Hvězdy? Vyrážka na tváři oblohy!

31. ledna 2011 v 13:20 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Vzpomínám na jednu takovou roztomilou kvazipotvrzenou filosoficko-germanistickou anekdotu. To takhle Heinrich Heine jednou sedí před halou univerzitní knihovny na chodbě u okna a za vlahého letního večera s romantickými povzdechy zamyšleně hledí na hvězdnou oblohu. Kolem jde Hegel, jeho profesor, který svými myšlenkami Heineho tvorbu poměrně zásadně ovlivnil, a mladý básník se starého myslitele posttranscendentálního idealismu snaží nadšeně upozornit na krásy červencového nebe. Starý Georg Wilhelm Friedrich znechuceně z okna vyhlédne a zabručí: "Hvězdy...? Nic než vyrážka na tváři oblohy!"

Immanuelu Kantovi "ozdobili" náhrobek výrokem znějícím: "Dvě věci neustále naplňují mou mysl údivem a posvátnou úctou. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." Nevím, jestli to někdo Kantovi vložil do úst (resp. na hrob), když už se nemohl bránit, anebo jestli to skutečně někdy řekl či napsal. Přečetl jsem jeho všechny kritiky, velkou část spisů o náboženství a spisy k antropologii, ale až na různé anekdoty o dojení kozlů (přirovnání užité Kantem pro situaci, kdy se rozumný člověk něco snaží vyložit dogmatikovi či dokonce cítí potřebu se s ním hádat - totiž je to, jako když jeden dojí kozla a druhý mu pod tím ještě drží cedník) jsem na nic podobného nenarazil. Jsem přesvědčený, že Kant byl poměrně nepatetický a leckdy až krásně cynický člověk, který se s věcmi příliš necrcal, samozřejmě ovšem ke konci života to s ním mohlo jít lehce z kopce. Schopenhauer a především Nietzsche brali všechno, co Kant napsal po Kritice čistého rozumu, jako chorobné výplody starého slabomyslného pána, Schiller se dokonce po návštěvě u zestárlého Kanta kdesi o něm vyjádřil jako o "dědkovi z Královce", za což se později poměrně trapně omlouval. Schiller, abychom byli upřímní, navíc měl velký důvod, protože všechno rozumné, co kdy ve svých estetický teoriích napsal, bylo opsáno buď přímo od Kanta anebo ukradeno od jeho svěřence Hölderlina, zbytek nestojí za zmínku. Mám k Schillerovi averzi, přiznávám, jenže co jiného člověku zbývá? Fichte se Schillerovi po jejich debatě o transcendentální filosofii v podstatě vysmál a více se s ním nesetkal. Měl důvod... (Jenomže Fichte z pozice své autority a intelektu měl důvod vysmát se v zásadě komukoliv kromě výše zmiňovaného Kanta...)

Jo, kde jsme to skončili? Někde u té hvězdnaté oblohy, že? Ták... Abych navázal - ono to nebe je vlastně takovým pěkným prubířským kamenem lidské nátury. Počne tvé srdéčko tlouci hlasitěji, omámí tvou mysl romantické představy, když pohlédneš za jasného večera směrem vzhůru, anebo je tvůj mozek vybuzen spíše k tvorbě myšlenek typu "máme-li danou absolutní magnitudu hvězdy X, jaký asi bude její vztah k zářivému výkonu této hvězdy?"? Vzpomínám si matně, že v raném mládí jsem se jednou tatínka ptal poměrně neromanticky, zda existuje ve vesmíru místo, kudy bychom mohli vést ze zemského poměru polopřímku (s počátkem na Zemi) takovým způsobem, aby se v žádném místě neprotla s jiným vesmírným tělesem, a tatínek mi, k mému velkému zklamání, nedokázal odpovědět.

A pak si vezměte třeba toho pána, jak on se... Neruda! Jeho Písně kosmické jako romantická tenze mezi polaritou země-nebe je pěkným příkladem. Anebo Heideggerovy pozdní výklady základní lidské dimenze, ve které vůbec člověk je člověkem a jako takový je schopný vůbec něčemu rozumět a která sestává z dvojité polarity smrtelný-božský a nebe-země... To jsou oproti mému v určitých aspektech milému Hegelovi poměrně zajímavé protiklady. Osobně musím přiznat, že jsem zřejmě nenapravitelný romantik (s neustále blikající kontrolkou realismu a kriticismu, kterou ovšem zhusta ignoruji, což vede ke spoustě problémů...). Vždycky mě fascinovali ve vědeckém i ryze poetickém smyslu:

- nebe, hvězdy, mraky, slunce, měsíc, meteority, letadla, ptáci
- oheň
- voda, především řeky, pak i moře, jezero
- a ženy (uf!)

Budu muset trochu zhegelovatět, mám takový pocit... Leckdy si přijdu, že můj osobní svět se od toho tam venku poměrně zásadně liší.

Albertův surrealistický svět (á la Mark Ryden, http://markryden.com/)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 31. ledna 2011 v 13:47 | Reagovat

Mně u vody jde hlavně o pramen, vzřídlo (well!) ...

A co se ohně týče, slíbil jsem si, že letos začnu studovat tu pyrauliku.

Ani můj vnitřní svět není kompatibilní s tím vnějším. Co já už zkusil redukcí, včetně těch lihových ...

Sepsal si to moc hezky. Je vidět, že je zkouškové období.

2 Wicky Envy Leviathan Wicky Envy Leviathan | Web | 31. ledna 2011 v 13:57 | Reagovat

XDD whoaaaaaaaaa zaujimavo napisane XD

3 kežla kežla | Web | 31. ledna 2011 v 14:30 | Reagovat

zajímavé... nejvíc mně zaujala ta pasáž s otázkou na tvého tatínka :-)a... poslední věta článku. někdy to taky tak cítím...

4 Albert Pes Albert Pes | Web | 31. ledna 2011 v 14:54 | Reagovat

[1]: Mmmm... Prameny beru. Jde o to, aby se ta voda hýbala. Nedokázal bych asi žít ve městě bez větší řeky.

[2]: XDD...

[3]: No vidíš. A pak dáme všichni ty naše krásný soukromý světy dohromady a vznikne z toho ten hnus, ve kterým žijeme... :)

5 Venca Venca | 1. února 2011 v 21:54 | Reagovat

to zvíře táhnoucí objekt s velkou hlavou je fakt hnusný

6 Albert Pes Albert Pes | Web | 2. února 2011 v 12:19 | Reagovat

No nevím... Je to takové rybovito-bezobratlé... Nicméně hnusnější mi připadá ten tažený objekt...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama