Bolest na duši a cysty na játrech

24. prosince 2010 v 0:12 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Forrest Gump říká, že člověk někdy asi nemá dost kamenů. To je fakt. Někdo místo házení kamenů raději mluví. Mno. I to je fakt. Myslím, že si poslední dobou docela vyžírám to, co jsem v předchozích měsících zasadil. Lidi se mi totiž svěřujou. Není horšího trestu!

Dycinky jsem zastával názor, že rozumnej člověk má právo brečet jednou za pět let a svěřit se na veřejnosti asi tak jednou za dekádu. Nenávidím scény, není nic trapnějšího, než když chlap bulí někde ve společnosti, i u ženský je to velmi nesnesitelný. Ostatně - na virtuální bulení mám přece blog. Už jsem zažil ledacos, a právě proto scény na veřejnosti prostě nějak nepobírám. Snad si někteří lidi prostě potřebujou brát okolosedící/stojící/jdoucí za svědky nebo spíš za rukojmí, nevím. A od toho se odvíjí i nechuť ke svěřování. Tady nejde o nic tak tragickýho jako u zmiňovaných virválů, ale zůstává zkrátka ta pachuť trapnosti odvíjející se od toho, že vylezu ven s nějakou velmi osobní věcí. Nemám teď ani na mysli fenomén toho typu, kdy je vám z nějakýho důvodu těžko a něco proberete třeba s bráchou nebo s kamarádem u piva, protože je to třeba, ale mnohem spíš klasickou situaci "pojď se sejít, už jsme se dlouho neviděli" s následným "můj život je v prdeli, posaď se a poslouchej". Buď jak buď, selhal jsem.

Áno, začal jsem se totiž svěřovat. Citovej kolaps před před několika měsíci jsem podlejval pivem a přifukoval různými více i méně legálními druhy dejmů, což pravděpodobně vyústilo v nadměrný množství estrogenu v organismu (fakt že jo, pivo tohle podle nejnovějších výzkumů umí!). A najednou to bylo na světě. Sedím s přáteli v zahrádce, srkám plzeňský, slzy na krajíčku a svěřuju se. Sákryš. Trápil jsem je takhle možná měsíc. Kritickej první týden jsem byl na Ukrajině, kde jsem chmury rozháněl poměrně jednoduchým způsobem - ve dne jsem pořád chodil, v noci nespal a kouřil trávu, případně pil, bylo-li co. Mno jo. Pár týdnů uplynulo a já si uvědomil, že se musím trochu zkonsolidovat, páč člověk, kterej si večer dá deset piv a tři jointy není následujícího dne ve zcela ideální pracovní formě a tak nějak obecně chátrá. Kromě mých pár dobrých přátel, kterýmžto jsem se naprosto duševně vyblil a vypustil na ně všechny svý chandry, jsem se svěřil i jednomu v tý době naprosto neznámýmu člověku, což mě poněkud vyděsilo. Od tý doby se to aspoň zablokovalo, potřeba zmizela.

A najednou - jakmile jsem se dal alespoň do určitý míry dohromady, začaly se dít věci... Lidi kolem, který jsem vícero měsíců anebo i let skoro ani neviděl, dostávaj evidentně pocit, že jsem jedno velký ucho. Nejsem. První výslech jsem absolvoval u jednoho skoro-abstinenta. Abych toho byl schopnej, vyžahnul jsem mu domácí zásoby alkoholu pro návštěvy (dvě lahve vína a pár piv). Další výslech začal zcela nevinně. Kamarádka, se kterou jsem se vlastně ale ani nikdy moc nebavil, se mnou chce zajít na pivo, že probereme život. Paráda, rád se hrabu v životech. Nuž což. Ahá, rozešla jsi se po pěti letech se svým chlapem a potřebuješ přátelský rameno...? Momentík... Tahle seance mě stála asi tisíc korun v pití. Pak se mi začala svěřovat šéfová v práci a posléze i jedna kolegyně. Pokud si pamatuju, jedinej člověk, kterej aspoň určitý dekórum zachoval, byl jeden známej, kterej se mě jenom zeptal, jestli nechci někam sednout, já říkám "OK", ptám se, zda má nějaký problémy, načež dotyčnej odvětí "Jo, nechci se ale o ničem bavit. Prostě mě jenom opij, jo?". Provedl jsem.

Tak. Jestli se mi ještě někdo v dohledný době chce svěřit, tak ať si připraví hodně peněz, bude za mě ten terapeutickej chlast muset cálnout. Ale musím říct, že v posledních pár měsících už jsem zase hodnej. Trávu jsem neviděl, ani nepamatuju, piju střídmě, učím se jako ďábel a pracuju jako dr. Ak. A už zase tak pět let pouštět slzy nebudu. Abych za tímhle hnusným článkem udělal aspoň pěknou tečku, tak vesele oznamuje, že včera jsem se setkal se svým idolem, Petrem Čtvrtníčkem. Pije pivo a fernet a kouří Camelky, prostě klasik. Po několika fernetových kolech jsem si dokonce vyslechl, že vzhledem k tomu, co studuju, musím bejt pěkně zhůvěřilej prasák a že se mám držet dál od jeho ženy, která byla rovněž přítomna. Krásně sprostej a intelektuálně plodnej a povzbuzující večer.

.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 edithhola edithhola | E-mail | Web | 24. prosince 2010 v 0:29 | Reagovat

Zrovna jsem napsala par otazek k tomu, jak asi trpi muzi ... No, a padla jsem na Tvou zpoved. Jsem rada, ze i chlapi se nekdy sveri. Podle me by to melo byt casteji a vcas. Jinak dobry, proste chlapsky clanek na tema bolest ...

2 Atyiya Atyiya | Web | 24. prosince 2010 v 0:40 | Reagovat

Je pravda, že blog je takový veřejný výdeptníček, ale ne každý je takový exhibicionista, že to všechno napíše a i kdyby ano, tak mu to nemusí vůbec pomoct. V některých případech je prostě osobní zpověď nadevše...
Nepřijde ti to trochu divné, když si teď nadáváš za to, jak ti před tím bylo mizerně a někomu jsi to svěřil...?
Neboj, lidé nejsou zas až tak hrozní tvorové a přeci jenom tohle není konec světa...
Ale ten pláč na veřejnosti, u holky/ženy se to ještě dá pochopit, přeci jenom jsou to "křehká" stvoření s jemnou psychickou rovnováhou, kterou když něco naruší, tak jde všechno do kopru... a že chlapi nebrečí? když jim to občas ujede, jde alespoň poznat, že nemají srdce z kamene a taky se jich to týká... ale přeci jenom, lepší je vybrečet se v soukromí... za celej svůj život (když jsem byla malá, tak se to nepočítá) jsem na veřejnosti brečela asi dvakrát a to mi bylo tak mizerně, že jsem to ani nevnímala...
(promiň za ten dlouhej nesmyslnej komentář, mám povídavou...)

3 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. prosince 2010 v 1:20 | Reagovat

[1]: Svěřit se vocaď pocaď a brečet, když to musí už bejt, doma.

[2]: Ej, já si ani nenadávám, stalo se, prostě jsem si vybral to lidský právo bejt občas slaboch. Pokud uvažuju brečení jako opravdový brečení, tak jsem na veřejnosti brečel asi jednou tak za posledních deset let a soukromě tak dvakrát. Sákryš, když člověk brečí, tak to vždycky znamená nějakou formu rezignace, ne? :)

4 Nobody Nobody | Web | 24. prosince 2010 v 6:31 | Reagovat

Tak na veřejnosti jsem bulila poprvé (a snad i naposledy) před měsícem. Ale myslím, že to se nepočítá, protože nás bylo víc a nebylo to mou osobní depkou či jiným podobným rozpoložením.

A ty, Alberte, si necita a srab, co má tak skvělej život, že nepotřebuje slyšet, jak jsou ostatní v prdeli, aby se uklidnil, že na tom není zas tak špatně. Tak! ;D

Mimochodem, ta čepička, co má na sobě dvě nepovedený imitace penisů a k tomu jen jednu kouli, je moc pěkná. Santa by z tebe měl radost.

5 Rýža Rýža | Web | 24. prosince 2010 v 8:12 | Reagovat

Pchecheche, a máš to!:D Teď tě rozcupujou. A já (zatr sakr zase) souhlasím. Svěřování by měli udělat trestným činem, vyjma případu, kdy si o to příjemce požádá sám (svěř se tetíčce a podobně se taky počítá:), protože jinak je to zvěrstvo a vzhledem k tomu, že mi asi před 14 dny byl jistej mladej muž popsat veskrze celej svůj sexuální život a vysypat všechny chmury co má na dušince - na to, že jsme se viděli dvakrát a to ještě před rokem a půl - celkem úctyhodný výkon:), je to opravdu o duševní zdraví.

Ech, jelikož se tu už na mě zvyšují hlasy jak vyrážíme na Vánoční rochnění a já nechci bourat rodonnou pohodu už čtyřiadvácátýho ráno, končím tento neúplný komentář a mizím ... zřejmě se uvidíme po víkendu ... já to doma rozhodně nedám:D

6 Janinka Janinka | Web | 24. prosince 2010 v 8:14 | Reagovat

Někdy se člověk snaží sebevíc, jenže jak už to bývá, bulení a svěřování příjde v nejnevhodnější chvíli, byť je to jednou za pět let. A pak si člověk říká, ty jsi ale vůl (kráva)... Sakra.

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. prosince 2010 v 17:09 | Reagovat

Kdysi jsem měl v plánu napsat sociální román "Mlčení u piva".
Ale nejde to, lidi moc kecaj.

8 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. prosince 2010 v 20:36 | Reagovat

[4]: Imitace penisů? Týjo, k tomu by ti Freud řekl asi svý. Mimochodem, někde jsem tady rozvíjel jistou teorii stran přátelství - tj. že jde o instituci založenou na tom, že člověk má kolem sebe lidi, který jsou na tom hůř než on, což mu dodává sebevědomí. Je to samozřejmě kravina... :)

[5]: Za to, co se po "svěř se tetičce" dělo, si vlastně můžeš sama... :D A před tím jistým mladým mužem jsem tě varoval, mně to bylo hned jasný... Jen se pěkně rochni...

[6]: Nó, někdy to tak je, pak se to dá ale přežít i z druhý strany. Prostě bych řekl, že někdy na to má právo každej. Jééénže, z velký velký části se svěřujou pořád ty samý lidi dokola...

[7]: Podle Heideggera je mlčení nejautentičtější módus mluvení... Sákryš.

::::::::::::::::

Mimochodem, vážení, přeju vám všem, abyste se míň přežrali než já dneska...

9 Nobody Nobody | Web | 24. prosince 2010 v 22:00 | Reagovat

[8]: A nebožtík Freud zarytě mlčí.

Je jasný, že podle stupně duševního rozkladu si kamarády většina lidí nevybírá. Ale když mám "depku" a přijde někdo, kdo má vážně depku, aby se mi svěřil, dám si v duchu přes držku a přestanu bejt sentimentální. Víš? Nevíš?

10 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. prosince 2010 v 0:10 | Reagovat

[9]: No jo. A co je kritérium "vážný depky"? Diagnóza psychiatra, vážné onemocnění, rozvod, ztráta práce, smrt dítěte...? On to holt asi každej bude mít jinak, někdo holt bere nějakou oblast dost tragicky a například na práci docela kadí, někdo úplně obráceně, těžko posuzovat. Mě spíš obecně dost vadí takovej ten typicky českej přístup k věci zrcadlící se v odpovědi na otázku "jak se máš?". Kdy řekneš, že dobře? Já si troufám tvrdit, že jsem statisticky schopnej to říct a říkám ve velký většině případů, protože to prostě tak je - přes to všechno, co se mi sem a tam děje, nebo spíš přes všechno to, co si sám sem a tam dělám.

Víš, co je divný? Že mně nakonec mnohem víc a mnohem déle leží v žaludku věci, který jsem nemohl ovlivnit, protože třeba byly v moci někoho jinýho, a paradoxně ani ne tak ty věci, co jsem podělal sám. Zkrátka:

Je to všechno o tom, jak neumíme žít. Jasný, jsou věci, ze kterých se složí každej, obecně by ale člověk měl pracovat ne na tom, čemu se říká "pozitivní přístup k životu" (protože to je sračka), ale na tom, co tvoří život samej - totiž na tom, v co věříš, co říkáš a co děláš ty sám. No ne? Když jsou ty Vánoce... :)

11 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. prosince 2010 v 0:11 | Reagovat

Dodatek: Sakra, tam je chyb. To dělá to přecpání a pohádky...

12 Nobody Nobody | Web | 25. prosince 2010 v 6:59 | Reagovat

Máš pravdu, kritéria neštěstí jsou hrozně subjektivní věc. Mně prostě stačí, když je ten člověk - dle mého mínění - ve větším průseru něž já. To si pak povím něco jako: Podívej se na chudáka, a ty tady fňukáš kvůli takový pičovině, vždyť se máš vlastně skvěle! Rozsvítí se mi. Stydím se.

To, co spáchali druzí, je vlastně horší, když se na to koukneš z jiný strany. Za svojí blbost si dáš duševní přeshubu, ožreš se a když máš mozek, poučíš se. Už se to nikdy nemusí stát. Ale to, za co vlastně vůbec nemůžeš a stejně z toho máš jenom problémy, to prostě nasere...

Žblept, Vánoce už né! :)

Je to všechno o tom, jak neumíme mí radost. Třeba i z kravin. Prostě jo.

13 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. prosince 2010 v 10:50 | Reagovat

To je přesně ono, nasere tě to, ale je to hrozně iracionální - věci, který nemohu ovlivnit, by mě neměly ničit, ne? Jenže člověk evidentně racionální tvor není... Naštěstí.

Radost z kravin? Dostal jsem knihu "O zubaté pizdě a králi penisů" a radost z toho fakt mám... :)

14 Rýža Rýža | Web | 25. prosince 2010 v 14:59 | Reagovat

vagině, ne pizdě - ta byla kousavá:D

15 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. prosince 2010 v 21:54 | Reagovat

Detailisto... :)

16 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 25. prosince 2010 v 22:00 | Reagovat

Doufám, že ta čepice, kterou máš na hlavě na fotce je Čtvrtníčkovy ženy.

Pláč na veřejnosti... to nepraktikuju. Jednou se mi to přihodilo a to jsem neseděla v hospodě, ale v kostele a byla jsem zoufalá a nešťastná a vůbec fuj, proč to píšu...?

17 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. prosince 2010 v 22:13 | Reagovat

Bohužel. Čtvrtníčkově choti jsem jenom vykouřil druhou polovinu jejích Camelek. Plakat v kostele je úředně povoleno. A jak říká Švejk, každý kázání potřebuje aspoň jednoho napravenýho hříšníka.

18 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 28. prosince 2010 v 20:05 | Reagovat

Aspoň že ty kamelky.

A s tím kostelem, asi je trochu zavádějící. Šla jsem z hospody, na nějakej koncert, kterej byl v kostele, s nějakýma lidma a oni se mi ztratili. A možná jsem do některých z nich byla zamilovaná a tak mi to tak nějak přišlo líto. A pak jsem seděla před kostele a různý lidi mě přicházeli utěšovat... No nic. Zní to fakt pitomě.

19 Albert Pes Albert Pes | Web | 28. prosince 2010 v 20:36 | Reagovat

[18]: Ajaj. Zní to sice pitomě, ale vím, že i takový věci se někdy stávaj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama