moc, abych vylezl z pelechu" a "ajtakrajta, musím běžet", takže běžím. Pampalá.
.

Lásky na stříbrným plátně

23. února 2011 v 22:33 | Albert Pes |  Filmové záležitosti
Když jsem byl malej, byl jsem fest zamilovanej do Libušky Šafránkový. Měla všech pět pé. Sice nevím, proč se tomu říká pé, a vlastně mě jich nenapadne ani pět, ale určitě je měla, ať už to sakra je cokoliv. Fandil jsem předabovanýmu Trávníčkovi, takovej rozvernej princ ji prostě musel dostat. Libuška Popelka nosila takovej ten epesní kožíšek, měla evidentně dobrej vztah ke zvěři (kdo by nechtěl vlastní sovu...?), jediný, co mě trošku trápilo, je fakt, že byla hrozně lemplovatá. No řekněte - přebrat dvě smíchaný misky hrachu a čočky zase takovej problém není a nechat si dovnitř pustit holuby, který z duše nenávidím, a nechat si jima posrat celou místnost... To o příliš velký čistotnosti nesvědčí a v současnosti musím konstatovat, že bejt tou její macechou, asi bych ji musel honit zadělaným portvišem kolem studně od rána do večera. Ani zamést ta holka vlastně pořádně neuměla, všude bordel. Všechno jsem jí ale odpustil, protože to prostě byla Libuška, má Popelka. Ach!
.
Pak jsem měl krátkou aférku s Lex z Jurskýho parku, ale to nebylo nic jinýho než pouhý chvilkový poblouznění. Hysterka, moc řvala. Nicméně v tom blátě jí to slušelo a já měl měkký srdce. Mnohem důležitější postavou byla Pyšná princezna Vránová, která dodneška v mým lymfatickým systému, kdykoliv ji vidím jezdit na kládě (ale no tak... prasáci...), probouzí čirou něhu. Jistojistě je to ale ta nejfotogeničtější klasická princezna a pořád ještě se nemohu ubránit dojmu, že ten vůl Miroslav si ji nezasloužil.
.
A přišly další lásky. Marceau jako francouzská princezna ve Statečným srdci, kvůli který bych byl ochotnej odpustit Francouzům určitě alespoň dvacet procent z jejich účtu, kterej u mě mají. Ty vlasy ale určitě byly umělý, to mi nevymluvíte. Kvůli Winoně z Drákuly jsem vyzkoušel absinth, kterejžto nápoj bohužel nedokážu servírovat s Oldmanovou grácií, pročež jsem se přidal na temnou stranu síly a fandil spíš Monice Bellucci, ďáblově děvce, která měla obrovský ty... No. Charisma. Jak puberta přešla, záliba v obrovských charismatech mě ale poněkud pustila, a začal jsem se soutředit trochu jinam. Claudia Cardinale jako ta největší santluiská coura mě na poměrně dlouho utopila ve svých óbr černých očích, jenom jsem jí trochu zazlíval její ujetost na Bronsona, když tam měla Robardse a hlavně Fondu, kterej, kdyby po mně vyjel, by mě možná donutil trochu reflektovat svý sexuální směřování.
.
V poslední době jsem ještě pořád trochu zamilovanej do Scarlett Johansson, ale už to pomalu přechází a hledám novej objekt. Chvilku jsem zvažoval Mélanie Laurent, ale bohužel je to Francouzka (a ještě k tomu Pařížanka) a dvě takový zla na svým seznamu prostě mít nemůžu. Naštěstí tady mám v záloze pořád pěknou sortu stálic jako třeba princeznu Leiu, ženskýho terminátora z Terminátora 3, Jenny z Forresta, slovenskou studentku hry na cello z Koljy...
.
Buď jak buď, s těmahle ženskejma mám jenom ty nejlepší zkušenosti. Jsou krásný, inteligentní, moudrý, podržej mě, když to potřebuju, obejmou, když mi nejni lehce (pokud do postele vystačí šňůra od noutbůku), nežárlí a rychle se zdekujou, pokud o ně zrovna momentálně nestojím. Sákryš, stejně bych ale nejradši Pyšnou princeznu... To vám byla ženská...
.

Sex je pro děcka, chlapi se milujou...

22. února 2011 v 21:39 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
... vám dneska bude tvrdit obdivuhodně vážnej, necynickej a dospělej Albert Pes. Neříkám, že není fajn s někým sdílet lože, tělesný tekutiny a svěží ranní dech. Naopak. Může to bejt moc fajn, člověk se dokonce i zasměje, ono to dělá různý legrační zvuky, vyhrajete si s ovocem a zeleninou (používat čokoládu, která na lidským těle má tendenci roztávat a připomínat pak něco zcela nečokoládovýho, bych doporučil jenom jistý velmi úzce zaměřený sortě úchyláků), poučíte se o některých rysech lidský anatomie, o kterých jste možná předtím neměli ani ponětí, a zjistíte, že mnohem větší sranda, než bejt trápenej hejkáním sousedů, je sousedy potýrat sám.

A taky tady nechci vyprodukovat nějaký pěkný koulervoucí kázáníčko, protože mi přijde, že to je k ničemu. Chápu, že touha po pohlavních spojích je důležitej biologickej imperatív a že jsou lidi (safra, nejni to naprostá většina?), který svým ocáskům a těm... Chmmm... Hele, proč je pro muže obecně těžký mluvit o dámských pohlavních ústrojích? Na jihu jsme tomu odjakživa říkali "pulina" či mazlivěji "pulinka", jenže tady v Praze tomu nikdo nerozumí... No, každopádně víte, co chci říct. Hlavně nechci používat medicínský názvy, protože já jsem si s tím svým rozhodně jako s "penisem" nepotykal, ať si dětský psychologové říkaj, co chtěj. Dívám se tady na stěnu, kde mi visí plakát ze Zjizvený tváře s Pacinem s óbrflintou, kde stojí "Say hello to my little friend". Jo, to by bylo přijatelnější... Kde jsem to zase? Ach jo, já se vždycky rozbásním a hnedle ztrácím niťstvo. No prostě jsou lidi, který svým malým přátelům a pulinkám poručí jenom velmi těžce. Nebudu tady proto nikomu spílat i z toho důvodu, že dobře vím, že rovněž ve mně takový tendence zkrátka jsou.

Chci říct jenom jednu poměrně jednoduchou věc. Takový to klasický Psí moudro, kterým končívám svý nesmyslný, do absurdna rozjetý úvahy o blbostech, který ale na tomhle místě, když už nic jinýho, jde alespoň z mý zkušenosti a (jenom) z toho, jak já vidím svět. Je hrozně jednoduchý se s někým vyspat (určitý slova na "š" by byla vhodnější, jenže takovej sprosťák nejsem ani já a obávám se, že ani v jihočeštině pěkný opisný obraty neexistujou) a zvládne to každej fungující člověk. Je ale poměrně náročný druhýho opravdu milovat a dokázat se mu dát i v tělesný rovině. Mimo jiný to vyžaduje, aby člověk byl dospělej, zodpovědnej a schopnej tyhle věci nebrat už jako hračku nebo uspokojení hukotů v kládě (jo, biologové, čekám, kdy se na mě vrhnete...). Milování v oblasti, kam by mělo u člověka podle Psích ideálů doopravdy a původně patřit, nejni pro děcka. Fakt to může i hodně bolet. Howgh. Nevěřte filmům, bilbórdům a Woodymu Allenovi.

A co teď? Jo, teď by to chtělo nějakej hloupej citát, kterej bude sloužit k pouhým sprostýmu pobavení a kterým to všechno zazdím, že jo? Dobře, mám tady jeden od Feynmana:

"Věda je jako sex. Jasně, může vám poskytnout nějaké praktické výsledky, ale to není ten důvod, proč ji provozujeme..."

(hawtness.com)

Psí německé veršovánky

20. února 2011 v 23:41 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Nevím, jestli je principiálně možné získat recitací básní poétů, o kterých se budeme bavit, přízeň mladých příslušníků toho hrubšího a méně romantického pohlaví (tedy žen). Pokusme se ale předstírat, že ne všechny činnosti ducha mají za svůj účel těch několik zpocených a ulepených minut plných trapných pohybů a směšných vzdechů. Nejlepší básníci (ano, existuje měřítko a jmenuje se Albert Pes) dvacátého století pocházejí ne náhodou z Německa. Tam, kde francouzská dekadence slintá hnis a různé tělesné tekutiny marnivě kolem sebe, německý symbolismus a impresionismus (chceme-li škatulkovat) jde, jak je vedle snah o světovou nadvládu poněkud milejší německou tradicí, nebývale do hloubky a směřuje k pilířům, na kterých stojí člověk od té doby, co člověkem je.

Stefan George a Rainer Maria Rilke, který na mém soukromém top listu veršotepců zabírá místo v horní pětici, jsou básnící stojící na pomezí začátku nové epochy, který eskaluje koncem habsburské monarchie. Prvního uvedeného mám i nemám rád. Je to klasický básnický elitář, který po svém čtenáři vyžaduje jedinečnost, protože píše jako básník pro básníka. Nechci tady omílat to, co jsem se učil na státnice na germanistice a blábolit o konceptu "umění pro umění" a podobně. Rilke je poněkud "lidštější" a to jak podáním, tak i směřováním, a proto je mi bližší. Objevil jsem ho pro sebe až poměrně pozdě, když jsem se začal "profesionálně" zabývat německými romantiky a jejich reflexí u Heideggera. Heidegger, George a Rilke mají jeden zásadní průsečík, kterým je osoba Friedricha Hölderlina, mého oblíbeného básnivého myslitele stojícího na začátku romantické éry. Hölderlin je na čtení těžký, doporučil bych vám spíše Novalise a jeho Hymny noci (nejsem si jistý překladem, Hymnen an die Nacht), což je, pokud se budete chtít dovzdělat, ideální poezie reprezentující ranou myslitelskou fázi německé romantiky a také dílo, ze kterého na člověka může padat světabol ještě pěkných pár týdnů po pročtení. Román Hyperion je Hölderlinovým nejdoporučeníhodnějším dílem, kdybyste to náhodou mysleli vážně a zábavnou formou se odhodlali něco se dozvědět o tom, proč je německý idealistický romantismus nejhodnotnější literaturou, jakou toto slzavé údolí kdy povilo.

Raději zpět. Rilke je člověk, který to měl i neměl lehké. Materiálně by si pravděpodobně, kdyby k tomu měl trochu vůli, stěžovat nemohl, na druhou stranu je fakt, že působil pro svou matku jako náhražka zemřelé dcery (byl oblékán do dívčích šatiček) a zkušenosti, které prodělal v raném věku, nejsou nic, co bych osobně chtěl zažít. Považoval se za světoobčana. Zajímal se o něj i zmiňovaný Heidegger či Arendtová. Způsob, kterým píše, v sobě pojí obsahovou a formální dokonalost, která je ovšem dodržovaná s lehkostí, jež člověku bere dech. Když si nahlas v němčině dokážete přečíst například některý jeho sonet, přestanete příliš rychle odsuzovat formalistické nároky určitých teoretiků. České překlady bohužel trpí a obětována je buď forma anebo obsah (ano, jako u žen je překlad buď krásný anebo věrný).

Mou vyloženě srdcovou záležitostí jsou Rilkovy Elegie z Duina, které psal po dobu deseti let a které jsou v jistém smyslu vrcholem jeho tvorby. V symbolických obrazech protikladů a extrémů lidského života tu vyvstávají základní motivy - především smrt a možnost lásky v horizontu časovosti, který vše stírá. Zvláštní pozornost je kladena na obraz anděla jako bytosti, kterou člověk nemůže být, a podobenství dimenze, do které člověk často - i když nedokonale - sahá. První elegie začíná:

Kdo, kdybych křičel, kdo by mě zaslechl
z andělských kůrů? A kdyby přece,
kdyby mě jeden a zprudka přitiskl k srdci: zašel bych
jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý
počátek hrůzy, který snad ještě snesem,
v obdivu nad tím, jak blahovolně nás
odmítá zničit. A každý anděl je hrozný.
Vzpouzím se tedy a přemáhám vábení
temného vzlyku. Ach, koho že umíme
užít? Žádného z andělů, žádného z lidí
a také zvídavá zvěř si už všimla, že nejsme
bezpečně doma v popsaném světě...

(překlad Jiří Gruša)

To jsou ale krásné dámské záchody, co?

Průvodce národními stereotypy

15. února 2011 v 0:02 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Byl bych krajně nerad, aby následující charakteristika země, ve které se z většiny nacházíme, a zemí, které nás obklopují, byla chápána jako výraz mé xenofóbie. Jde mi pouze o výčet kvalit, v jejichž relacích je často nad těmito státy uvažováno z hlediska českého hospodského povaleče nemajícího úctu před ničím. Účelem tohoto článku je poskytnout případnému čtenáři možnost reflexe (a korekce) svého vlastního myšlení právě v rámci národních negativních stereotypů. Stereotypy jsou sebrány na základě diskuze mé střízlivé osoby s osobami značně podroušenými, po nichž bylo žádáno, aby se nelichotivě vyjádřily k jednotlivým daným zemím. Osobně bych rád zůstal mimo veškerá hodnocení, po různých zkušenostech pouze poznamenávám, že většina stereotypů má sice zmapovatelný kořen, nicméně chabý důvod, malá část stereotypů je ovšem platná a využitelná jako kognitivní mapa pro rychlou orientaci v neznámé situaci. Zajímavý byl dále například fakt, že zkoumané subjekty nebyly příliš ochotné kritizovat populaci českou (za tímto účelem jsem se musel obrátit na velmi chudě zastoupenou skupinu střízlivých), naopak nekonečný proud kritiky tvořené poněkud nepublikovatelnými výrazy tekl směrem k našim germánským sousedům. Polsko a Slovensko nebylo ušetřeno odsouzení, nebylo ovšem tak příkré jako v předchozím případě.

:::::::::

Česká republika - ta krásná země, domov můj, domov zlodějů, domov flákačů, podvodníků, pivařů, vychcánků, závistivců, pesimistů, potížistů. Někteří z nich byli v dávné minulosti údajně dobrými hudebníky, pročež i v současné populaci převládá mylná domněnka, že co Čech, to muzikant. Z povinnosti zde neudělá nikdo nic a za úplatek špatně. Většina architektonických skvostů, kterými se Češi ve svých městech tu a tam rádi chlubí, byla ukradena původním německým majitelům či církvi.

Slovenská republika - země rozdělená Tatrami na území tzv. Čoboláků, lidí trpících komplexy méněcennosti, ublížeností, přitroublým neopodstatněným nacionalismem, ujíždějících na přemrštěných cenách za služby á la Uzbekistán, a Cikánů, tj. skoro-lidí zabývajících se sodomií, kriminalitou a studováním zákonů popisujících fungování slovenského sociálního systému

Rakousko - země plná škudlilů a protijaderných hysteriků, incestních pedofilů a pederastů se zvláštní oblibou v rozsáhlých sklepních úložištích, východní část Říše plná kančích štětek, kožených kalhot, ošklivých žen a degenerovaných potomků bývalých monarchů. Když mají snědou vizáž, předstírají, že jsou Italové, když světlou, předstírají, že nejsou nacisté.

Německo - země plná kanibalů, legračního porna a se zvláštní zálibou v pivu, které neumějí vařit. Jediná zbylá možnost, jak vybít agresi, která se v nich neustále shromažďuje a ve třiceti- až čtyřicetiletých cyklech je vede k pokusům o vyhlazení podlidí (tj. zbytek lidstva), je v současnosti rychlá jízda po dálnici a vraždění českých prostitutek, což lze spojit v jednu příjemnou víkendovou zábavu.

Polsko - je německo-ruská provincie, kterou nakonec nikdo nechtěl, pročež se jí chopili pánbíčkáři. Potraty se zde provádějí drátem s očkem. Zvláštní rys počívá v neschopnosti řídit cokoliv většího, než je povoz s hnojem, tento fakt je prokázán zvýšenou spotřebou polských funkcionářů během letového provozu. Proslulá je kvalita polského zboží ze všech oblastí lidské činnosti, literaturou počínaje, potravinami a textilem konče. Kdo není opilý, sedí v kostele.

Některé národy jsou samy sobě stereotypem. Ach, já ty Američany prostě nekriticky miluju! (demotivational.com)

Profesor ve snu

13. února 2011 v 15:04 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Udělal jsem ty mizerný státnice z němčiny, musím se pochlubit. Dostal jsem sice dvojku, což je, jak obecně známo, známka útěchy pro intelektuální deprivanty, nicméně jo, mám to. Čtvrtek a pátek jsem strávil velmi poeticky, dokonce jsem se pokusil omylem upálit, puchýře na levé ruce se mi vyrazily až teď... Zrovna za to, myslím, může Rýža. V pátek jsem se s ostatními sourozenci sešel v Díře a ukázali jsme společně alkoholu, zač je toho loket. A včera, včera jsem seděl v Díře na baru a pil jedno kafe a nealkoholický pivo za druhým, v kterýmžto rozpoložení jsem strávil asi pět hodin, dojel barmance, naší známé, do Terna pro sud, poslouchal opilecký řeči svých kamarádů a poslouchal skvělou hudbu. Udělali jsme si soukromý hudební mejdan v poloze zhruba John Scofield - Medeski a Wood - Pearl Jam - hammondkový Creedence - Bachovy suity - Wabi Daněk. Podivný, leč krásný hudební mix.

Abych přešel k chudé pointě - uprostřed noci jsem se vzbudil z velmi podivného snu. Zdálo se mi, že náš prastarý profesor, specialista na německý idealismus přezdívaný Absolutní Duch, ke mně v hospodě přistoupil, objal mě a řekl:

"Jé, já jsem ale hezkej. Ožralej hrobník, kterej na svým soustruhu už akorát jen hrobničí."

Pamatuju si to doslova, protože jsem si to pro jistotu ihned zapsal. Takže, Freude, co tohle jako má znamenat?

To jsem se byl vyčůrat.

Strýčku, proč mě štípají brabenečkové?

13. února 2011 v 12:57 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jednou za čas se stává, že člověk myslí. Nemám na mysli všechny lidi, ani většinu, protože skrytá potence k myšlení, kterou snad lidé obecně mívají, v žádném případě neznamená, že doopravdy myslí. Mám spíš takový pocit, že většina lidí se k myšlení nikdy ani nedostane. To, co potom na jednoho útočí prostřednictvím člověčenstva z různých koutů světa, po kterým se snažíte chodit, nejsou zpravidla myšlenky onoho člověčenstva, ba je pochybné, zda se vůbec o plody intelektu jedná. Thomas Bernhard někde píše, že vše je dnes už jenom citace, záleží vlastně pouze na tom, jak dobrá. Buď jak buď, někdy se přece jenom někdo zamyslí. A pak se začínají dít věci...

Ten někdo se kupříkladu může zeptat "proč". Ten někdo se může ptát "proč" tak vytrvale, až skončí jako malý Miloušek v jedné roztomilé Haškově povídce, kde se onen malý Miloušek opakovaně ptá svého strýčka na různá "proč" ("Strýčku, proč maminka říká, že jsi opilá svině?") tolikrát, dokud ho strýček neodveze doprostřed maďarské stepi (poslední Milouškova slova znějí "Strýčku, proč mě štípají brabenečkové?"), kde ho ponechá jeho osudu... Anebo se také může někdy stát, že ten někdo bude pokládat "proč" otázky pořád dál, až skončí na prahu toho, čemu Heidegger říká "Abgrund", což je krásný německý termín, který překladem vždycky ztratí. Ono to  znamená cosi jako "propast" nebo "strž", jenže německy myslící jedinec v onom slově slyší "Grund", totiž "půdu", "oporu", "důvod" anebo "smysl", a "ab", totiž (vágně řečeno) určení směru ve smyslu "od". Když se ptáte "proč", ptáte se vlastně po kauzálních nexech toho, k čemu se "proč" vztahuje, to znamená - "jakou má X příčinu?". Ono to ovšem nejde do nekonečna. Může vás například napadnout, zda, má-li vše mít nějakou příčinu, má nějakou příčinu příčinnost sama. Uděláte zkrátka takový meta-krok, krok za běžně uvažovanou realitu, na kterém není nic obtížného, protože ho sem a tam dělá poměrně značné procento lidí. Evidentně ovšem zásadu kauzality nelze aplikovat na kauzalitu samotnou. Co s tím? A to je právě onen Abgrund, to, co se vymyká běžnému způsobu lidské reflexe a zároveň to, k čemu se každý nevědomky vztahuje. Když se budete ptát ve smyslu transcendentální filosofie po podmínkách možnosti zkušenosti, dostanete se do bodu, kdy už nelze smysluplně na "proč" odpovědět.

Kroky do neznáma mě bavily už coby malého caparta. A obávám se, že jistým dekadentně ošklivým způsobem se jednou stranou svého Psovství přikláním ke camusovskému názoru na člověka jako právě na bytost, která se ve své jedinečnosti (která jí právem náleží) utvrzuje revoltou vůči nesmyslnosti výše uvedených limitů lidské schopnosti ptát se a rozumět, kterážto revolta spočívá v cíleném narážení do oněch bariér. Větší část mé bytosti ovšem není ani existencialistická, ani profrancouzská, ani humanistická, spíše asi budu pěkně konzervativní, tradicionalistický a probritský prevít, a proto se domnívám, že výše uvedené je pouhou lacinou cestou ze zásadního problému, který ze zdánlivé nesmyslnosti života vyplývá, z problému smyslu. O smyslu blábolím na svých stránkách prakticky pořád. Jaké ale existují způsoby, kterak se s absencí lehce dostupného "prvního" smyslu, který by vše ostatní měl sílu "osmyslovat", vypořádat?

Možností je řada, pointu nechám otevřenou:

- existencialistický vzdor (tj. nedělám nic, ale hrozně u toho brečím, protože je to tak těžké, že...)
- víra v Boha (námitkou, se kterou osobně naprosto nesouhlasím, bývá, že to je jenom další snadná cesta pryč)
- vykašlat se na to (hodit si mašli)
- vykašlat se na to (jít se upít)
- vykašlat se na to (podobné otázky z hlavy co nejrychleji vymazat, opustit všechno, co mi jenom zdánlivě nějaký možný smysl připomíná, protože by mě to mohlo k pokusu o vyrovnání se se sebou přimět, a utéct, co nejdál to jenom jde)

Většina lidí ze zřejmých důvodů volí cestu poslední. 

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

A abychom nemuseli jenom smutnit a stýskat si, tak vám něco doporučím. Začetl jsem se do Seiferta a dostal se zase k Jablku s klína. Je to moc milé, přečtěte si to a udělá se vám po všech stránkách lépe. A ještě jeden uklidňovák hudební:



Státnicová poezie

6. února 2011 v 16:47 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Státnice se blíží, panika zatím nepřichází, jenom se mi vůbec nic nechce dělat. Pořád. Tak jsem si napsal takovou vzpomínkovou básničku, abych se měl čím kochat, až bude po všem (či až budu zkoušky opakovat). Inspiroval jsem se Whitmanem, tentokráte tedy volný verš. Všímejte si těch zajímavých asonancí!

Desubstantivní verbální deriváty,
Bobrowski, samej Sígfríd,
posraný ablautový řady,
mrdne mi z toho v hlavě
stoprocentně

Šest verbálních časů, ale pozor,
jsou to i způsoby, jak vyjádřit epistemickou modalitu,
což je způsob, kterým se mluvčí vztahuje k propozici,
kurvafix

Prej Göttinger Hein, preromantickej ráj,
a Mesiáš v hexametrech, na co to sakra ten Klopstock myslel,
Schiller je vůl, nepochopil Kanta
a Goethe se mu smál, chudákovi,
mamlas

Gartenlaube, časopis skoronacistů a zkrachovalých literátů,
Rückbildung, Notlandung, synchronní analýzou stejně hovno zjistíš,
a diachronní analýza je out
ať žije strukturalismus,
vy bando posraných kvazivědců,
šmejdi


Kafka věděl, proč to nemá Brod vydávat,
protože si byl jistej, že to je hnůj,
měl nakonec pravdu, ať žije pojišťovnictví,
a celá metalexikografie je podvod,
ať žije vývoj jazyka, disciplína rakouských docentů s růžovýma košilema,
kurvadrát

Hovínko s mašličkou a s kroužkem

5. února 2011 v 1:10 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Kurva. Víte, co mě pěkně štve? Nevíte, že jo. Já vím, že to stejně ani vědět nechcete, ale co mi po vás vlastně je... Jsem nasranej skrzevá to nechutný zmatení, ve kterým teď jsem. Doufám, že to bude už každou chvíli pryč, ale nejsem si tím tak úplně jistej. Tak nějak je toho prostě moc a já nevím, čemu se mám věnovat dřív. Jasně, příští týden se budu snažit udělat nějak ty státnice z němčiny, takže aspoň do čtvrtka mám plán víceméně jistej.

Jenže jsem obecně ztratil fokus. Nějak se mi to během posledního roku zkomplikovalo. Pořád kolem mě visí ve vzduchu jistý očekávání, který se mi nechce následovat. V práci si pan šéf evidentně myslí, že mu tam budu kvůli naší společný historii dělat dál za pár tisíc pomyšlení, na což se mu ovšem, jen co budu mít trochu víc času i na práci, asi pěkně rychle úplně vykašlu. Od sebe sám čekám, že začnu studovat něco dalšího, asi si tak pro forma podám přihlášku na nějakej nechutnej technickej obor, pravděpodobně pouze s tím účelem, abych si tak nějak dokázal, že na to pořád mám. Do léta budu muset napsat diplomovou práci na druhej obor a seknout s tím na podzim taky. Prostě posraný nutnosti, věci, se kterýma se budu muset srovnat.

A pak je tady x dalších věcí. Představy, který jsem měl o životě možná někdy dřív, a ty, který mám teď. Nějak ze strany kamarádů začínám cítit tlak na to, abych si konečně našel nějakýho normálního protějška. Uznávám, že jsem asi mnohem větší magor po všech stránkách než dřív, v určitých věcech horší, ve spoustě oblastí úplně jinej, ale možná v něčem i lepší. Kamarádům zatím úspěšně vzdoruju, i když různý zvídavý otázky mých rodičů, velmi trapný návrhy jednoho chudáka holky, se kterou jsem byl před třema rokama na večeři, kde jsem o ní zjistil, že je naprosto šáhlá, a komunikace po tom hnusu, kterej se zove fejsbůkem, s jednou dívkou, do který jsem byl před čtyřma rokama zamilovanej fest zase já, a vůbec všechny tyhle záležitosti, který se holt atraktivním a inteligentním mladým mužům mýho ražení dějou, mě sakra vyváděj z míry. Život je sice nechutně krátkej a to, že jsem ještě pořád zařaditelnej do množiny "mladej", je sice krásný, není to ale pro mě důvod k tomu, abych souložil s každou ženskou, se kterou mám tu možnost. Je mi líto, jsem ale bohužel kretén - idealista, prostě to nedokážu, ať už mi říkáte, co chcete. Seru i na to.

No, aspoň se zase můžu pochlubit mozoly na bříškách prstů levý ruky, protože už tak měsíc a půl pořádně trénuju kytarový prstoklady. A taky mrskám latinu. Fakt. Zopakoval jsem si celej slovesnej systém a už si zase pamatuju všechny typy deklinace substantiv. Na řečtinu jsem měkkej, na to už asi nemám. A taky jsem napsal za posledních čtrnáct dní asi pětačtyřicet básniček v nejrůznějších metrech! Tak nějak kol a kolem mě serou všechny tyhle věci, který si mě nárokujou. Určitě nepatřím mezi lidi, který by se usedavě rozplakali kvůli každý nepřízni univerza (i když nedávno jsem byl nařčenej z toho, že se hrozně rád lituju, s tím je ale taky konec...), naštěstí je to tak, že za všechny zkurveniny, který se mi v životě staly, si mohu z tý největší části já sám, což je myšlenka sice k nasrání, zato docela osvobozující. Potřebuju si udělat čas sám na sebe a dostat se rychle z týhle rozprostraněnosti motivací, kdy nemůžu dost dobře říct "rozhoduju se dělat tohle, protože je to správný a vidím v tom smysl", ale už si jenom říkám "je to sice úplně k hovnu, ale je třeba udělat x, y a z". 

Tak jsem se dneska rozhodl k tomuhle: Hážu vám na to, co si o mně myslíte, hovínko s mašličkou a s kroužkem. Už mě to nebaví. Nebudu dělat nic, abych se zavděčil lidem, který mi z nějakýho velmi konkrétního důvodu nejsou hodně blízký, nenechám se svazovat pocitem "měl bych tohle, aby se náhodou pan/slečna x neposral/a". Budu si sem psát, co se mi zlíbí, poslední dobou mám pocit, že z deníku si už do blogu nepřepisuju raději skoro nic, abych tím náhodou někoho nenasral, protože už mě přes tohle kreténský médium zná větší množství lidí. Seru vám na to. Seru na to, že píšu momentálně sprostě jak dobytek.

Všechno začne tím, že jestli udělám úspěšně státnice na němčině, začnu chodit do tanečních. Vždycky jsem to chtěl umět, líbí se mi, když to lidi dělaj správně. Během tanečních na střední jsem buď pil anebo hrál kulečník, škoda. A těším se na jaro, až bude možný začít lízt po ferrátách. A až sleze sníh, začnu hned zase s lukem. Tak. A v létě si udělám s někým, kdo mi snad ještě i v tý době bude blízkej, takovej pěknej roadtrip po Evropě. Klidně i sám, nebude-li to jinak možný. To by mohla bejt pointa. Začnu s málem. Žiju krásnej život, dělám úžasný věci, který mě jednu dobu hrozně bavily, nemusím mít prakticky žádný existenční chmury, jenom... Jenom jsem krucinál nějak ztratil konec nitě. Najednou jsem si uvědomil, že dělám spoustu věcí, který ale nechci zahodit, už jenom tak ze setrvačnosti a potřebuju se trochu vrátit.

To jsem já. To vizuální inkognito už mě sere taky.

Na cestě

4. února 2011 v 16:26 | Albert Pes |  Hudební záležitosti
Nechce se mně učit. Opět. A když se Berťákovi nechce učit, kouká často na tytrubko.com a dělá si pomyslný žebříčky. Možná, že za to může Kežla, pán všech žebříčků a člověk s evidentně poměrně přijatelným hudebním vkusem. Tenhlecten žebříček je ryze můj, Psí. Asi se vám bude líbit něco jinýho, buď jak buď - tohle je hudba, kterou poslouchám nejraději, když jsem na cestě. Tj. řídím auto, usínám ve vlaku, v autobusu, v metru, v tramvaji, ... (v letadle neusínám, tam dělám úplně jiné věci - např. přemlouvám fyzikální zákony, aby si ještě chvilku nevšimly, že si vzduchem jen tak poletuje pár tun oceli a hliníku...)

10. místo - Cream, White Room. Já vím, Cream se už asi moc neposlouchaj, já je měl ale vždycky rád.


9. místo - Rolling Stones, Route 66, pro mě klasika. A tak jaksi obecně nesnáším Beatles. Jak mohli dělat vůbec konkurovat Kingovi a Stonům? Co je tohle za svět...


8. místo - Iggy Pop, Rýža mi ho dneska připomněla... Taková punkovo-rockovo-n' rollová zombie... Ale jde mu to!


7. místo - Audioslave, Show me how to live. Dejme tomu nová klasika. Hlavně mám rád také Vanishing Point...


6. místo - Willie Nelson, On the road again. Páni, to je vzpomínek... Jednou jsem někam jel skoro dva dny autem s kamarády a jediný desky, který jsme měli při ruce, byly Creedence, Nelson a Skynyrdi. Ano, dá se to poslouchat i třicet hodin v kuse dokola... Jenom se výrazně zvedá spotřeba cigaret, kávy a alkoholu v případě spolujezdců.


5. místo - Eddie Vedder, No ceiling. Já myslím, že si to rovněž zaslouží. Eddie je prostě šikovnej a duch snímku, ke kterýmu hudbu natočil, dokonale cestovní road atmosféře odpovídá...


4. místo - Slade, Far far away. Když tady Slade před pár (sakra... už je to docela dlouho...) lety hráli (pravda, teď už hrajou v každý horní dolní...), byl to můj první větší neklubový koncert, na kterým jsem byl. Vlasy v culíku, cigareta za uchem, roztrhaný džíny a černý tričko... Doufám, že se to už nevrátí... Tedy... Ten outfit, ne ta hudba... Slade maj dobrých songů ovšem pomálu (čtyři?), tenhle si ale umístění určitě zaslouží.


3. místo - Lynyrd Skynyrd, Sweet home Alabama. S posledníma písničkama je obtíž. Mám je rád všechny tak nějak stejně a samozřejmě by sem člověk mohl hodit tunu dalších. Co třeba Free bird, že jo? Nějak takhle mi to ale vyšlo. Jestli se mi jednou podaří upít se k smrti, nechat se v knihovně zavalit těžkýma svazkama z horních regálů nebo jestli spadnu z nějaký ferráty, zrovna Free bird byste mi mohli dát zahrát. Na cesty ale Alabamu...


2. místo - Creedence Clearwater Revival - Have you ever seen the rain? Creedence miluju, tečka. To je naprosto nekritickej vztah. Obávám se, že žádná taková kapela by dneska ani fungovat nemohla... Cesta kamkoliv pro mě začíná touhle skladbou. A vůbec, víte co? Je to i dobrej test pro potencionální protějšek. Víte - nevíte, nejste si jistí? Pusťte jim tohle a jestli se jim to nebude líbit, nemaj srdce a vůbec maj v hlavě nasráno, ruce pryč!


1. místo - Steppenwolf, Born to be wild. Přece jenom jsem nebyl úplně blbej ani v devatenácti, protože Steppenwolf jsme se svou tehdejší dívkou na maturitním večírku vyžadovali jako doprovod pro ostužkování nás dvou. A pak už se to vezlo...