Postelové scény

20. prosince 2010 v 12:04 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Se spánkem to není lehké a se sny je to často jako u cvokaře. Už tak dost komplikovaná záležitost je zhusta ještě ztížena problémem zásadní povahy, a sice okolím. Mám za to, že až na jednu výjimku si člověk zvykne na téměř všechno, ať už jsou to dupající sousedi, kvičící domácí zvířata a automobily u domu, spát nakonec lze, jak jsem se přesvědčil, i s rojem dorážejících sršní za okenními tabulkami či pětistageovým rockovým festivalem za vaším stanem. To vše a ještě mnohem víc je řešitelné různými cestami, přičemž platí osvědčené pravidlo, že zvyk je ten správný a alkohol ten méně šťastný (nicméně velmi účinný) způsob dosažení cíle. Onou jedinou výjimkou je lidský faktor působící ve stejných prostorách, ve kterých se v době, kdy vás má ovívat a oblažovat spánkem Morfeus, nacházíte i vy.

Mým problémem byl odjakživa nárok na absolutní ticho, chlad, tmu a velký prostor, nárok, který byl v různých obdobích mého života sabotován rozličnými osobami. Když mi byly asi čtyři roky, pobýval jsem v pokoji se svou sestrou i starším bratrem, který mě jednoho krásného dne prostě a jednoduše zalehl. Skutálel se z postele a vykutálel na tu mou, zachránili mě až na pokraji udušení a rozmačkání moji rodiče. Situace začala být ještě zajímavější v době, kdy se bratr jal pionýrským způsobem objevovat kouzlo nejrůznějších omamných látek, přičemž zvuky nočního zvracení byly tím nejmenším, co člověka odvádělo od nevinných raně erotických snů. Vše se dočasně vylepšilo za časů mého gymnaziálního pobytu v zahraničí, kde jsem měl samostatný pokoj a užíval si dosud nepoznaných luxusů a kde jsem opět pochopil i svého bratra stran extatických nočních stavů. Poznání je v jistých ohledech zřejmě opravdu nepřenositelné.

Po několika letech začal kolejní život vysokoškolský, kde jsem v prvním roce štůdia znovu zjistil, co to znamená strach. Nejen, že můj spolubydlící ukrutně chrápal, což je záležitost, kterou jsem ochotný odpustit pouze velmi roztomilým děvčatům (a i v tom případě limitovaně), měl navíc i jednu dosti znepokojivou vlastnost. Rád si se mnou před spaním povídal. Po jednom rozhovoru, který začal jeho slovy do naprostého ticha, jež zněla "Alberte, kterou pohádku máš nejraději...?", jsem začal spát výlučně pozadím ke zdi a se špunty v uších. Z utrpení jsem byl vysvobozen následující tři roky, kdy jsem změnil kolej a pobýval s jedním doktorandem, který sice čas od času trochu zachrápal, na druhou stranu mě ale v zásadě ničím neobtěžoval, chodil spát ve tři a vstával po jedenácté, prostě dodržoval takový mně přirozený (ne)zdravý režim. Velkou část následujícího ročníku jsem strávil opět v zahraničí a o samotě. Když jsem se vrátil, šel jsem z jistých důvodů znovu na jinou kolej, kde jsem vystřídal vícero spolubydlících. Od té doby jsem nucen pět chválu na mediky (sic...). Buď zcela opilí anebo v učícím se rauši. Moji moravští medikové mi otevřeli další dimenze studia. Hned druhý den po nastěhování Lachtan vytáhl dvě lahve domácí sedmdesátiprocentní slivovice, jednu okamžitě otevřel se slovy "Na seznámení...". Následoval druhý půlhrneček na seznámení, třetí jsem z pracovních důvodů hodlal vynechat, ovšem argumentu "Kdo si nedá, má ho malého!" se odolává velmi těžce. Po lahvi a půl jsem upadl do komatu, který ze mě vyprchával ještě celé následující dopoledne na pracovní schůzi, kdy kolegové poté, co jsem začal lehce škytat, s až hysterickou přičinlivostí otevírali rychle okna a dveře... S mediky se ale spalo veskrze krásně.

Problémem sui generis je spánek s protějškem. Obecně jsem se vždy přikláněl k názoru, že by měl být systematicky zaveden a dodržován fenomén oddělených ložnic. Nejsem Pes bez citu a tulím se, ač se to nemusí zdát zcela plausibilní, velmi rád, na druhou stranu ovšem nefavorizuji spánek v objetí. Také je vám u toho takové horko? Lze to zvládnout pár nocí, člověk se ovšem nevyspí. Jistí lidé mají k tomu všemu tendenci tulit se takovým způsobem, že vás de facto vytrvale z postele vystrkují. Navíc tulení se (obvzlášť v podobě tzv. spooningu) má konkrétně na můj organismus neblahý vliv v tom smyslu, že bych stále... Ehm... Skládal básně? Říkejme tomu tak. Jenže básně skládat nejde věčně. Když už to tedy musí být, tak bych prosil alespoň nějak vágně definované "poloviny" postele. Zase mi ovšem pravděpodobně z fetálních časů zbyl zvyk držet ve dlani například cíp polštáře či peřiny, což je docela dobrá příležitost k tzv. kotvě neboli jevu "prstíček". Abych to ozřejmil - prostě se rád druhého chytím třeba za prst. Jsem postelová Jezinka. A nesmějte se mi!

I takhle lze spát. Velmi pěkně... I bez prstíčku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 20. prosince 2010 v 12:21 | Reagovat

Já si zvykla držet ve spánku kabel od lampičky...divný :D Ale když na koleji člověk chytí dobrého spolubydlícího, tak to jde :D

2 Justinka Justinka | Web | 20. prosince 2010 v 12:54 | Reagovat

Taky se ráda tulím...asi pět minut. Pak je mi horko, něco mě tlačí, nemůžu usnout...ale "prstíček" je fajn

3 Nikolas Nikolas | E-mail | Web | 20. prosince 2010 v 13:14 | Reagovat

Já už dva a půl roku denně (nebo spíš nočně) trpím na jednolůžkové posteli se svým utuleným přítelem. Na horko jsem si zvykla, na pády k zemi taky. Ale že bych po tom byla celá žhavá, to zrovna ne. A přitom já sama jsem tak mazlivej člověk... Ale co je moc,... :)

4 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 20. prosince 2010 v 13:36 | Reagovat

Tulit se o líbánkách, potom oddělené ložnice. Člověk potřebuje svůj klid. Čas, kdy si v klidu přečtě knížku, aniž by někoho budil.
Proč neudžovat napětí tím, že se jeden za druhým musí v noci plížit a ráno se probudí v cizí posteli.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. prosince 2010 v 14:00 | Reagovat

Ukotvení je velmi důležité.

6 Albert Pes Albert Pes | Web | 20. prosince 2010 v 14:39 | Reagovat

Zajímavý, kolik lidí se kotví, ať už jsou to kabely, boty, dlažební kostky, prsty...

[4]: Abys nedopadla zase potom jako Mastroianni v Casanova '70... :)

7 Rýža Rýža | Web | 20. prosince 2010 v 15:26 | Reagovat

Já myslim, že jsem po jistých zkušenostech svý nároky značně zkrouhnula, postačí když se mi nepropadne postel:))

8 Mami Mami | Web | 20. prosince 2010 v 16:11 | Reagovat

Alberte, a kterou pohádku máš nejraději?

9 E L - D Ý E L - D Ý | Web | 20. prosince 2010 v 17:41 | Reagovat

A to já zase spánek ve dvou ráda. Jsem totiž onen vytlačitel a taky se ráda lecčeho chytím. Navíc vyžaduji posluchače pro své noční monology, chrápání a skřípání zubů. Přítel je šťastný spolunocležník, což?

10 Albert Pes Albert Pes | Web | 20. prosince 2010 v 18:25 | Reagovat

[7]: Neměla ses u těch Vetřelců tak cukat, no...! :D

[8]: Je jich široká škála, "zamezíme korupci" počínaje, přes "vážím si tě jako přítele" a konče "peníze nejsou důležité". Jinak ale Hrátky s čertem. A ty, Mami?

[9]: To teda potěš koště. To musí být zážitky... Ale tak. Já spánek ve dvou taky rád... :)

11 Rýža Rýža | 21. prosince 2010 v 1:07 | Reagovat

[10]: Vtipy o Lanžhotčanech vždy rozšíří obzor, což?:)

12 Albert Pes Albert Pes | Web | 21. prosince 2010 v 11:04 | Reagovat

[11]: Ano. Jsi velmi vtipuplná! :))

13 Julie de Dejvice Julie de Dejvice | Web | 21. prosince 2010 v 22:16 | Reagovat

hm, já jsem až chorobně přítulná (Alberte, obávám se, že spolu nebudeme spát ;) ), ne nadarmo preferuji muže s širokou hrudí, lépe se pak používají jako polštář.

14 Albert Pes Albert Pes | Web | 22. prosince 2010 v 9:04 | Reagovat

No jo, obávám se, že tenhle článek jako reklama na spaní se mnou moc působit nebudu...

15 Rýža Rýža | Web | 22. prosince 2010 v 9:48 | Reagovat

[14]: Pokud slečně nebudeš říkat, že má studenou prdel a smrdí chlastem, tak je to stále velmi přijatelné:))

16 Albert Pes Albert Pes | Web | 22. prosince 2010 v 11:10 | Reagovat

Toho bych se v životě nedopustil. Nebo bych to aspoň řekl jinak. Třeba "Jé, miláčku, ty máš krásně roztomile studenej zadeček. A bumbala jsi něco...?" Tak!

17 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 6. dubna 2011 v 18:23 | Reagovat

[13]: Mně bylo u jedné příležitosti něžně sděleno, že se na mých ňadrech moc hezky spí :-D a to nemám ani širokou mužnou hruď.

Dále. Měla jsem tu čest bydlet se slečnou, která byla velmi náročná na spací podmínky. V podstatě tvá verze v ženském provedení. Mělo to jedinou chybičku. Chrápala. A to tak, že se sama budila a ještě to házela na nás, na nevinné!

A za poslední. Půl roku spím střídavě na jednolůžku - přitulená k muži se studenýma nohama, a na jednolůžku sama nacpaná ke zdi, aby tam ten onen, který tam není měl dost místa.

PS: nejlíp se spí ve vytápěné psí boudě. To je tak, když člověk nemá klíče od domu ;-)

18 Albert Pes Albert Pes | Web | 6. dubna 2011 v 20:33 | Reagovat

Na něčích ňadrech se dá fakt dobře spát? Bože... Upřímně nesnáším, když maj děvčata tuhle tendenci u mě. Jako... Tulit se - OK. Spánek - oddělit, izolovat!

Muž se studenýma nohama je problém. Já spíš většinou funguju jako ohřívač... :)

A psí bouda? Hmmm... To se mi ještě nestalo. Pořád se mám co učit...

19 Stitch Stitch | E-mail | Web | 12. července 2016 v 17:31 | Reagovat

Náhodou, to s tím prstem mi příjde docela roztomilé ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama