Leden 2011

Hvězdy? Vyrážka na tváři oblohy!

31. ledna 2011 v 13:20 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Vzpomínám na jednu takovou roztomilou kvazipotvrzenou filosoficko-germanistickou anekdotu. To takhle Heinrich Heine jednou sedí před halou univerzitní knihovny na chodbě u okna a za vlahého letního večera s romantickými povzdechy zamyšleně hledí na hvězdnou oblohu. Kolem jde Hegel, jeho profesor, který svými myšlenkami Heineho tvorbu poměrně zásadně ovlivnil, a mladý básník se starého myslitele posttranscendentálního idealismu snaží nadšeně upozornit na krásy červencového nebe. Starý Georg Wilhelm Friedrich znechuceně z okna vyhlédne a zabručí: "Hvězdy...? Nic než vyrážka na tváři oblohy!"

Immanuelu Kantovi "ozdobili" náhrobek výrokem znějícím: "Dvě věci neustále naplňují mou mysl údivem a posvátnou úctou. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně." Nevím, jestli to někdo Kantovi vložil do úst (resp. na hrob), když už se nemohl bránit, anebo jestli to skutečně někdy řekl či napsal. Přečetl jsem jeho všechny kritiky, velkou část spisů o náboženství a spisy k antropologii, ale až na různé anekdoty o dojení kozlů (přirovnání užité Kantem pro situaci, kdy se rozumný člověk něco snaží vyložit dogmatikovi či dokonce cítí potřebu se s ním hádat - totiž je to, jako když jeden dojí kozla a druhý mu pod tím ještě drží cedník) jsem na nic podobného nenarazil. Jsem přesvědčený, že Kant byl poměrně nepatetický a leckdy až krásně cynický člověk, který se s věcmi příliš necrcal, samozřejmě ovšem ke konci života to s ním mohlo jít lehce z kopce. Schopenhauer a především Nietzsche brali všechno, co Kant napsal po Kritice čistého rozumu, jako chorobné výplody starého slabomyslného pána, Schiller se dokonce po návštěvě u zestárlého Kanta kdesi o něm vyjádřil jako o "dědkovi z Královce", za což se později poměrně trapně omlouval. Schiller, abychom byli upřímní, navíc měl velký důvod, protože všechno rozumné, co kdy ve svých estetický teoriích napsal, bylo opsáno buď přímo od Kanta anebo ukradeno od jeho svěřence Hölderlina, zbytek nestojí za zmínku. Mám k Schillerovi averzi, přiznávám, jenže co jiného člověku zbývá? Fichte se Schillerovi po jejich debatě o transcendentální filosofii v podstatě vysmál a více se s ním nesetkal. Měl důvod... (Jenomže Fichte z pozice své autority a intelektu měl důvod vysmát se v zásadě komukoliv kromě výše zmiňovaného Kanta...)

Jo, kde jsme to skončili? Někde u té hvězdnaté oblohy, že? Ták... Abych navázal - ono to nebe je vlastně takovým pěkným prubířským kamenem lidské nátury. Počne tvé srdéčko tlouci hlasitěji, omámí tvou mysl romantické představy, když pohlédneš za jasného večera směrem vzhůru, anebo je tvůj mozek vybuzen spíše k tvorbě myšlenek typu "máme-li danou absolutní magnitudu hvězdy X, jaký asi bude její vztah k zářivému výkonu této hvězdy?"? Vzpomínám si matně, že v raném mládí jsem se jednou tatínka ptal poměrně neromanticky, zda existuje ve vesmíru místo, kudy bychom mohli vést ze zemského poměru polopřímku (s počátkem na Zemi) takovým způsobem, aby se v žádném místě neprotla s jiným vesmírným tělesem, a tatínek mi, k mému velkému zklamání, nedokázal odpovědět.

A pak si vezměte třeba toho pána, jak on se... Neruda! Jeho Písně kosmické jako romantická tenze mezi polaritou země-nebe je pěkným příkladem. Anebo Heideggerovy pozdní výklady základní lidské dimenze, ve které vůbec člověk je člověkem a jako takový je schopný vůbec něčemu rozumět a která sestává z dvojité polarity smrtelný-božský a nebe-země... To jsou oproti mému v určitých aspektech milému Hegelovi poměrně zajímavé protiklady. Osobně musím přiznat, že jsem zřejmě nenapravitelný romantik (s neustále blikající kontrolkou realismu a kriticismu, kterou ovšem zhusta ignoruji, což vede ke spoustě problémů...). Vždycky mě fascinovali ve vědeckém i ryze poetickém smyslu:

- nebe, hvězdy, mraky, slunce, měsíc, meteority, letadla, ptáci
- oheň
- voda, především řeky, pak i moře, jezero
- a ženy (uf!)

Budu muset trochu zhegelovatět, mám takový pocit... Leckdy si přijdu, že můj osobní svět se od toho tam venku poměrně zásadně liší.

Albertův surrealistický svět (á la Mark Ryden, http://markryden.com/)

I am the queen of France!

30. ledna 2011 v 3:44 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
V neděli ve čtyři ráno by se člověk neměl pouštět do žádný velký slovní ekvilibristiky a měl by se zásadně vystříhat všech introspektivních literárních tendencí, který v něm snad dlí. Bohužel nejsem ani vožralej, je to prokletí. Tak nějak se tady zabejvám moderní a postmoderní německou literaturou ke státnicím a jsem z toho poměrně rozebranej. Mně nevadí učení, vůbec, já se vždycky učil hrozně rád. Ono to zní dost blbě, budete se mi smát, ale je to tak. Jen tak mimochodem skoro každý dva dny (průměrně) přečtu jednu knihu. Někdy se mi stane, že se začtu do wikipédie a pak skončím u toho, že pět hodin v kuse studuju psovitý šelmy. Nevadí mi samozřejmě ani začíst se a studovat to, čím se zabejvám tak jaksi "profesionálně". Jenže mi to všechno nevadí, pokud to nemusím dělat účelně a pokud učení se neznamená "biflovat se nazpaměť", o což se momentálně pokouším.

Je to docela paradoxní. Já nikdy třeba neměl na vejšce rád lingvistický předměty, protože mám bohužel za to, že gymnaziálně probíraný poučky a hloupý nicneříkající definice nejsou tím, co by mi mohlo bejt k nějakýmu prospěchu, nicméně různýma lingvistickýma teoriema jsem se zaobíral poměrně dlouho (a z úplně jinýho hlediska mýho druhýho oboru) a nakonec se dělo, že poměrně podivně nejlepší známky jsem měl vždycky právě z tý lingvistický části studia. Literaturu mám mnohem raději, jénže... Nejsem ani tak neschopnej si ty věci pamatovat, jako spíš trpím příšernou nechutí se je vůbec učit. Fajn, přečtu cokoliv, ale nesypte mi do hlavy intelektuální sračky v podobě padesáti názvů časopisů, ve kterých se sdružovali literáti mezi světovejma válkama. Bože...

No. Tak tady sedím na prdeli, pustím se do toho znovu. Začínaj se mi honět v hlavě dost divný věci. Řečeno s Hertzfeldtem, mým oblíbeným surrealistickým animátorem, I am the queen of France!



Díra a Jandákův Albert

23. ledna 2011 v 13:05 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Dobrý to je. Odkryju velectěnýmu čtenářstvu něco, jak říká můj brácha, opravdu uznanýho. Díru. Díra je knajpa jako spousta knajp jiných. Prošla si množstvím názvů, od U Karla přes Sandru, Díru, Klub 138 až po Comeback, pod kterýmžto názvem je momentálně k nalezení na hnůjbůku (probrouzdáte-li galerii obrázků, myslím, že mě tam na jednom s takovým přívětivým summer-úsměvem najdete...). Samozřejmě týhle putyce zůstalo jediný jméno, který k ní doopravdy sedí, a nikdo při smyslech jí jinak než "Díra" neřekne. Knajpa je to poměrně ošklivá, je v prvním patře, maj tam v současnosti jenom Kozla desítku a jedenáctku, ale má srdíčko.

Má novýho majitele. Vlastně majitelku. Myslím, že nejni moc bárů, kam si člověk může zajít normálně popovídat a poslouchat k tomu Creedence, Lynyrdy, Pearl Jam a starou slušnou rockovou muziku, která ještě má ty metaforický koule. A i ty Eagles, i když je Dude nenávidí. V rámci svýho studia ke státnicím jsem se rozhodl včera večer vyčistit si hlavu a zaskočit do Díry, kde je od středy nově otevřeno stávající majitelkou, která, jestli vydrží, má nakročeno k pomyslný metě nejlepšího dosavadního vedení Díry a tudíž našeho soukromýho šamana a hlavy hlav. Mimochodem - maj tam až nepravděpodobně dobrý kafe.

Sice dnes nic neslyším, ale stálo to za to. Jeden velmi blízkej kamarád měl narozeniny, další mí oblíbení lidé nám tam produkovali živou hudbu. V reálu jsou mnohem lepší než na Bandzone. A hlavně... Páni, já tohle už tak dlouho nezažil a nedokážu si vysvětlit, jak je možný, že to bylo takový obzvlášť v předstátnicovým stresu. Nebyl jsem nijak extenzivně opilej, zato ale obklopenej lidma, který mám opravdu rád a z nichž některý jsem sakra dlouho neviděl, někomu zaplatil nějakýho panáka, dal obrovský dýško, zaplatil přehnaně vysoký dobrovolný vstupný, tancoval (!), smál se, pohazoval hlavou do rytmu (bolí mě za krkem, sakra...), bavil se, zničil jednu židli, usmíval se na děvčata a ona na mě (ho ho ho), skoro nekouřil, zahrál si pár fotbálků (spočívalo to spíš v tom, že jsem svýmu spoluhráči, jednomu z nejlepších jihočeských fotbálkových maniaků, svou hrou bránil v příliš rychlém a snadném vítězství, protože mé fotbálkové kvality... darmo mluvit), zapředl do debaty o metafyzičnu, probral věci, kterým ani za mák nerozumím (děcka, auta), objal se se svým bratrem a odebral se spokojeně před půlnocí k domovu.

Jediná věc, která mi včera kromě studia trochu rozhodila sandál, je fakt, že jsem asi Jandákův čokl. Doufám, že se nepobliju, až budu v tom parlamentu... Mno, jdu se raději učit.

www.idnes.cz


Malše, chlast, tráva

19. ledna 2011 v 21:49 | Albert Pes |  Chození
(Pozn.: všechny drogy vyskytující se v tomhle reportu jsou ryze smyšlený)

Byl jsem v neděli na výletu. Musel jsem. V hlavě se mi začíná povážlivě mixovat pozdně středověká literatura jednoho germánského národa s pisateli humanismu a raného baroka, státnice se blíží, šílenství vrcholí. Víte, že existoval literát, kterej se jmenoval Ulrich von Zazikhoven? To mě jaksi lehce pobavilo. Nicméně jsem se rozhodl, že v rámci takovýho decentního uklidnění si prostě alespoň přes jeden den dám šlofíka a projdu se. Anebo to možná bylo jinak. Možná jsem původně vůbec nechtěl nikam jet a celý den se učit, ale protože jsem celou noc nespal a měl nějaký chmurný myšlenky, možná jsem si ráno řekl, že přece jenom pojedu. Nechme to bejt.

Šli jsme z Kaplice podél Malše přes Pořešín a podél nádrže Římov do Svatého Jana nad Malší, jedný z mých nejoblíbenějších prdelózních vesniček tam někde na dálným jihu. Protože moji společníci celou předchozí noc zabili vysáváním lahví a vyprazdňováním půllitrů, muselo se začít pomalu a opatrně. Proto naše první kroky po vystoupení z autobusu vedly do místní kaplický knajpy. Víte, někdo je dobrej na to, druhej zase na ono, naše skupina odvážlivců (šest pánů a jedna slečna) exceluje v onom subtilním umění známém coby "vyhledávání hospod". Na Ukrajině jsme v roztahané vesnici dlouhé několik kilometrů objevili údajně jedinou místní hospodu zhruba za dvě minuty, i zde jsme v neděli v devět hodin ráno našli otevřenou knajpu naprosto bez problémů a rychlostí myšlenky.

Po náležitém posilnění jsme vyrazili dále. Někde před Pořešínem, zříceninou gotickýho hradu, nás napadlo, že prosluněná louka u řeky není vůbec špatným místem pro načerpání dalších sil. Tentokrát jsme přistoupili k drogám již lehce ilegálním. Později jsme si začali bolestivě uvědomovat, že fouknutím nějaký (byla ďábelská, protože byla od Ježíše, on je fakt na tohle démon, doma toho má ještě pět kilo, ale pšššt!) tý travky se naše chodecký schopnosti příliš nevylepšily, ba přímo naopak. Tříhodinové lezení po skalách a ledu za stavu naprostý zmaštěnosti patří k dalším krásným a poetickým zážitkům. Nedoporučuju.

Do Svatýho Jana jsme dorazili navečer. V místní knajpě byl jakejsi dětskej bál, usadili jsme se tedy u kulatýho stolu v předbálí, pojedli a lehce zapili. Obsluha v týhle knajpě je skvělá, zábavná a proslulá už od mých velmi mladých let. Hospodu vedou dvě poměrně vyžilý ženský pěstující lesbickou lásku. Další vývoj byl čistej a jasnej stejně jako obloha toho památečnýho dne. Pro mě to skončilo poměrně brzy, páč jsem byl nucenej okolnostma pokračovat v učení, kumpáni pokračovali v sympóziu do ranních hodin následujícího dne...

Sluníčto. Pěkný to je.
Malše, řeka řek. A obzvlášť v zimě
Mám sexy stín.
Taky vás taky baví se klouzat, když jste zmaštěný?
Nejlepší je ale ničit led. Megaextáze na entou.
Ten jih...
Maj to tam prostě fakt pěkný...

Zákon kontra Pes

17. ledna 2011 v 15:57 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Se zákonem, resp. jeho rameny (či pěstmi, koleny a podrážkami), má lecjakou zkušenost každý z nás. Pamatuji se, jak jsem se s bezmeznou úctou v nevinném štěněcím věkou díval na strážníky v slušivém stejnokroji městské policie, kterak na přechodu asistují důchodcům a dětem jedva odrostlým při zdržování plynulé automobilové dopravy. Úcta pomalu přešla v city odlišné, když jsem coby malý capart vyslechl rozhovor dvou údů zákona před svou základní školou. V rozhovoru se to slovy, jež jsem doma neměl tu čest slyšet a před kterými jsem si ve škole uši poctivě zakrýval, jenom hemžilo. A tím skončilo také mé krátké údobí zákonné nevinnosti a bezúhonnosti.

Policie se pokoušela sabotovat většinu mých pozdně dětských radostí. Brala mi od úst čerstvě zapálené cigarety, připomínala mi, abych držel svého pejska na vodítku a sbíral po něm koblížky. Coby mladistvý rebel jsem si ovšem nakonec provedl svou, cigarety zapaloval stále nové a hovínka nechával ležet na chodnících, což se mi jednoho dne vymstilo, když jsem se s pejskem navracel do svého skororodného domu a šlápl do hnědého dárečku, který na chodníku mé vlastní zvířatko na cestě tam zanechalo.

Akční složka justičního řádu kazila i mé první dýchánky na svatých místech národa českého. Když člověk popíjí v hospodě a rádoby zkušenými čerstvě osvojenými grify se snaží otřít si pěnu z vousem pouze lehce poznamenaných rtů a je přitom neustále rušen návštěvami policie, což vede k překotnému outsourcingu zmiňovaného nápoje do rukou zletilých účastníků pivní párty, jednomu to pošramotí večer.

Další masa nenávisti na modrých uniformách ulpí zhruba v tom čase, kdy mladý člověk začíná řídit. Dostal jsem pokutu za těch asi sedm let, co řídím, třikrát. Dvakrát jsem dostal pokutu od policistky-ženy a to navíc zcela nesmyslně, tu třetí jsem ochoten uznat (sic...). Nechci být sexista, ale co nadělám. Nikdy v životě jsem například nejel opilý. Přiznávám, že někdy, když jedu druhý den domů z různých seancí pořádaných někde mimo město, nejsem asi naprosto ve své kůži, ale jsem při smyslech vždy alespoň tak, aby se následně dalo případně říci, že nezabíjel alkohol, nýbrž Albert Pes.

Dalším příkladem zvůle vykonavatelů zákona může být případ mého bratra, který dostal vyšší sazbu pokuty za to, že poté, co přešel na přechodu v půl čtvrté ráno (!) na červenou a byl legitimován, ozřejmil policistům květnatými výrazy svůj názor na ně. Nevím jak vám, ale mně "kurvy modrý" zase tak hrozně nezní.

Poslední dobou ale měknu a začínám mít policii rád. Víte, co mě dostalo? Předminulé léto to bylo, myslím. Jdu domů, obohacen o další zajímavý pivní zážitek, historickými ulicemi romantického letního města črtám diagonály, opisuji kružnice a elipsy a vůbec se snažím dostat do svého bydliště. Najednou vidím - v postranní uličce dva strážníci. Přidávám do kroku, leč již slyším "Pane, počkejte!". Z nedostatku invence a z důvodu jasného vědomí, že za stávající situace jim nejsem schopen utéct jinam než do bezvědomí, opravdu čekám. Ptají se: "Vy jste pil?" Po pravdě odpovídám, že jsem si trošičku zavdal. Strážníci pokračují: "Kde bydlíte?" Odpovídám: "Někde tam..." (máchnutí rukou) Berou mi doklady, zjišťují mou adresu. A nyní, světe div se! Berou mě pod rameny, každý z jedné strany, a vedou domů... Před bydlištěm dostávám poučení "A nepijte už tolik!", jsou mi vráceny doklady a já se jdu z chutí vnořit do Morfeovy sladké říše...

Každý byl někdy nevinný...

Anglický humor a česká škola

17. ledna 2011 v 13:04 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Člověk by přece neměl po tom světě chodit a ani jednou se nezasmát, ne? Následující druh humoru nejde nikomu vysvětlit. Buď to v sobě nemáte a preferujete vtip á la Tele Tele či francouzské rádobykomedie anebo vám to už tak samo od sebe přijde jako ten řádný a jediný opravdu dokolaný důvod k pousmání.

Znáte Armstronga a Millera? Opravdu jedině vyvolení si mohou utahovat ze všeho, aniž by to bylo urážlivé. Navíc je to lék na reálnou xenofobii:


V ČR po roce devadesát existuje pouze málo televizních šou, které by se britské vytříbenosti v oblasti humoru mohly rovnat. Když už jsme ale u otázky národní, podivme se ale, jak je to v Polsku. Pan Čtvrtníček je borec.


To samé homosexualita. Krása britského humoru spočívá v obraně/zesměšnění, zkrátka v pozici do absurdity vyhnaného ztvárnění xenofobie v jakékoliv pozici.


Nemohu si pomoci, ale anglická verze je zde velmi jemná a milá. Podíváme-li se zpět do České sody, nalezneme následující perly. Například ještě teplé seznamy homosexuálů, které jsou rovněž roztomilé, nad druhým klipem ovšem už rozum začíná poněkud stát. Jak je možné, že v České televizi někdy fungovalo něco takového? Já to chci zpět!


Ono druhé video zaslouží upozornění - není vhodné pro... Pro... Sakra... No, to je jedno, ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.


Přiznávám, že se tomu směju. Zajímalo by mě, jak to vidíte vy. Myslím si, že obrovská nadsázka celou záležitost spíš obrací do karikace xenofobie, spíš než aby to bylo tak, že by šlo o opravdové zesměšňování homosexuálů. To je ostatně jedna z hlavních charakteristik pravého anglického humoru (a také určité části českého) - totiž to, že si jsou schopni utahovat ze sebe, ze svých názorů, předsudků, nic jim není svaté. A to je dobře, protože to v mých očích znamaná, že takoví lidé jsou ještě pořád alespoň v tomhle svobodní.

Příklad z Británie:


A z Čech:


Ukřižujte mě, směju se. Dokud budeme schopní zasmát se sami sobě, je to ještě pořád v pohodě.





Psí paranormalita

14. ledna 2011 v 12:36 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Nevím, jestli je v dnešní době správný - a ostatně i v době jakýkoliv jiný - bejt idealistou. A možná, že ani dost dobře není možný říct, co to vlastně ten idealista má bejt. Řekl bych, že to souvisí s vnímáním normality a reality. Za normalitu považuju to, co se nějakým způsobem dotýká mých osobních maxim, je to v zásadě něco jako ideální, leckdy (tj. většinou) nedosažitelnej stav. A v tom tkví ta principiální svízel, totiž to, že "jak by to krucinál mělo bejt" se v mý hlavě rovná onomu "jak je to normální". A tak prakticky všude kolem sebe vidím už jenom paranormální jevy.

Nejde vlastně o nic jinýho než o to, co je tady na tomhle vylejváku myšlenek mým mottem pod profilem. Paranormalita všední reality je leckdy (tj. většinou) poměrně skličující. No jo, mělo by to bejt tak, že lidi by jednali za všech situací odpovědně, měli by se mít jaksi zásadně víc v lásce, měli bychom si bejt věrný, vůči sobě férový, platit dluhy, chovat se čestně, měla by platit a každej by měl cítit opravdovou spravedlnost bez všech socialistických patosů a všechny tyhle věci. Svět by se pravděpodobně transformoval do tý podoby, ve který ho vidíte, když takhle někdy v sobotu v brzkých ranních hodinách táhnete domů parkem s dvěma a půl promile chlastu v krvi a po třech jointech. Jenže tohle dost dobře, jak zjišťujou všichni v různých obdobích dospívání, není možný imrvére.

Myslím si, že každej mladej člověk by do jistýho věku idealistou měl bejt. Opak je většinou zapříčiněnej posraným dětstvím, ze kterýho nikdy nic dobrýho nebejvá, či minoritníma povahovýma rysama, který tady analyzovat nehodlám. Buď jak buď, změna idealistickýho názoru samozřejmě přijde, protože ani během dospívání a raný dospělosti pořád zhulenej a ožralej bejt nejde. Většinou dojdou peníze. Mno a pak máte několik možností, jak se se ztrátou iluzí vyrovnat.

Takovou tu smutnou poetickou klasiku tvořej lidi, který zůstanou citlivý a odmítaj přistoupit na paranormalitu tohohle šedivýho světa. Ty maj ve velkým množství případů prostě smůlu a končej někde v pangejtu zalitý levným vínem (většinou se jmenuje např. prostě "Bílé víno" a jedinej přívlastek, kterej má, je "hnusné").

Pak tu máme lidi, který jednoduchým způsobem zkonformní. Tak nějak si uvědomí, že paranormálnost může bejt i jejich normálnost a že když se to tak děje kolem, není důvod se na nějaký podivný ideály nevykašlat. Prostě se na to vytentononcujou. Koneckonců, i v paranormální oblasti je docela dost pěkných věcí, no ne?

Existuje spousta různých meziskupin a extrémních směrů těchletěch dvou směřování. Máme tady třeba konformní jedince, který se vyžívaj v sarkasmech, protože jim to tak trochu usnadňuje jejich konformitu (v jejich osobní normalitu přešlá paranormálnost v důsledku ztráty ideálů), arogantní tupce, citlíny atd.

Třetím zásadním způsobem, kterej tvoří důležitej meziproud a kterej je v podstatě cesta, po který je možný životem chodit, aniž by se člověk musel identifikovat s některým způsobem předchozím, je cynismus. Bejt cynikem má řadu výhod i nevýhod. Cynik je člověk, kterej nezapomněl na ideály, který měl, a má je pořád, na druhou stranu ale dobře vidí, že svět je v určitých ohledech obrovská žumpa, a přistoupí potom s paranormalitou týhle žumpy na její hru. Často se dobře pobaví, to je obrovská výhoda. Problém je v tom, že někdy se tahle cesta nedá dost dobře vybalancovat. Když je vesmír přívětivej a tvý ideály docházej i na týhle hroudě aspoň dočasně naplnění, může se lehce stát, že se přikloníš ke svýmu původnímu idealismu a pak dostaneš přes hubu tak strašlivě, že se z toho budeš vzpamatovávat sakra dlouho, jestli se ti to vůbec povede. Druhej problém tkví v tom, že se můžeš v paranormalitě úplně ztratit a staneš se konformní. Tyhle lidi většinou přestávaj bejt vtipný. Držet balanc je důležitý a sakra obtížný.

Jde vlastně o vyjádření takových mých zásad, proti kterým se ale nebezpečně často sám prohřešuju. Jsou i jiný cesty a způsoby, jak žít. Věřím v Boha, snažím se alespoň v určitých oblastech podle toho žít a myslet. Možná i to přikrmuje ten můj cynickej idealismus. Navíc je to věc, o který se tady nechci bavit, Boha probereme v hodinách žití pro pokročilý a momentálně se cejtím jako dost mizernej začátečník, i když věk už bych měl asi mít na jiný věci. Takže to berte jako takový obyčejný a sprostý světský doporučení, pokud vám není shůry dáno:

- nezapomínejte na to, že věci jsou dobrý a špatný
- pokud to jde, snažte se volit to dobrý
- stůjte nohama pevně na zemi
- nefňukejte
- berte paranormální jevy tohohle světa jako jeho ubohou a běžnou charakteristiku, ve který je vám prostě dáno žít
- neztrácejte smysl pro humor
- nefňukejte! (opakuju znovu, protože toho není nikdy dost a já si to zrovna sám říkám aspoň třikrát denně)

(http://www.fuxoft.cz/redmeat/)

Vegetariáni, mé jídlo kálí na vaše jídlo!

9. ledna 2011 v 22:02 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Mám chuť někoho urazit a není tady nikdo, kdo by mě mohl zastavit. Myslím, že tohle ještě pár dní potrvá, ale aspoň už nejsem smutný, jenom nějak nasraný, nejvíc asi na sebe. Tak koho dneska... A jo, jasně, vegetariány. Ona se hrozně dobře dělá sranda z lidí, který sami nemaj žádnej smysl pro humor. A z tohohle důvodu je velmi vhodný a zásadně fungující navážet se do pacifistů jakož i militantních blbců, dále hippíků, komoušů, většiny muslimů, radikálních křesťanů, buddhistů, fašounů, Francouzů, religionistů, právníků, ekonomů... Sakra, toho je. On je to skoro každej, co? Jedině z Britů se dělá prdel opravdu blbě, protože si sami ze sebe utahujou víc než kdo jinej. Jo, takže ti vegetariáni. Jak říká Bernard Black, tihle lidé už jenom prdí, protože se nedokážou smát. A vůbec!

Zásadní problém vegetariánství, stejně jako drtivý většiny každýho lidskýho stanoviska vůbec, je pokrytectví. Obecně můžeme vegetariánský argumenty rozlišit na technický a morální. Technický argumenty jsou tím, čím se tady vůbec zabejvat nehodlám. Můžete namítat, že člověk je biologicky vzato býložravec, že jeho zažívání není na maso přizpůsobený a podobně. Samozřejmě všichni, kdo se o věc jenom trochu zajímají, tak nějak tuší, že jsou to hlouposti. Můžeme se o tom později pohádat případně pod článkem v komentářích (Rýža vám to vysvětlí).

demotivational.com

Argumenty, který bych nazval "morální", většinou směřujou do jednoho bodu - totiž, že lidi i ostatní zvěř si jsou tak nějak zásadně rovní. Což je evidentně naprostej nesmysl. Až delfín nebo orangutan napíše lepší poezii v elegickým distichonu než Ovidius, možná začnu měnit názor. I kdybychom si v nějakým smyslu byli rovný, rád bych se zeptal, proč jsem se byl jednou nucenej dívat na Discovery na bandu šimpanzů, jak pronásleduje nějaký jiný opice, načež jednu chytili a sežrali...? Navíc - jestli jde o nějakou pochybnou ideu "života" a jeho ochrany obecně, proč nejste důsledný a neživíte se nějakou anorganickou hmotou? Jo, vono to jde blbě, co? Nejsme si rovní, i když člověk začíná blbnout a magorovatět a např. ke psům se často chová líp než k druhým lidem.

funnypictures.com

Víte, co mě na vegetariánech nejvíc baví? Ta netolerance (teď budu taky jednou spílat já vám, jo?). Mně je putna, jestli se živíte listím, jablkama nebo steakama. Ale chci tu volnost taky. Vysvětlete mi, prosím, jednu věc - proč, do psí nohy, velká část vašich "jídel" napodobuje maso? Není to náhodou to, co se vám jako má eklit? A není to potom všechno trošku pozérský?

verydemotivational.com

Abych to shrnul: Necítím naprosto žádnou morální bariéru vůči zabíjení zvířat, pokud se provede aspoň trochu humánně (to je pěknej pojem, když se vztahuje na zvěř, co?), mám rád věci z kůže, protože jsou příjemný, mám rád maso, miluju maso, miluju steaky, roštěnou, pupek, některý vnitřnosti, přední, zadní, drůbež, ryby, korýše, i hmyz jsem ochutnal. Máte někdo nějakej rozumnej argument, proč bych na tom měl cokoliv měnit? Osobně se mi jako jedinej pádnej důvod, proč maso nejíst, zdá bejt ten jednoduchej fakt, že někomu třeba nechutná. Proč se potom do toho nutit? Jsem přesvědčenej, že nutný kalorie a živiny se daj nahradit i jinde. Pokud masíčko ale vyhovuje, proč se nějak žinýrovat?

Zkurvený kýč

8. ledna 2011 v 18:49 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Pozdně májový večer. Restaurace v zahradním altánu, dva milenci jedí špagety ze stejné mísy, uprostřed jedné těstoviny se setkají, omylem se políbí a překvapeně se na sebe zadívají. U vedlejšího stolu totéž dělají Lady a Tramp. U dalšího stolu sedí Drákula a vysvětluje Míně, kterak že se to má pít ten absinth a že ji před zelenou vílou pocházející z tohoto nápoje má moc ochránit. Hned naproti je slečna v bílých šatech žádána o ruku prostřednictvím číše šampaňského, ve které je zásnubní prsten.

Zahrada je z jedné poloviny omývána mořem, ve kterém do dálky vybíhá molo, na němž stojí malý chlapec hrající na foukací harmoniku. Molo je chvílemi ve zpomalených záběrech přeskakováno velkou kosatkou. Měsíc velikosti pozadí německé turistky na Mallorce ozařuje scénu. Další dominantou oblohy je malá, přesto až nepravděpodobně viditelná planetka, na které je patrná miniaturní světlovlasá postava věnující se jediné rudé růži. Nebem se k Zemi řítí i obrovská kometa, na jejímž povrchu velký plešatý muž hrdinně vrtá do ledu. Na okamžik jsou slyšet Aerosmith.

Na pláži kolem zahrady hoří veliké ohně. Okole jednoho jsou zapíchnuta surfová prkna, na druhém hoří zbytky Achilleova bratrance. Na rozhraní moře se v chladivé pěně vášnivě miluje Lucía a její neznámý přítel. O malý kousek vedle leží v sedmikráskách Dlouhá Karabina a vysvětluje Coře, co znamenají hvězdy v indiánské mytologii. Na moři se pomalu houpe loď, Jenny. Nadporučík Dan se smířil s Bohem a Forrest se spokojeně přehrabuje akciemi Applu a myslí na Bubbu, který zůstal ve Vietnamu. Pláž na okamžik ztichne, když k ohni přisedá Leonard Cohen a začíná hrát "I loved you in the morning, our kisses deep and warm, you hair upon the pillow like a sleepy golden storm...". Po chvíli předává kytaru Marleymu, který hraje "No woman no cry", ostatní se přidávají. Sólo výstup má malá holčička s mezerou mezi zuby a velkýma tmavýma očima.

Odněkud mimo scénu přibíhá rychlým leč velmi nejistým krokem Albert Pes a velmi hlasitě blije z mola. Willy se uráží a odplouvá, ostatní rychle odcházejí, Malý Princ je zděšen a v šoku pozvrací růži. Bruce Willis se na vše dívá a se slovy "Vysrat se na to..." zanechává vrtání. Kometa naráží do Země.

(www.reflex.cz)

Zlej Pes o nesmrtelnosti a jiných fantómech

8. ledna 2011 v 15:36 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Zkusím tady ve vší krátkosti ozřejmit Psí názory k základům argumentace a dogmatickýho přesvědčení drtivý většiny článků k tématu posmrtnýho "života". Budu asi poměrně arogantní a leckdy ošklivej, co mi ale zbejvá, když se pořád přehazujou ty samý kopice hnoje bez jakýhokoliv oprávnění a rozumnýho základu? Můj názor totiž je, že k záležitostem, o kterých není možný napsat nic rozumnýho, je lepší mlčet. Ovšem pak člověk čelí tomu zásadnímu nároku, že by měl prakticky držet hubu pořád...

:::::

V lidských hlavách se myšlenky na posmrtnej život odedávna spojujou s myšlenkou božství a duše. Ostatně právě duše měla bejt onou nositelkou nesmrtelnosti, což se dokazovalo většinou tím stylem, že se demonstrovala jednoduchost její bytnosti a její odlišnost od tělesnosti, která je charakteristická časovostí a rozpadem. Idea boha se do těhle končin už vyloženě hodí jako prdel na hrnec, všechno je to potom krásný, všechno zapadá, halelůja.

Když se člověk zajímá o pojem duše, není asi lepšího východiska, než se zahledět do nějakýho toho Aristotela (Περὶ Ψυχῆς) nebo Platóna (Πολιτεία) a mít tak při ruce to, s čím celá západní tradice odjakživa pracuje, i když o tom často třeba nemá ani páru. Podle obou byla duše do určitý míry nesmrtelná, Aristotelova duše je o velkej fous složitější, nicméně její jedna část (čirou náhodou ta rozumová) je v podstatě nesmrtelná naprosto, dál už je to trochu komplikovanější. Protože všichni máme poctivě načtený Platónovy dialogy a tudíž víme, co si tenhle starořeckej ultraprasák (jak se, do psí nohy, mohl ustavit obrat "platonická láska" v tom smyslu, jak ho známe dneska, naprosto nechápu) myslel o posmrtným životě. No jo, jsou tam nějaký ty orfický kruhy, nějaký to peří, náběhy na opeření, hraje tam velkou roli láska, větší básnictví, božský šílenství a všechny tyhle záležitosti. A božstvo. Ruku v ruce s pojmem duše (spojenýho samozřejmě s nějakýma těma úvahama o zásvětním životě) šel v dějinách evropskýho myšlení (nejde jenom o Evropu, ale měli bychom mít k čemu se konkrétně vztahovat, že jo) pojem boha a tudíž je naprosto logický, že když se začalo pochybovat o boží existenci, bral za svý i pojem nesmrtelný duše a tím pádem i přemýšlení o "druhý straně".

Takovým jedním pseudodůkazem boží existence (neboli kopancem do koulí pochybujícím), o kterým se spekulovalo až do osmnáctýho století a o kterým se v jistých kruzích spekuluje až do dnešní požehnaný doby, je to, čemu se říká ontologickej důkaz boží existence. Je k nalezení na každým kroku, od Anselma z Canterbury až po Descarta či Leibnize. Gró tohohle intelektuálního přemetu spočívá zhruba v následující argumentaci:

Věřící: "Fajn, říkáš, že bůh neexistuje. Ale máš nějakou představu toho, co pojem "bůh", u všech slepičích kloak, znamená?"
Nevěřící: "Jasně, ty vořežprute."
Věřící: "Souhlasil bys třeba s tím, že v pojmu "bůh" jsou obsaženy všechny dokonalosti? Totiž tak, že když si boha představujeme, je vždy tím nejdokonalejším?"
Nevěřící: "Proč ne."
Věřící: "Je lepší být nebo nebýt?"
Nevěřící: "Krutíbrko, řekl bych, že být."
Věřící: "Tak vidíš, ty vole. Dokonalost "být" je proto obsažená už v samotným pojmu boha, takže vždycky, když uznáš, že pojem boha máš, a když o něm přemýšlíš, je to samotný důkazem jeho existence."

Kdyby v tý době Albert Pes žil, tak by samozřejmě těmhle lidem vysvětlil, že existence nejni reálnej predikát a tudíž snaha ji definovat jako "dokonalost" je apriori pochybná. Jde prostě o takovej nefér krok z jedný ontologický roviny do druhý, kterej nejni dost dobře oprávnitelnej. Vzhledem k faktu, že v tý době jsem nežil, drtivá většina práce zbyla na Davida Huma, co se přípravný fáze týče, a hlavně na Immanuela Kanta, mýho oblíbenýho pruskýho systematika. A vůbec to byl Immanuel Kant, kterej lidstvu velmi přesvědčivým způsobem ukázal, kterak o bohu, o duši a zásvětí přemýšlet nelze. Jestliže předmětně empirickej korelát pojmu "bůh" a "nesmrtelná duše" není vykazatelnej, nemá smysl se o těchto "předmětech" jako právě o jsoucích předmětech vůbec bavit. Kant přičítá ideji boha a nesmrtelný duše úlohu v oblasti morálního jednání, kdy jsou něčím, co se tak nějak "předpokládá", aby byl určitej Kantův striktní typ morality vůbec interpretovatelnej, víc ale nic.

A tak Kantův odkaz vlastně nám, menším i větším myslitelům současnosti, říká v podstatě tohle: Existence nesmrtelný duše, boha, zásvětí, posmrtný spravedlnosti a podobných věcí je nedokazatelná záležitost v rámci faktickýho empiricky zkušenostního rámce a nejni vykazatelná ani jako něco, co je nutný pro syntézu lidský zkušenosti (totiž jako kantovský apriorní pojmy, který se nějakým způsobem na genezi zkušenosti podílej, což je třeba případ kategorie kauzality). Je to dle Psích měřítek stabilní a v diskuzi dobře obhajitelný stanovisko intelektuálního agnosticismu, kterej ale přesto pro víru nechává prostor a naopak jí vlastně dodává rámec vážnosti a nepochybnosti. I když totiž určitý věci nemůžete vědět, pokud věděním rozumíme exemplárně vědecký poznání, můžeme jim stejně docela dobře věřit.

Konkrétní víra není tím, co bych tady nějakým povrchním způsobem chtěl obhajovat. Můžete věřit v Santu Clause, v nic, v evoluci či kreaci (to jsou takový šamanský náboženský hypotézy vzniku, přičemž jenom závisí na tom, jestli budeme uctívat raději náhodu nebo klasičtějšího stvořitele), Hospodina, peníze, lásku, rychlý auta, sex, drogy nebo rock'n'roll. To je fajn, páč kdo jsem já, abych to rozsoudil? Přesto vám upozorňuju, že jestli se ke mně v dohledný době přiblíží nějakej dogmatik s empirickým důkazem boží existence či neexistence a "vědeckým" důkazem á la stavy blízký smrti apod. se mě bude snažit přesvědčit o náboženských věcech, tak mu vyrvu průdušnici a umlátím ho tím koncem, kde jsou mandle. Následně mu naplivu do krku. Aspoň do tý doby, než změním názor...

Pointa: Ať už věříte v cokoliv, zkuste si uvědomit, v co vlastně věříte a co doopravdy víte. Co je to něco "vědět" a co znamená v něco "věřit" ve striktním vědeckým smyslu, kterej je ale jenom jedním jazykem možných interpretací danosti světa? Je zřejmý, že nejde o stejnou ligu, dokonce se ani nehraje na stejným hřišti. Je to úplně jinej sport. Tak kurvadrát trochu pokory, prosím.

Duše Alberta Psa

Na prahu spánku

3. ledna 2011 v 21:20 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Včera jsem se podíval na něco, co jsem asi neměl vidět, a nalezl ve skříni nějaké věci, které jsem asi měl vyhodit, a nemohl jsem proto usnout a upadl do romantických a prázdných úvah. K tomu se přidávají i takové běžné a skoro až nudné záležitosti jako blížící se magisterské státnice na jednom z mých milovaných oborů (jde o ten méně milovaný), rozhodl jsem se tedy v rámci svého obvyklého vypořádávání se s problémy (tj. prokrastinace) pro četbu. Zběžně jsem prolezl knihovnu a pro jistotu rychle odložil stranou knihu "O zubaté vagině a králi penisů", na kterou jsem neměl chuť, ač je to jistě literatura hodnotná. Chvíli jsem si četl Heideggerovu přednášku "Věc", kde se na příkladu džbánu podle mnohých nejhlubší německý myslitel dvacátého století pokouší myslet (kupodivu) bytnost, podstatu věci. Jsou zde k nalezení perly následujícího typu:

"Jak prázdno džbánu pojímá? Pojímá tak, že přijímá to, co se do něj nalévá, pojímá tak, že podržuje, co přijalo. Prázdno pojímá dvojím způsobem: přijímajíc a podržujíc. (...) Pojímání nádoby bytuje v hostinném nalévání. Bytování pojímajícího prázdna je soustředěno do hostinného nalévání..."

Inu. Můžete nad tím dlouho přemýšlet, věty analyzovat a interpretovat anebo si říct, že Heidegger musel být pěkný notorik (což není tak daleko od pravdy) a jít o hostinném nalévání meditovat do nejbližší vinárny. Z "Věci" jsem dočetl, co se dalo a vměstnal do mozkovny i nějaké komplementární úryvky textu z "...básnicky bydlí člověk". Nakonec jsem obé poměrně zhnuseně zahodil a zavřel oči. Pořád nic. Dnes jsem měl vstávat v sedm ráno, bohužel jsem nakonec nespal celou noc, zkrátka to nešlo...

Nakonec jsem objevil to, o čem sem vlastně chci psát. Nechtěl se mi podesáté číst "Maus" ani "Šťastný princ", vzal jsem nakonec do ruky to jediné, čeho jsem se zatím v knihovně nikdy ani nedotkl, což je "This Side of Paradise" od Francise S. Fitzgeralda (koupené do zásoby v Levných knihách). Myslím, že se to překládá jako "Na prahu ráje", nejsem si ale moc jistý, jen mi to tak nějak zní povědomě. Rozhodl jsem se tedy, že opráším angličtinu. Abych to zkrátil, podařilo se mi těch necelých 400 stránek dočíst až ráno v autobusu do naší metropole, stálo mě to asi deset hodin četby.

Musím říct, že mě to vzalo. Určitě se na tom podepsal i můj psychický stav poslední doby. Po několika letech jsem zase dokázal číst knihu s určitým sentimentem a ne jenom jako literární kritik. Fitzgerald, pokud vím, byl celý život ovlivňován svou ženou (a ženami), univerzitním prostředím a především alkoholem (podle různých zdrojů nezemřel ani tak na tuberkulózu jako spíše na prosté upití se). Ztracená generace, muži z USA, kteří dospěli do První světové války, ve které i oni umírali. Zjistil jsem, že jsem mnohem lépe schopen se identifikovat s Amory Blainem, hlavní postavou (do určité míry pravděpodobně autobiografickou), než s jakoukoliv postavou literatury beat generation, kterou osobně nemám rád. Z knihy bych tedy musel škrtnout posledních asi dvacet stránek socialistické agitace, pravda...

Amory Blaine stojí na rozhraní dvou světů. Starý svět se mu zdá pokrytecký (i když přitažlivý), nový beznadějný. Zdá se mi to jako poměrně vhodná formulace pro "místo", na kterém stojí moje generace v téhle zemi v současnosti. Amory sám sebe identifikuje jako cynického idealistu, což mně bylo samozřejmě milé, protože to jsem o sobě už říkal také. Je to egoista a narcis, stejně jako já. Je aktivně líný, čte na univerzitě obrovské množství literatury, ne ale učebnice. V tom jsem snad svědomitější, sic...

Amoryho svět se točí kolem několika věcí - zmatené víry v Boha, nesmírné touhy po uznání, upřímnosti k sobě za každou cenu a pozérství vůči ostatním kvůli pohodlí, žen, které ho stále znovu zklamávají, až v nich začíná vidět jenom zlo a stává se z něj krásný případ misogyna, a alkoholu, který ho v různých etapách pohlcoval. Zatím si ještě troufám napsat, že misogyn nejsem a alkoholikem se snad nestanu, ale ve všech oblastech nacházím zajímavé průsečíky, které raději ani nehodlám blíže popisovat, abyste si o mně nepokazili to dobré mínění, které určitě máte. Amory se rád přiznává k romantickému charakteru, který je dle něj ale často zaměňován za sentimentalitu. Rozdíl je přitom v tom, že sentimentální člověk prožívá štěstí a věří, že nikdy neskončí, romantický člověk štěstí prožívá a rovněž věří, že nikdy neskončí, navzdory této víře ale ví naprosto jistě (paradox), že se to stane. Amory se stane sentimentálním jenom jednou navzdory varování jedné jeho přítelkyně, která mu kdysi řekla, že muž (údajně narozdíl od ženy) nedokáže milovat ani nenávidět celou bytostí, a když se to výjimečně stane, roztrhá ho to v každém případě na kusy. Amory se zasnoubí, dopadne to samozřejmě špatně a začnou alkoholická kolečka. 

Já vím, zní to hrozivě pateticky. Jenže je to celé psáno velmi analyticky a relativně chladně. Upřímně řečeno - chvílemi mi běhal mráz po zádech z toho, co všechno se mě dotklo, jak kýčovité romance s různými konci jsou zkrátka a dobře věrným průvodcem lidstva od té doby, co lidstvo lidstvem je, z Amoryho vnitřních dialogů se sebou samým (nebezpečná věc, když se sami sebe ptáte dostatečně upřímně a hluboko) a ze smutku, který nejde zvládnout, protože není v hlavě, ale ve světě. Třeba si to někdo přečtete a nebude se vám to líbit vůbec, což je docela možné. I přesto bych řekl, že minimálně je román zajímavý jako psychologická studie, která mi poměrně blízce připomíná mé literárně oblíbené Rusy. Doporučuji a jdu spát.

This Side of Paradise