Zlej Pes o nesmrtelnosti a jiných fantómech

8. ledna 2011 v 15:36 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Zkusím tady ve vší krátkosti ozřejmit Psí názory k základům argumentace a dogmatickýho přesvědčení drtivý většiny článků k tématu posmrtnýho "života". Budu asi poměrně arogantní a leckdy ošklivej, co mi ale zbejvá, když se pořád přehazujou ty samý kopice hnoje bez jakýhokoliv oprávnění a rozumnýho základu? Můj názor totiž je, že k záležitostem, o kterých není možný napsat nic rozumnýho, je lepší mlčet. Ovšem pak člověk čelí tomu zásadnímu nároku, že by měl prakticky držet hubu pořád...

:::::

V lidských hlavách se myšlenky na posmrtnej život odedávna spojujou s myšlenkou božství a duše. Ostatně právě duše měla bejt onou nositelkou nesmrtelnosti, což se dokazovalo většinou tím stylem, že se demonstrovala jednoduchost její bytnosti a její odlišnost od tělesnosti, která je charakteristická časovostí a rozpadem. Idea boha se do těhle končin už vyloženě hodí jako prdel na hrnec, všechno je to potom krásný, všechno zapadá, halelůja.

Když se člověk zajímá o pojem duše, není asi lepšího východiska, než se zahledět do nějakýho toho Aristotela (Περὶ Ψυχῆς) nebo Platóna (Πολιτεία) a mít tak při ruce to, s čím celá západní tradice odjakživa pracuje, i když o tom často třeba nemá ani páru. Podle obou byla duše do určitý míry nesmrtelná, Aristotelova duše je o velkej fous složitější, nicméně její jedna část (čirou náhodou ta rozumová) je v podstatě nesmrtelná naprosto, dál už je to trochu komplikovanější. Protože všichni máme poctivě načtený Platónovy dialogy a tudíž víme, co si tenhle starořeckej ultraprasák (jak se, do psí nohy, mohl ustavit obrat "platonická láska" v tom smyslu, jak ho známe dneska, naprosto nechápu) myslel o posmrtným životě. No jo, jsou tam nějaký ty orfický kruhy, nějaký to peří, náběhy na opeření, hraje tam velkou roli láska, větší básnictví, božský šílenství a všechny tyhle záležitosti. A božstvo. Ruku v ruce s pojmem duše (spojenýho samozřejmě s nějakýma těma úvahama o zásvětním životě) šel v dějinách evropskýho myšlení (nejde jenom o Evropu, ale měli bychom mít k čemu se konkrétně vztahovat, že jo) pojem boha a tudíž je naprosto logický, že když se začalo pochybovat o boží existenci, bral za svý i pojem nesmrtelný duše a tím pádem i přemýšlení o "druhý straně".

Takovým jedním pseudodůkazem boží existence (neboli kopancem do koulí pochybujícím), o kterým se spekulovalo až do osmnáctýho století a o kterým se v jistých kruzích spekuluje až do dnešní požehnaný doby, je to, čemu se říká ontologickej důkaz boží existence. Je k nalezení na každým kroku, od Anselma z Canterbury až po Descarta či Leibnize. Gró tohohle intelektuálního přemetu spočívá zhruba v následující argumentaci:

Věřící: "Fajn, říkáš, že bůh neexistuje. Ale máš nějakou představu toho, co pojem "bůh", u všech slepičích kloak, znamená?"
Nevěřící: "Jasně, ty vořežprute."
Věřící: "Souhlasil bys třeba s tím, že v pojmu "bůh" jsou obsaženy všechny dokonalosti? Totiž tak, že když si boha představujeme, je vždy tím nejdokonalejším?"
Nevěřící: "Proč ne."
Věřící: "Je lepší být nebo nebýt?"
Nevěřící: "Krutíbrko, řekl bych, že být."
Věřící: "Tak vidíš, ty vole. Dokonalost "být" je proto obsažená už v samotným pojmu boha, takže vždycky, když uznáš, že pojem boha máš, a když o něm přemýšlíš, je to samotný důkazem jeho existence."

Kdyby v tý době Albert Pes žil, tak by samozřejmě těmhle lidem vysvětlil, že existence nejni reálnej predikát a tudíž snaha ji definovat jako "dokonalost" je apriori pochybná. Jde prostě o takovej nefér krok z jedný ontologický roviny do druhý, kterej nejni dost dobře oprávnitelnej. Vzhledem k faktu, že v tý době jsem nežil, drtivá většina práce zbyla na Davida Huma, co se přípravný fáze týče, a hlavně na Immanuela Kanta, mýho oblíbenýho pruskýho systematika. A vůbec to byl Immanuel Kant, kterej lidstvu velmi přesvědčivým způsobem ukázal, kterak o bohu, o duši a zásvětí přemýšlet nelze. Jestliže předmětně empirickej korelát pojmu "bůh" a "nesmrtelná duše" není vykazatelnej, nemá smysl se o těchto "předmětech" jako právě o jsoucích předmětech vůbec bavit. Kant přičítá ideji boha a nesmrtelný duše úlohu v oblasti morálního jednání, kdy jsou něčím, co se tak nějak "předpokládá", aby byl určitej Kantův striktní typ morality vůbec interpretovatelnej, víc ale nic.

A tak Kantův odkaz vlastně nám, menším i větším myslitelům současnosti, říká v podstatě tohle: Existence nesmrtelný duše, boha, zásvětí, posmrtný spravedlnosti a podobných věcí je nedokazatelná záležitost v rámci faktickýho empiricky zkušenostního rámce a nejni vykazatelná ani jako něco, co je nutný pro syntézu lidský zkušenosti (totiž jako kantovský apriorní pojmy, který se nějakým způsobem na genezi zkušenosti podílej, což je třeba případ kategorie kauzality). Je to dle Psích měřítek stabilní a v diskuzi dobře obhajitelný stanovisko intelektuálního agnosticismu, kterej ale přesto pro víru nechává prostor a naopak jí vlastně dodává rámec vážnosti a nepochybnosti. I když totiž určitý věci nemůžete vědět, pokud věděním rozumíme exemplárně vědecký poznání, můžeme jim stejně docela dobře věřit.

Konkrétní víra není tím, co bych tady nějakým povrchním způsobem chtěl obhajovat. Můžete věřit v Santu Clause, v nic, v evoluci či kreaci (to jsou takový šamanský náboženský hypotézy vzniku, přičemž jenom závisí na tom, jestli budeme uctívat raději náhodu nebo klasičtějšího stvořitele), Hospodina, peníze, lásku, rychlý auta, sex, drogy nebo rock'n'roll. To je fajn, páč kdo jsem já, abych to rozsoudil? Přesto vám upozorňuju, že jestli se ke mně v dohledný době přiblíží nějakej dogmatik s empirickým důkazem boží existence či neexistence a "vědeckým" důkazem á la stavy blízký smrti apod. se mě bude snažit přesvědčit o náboženských věcech, tak mu vyrvu průdušnici a umlátím ho tím koncem, kde jsou mandle. Následně mu naplivu do krku. Aspoň do tý doby, než změním názor...

Pointa: Ať už věříte v cokoliv, zkuste si uvědomit, v co vlastně věříte a co doopravdy víte. Co je to něco "vědět" a co znamená v něco "věřit" ve striktním vědeckým smyslu, kterej je ale jenom jedním jazykem možných interpretací danosti světa? Je zřejmý, že nejde o stejnou ligu, dokonce se ani nehraje na stejným hřišti. Je to úplně jinej sport. Tak kurvadrát trochu pokory, prosím.

Duše Alberta Psa
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elleine Elleine | Web | 8. ledna 2011 v 16:12 | Reagovat

Originální přirovnávat boha k prdeli na hrnci, ale proč by ne, je to celkem výstižné :)

2 agrrr agrrr | Web | 8. ledna 2011 v 16:22 | Reagovat

hmmmm. jak začít.
Takže, myslím, že je úplně putna, v co člověk věří. je to jen jeho věc, ale myslím si že je důležité o své víře trošku přemýšlet. dogmata nesnáším, brání přemýšlení a vlastním teoriím. A to souvisí i s posmrtným životem. Protože věřit si můžeme v co chceme. Důležitý je jak to bereme a jak nad tím přemýšlíme. Ono statně takovéhle úvahy jsou dost niterní a soukromou věcí.
Rozhodně bychom měli žít tak abychom se nemuseli v případné smrti za sebe stydět, kdo ví jak je to potom. Třeba každý půjdeme takovou cestou, jaké věříme ;-)

3 WiGi WiGi | Web | 8. ledna 2011 v 16:46 | Reagovat

fakt zajímavý článek :) já jsem viděla hodně takových článku, ale jen ten tvůj mě zaujal tak, abych si ho přečetla až do konce :)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. ledna 2011 v 17:55 | Reagovat

Jednou jsem četl, že opravdový atheista je přesvědčen, že ani bůh nevěří v sám sebe.
A taky:
"Kdyby byl Bůh, netrpěl by na svět takovou čeládku jako jsou lidé."

Člověk by neměl moc číst.

5 Albert Pes Albert Pes | Web | 8. ledna 2011 v 18:12 | Reagovat

[1]: Sákryš, to jsem tam snad nikde nenapsal, ne?

[2]: Souhlasím s tím, že si můžeme věřit v co chceme, otázkou ale je, jestli je to dobře. Nesouhlasím totiž s tím, že by bylo "úplně putna", v co člověk věří. Teď bych ale argumentoval čistě z pozice víry, aby bylo jasno. Myslím si, že i v rámci víry je určitá "pravda", ne ale v tom vědeckém smyslu slova, podle kterého má víry nějakou hodnotu. Jak tuhle hodnotu a "pravdu" nějaké víry diagnostikovat a co se s ní dá provádět, tady popisovat nehodlám, zařekl jsem se totiž, že na svým blogu nebudu zveřejňovat nějakou křesťanskou "propagandu". Nicméně je fakt, že bez přemýšlení to ani v těchto záležitostech prostě nejde, a smutný fakt, že na to naprostá většina lidí úplně kašle. Mimochodem - zdá se mi mnohem více jednoduché a trochu pokrytečtější, když si člověk řekne "mohu si věřit, v co chci", než když si člověk řekne "je jedna pravda, pro kterou má smysl žít". To druhý je jaksi náročnější. Ale to ber jenom jako takovej můj dogmatickej štěk. :)

[3]: Dík, kník.

[4]: Já jsem takovej ateista, až se bojím, že mě bůh potrestá, že jo? No je to hrozivě těžký, a když ocituješ to s tou čeládkou, tak tím samozřejmě zase vyvstává starej známej problém theodiceje a podobný věci. Proto (aspoň arogantním způsobem) zaujímám pozici kantovskýho agnosticismu a odmítám se o Bohu bavit nějak "objektivně" a mohu se podělit jenom o to, v co já věřím. Myslím si ostatně, že leckdy např. v restauračním zařízení nastane takovej ten čas, kdy si tak maximálně můžeme navzájem ukázat karty a jít domů. Křik je zbytečněj. No anebo si můžeme dát dalších pět piv a dojít shody...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama