Jak jsem se samým blahem podělal a jiný příběhy z podsvětí

29. prosince 2010 v 15:55 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
V tomhle sám určitě nejsem. Každej se rád někdy někde stulí do metaforickýho nebo reálnýho klubíčka a nechá se chvilku unášet do tý krajiny, kde mu bylo dobře, když byl malej, a do věcí, na který rád vzpomíná. Jsem si vědomej toho, že leckdy může jít o záležitosti pro nezúčastněnou duši poměrně trapný. Tohle jsou ale věci naprosto soukromý a není třeba, aby je ostatní chápali, že jo? Přesto o nich píšu, páč jsem prostě od přírody takovej otevřenej chlap a rád bych, abyste se i vy na chvilku vrátili do toho bodu, kdy vám bylo prostě a jednoduše fajn, a aspoň na momentík přestali bejt tak hrozný kurvy.

Už jsem vás, myslím, informoval stran toho, že se ve spánku rád držím prstů, že mám rád kakao a rohlíky s máslem a podobný věci. A taky, že někdy čtu foglarovky. Je to tak. Je ale spousta dalších věcí, často se vážou jako příjemný vzpomínky na rodiče. Například rád vzpomínám na to, když mi byly coby velmi malýmu člověku zavazovány tkaničky. Táta to většinou dost odbyl, pak se mně rozvazovaly, maminka to brávala pěkně z gruntu, pak jsem zase měl odkrvený tlapky. Podobný to bylo i při vodění za ruku - táty jsem se pořád musel držet, což šlo dost těžko, protože jeho lopaty byly na náležitej záchyt dost náročný, máma mě sama držela dostatečně pevně. Táta byl pro mě stejně zvláštní, protože když jsem byl malej, pracoval z politických důvodů v teplárně, měl často noční, takže jsme se moc neviděli a já z něj byl pokaždý hotovej. Třeba Vánoce. Pamatuju se, že když mi byly asi tři, slavili jsme až pětadvacátýho, protože tatínek byl přes noc pryč. Nemohl jsem se dočkat takovým způsobem, že jsem se prostě a jednoduše ráno, když jsem přišel ke stromečku, samým blahem a nadšením zesral jak alík. Bobky padaly nohavicema a já se vám tak smál...

Jsou i věci, na který často vzpomínám v současnosti tím způsobem, že si je prostě mohu přehrát v reálu. Tak třebas jsem měl jako dítě hrozně rád, když mě maminka vískala ve vlasech, a proto se i teď jenom stěží zdržuju nadšenýho vrnění, když se najde nějaká dívčina tohohle schopná. To trochu smrdí Oidipem, co? Tak to budete určitě nadšený z toho, že jako Albertíkovi jedva vodrostlýmu se mně taky velmi zamlouvalo, když mě tatík vzal na klín a za popěvku klasickýho "Indi-, indi-, indi-, indi-, indiáni jdou, hola, holí a už jsou za vodou!" mě vyhazoval nohama do vzduchu. No. A představte si, že i tohlencto dělám dneska velmi rád druhým, ale pšššt. To už je skoro tajný.

A pak hudba. Doteďka se pousměju, když slyším někde hrát anebo si pustím Simona a Garfunkela, páč to byla tátova oblíbená hudba po návratu z knajpy poté, co se zavřel do pokoje a nastartoval gramofón. A Pink Floydi. Tatínek coby svýho času profesionální sportovec mě a bráchu nutil asi od mých tří let chodit s ním na tréninky a cvičit, pamatuju se, jak jsem byl krásně unavenej ve spoceným minikimonu, když jsme jeli z tréninku domů a v rádiu jsem slyšel kazetu s albem Dark side of the moon. Konkrétně mě vždycky dostala skladba Us and them, už jako děcko jsem zkrátka měl rád saxofón.

Mohl bych, koukám, asi do nekonečna. Je spousta věcí, který jsem porůznu během dospívání a pozdějšího života dělal a který jsem někde nechal, k některým jsem se zase vrátil. Trochu jsem sám sebe vyděsil tím, když jsem znovuobjevil Lloyda Colea, newyorkskýho písničkáře, a ono se mi to sakra zase líbilo. Poslechněte si to tady. Udělám mu reklamu bez ohledu na to, že jsem si vědomej faktu, že zase nějak hvězdná hudba to nejni. Pusťte si ale Woman in bar a I am not willing, když už... Taky se poslední dobou rád vracím ke starým Garfieldům, kterých jsem nahromadil poměrně pěkný množství.

Některý věci, když se na ně dívám nazpátek, maj takovou dost hořkosladkou příchuť, buď jak buď bych na ně ale nechtěl zapomenout. Prostě si někdy rád vzpomenu, jak jsem po tátově vzoru, který založil na gymplu taneční skupinu Brontosaurus Rex, aby sbalil moji mámu, založil rovněž na gymplu skupinu s jedním kamarádem, načež jsme oba začali chodit s dívčími členy. Taky si někdy rád vzpomenu, jak jsem jako malej vypadnul z okna a naši mě našli v květinovým záhonku nepoškozenýho, jenom s jetelem na čele. Nechtěl bych bejt znovu malej Bertík, zároveň bych ale neměnil. Rád si vzpomenu i na spoustu věcí, který jsem posral, na to, jak jsem začal dělat kompromisy tam, kde jsem si nikdy nemyslel, že je dělat budu, a na to, jak jsem si díky Bohu našel postupně sám k sobě cestu přes tohle všechno.

Vzpomínáte si na to...?

::::::

Mimochodem - poprvý v historii svýho psaní vkládám nezcenzurovanou fotku Alberta Psa a jeho blízkých. Věk to zcenzuroval za mě. Jsem ten vlevo...

Albert Pes a souštěnata
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Her alter ego Her alter ego | Web | 29. prosince 2010 v 16:11 | Reagovat

To je nějaká rodinná vlastnost - nakláněnísedoprava? :D Co je malý, to je vždycky roztomilý, i já bejvala, teď už je to horší..

Jo jo, kšandy, punčocháče, nevinné výrazy, lízání omítky, házení kukuřice slepicím... Kde jsou ty časy, občas bych se tam vrátila, ke Krtkovi, k hraní na rodinku (smajl). My jsme byli šílená generace s Igráčkama.... Denšní děcka mají mobil, počítač a neznají rtoho tolik, co my kdysi dávno znali..

Vzpomínání je hezký.

2 Albert Pes Albert Pes | Web | 29. prosince 2010 v 16:39 | Reagovat

Naklánění se doprava? Pokud to myslíš jako nějaku politickou metaforu, tak bych asi řekl s velkým sebezapřením, páč dělení na levičáky a pravičáky je mi proti srsti, že jo... :)

Ty jsi lízala omítku a na to vzpomínáš s nostalgií...? To teda potěš koště... Igráčky beru, ale Krtečka jsem jako malej moc rád neměl, zdálo se mi, že nejni schopnej vyplodit jedinou rozumnou větu... Vzpomínání je hezký, nemyslím si ale, že by současný svišti o to všechno museli bejt nějak ochuzený. Záleží na tom, co maj jejich rodiče holt v hlavě, no...

3 Her alter ego Her alter ego | Web | 29. prosince 2010 v 16:45 | Reagovat

Útěchou ti, že se doprava nakláníš nejméně :D

Od lízání omítky jsem přešla ke šňupání omítky, to je teď prý děsně in.

4 Albert Pes Albert Pes | Web | 29. prosince 2010 v 16:55 | Reagovat

Přišlo mi ve "zprávě autorovi": "kdo jsi?" z IP 109.80.54.70. Ať jsi kdo ji, těžko se odpovídá, když nenecháš kontakt. A myslím, že bych na ni neodpověděl, ani kdybych na tebe kontakt měl. Kdo jsi ty?

[3]: Šňupání omítky děsně in? To bude určitě nějaká emo-záležitost. To mi připomíná jeden děsivě blbej vtip, kterej jsem teď nedávno slyšel. To je tak: Přijde mladej emař do školy pozdě a učitelka se ho ptá: "Honzo, jak to, že zase jdeš pozdě? Není ti to trochu hloupé?". Mladý emař se podívá zpoza patky a říká: "Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí..." ... Hohoho!

5 Rýža Rýža | Web | 29. prosince 2010 v 18:22 | Reagovat

cheche, koukám, že brácha měl ten svůj poťouchlý výraz už jako malý špuntík:)

6 Albert Pes Albert Pes | Web | 29. prosince 2010 v 18:35 | Reagovat

[5]: Poťouchlý? To si děláš snad srandu, né? Takový neviňátko tady... Pche!

7 Rýža Rýža | Web | 29. prosince 2010 v 20:40 | Reagovat

Mimochodem, to je nějaká vzpomínací epidemie? Jsem si nezávisle na tomhle přivězla do Prahy pár fotek sebe jako malýho špunta...a tam teda se to nezapře, ti čerti mi z očí vyloženě lezou, to ani nesmím nikde veřejně ukazovat:)

8 Albert Pes Albert Pes | Web | 29. prosince 2010 v 23:20 | Reagovat

No... Někdy je pěkný se na to podívat, že jo? Takový krásný děti a teď jsou z nás takový monstra... :)

9 Rýža Rýža | Web | 30. prosince 2010 v 0:06 | Reagovat

To jo, jsem byla slaďoučké dítě - bohužel jen na pohled, jinak jsem byla příšerná, doufám, že moje děti nebudou po mě:)

10 Nobody Nobody | Web | 30. prosince 2010 v 9:45 | Reagovat

Povánoce jsou těžce vzpomínací období, koukám. Taky jsme nedávno probírali, jak jsem ve třech letech měla úchylku chodit do vany v ponožkách, protože jsem si připadala potápěčsky.

Ty ses pokakal u stromečku? To byl ale dáreček! :)

To s těma indiánama neznám. Mně dělávali "Takhle jedou páni...", ale nikdy mě to nebavilo. Oceňuji to až v pozdějším věku.

A nemáš fotku s tím jetelíčkem? :D Tahle je taky fajn, ale tamta, to by bylo teprve něco!

11 Albert Pes Albert Pes | Web | 30. prosince 2010 v 11:24 | Reagovat

[9]: Já byl úžasný dítě. Tedy. Jsme o tom přesvědčenej, páč si to přece musím nejlíp pamatovat. Naši jsou trochu jinýho názoru a tvrdí, že jsem buď mlčel anebo tzv. kvílel, čímž jsem si získával jejich pozornost. A taky jsem odmítal mateřské mléko. Pravděpodobně se mi to zdálo příliš nesofistikovaný, řekl bych. Vyrostl jsem na čokoládovým pudinku. Halelůja.

[10]: Ponožky ve vaně jsou potápěčský? No... Nevím. To já si pravděpodobně hrál na německý ponorky, páč jsem se údajně jako malej podělal i ve vaně, načež se můj malý starší bráška rozbrečel a odmítal se se mnou nadále koupat... Šmankote, co to píšu...? No... Asi jsem byl na to posrávání nějak zatíženej... A jetelíčky nevedu, naši byli rádi, že jsem to přežil... :)

12 Rýža Rýža | Web | 30. prosince 2010 v 11:36 | Reagovat

Já byla to typický dítě, co by rodiče nejraděj pověsili do průjezdu, ale všichni ostatní ho milovali:) Jsem se nebála, vyřídilku jsem měla už v podstatě od roku (hlavně když mi z toho něco káplo), vzpomínám si, jak jsem odcházela od mamky z práce poté, co jsem obešla všechny kancly s kapsičkama narvanýma čokoládama:) A naše oblíbená rodinná historka o tom, jak jsem se jako dvouletá zamkla zevnitř ve staré stopětce a to tak, že jsem zamáčkla všechny čtyři vnitřní zámky a začala troubit a hejblovat vším možným i nemožným a vyřvávat, že jedu k babičce do Věstína a nemohli mě dostat ven, ta už je legendární:))

13 Albert Pes Albert Pes | Web | 30. prosince 2010 v 11:59 | Reagovat

Cha, to trumfnu! Měl jsem rád nářadí všeho druhu (dneska nechápu) a ve věku kolem tří-čtyř let jsem prostě vzal kladivo, a když naši nebyli doma, proboural jsem se ze svýho pokoje přes zeď do koupelny... Teď se ukaž! :)

14 Nobody Nobody | Web | 30. prosince 2010 v 16:31 | Reagovat

[11]: Ponožky nejsou potápěčský, ale já měla vždycky bujnou fantazii a byla někde jinde...

Na posrávání jsou asi zatížený všichni mladší sourozenci. Moje sestra mi ve vaně udělala uplně to samý. Sedím si ve vaně a najednou ponorky, letadlový lodě a sestřin smích!

15 Albert Pes Albert Pes | Web | 31. prosince 2010 v 0:25 | Reagovat

[14]: Hmmm... Koukám, že s tím posráváním se jsem překročil nějakou lajnu... Tak se přiznejte, kdo jste se ještě kde podělal?

16 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 31. prosince 2010 v 14:57 | Reagovat

V první chváli jsem si myslela, že to vlevo je nějaká roztomilá holčička s culíčkem - ty věci za hlvaou v pozadí vytvářely takový optický klam...

U nás se při natřásání na klíně říkalo "Takhle jednou páni, takhle zase dámy..." Kruci, zapomněla jsem, jak to je dál.
A taky u nás doma na moje dětství nejvíce vzpomínají babička a maminka se slovy "To bylo tak fajn, když jsi byla malá holčička. A byla jsi pořád doma a poslouchala jsi nás... A takovej spratek z tebe vyrost."

17 Nobody Nobody | Web | 31. prosince 2010 v 16:12 | Reagovat

[15]: Já se nepodělávala na zvláštních místech, ale v kalhotách jsem bobky nosívala skoro do čtyř let. Pak mě teta zavřela do popelnice s tím, že mě vyndá až se naučím používat záchod. Od tý doby jsem šikovná holka.

18 Albert Pes Albert Pes | Web | 1. ledna 2011 v 23:43 | Reagovat

[16]: Tak aspoň, že ROZTOMILÁ holčička. Náhodou to pro mě bylo pěkně stigmatizující, poněvadž jsem byl zaměňován za děvčátko do asi osmi let. Jakej spratek? Nakonec je ze mě krásnej, chytrej a skromnej chlap. Z tebe určitě taky. Teda. Ženská.

[17]: Svérázná výchova... :)

19 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 1. ledna 2011 v 23:58 | Reagovat

To přece tvrdí oni, že jsem spratek. Já o sobě vím, že jsem úžasná.

Já jsem jako chlapeček nikdy nevypadala. Když mám mokrý vlasy, tak mi Zuza v žertu říká, že jsem podobná bratrovi. Ale toho si pletli s holčičkou, takže je to asi v pořádku.

Poslyš, Alberte, mě tak napadlo - když jsi měl tenkrát takovou radost z toho že vidíš taťku, měl taťka taky takovou radost z projevu tvé radosti?

20 Albert Pes Albert Pes | Web | 2. ledna 2011 v 2:11 | Reagovat

[19]: Já si myslím, že měl. Mám skvělé rodiče... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama