Prosinec 2010

Jak jsem se samým blahem podělal a jiný příběhy z podsvětí

29. prosince 2010 v 15:55 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
V tomhle sám určitě nejsem. Každej se rád někdy někde stulí do metaforickýho nebo reálnýho klubíčka a nechá se chvilku unášet do tý krajiny, kde mu bylo dobře, když byl malej, a do věcí, na který rád vzpomíná. Jsem si vědomej toho, že leckdy může jít o záležitosti pro nezúčastněnou duši poměrně trapný. Tohle jsou ale věci naprosto soukromý a není třeba, aby je ostatní chápali, že jo? Přesto o nich píšu, páč jsem prostě od přírody takovej otevřenej chlap a rád bych, abyste se i vy na chvilku vrátili do toho bodu, kdy vám bylo prostě a jednoduše fajn, a aspoň na momentík přestali bejt tak hrozný kurvy.

Už jsem vás, myslím, informoval stran toho, že se ve spánku rád držím prstů, že mám rád kakao a rohlíky s máslem a podobný věci. A taky, že někdy čtu foglarovky. Je to tak. Je ale spousta dalších věcí, často se vážou jako příjemný vzpomínky na rodiče. Například rád vzpomínám na to, když mi byly coby velmi malýmu člověku zavazovány tkaničky. Táta to většinou dost odbyl, pak se mně rozvazovaly, maminka to brávala pěkně z gruntu, pak jsem zase měl odkrvený tlapky. Podobný to bylo i při vodění za ruku - táty jsem se pořád musel držet, což šlo dost těžko, protože jeho lopaty byly na náležitej záchyt dost náročný, máma mě sama držela dostatečně pevně. Táta byl pro mě stejně zvláštní, protože když jsem byl malej, pracoval z politických důvodů v teplárně, měl často noční, takže jsme se moc neviděli a já z něj byl pokaždý hotovej. Třeba Vánoce. Pamatuju se, že když mi byly asi tři, slavili jsme až pětadvacátýho, protože tatínek byl přes noc pryč. Nemohl jsem se dočkat takovým způsobem, že jsem se prostě a jednoduše ráno, když jsem přišel ke stromečku, samým blahem a nadšením zesral jak alík. Bobky padaly nohavicema a já se vám tak smál...

Jsou i věci, na který často vzpomínám v současnosti tím způsobem, že si je prostě mohu přehrát v reálu. Tak třebas jsem měl jako dítě hrozně rád, když mě maminka vískala ve vlasech, a proto se i teď jenom stěží zdržuju nadšenýho vrnění, když se najde nějaká dívčina tohohle schopná. To trochu smrdí Oidipem, co? Tak to budete určitě nadšený z toho, že jako Albertíkovi jedva vodrostlýmu se mně taky velmi zamlouvalo, když mě tatík vzal na klín a za popěvku klasickýho "Indi-, indi-, indi-, indi-, indiáni jdou, hola, holí a už jsou za vodou!" mě vyhazoval nohama do vzduchu. No. A představte si, že i tohlencto dělám dneska velmi rád druhým, ale pšššt. To už je skoro tajný.

A pak hudba. Doteďka se pousměju, když slyším někde hrát anebo si pustím Simona a Garfunkela, páč to byla tátova oblíbená hudba po návratu z knajpy poté, co se zavřel do pokoje a nastartoval gramofón. A Pink Floydi. Tatínek coby svýho času profesionální sportovec mě a bráchu nutil asi od mých tří let chodit s ním na tréninky a cvičit, pamatuju se, jak jsem byl krásně unavenej ve spoceným minikimonu, když jsme jeli z tréninku domů a v rádiu jsem slyšel kazetu s albem Dark side of the moon. Konkrétně mě vždycky dostala skladba Us and them, už jako děcko jsem zkrátka měl rád saxofón.

Mohl bych, koukám, asi do nekonečna. Je spousta věcí, který jsem porůznu během dospívání a pozdějšího života dělal a který jsem někde nechal, k některým jsem se zase vrátil. Trochu jsem sám sebe vyděsil tím, když jsem znovuobjevil Lloyda Colea, newyorkskýho písničkáře, a ono se mi to sakra zase líbilo. Poslechněte si to tady. Udělám mu reklamu bez ohledu na to, že jsem si vědomej faktu, že zase nějak hvězdná hudba to nejni. Pusťte si ale Woman in bar a I am not willing, když už... Taky se poslední dobou rád vracím ke starým Garfieldům, kterých jsem nahromadil poměrně pěkný množství.

Některý věci, když se na ně dívám nazpátek, maj takovou dost hořkosladkou příchuť, buď jak buď bych na ně ale nechtěl zapomenout. Prostě si někdy rád vzpomenu, jak jsem po tátově vzoru, který založil na gymplu taneční skupinu Brontosaurus Rex, aby sbalil moji mámu, založil rovněž na gymplu skupinu s jedním kamarádem, načež jsme oba začali chodit s dívčími členy. Taky si někdy rád vzpomenu, jak jsem jako malej vypadnul z okna a naši mě našli v květinovým záhonku nepoškozenýho, jenom s jetelem na čele. Nechtěl bych bejt znovu malej Bertík, zároveň bych ale neměnil. Rád si vzpomenu i na spoustu věcí, který jsem posral, na to, jak jsem začal dělat kompromisy tam, kde jsem si nikdy nemyslel, že je dělat budu, a na to, jak jsem si díky Bohu našel postupně sám k sobě cestu přes tohle všechno.

Vzpomínáte si na to...?

::::::

Mimochodem - poprvý v historii svýho psaní vkládám nezcenzurovanou fotku Alberta Psa a jeho blízkých. Věk to zcenzuroval za mě. Jsem ten vlevo...

Albert Pes a souštěnata

Badass filmovej nátěr...

28. prosince 2010 v 20:32 | Albert Pes |  Filmové záležitosti
Upozornění: Hnědé bezpečnostní trenýrky jsou více než doporučeníhodné.
:::::::::::::::

Vody rozvířený yaoi je třeba trochu zklidnit. Víte co, podíváme se spolu na nějakej ten film, jo? Nebo, lépe řečeno, mrkneme na to nejlepší z nejlepšího. Nejlepší fláky z nejlepších filmů. Abych nebyl nařčenej z násilnický a zlý povahy, upozorňuju předem, že vybírám tentokrát pouze z emerický produkce a především z tý akční. Jde mi o to, čemu USAčani říkaj "badass". Takže následující berte jako můj žebříček "badass" scén...

10. místo je rezervovaný pro špatňáka všech špatňáků a druhýho největšího bastarda, co kdy chodil po Středozemi. A tahle scéna je možná nejlepší z celýho zfilmovanýho Pána prstenů, co si budeme povídat...



9. místo patří geniální scéně z Reservoir dogs (Gauneři). Jseš pan Růžovej, protože jseš teplej, jasný? Pořád ale lepší než pan Hovno. (bohužel nelze nalézt odkaz, který by šlo přehrát tady, proto nutný překlik na youtube)




8. místo musí patřit Vasquezový z Vetřelců. Buď jak buď, je to ten nejbadassovatější mariňák, jakej kdy poctil bojiště. A vetřelce si dává k snídani.


7. místo se nevyhne Árnýmu za jeho jedinej souvislejší řečnickej výkon v Barbaru Conanovi. Co slovo, to perla hodná vytesání do kamene. Navíc filosofie jak víno. Tak co že to je v životě nejdůležitější...?


6. místo je už sakra těžký obsadit, protože následující snímky jsou prostě... Krutohustý (nebo jak se to dneska říká...?). Nicméně jsem tam nakonec šoupnul tyhle dva borce. Chladnej cejn proti modrý oceli. Harmonika forever a Tenkrát na západě je bez debaty nejlepší špagetywesternovej snímek (sorry, Rýžo).


5. místo. Marcellus Wallace na vás zavolá pár zfetovaných negrů s kleštěma a letlampou. Aby si hoši trochu zablbli. Pulp Fiction. Slyšíš mě, co říkám, ty vidláku?


4. místo a Rýža se dočkala. Pan Velkej. Noup. Pan Obrovskej. Charisma až na půdu, testosteron mu teče z uší, feromony budí vaše nezletilý dcery z nevinnejch snů. Ano, Klinťák. Malej Bille, zapomeň na slitování, protože tohle jsou Nesmiřitelní a finální shootdown.


3. místo. Árný tady prostě dvakrát bejt musí. Scéna s růžema je určitě ta nejlepší, ve který se kdy růže ve filmu objevily. Terminátor II. Get down! (bohužel nelze nalézt odkaz, který by šlo přehrát tady, proto nutný překlik na youtube)




2. místo a scéna, která nenechá nikoho suchým. V lepším případě jde jenom o slzy. U mě to skoro stoprocentně funguje. Unkasi, krucinál, to jsi na ně nemohl počkat? Poslední Mohykán. Natočí se ještě někdy něco takhle našláplýho?


1. místo. Nejdrsnější z nejdrsnějších, fialovej a strašně, strašně zlej. Nobody fucks with the Jesus! Big Lebowski a jeho největší charakter. ... till it goes "click"... OK?



A jak to máte vy...?

Hlavně se z toho yaoi neposerte, jo?

28. prosince 2010 v 16:24 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Yaoi kupodivu nejni zvuk, kterej se vám mimoděk vydere z hrdla, když si do poklopce přivřete přirození (ten totiž zní "džazgvixkví", jak dobře ví všichni trpajzlíkomilci), ale označení pro jakejsi japonskej literární subžánr tematizující homosexuální vztahy mezi muži, přičemž autorem takovýho škváru je nejčastěji mladá dívka.

Nebudu tady plivat moralizující cinty (k tomu se dostanu vzápětí...), podivme se na to celý drobátko jinak. Yaoi je docela vhodnej termín pro fenomén toho, když se člověk dostane do kultůry zcela a naprosto odlišný od tý jeho vlastní. Dneska je to samozřejmě už trošku problém a prasácký historky z podsvětí může bez debaty psát stejně japonská jako i česká pomatená dívčina, páč tady existuje cosi, čemu se říká globalizace a co je nesprávně vykládaný jako jakási unifikace světa. Přitom jde jenom o to, že je jaksi všechno blíž a metaforický dvířka před smradem, kterej jde od souseda, je pořád těžší zavřít... Ale o tom někdy jindy.

Myslím, že i ten nejzabedněnější z vás tak nějak tuší, co mám na mysli. Prostě uvidíte něco, z čeho se posadíte na prdel a řeknete si jenom "yaoi....". Těžko říct, co všechno může "yaoi" vybudit. Různý "umělecký" zážitky jako třeba manga komiksy, cizonáboženský bláboly o odosobnění a vyprázdnění sebe sama (Víte, co se pak s člověkem stane? Je neosobní a prázdnej. Divný, že jo?), zázraky techniky, krásný ženský a co já vím... Vzhledem k tomu, že jsem hrdej syn toho, čemu se dneska říká západní kultura, můžu posuzovat jenom z tohohle úhlu.


Abych to ale vypointoval rychle a vy se nezačali nudit, řeknu vám raději hned, co vlastně říct chci. Totiž to, abyste se z toho yaoi náhodou taky neposrali. Každej valí bulvy, páč je to nějakým způsobem "nový". Okouzlení cizím. Je v módě cvičit jógu, jíst zrní, meditovat, sedět na prdeli na svý japonský zahrádce, pít čaj z Tibetu, nosit roztrhaný hadry, sympatizovat s Palestincema (kdo to sakra je?) a podobný skopičiny. Jednomu moudrýmu muži, kterej se jmenuje Bernard Black, jeho kamarádka, která upadla do výše uvedenýho způsobu života, na jeho žádost o cigarety řekla:

"Bernarde, ty pořád něco chceš... Víš, co dělají lidé v Tibetu, když něco chtějí? Vzdají se něčeho jiného!"

Bernard odvětil:

"A proto je Tibet taková mezinárodní velmoc."

Ano, je to tak. Dál nás jako civilizaci dostal řeckej a židovsko-křesťanskej drajv k aktivitě, k zodpovědnosti za sebe samotnýho, k nevzdávání se. Je hrozivě moderní opírat se do křesťanství, do bílých, do "kapitalismu", do konzervativních hodnot. Podívejte se na hnůjbuk a zkuste si najít nějaký rasistický skupiny. Nenacházíte? Zkuste to otočit, hledejte rasistický skupiny namířený proti bílým. Bez problémů, co? Je moderní ohánět se křižákama, conquistadorama, ... Každá civilizace má prej jakejsi nárok na existenci. Fakt? Když Španěláci připluli do Ameriky a viděli tam masy mrtvol kolem chrámů, že ani Gibson je tak dobře nezfilmoval, co měli dělat? Potřást si s nima rukou? A co dneska? Jaký "právo na existenci" má kvazicivilizace, která si váží krávy víc než člověka, či taková, která ženu počítá jako unterčlověka?

Zamyslete se nad sebou! Yaoi!

Jo, pěkný? :) (demotivational.com)

Vystačím si s Karlem! Vánoční čtivo...

25. prosince 2010 v 10:40 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Šmankote, takovou noc z čtyřiadvacátýho prosince jsem snad ještě nezažil. Pravděpodobně za to mohlo ono příšerný přežrání se, kombinace řízků, salátu, chlebíčků, čokoládiček, zmrzliny, mandarinek, brambůrek, sýrových tyčinek, vosích hnízd, koláčků, svařáčků, coly, piva, čajíčků, kafíček a různých podobných zhůvěřilostí, což se neprojevilo jako mix extra zvlášť prospěšnej mýmu chabýmu, studiem, prací a knajpou zmoženýmu tělu.

Noc jsem strávil čtením v poloze na zádech, pokus překulit se na břicho by pravděpodobně skončil tak, že by se mi čerstvě vzniklej pivák vyrazil na zádech. Víte, co se za takovou Štědrou noc dá přečíst?

Začal jsem knihou The melancholy death of Oyster boy and other stories od Tima Burtona. Její tématika se mně asi zdála vzhledem k svátkům klidu a míru dostatečně vhodná, navíc velkou většinu knihy tvořej obrázky. Jenže to moc dlouho nevydrželo, tak jsem musel do ruky vzít poslední kus Františka Hrubína, kterýmž je Kráska a zvíře. Cha! Je to náramně vtipná záležitost, vážení. A docela mi to připomnělo Obraz Doriana Graye, strašnej kýč a škvár, kterej já ale opravdu miluju. Pěkný to je. Nuže, přečteno. Pak jsem si uvědomil, že jsem už nějak podivně dlouho nepřečetl v kuse něco delšího z knihy knih, tak jsem si otevřel Janovo evangelium a pustil se do něj, zvládl jsem ho ale jenom do patnáctý kapitoly, pak jsem si řekl, že to chce mixnout ještě něčím populárním. Jenže chyba lávky, v mý knihovně bohužel knihy pro chvíle pohody absentujou, Rilkeho mám momentálně plný zuby (stejně tě miluju), tak to nakonec zbylo na Euripidovu Ifigenii. Ovšem po dočtení jsem se zase začal cejtit nějak podezřele intelektuálně, moudře a nadřazeně. Co s tím?

Naštěstí jsem učinil úžasnej objev. Našel jsem Besídku bývalých žáků zvláštní školy od Šimka a Grossmanna, kterou jsem si kdysi půjčil (a záludně nevrátil) od jednoho úžasného, duševně i tělesně silného a velmi roztomilého děvčete poté, co jsem s ním strávil nezapomenutelný čas soukromého třídenního maratonu po Šumavě. Bohužel, doba a společnost nám nepřály, mně bylo tehdy asi sedmnáct, jí sedmadvacet... No. Buď jak buď, kniha je to parádní, takže se momentálně nevyspale pochechtávám, mám přečteno asi do poloviny. Já vám sem z toho pár mouder ocituju, jo?


"Vyber si, chceš whisky nebo něco jiného?" "Bylo by podmáslí...?"

"Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby."

"Siláček se opíjel do němoty, zpustnul, stal se vandrákem a nakonec uhořel ve stohu, aby ukázal mladým, kam až vede alkoholismus, metla lidstva."

"Tady to máte", řekla matka. "Chodí domů po setmění a hned je nás o jednoho víc."

"Přestože jsem dělal, co se dalo, dokonce jsem se i učil, dobrá známka se ke mně nikdy nepřitulila. Zato špatných známek, zejména nejhorších ohodnocení, jsem byl spolehlivým konzumentem."

"Do té doby, než najdu žínku sobě rovnou, vystačím si s Karlem..."


Jo, ty lidi to měli v hlavách počáplý. Tak si užívejte tyhle podezřelý svátky, vážení!

Veselme se, radujme se... (ruce mé drahé sestry)

Bolest na duši a cysty na játrech

24. prosince 2010 v 0:12 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Forrest Gump říká, že člověk někdy asi nemá dost kamenů. To je fakt. Někdo místo házení kamenů raději mluví. Mno. I to je fakt. Myslím, že si poslední dobou docela vyžírám to, co jsem v předchozích měsících zasadil. Lidi se mi totiž svěřujou. Není horšího trestu!

Dycinky jsem zastával názor, že rozumnej člověk má právo brečet jednou za pět let a svěřit se na veřejnosti asi tak jednou za dekádu. Nenávidím scény, není nic trapnějšího, než když chlap bulí někde ve společnosti, i u ženský je to velmi nesnesitelný. Ostatně - na virtuální bulení mám přece blog. Už jsem zažil ledacos, a právě proto scény na veřejnosti prostě nějak nepobírám. Snad si někteří lidi prostě potřebujou brát okolosedící/stojící/jdoucí za svědky nebo spíš za rukojmí, nevím. A od toho se odvíjí i nechuť ke svěřování. Tady nejde o nic tak tragickýho jako u zmiňovaných virválů, ale zůstává zkrátka ta pachuť trapnosti odvíjející se od toho, že vylezu ven s nějakou velmi osobní věcí. Nemám teď ani na mysli fenomén toho typu, kdy je vám z nějakýho důvodu těžko a něco proberete třeba s bráchou nebo s kamarádem u piva, protože je to třeba, ale mnohem spíš klasickou situaci "pojď se sejít, už jsme se dlouho neviděli" s následným "můj život je v prdeli, posaď se a poslouchej". Buď jak buď, selhal jsem.

Áno, začal jsem se totiž svěřovat. Citovej kolaps před před několika měsíci jsem podlejval pivem a přifukoval různými více i méně legálními druhy dejmů, což pravděpodobně vyústilo v nadměrný množství estrogenu v organismu (fakt že jo, pivo tohle podle nejnovějších výzkumů umí!). A najednou to bylo na světě. Sedím s přáteli v zahrádce, srkám plzeňský, slzy na krajíčku a svěřuju se. Sákryš. Trápil jsem je takhle možná měsíc. Kritickej první týden jsem byl na Ukrajině, kde jsem chmury rozháněl poměrně jednoduchým způsobem - ve dne jsem pořád chodil, v noci nespal a kouřil trávu, případně pil, bylo-li co. Mno jo. Pár týdnů uplynulo a já si uvědomil, že se musím trochu zkonsolidovat, páč člověk, kterej si večer dá deset piv a tři jointy není následujícího dne ve zcela ideální pracovní formě a tak nějak obecně chátrá. Kromě mých pár dobrých přátel, kterýmžto jsem se naprosto duševně vyblil a vypustil na ně všechny svý chandry, jsem se svěřil i jednomu v tý době naprosto neznámýmu člověku, což mě poněkud vyděsilo. Od tý doby se to aspoň zablokovalo, potřeba zmizela.

A najednou - jakmile jsem se dal alespoň do určitý míry dohromady, začaly se dít věci... Lidi kolem, který jsem vícero měsíců anebo i let skoro ani neviděl, dostávaj evidentně pocit, že jsem jedno velký ucho. Nejsem. První výslech jsem absolvoval u jednoho skoro-abstinenta. Abych toho byl schopnej, vyžahnul jsem mu domácí zásoby alkoholu pro návštěvy (dvě lahve vína a pár piv). Další výslech začal zcela nevinně. Kamarádka, se kterou jsem se vlastně ale ani nikdy moc nebavil, se mnou chce zajít na pivo, že probereme život. Paráda, rád se hrabu v životech. Nuž což. Ahá, rozešla jsi se po pěti letech se svým chlapem a potřebuješ přátelský rameno...? Momentík... Tahle seance mě stála asi tisíc korun v pití. Pak se mi začala svěřovat šéfová v práci a posléze i jedna kolegyně. Pokud si pamatuju, jedinej člověk, kterej aspoň určitý dekórum zachoval, byl jeden známej, kterej se mě jenom zeptal, jestli nechci někam sednout, já říkám "OK", ptám se, zda má nějaký problémy, načež dotyčnej odvětí "Jo, nechci se ale o ničem bavit. Prostě mě jenom opij, jo?". Provedl jsem.

Tak. Jestli se mi ještě někdo v dohledný době chce svěřit, tak ať si připraví hodně peněz, bude za mě ten terapeutickej chlast muset cálnout. Ale musím říct, že v posledních pár měsících už jsem zase hodnej. Trávu jsem neviděl, ani nepamatuju, piju střídmě, učím se jako ďábel a pracuju jako dr. Ak. A už zase tak pět let pouštět slzy nebudu. Abych za tímhle hnusným článkem udělal aspoň pěknou tečku, tak vesele oznamuje, že včera jsem se setkal se svým idolem, Petrem Čtvrtníčkem. Pije pivo a fernet a kouří Camelky, prostě klasik. Po několika fernetových kolech jsem si dokonce vyslechl, že vzhledem k tomu, co studuju, musím bejt pěkně zhůvěřilej prasák a že se mám držet dál od jeho ženy, která byla rovněž přítomna. Krásně sprostej a intelektuálně plodnej a povzbuzující večer.

.

Postelové scény

20. prosince 2010 v 12:04 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Se spánkem to není lehké a se sny je to často jako u cvokaře. Už tak dost komplikovaná záležitost je zhusta ještě ztížena problémem zásadní povahy, a sice okolím. Mám za to, že až na jednu výjimku si člověk zvykne na téměř všechno, ať už jsou to dupající sousedi, kvičící domácí zvířata a automobily u domu, spát nakonec lze, jak jsem se přesvědčil, i s rojem dorážejících sršní za okenními tabulkami či pětistageovým rockovým festivalem za vaším stanem. To vše a ještě mnohem víc je řešitelné různými cestami, přičemž platí osvědčené pravidlo, že zvyk je ten správný a alkohol ten méně šťastný (nicméně velmi účinný) způsob dosažení cíle. Onou jedinou výjimkou je lidský faktor působící ve stejných prostorách, ve kterých se v době, kdy vás má ovívat a oblažovat spánkem Morfeus, nacházíte i vy.

Mým problémem byl odjakživa nárok na absolutní ticho, chlad, tmu a velký prostor, nárok, který byl v různých obdobích mého života sabotován rozličnými osobami. Když mi byly asi čtyři roky, pobýval jsem v pokoji se svou sestrou i starším bratrem, který mě jednoho krásného dne prostě a jednoduše zalehl. Skutálel se z postele a vykutálel na tu mou, zachránili mě až na pokraji udušení a rozmačkání moji rodiče. Situace začala být ještě zajímavější v době, kdy se bratr jal pionýrským způsobem objevovat kouzlo nejrůznějších omamných látek, přičemž zvuky nočního zvracení byly tím nejmenším, co člověka odvádělo od nevinných raně erotických snů. Vše se dočasně vylepšilo za časů mého gymnaziálního pobytu v zahraničí, kde jsem měl samostatný pokoj a užíval si dosud nepoznaných luxusů a kde jsem opět pochopil i svého bratra stran extatických nočních stavů. Poznání je v jistých ohledech zřejmě opravdu nepřenositelné.

Po několika letech začal kolejní život vysokoškolský, kde jsem v prvním roce štůdia znovu zjistil, co to znamená strach. Nejen, že můj spolubydlící ukrutně chrápal, což je záležitost, kterou jsem ochotný odpustit pouze velmi roztomilým děvčatům (a i v tom případě limitovaně), měl navíc i jednu dosti znepokojivou vlastnost. Rád si se mnou před spaním povídal. Po jednom rozhovoru, který začal jeho slovy do naprostého ticha, jež zněla "Alberte, kterou pohádku máš nejraději...?", jsem začal spát výlučně pozadím ke zdi a se špunty v uších. Z utrpení jsem byl vysvobozen následující tři roky, kdy jsem změnil kolej a pobýval s jedním doktorandem, který sice čas od času trochu zachrápal, na druhou stranu mě ale v zásadě ničím neobtěžoval, chodil spát ve tři a vstával po jedenácté, prostě dodržoval takový mně přirozený (ne)zdravý režim. Velkou část následujícího ročníku jsem strávil opět v zahraničí a o samotě. Když jsem se vrátil, šel jsem z jistých důvodů znovu na jinou kolej, kde jsem vystřídal vícero spolubydlících. Od té doby jsem nucen pět chválu na mediky (sic...). Buď zcela opilí anebo v učícím se rauši. Moji moravští medikové mi otevřeli další dimenze studia. Hned druhý den po nastěhování Lachtan vytáhl dvě lahve domácí sedmdesátiprocentní slivovice, jednu okamžitě otevřel se slovy "Na seznámení...". Následoval druhý půlhrneček na seznámení, třetí jsem z pracovních důvodů hodlal vynechat, ovšem argumentu "Kdo si nedá, má ho malého!" se odolává velmi těžce. Po lahvi a půl jsem upadl do komatu, který ze mě vyprchával ještě celé následující dopoledne na pracovní schůzi, kdy kolegové poté, co jsem začal lehce škytat, s až hysterickou přičinlivostí otevírali rychle okna a dveře... S mediky se ale spalo veskrze krásně.

Problémem sui generis je spánek s protějškem. Obecně jsem se vždy přikláněl k názoru, že by měl být systematicky zaveden a dodržován fenomén oddělených ložnic. Nejsem Pes bez citu a tulím se, ač se to nemusí zdát zcela plausibilní, velmi rád, na druhou stranu ovšem nefavorizuji spánek v objetí. Také je vám u toho takové horko? Lze to zvládnout pár nocí, člověk se ovšem nevyspí. Jistí lidé mají k tomu všemu tendenci tulit se takovým způsobem, že vás de facto vytrvale z postele vystrkují. Navíc tulení se (obvzlášť v podobě tzv. spooningu) má konkrétně na můj organismus neblahý vliv v tom smyslu, že bych stále... Ehm... Skládal básně? Říkejme tomu tak. Jenže básně skládat nejde věčně. Když už to tedy musí být, tak bych prosil alespoň nějak vágně definované "poloviny" postele. Zase mi ovšem pravděpodobně z fetálních časů zbyl zvyk držet ve dlani například cíp polštáře či peřiny, což je docela dobrá příležitost k tzv. kotvě neboli jevu "prstíček". Abych to ozřejmil - prostě se rád druhého chytím třeba za prst. Jsem postelová Jezinka. A nesmějte se mi!

I takhle lze spát. Velmi pěkně... I bez prstíčku.

Jak se překračujou lajny, klobásy a "ne"

19. prosince 2010 v 12:15 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Někdy nejni lehký začít, často je ale mnohem těžší přestat. Existuje určitej předěl, kde končí ryzí krása a dobrodružství a začíná to všechno smrdět průserem. Tedy nevábně. Mám takovej pocit, že někdy se to stane každýmu, přesto je ale taková skupina lidí, kterým se tohle udává až příliš často.

Určitě to znáte. Je to například v humoru nebo obecně v kontaktu s lidma. Leckdy je dost těžký rozlišit, co na lidi bude působit vtipně, co v pozitivním smyslu třeba upřímně a co už ne, často je tahle neschopnost stimulovaná třeba chlastem nebo psychickou zničeností a podobnýma věcma. A pak člověk překročí lajnu. To jsem vám takhle jednou byl na jistým večírku s drtivou převahou dámskýho osazenstva, ovšem ve stavu naprostý duševní vyndanosti a bohužel došlo k tomu, že se se mnou jedna chtěl jaksi více socializovat. Prostě takový to klasický "Ahoj, já jsem Zdeňka..." a "Ahoj, já Albert...", následovaný "Chodila jsem na školu XY, mám sestru Z, která tě asi zná, pracuju teď ve firmě YY (...)"... Dostal jsem nějakej podivnej záchvat upřímnosti a odvětil jsem: "No a co...?". Naštěstí mě zachránily mé tehdejší psychické situace znalé kamarádky, které mě odvlekly k baru dříve, než jsem stačil říct ještě něco mnohem horšího, a opily mě k opětovný společenský přijatelnosti.

Někdy tohle překročení sociálního kodexu je ovšem vyloženě krásný a vtipný. Výše uvedenej příběh je momentálně s nadšením vyprávěnej mými přáteli, některý věci nicméně tak úžasný nejsou, pokud se dějou vám, protože je na světě zase o jednoho člověka víc, kterej mě považuje za hulváta a ne za toho roztomilýho inteligentního rošťáka, kterým ve skutečnosti při vší skromnosti jsem. Máme na fakultě jednoho docenta, se kterým je ovšem sranda veliká. Ničení sociálních zvyklostí je jeho oblíbenej koníček. Měli jsme dost seminářů, kdy se učitelé snažili z každý - i naprosto debilní - myšlenky vydolovat něco zajímavýho. Klasický dělání báboviček z hoven. Tenhle člověk byl zato opravdu nádherně ošklivě upřímnej. Jeden student začal blábolit. Blábolil několik minut, zarazil se, vypadal zmateně, nevěděl, klasika. Docent se na něj chvíli pobaveně dívá a říká "... pointa?". Úžasná chvíle.

Dámy by si měly dávat pozor na překračování lajny v posteli. Víte, ženský, že "ne" může opravdu znamenat "ne"? Některý věci opravdu bolí. Například srdce, samozřejmě.

Samostatnou kapitolu tvoří chlast. Zrovna včera jsem se ptal jednoho psychiatra, kde je ten předěl k závislosti, jasnou odpověď jsem ale nedostal. Víte, že u někoho může nést jasný známky závislosti už to, že si pravidelně obden dá večer tři piva? Zajímavý. Jinej předěl v oblasti alkoholu je otázka, kdy přestat v určitej danej den, kdy už se pít rozhodnu. S Rýžou jsme se shodli na tom, že nejhorší, co se dá udělat, je jít domů mezi druhým a osmým pivem (dobrá, Rýža říkala pátým). Člověk je ještě schopnej dostatečně přemejšlet, není ale schopnej ničeho produktivního a tak upadá často do chander a dělá různý voloviny. Z toho plyne poučení, že buď máš pít vůbec nebo málo anebo se opít jako dobytek. Aristotelský střední cesty tady není... Empirickým testováním a introspekcí jsem ovšem zjistil, že okamžik, kdy by se mělo přestat chlastat, je určitě ten, když se rozhodnete dát si drink ze smetany, rumu, absinthu, ledu, skořice a cukru. Je to taková šedesátiprocentní krupičná kaše a fakt vám to dobře neudělá, zaručuju. A to probuzení ve sprše taky nikomu nepřeju, vypadal jsem jako svoje babička...

Překračuju evidentně lajny, kde se dá. Sákryš. Aspoň to budu muset dělat s tou rošťáckou grácií...

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

K obrázku: Docházej mně psi, musím šetřit na hubený časy, proto tahle zajímavá fotka s příběhem (nejsem to já, díky Bohu). Foceno někde pod Landštejnem před rokem a půl. Tenhleten sexy chlap opékal buřty v zahradní knajpě, zaujal nás jednak svým outfitem a potom také... Ehm. Najednou se ozývá hlas starýho vedoucího ze zavřený knajpy zevnitř: "Kolego, klobása!". Buřťák odchází, ovšem BEZ klobásy, za nějakých dvacet minut se vrací a pokračuje v opékání. Můžete mně podat smysluplnou a nevulgární intepretaci toho, co se tam krucinál dělo? Chmmm?

Kolego, klobása!

Mé milé řeky...

18. prosince 2010 v 15:09 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Tenhle článek je mimo jiný o důležitosti a nutnosti sebecenzury. Asi před dvěma týdny jsem ho totiž sepsal poprvý a vyšlo mi z toho... Chmmm... Cosi, co byste měli příležitost si přečíst, kdybych neměl při ruce zodpovědnou a upřímnou osobu, kterou byl článek po právu označen za sranec. Já se na konci léta zařekl, že už nebudu kňučet, což se mi vlastně vůbec nedaří, pak jsem si ale před nějakým časem řekl, že aspoň nebudu kňourat příliš veřejně. Evidentně se mi ani tohle moc nedaří, každou chvíli musím mazat nějakou sračku z hnůjbuku nebo blogu, která ze mě vypadne ve chvílích vyndanosti. Ale k věci. Do sračkoidního článku jsem natahal množství fotek mně z nej(h)různějších důvodů milých řek. Nuže, některý z nich tady zrecykluju. Vezměte to jako takovou hru:

Poznáte nějakou? O cenách se budeme bavit později...

Nápověda:

- první řeka je dlouhá 95 km a je přítokem druhé, ČR
- druhá řeka je nejpoblitější v ČR
- třetí řeka hostuje jeden z největších letních open-air rockových festivalů u nás
- čtvrtá řeka má 41,4 km, západ ČR, přítok Mže
- řeky pět a šest se setkávají v jednom německém městě na jihovýchodě, přičemž šestá je přítokem páté. Pátá řeka protéká deseti zeměmi, šestá pramení ve Švýcarsku
- sedmá řeka je čtvrtým největším přítokem Rýnu, město na JZ Německa, které je na fotce, je městem, kde společně studovali Hegel, Schelling a Hölderlin
Řeka 1
Řeka 2
Řeka 3
Řeka 4
Řeka 5
Řeka 6
Řeka 7

Buďme realističtí!

18. prosince 2010 v 10:29 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jsou jistý věci, který je naprosto zbytečný si přát, protože spadaj do oblasti utopie. Už asi vždy bude nesmyslný přát si, aby nastal světovej mír, aby montypythonovskej Opravář bicyklů konečně uspěl ve svým vznešeným úkolu a vymazal komunisty z tváře Země, aby ženský neměly tajemství, nebe nebylo modrý a voda mokrá, abyste měli milou, hodnou a uznalou mladší sestru, aby láska a pravda zvítězila nad lží a nenávistí, aby Arnold Schwarzenegger natočil ještě aspoň jeden slušnej akční film, aby vám po dvanácti bírdrincích bylo ráno krásně, veselo a produktivně a aby ubylo vtipů s Chuckem Norrisem.

Pokud nepočítám zázrak, jsou výše zmíněný věci zkrátka něčím, co se nikdy nestane a stát nemůže, páč je ve hře jistá objektivní podmíněnost a nutnost. Například se zdá, že lež a nenávist má zkrátka větší vitální drajv než pravda a láska, že světovej mír je prostě hovadina, protože jednak by se určitá skupina výrobků začala špatně prodávat a jednak bychom se tady hrozně nudili (nejni přece nic krásnějšího než sednou večer do křesla, otevřít pívo, zapálit cigáro a podívat se v televizi, kolik lidí se zase kde postřílelo, přičemž jedinej důležitej předpoklad je, aby to bylo dost daleko od nás) a že poslední solidní film Árnýho byly Pravdivé lži před patnácti lety. Rovněž lidská tendence k úchylným myšlenkovým a politickým směrům, jakým je zmiňovanej komunismus, pochází z nízkosti obecně lidskýho určení, a tudíž je nevyhnutelná. A Chuck Norris je Chuck Norris.

Jak tedy napsat solidní a realistickej dopis Ježíškovi? Protože Ježíšek není žádnej blbec a tuhle práci dělá už drahných pár let, překvapte ho svou uznalostí, skromností a moudrostí. Albert Pes proto píše toto:

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Milý Ježíšku,

k nastávajícím Vánocům očekávám: vysokoškolský titul, náklonnost stran druhého pohlaví, zdraví, štěstí, pokoj svatý, kvalitní filmy v kinematografech, deset miliónů dolarů v neoznačených deseti a dvacetidolarovkách a malé štěňátko.

Haf!

Tvůj

Albert Pes
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Inu, věcí, který fakt můžete mít, není mnoho. Důležitý je vědět, že většinu z nich lze obstarat právě penězi. Důležitá je skromnost.

P.S: Bojujte proti komunismu. Kromě filmů se Stallonem, Coelhových knih a piva Platan není většího zla!


(verydemotivational.com - Christmas wish...)

Pracovní haiku

16. prosince 2010 v 9:18 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jako každý člověk, který je okolnostmi a někdy i sebou samým nucen pracovat, i já musím elektronicky komunikovat se svým okolím. Inu, leckdy je to zajímavé. Onehdá jsem se rozhodl pomoci kolegyni, která má ve firmě na starosti dotační poradenství, a rozeslal několika svým obchodním "kamarádům" jistou nabídku. Někteří se neozvali nazpět, tak jsem jim poslal zhruba (přesně) následující:
_______________________
Ahoj XY,

zhruba před měsícem jsem Ti zasílal investiční nabídku pro vaši společnost - možnost koupě prázdné účelové společnosti se získanou státní dotací pro vývoj softwaru. Jde o dotaci z programu MPO pro podporu technologických center a center strategických služeb, o kterou se již není možné ucházet běžným způsobem. O tomto programu jsme se bavili na večírku v XY. Program je jedním z nejzajímavějších z hlediska poměrně široké možnosti užití získaných prostředků jakož i jejich výše (296 mil. Kč). Rádi bychom se proto připomněli a poprosili vás o vyjádření k této nabídce.

S pozdravem

XY (já)
společnost XY
_______________________

Nazpět mi přišlo cosi. Cosi básnického. Všednodenně básnického. Cosi, co i já často píšu na různé nabídky. Zalíbilo se mi to ovšem natolik, že Vám to sem musím hodit. Je to pracovní haiku běžného šedého dne (přesná forma i znění zachovány):

Dobrý den,

Děkujeme,

Nemám zájem.

Děkuji

Zdravím

JL

:::::::::::::::::::::::::.

Není život krásný?

Láska mediálních kurev

11. prosince 2010 v 12:43 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Láska hýbe světem. Jen co jsem byl jako malý schopný zavrtět ocáskem, hnedle jsem miloval. Nechám na vás, abyste si vrtění ocáskem vyložili dle své, buďto slušňácké či prasácké nátury způsobem metaforickým či demetafórizovaným. V každém případě jde o fenomén, kterého má každý plná ústa a případně i jiné tělesné otvory (interpretaci opět ponechám na čuňáctví velectěného čtenářstva).

Výjimku proto netvoří ani novinářská obec. Naopak! Spíše by se dalo říci, že právě média láskou přímo přetékají a coby mateřský prs tohoto vznešeného citu nás, deprivované, nemilované a strádající, láskou napájejí.

Podivme se proto do novin, ať už v podobě papírové či virtuální, a nechme se alespoň zběžně oblažit oním tak vzácným lidským teplem:

- z horoskopu mého znamení na dnešní den: "Partner bude něžný a citlivý a děti přítulné a mazlivé."

- český Bóny a Klajd: "Německá policie zastřelila Čecha, s manželkou tam loupil v bankách 15 let"

- někdy se chlap prostě neudrží: "Žena zvedla telefon při sexu. Je mrtvá"

- romantika po švýcarsku: "Švýcarská vláda chce legalizovat incest"

- příklad lásky mateřské aneb Braindead 2: "Z bulky na prsu mi lékaři odsáli skoro půl litru hnisu. Kojení jsem přesto nevzdala"

- síla upřímnosti v českém podání aneb příklad, kterak nepoužívat slova "vždy": "Pavel Trávníček: Do manželství jsem vždy vstupoval opravdově a věřil, že vydrží"

- fundovaný názor na žlutou lásku: "Leoš Středa o svých Asiatkách: Jsou oddané, ale bohužel jim to nevydrží"


Inu, není nad něco málo vřelé něhy a lásky takto před Saturnáliemi... Děkuji tímto všem mediálním prostitutům a slibuji, že si na vás při nejbližším voo-doo rituálu vzpomenu.


Haf! (láskyplně)
(13.12. POZN.: Autorem perníkového Alberta Psa je, prosím pěkně, Rýža, které tímto mnohokráte děkuji. Protože je to děvče skromné, sděluji vám zástupně, že to je děvče milé, příjemné, inteligentní, má úžasný filmový vkus a peče supr štrůdl.)

Chvíle chandry, sedmikrásek a šipek v kafi

8. prosince 2010 v 23:52 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jsou v životě okamžiky krásný. Někdo, u koho o to hodně stojíš, ti řekne, že tě miluje, někdy ti kamarádi zaplatěj pivo, někdy se prostě ráno vzbudíš a všechno je v pořádku, tak, jak má bejt, slunce svítí až kýčovitě pěkně, malý roztomilý děcka se na tebe smějou, v tramvaji tě pouští si sednout, v práci ti přidávaj peněz, že nevíš, co s nima, ve škole ti říkaj "Pane kolego, to bylo vynikající..." (stalo se mně dneska!), ve tvých stopách rostou sedmikrásky, rozdáváš štěstí, smích a radost. Jsou v životě i okamžiky na vyližprdel. Tramvaje ti ujížděj, sklízíš nezaslouženou nenávist, v metru tě důchodci mlátěj holema, ženský tě nemaj rády, v hospodě na tebe zbydou tebou nevypitý pivka nebo jim dojde dvanáctka, jediná četba k dispozici je Coelho, jsi ve Francii (fuj, fuj, fuj!) a v práci se dějou jenom průsery. To ale zkrátka bejvá a s tím už se holt bejku budeš muset nějak srovnat, jak říká pan Wallace.

Mno a pak taky sem a tam mimo okamžiků slunečných a okamžiků zahalených těžkým šedým závojem chander a vojebu se ukáže cosi... Cosi, co obyčejnýho Psa mýho ražení vede k naprostýmu úžasu. Jsou to takový Psí momenty, který člověku poukazujou na fakt, že celej svět je v určitým smyslu jeden vobrovskej bordel, komedie a na hlavu padlá záležitost. Tak například: Jdu takhle na Staroměstský do metra, eskalátory, klasika. Přede mnou stará paní o holi. Najednou vidí - dole stojí její metro. Hůl nehůl se po schodech rozeběhne, běží, běží, už je dole, běží po nástupišti, dveře se zavírají, dáma nestíhá. Dáma se opře o hůl a pomalu se šourá dál. V úžasu jsem scénérii sledoval.

Nebo: Ráno. Příšerně vykalenej, vychlastanej a zničenej kosmickej vágus, tedy já, pomalu vstává. Natočím si do rychlovarný konvice vodu, nechám uvařit, připravím instantní kafe (hnůj), zapnu počítač. Zaleju, sednu k počítači. Čtu si mejly a zmáčku tlačítko "šipka dolů". V tom okamžiku se tlačítko uvolní, vystřelí mi na čelo, kde se přilepí. Nevěřícně zírám. Tlačítko se pomalu odlepuje a padá mi do kafe. Jak je tohle možný?

Do třetice. Hospoda. Zapaluju si cigáro. Najednou mi chytne svetr. Přes celej svetr mi jde velká modrá vlna ohně, všichni včetně mě fascinovaně pozorujeme. Svetr sám uhasíná.

A do čtvrtice všeho podivnýho. Má drahá maminka v kuchyni. Manipuluje s hrnci, chce je uložit do kredence dole. Shýbne se, zajímavě jí podjede noha a leží na zemi na zádech, v ruce hrnce, snaží se zvednout, nechce pustit hrnce, začíná se smát, zjev podobnej obrovskýmu kafkovskýmu broukovi (obtíženýmu hrnci...).

Zdá se mně, že tyhle události má na svědomí nějaká důvtipně organizovaná společnost. Pravděpodobně to bude část z tý korporace, která má mimo jiný na svědomí náhlý zjevování se náklaďáků v cestě během policejních honiček, při kterých náklaďák zpravidla policajty donutí přibrzdit a zločinci utečou, která způsobuje zaseknutí šuplíků, která stojí za tím, že v jazykovým centru FF UK je ve čtvrtým patře bezbariérovej záchod pro invalidy, ač tam nevede výtah, a další podobný libůstky. Je možný, že nám tím něco chtěj říct ufouni. Je možný, že to všechno je jenom jeden obrovskej blábol. Ze všeho nejpravděpodobnější mi ale přijde, že si z nás Bůh prostřednictvím těhle momentů dělá zkrátka srandu a snaží se nám ukázat, abychom se nebrali tak příšerně vážně...

Prostě velkej, nevěřícnej haf...

Terminátor T-800 aneb postpunková sága a Psí vzor

7. prosince 2010 v 17:43 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
V mládí jste určitě měli mnohé vzory. Mnohé persóny, ke kterým jste vzhlíželi. Rodiče, sourozence, Václava Havla, Grebeníčka, Stalina, Billa Clintona, Che Guevaru, Adolfa Hitlera, Masaryka, Charlese Mansona či Kurta Cobaina, každý dle výchovy, osobních preferencí a inteligence. Já odjakživa vzhlížel k Terminátorovi T-800.

Na Terminátora z Terminátora 2 nelze nahlížet jako na prostého "robota z budoucnosti", Terminátor je symbol. O co vlastně jde? Již jako malý Albertík Štěňátko jsem si jasně uvědomoval, že Terminátor je ve své podstatě metafora na postpunkovou společnost. Terminátor svou malou evolucí v rámci filmu ukazuje vývoj společnosti ve dvou fázích. Dívejte se na to takhle:

Terminátor se zhmotní v podobě typického amerického křupana z padesátých let (tedy v tom smyslu, jak si z Američanů dělají pochybnou, ubohou a trapnou srandu Evropani, především pak obyvatelé jedné nezaslouženě pohledné země na západ od Rýna). Nasaďte mu klobouk a je to takový téměř normální Texasan. Vyloženě kladný vztah ke zbraním, konformní ježek, suché hlášky.

Terminátor se postupně transformuje do podoby klasického pankáče. "Ne, ne. Žádný 'potvrzuji' nebo takovou sračku. Řekneš 'no problemo'." A to je přesně ono. Utrpí i Terminátorův zevnějšek, ožehlý ksicht jasně naznačuje souvislost s punkovou subkulturou. Je třeba vzít v úvahu i jeho protějška, T-1000, onoho hajzla z tekutého kovu. Vezměte si ho do merku a co zde máte? Nic jiného, než klasického ulízance, zástupce "systému", což je ještě zesíleno faktem, že jeho nejoblíbenější podoba je podoba policisty. Ve slavné scéně z první části filmu (ano, ta s růžemi), se T-800 a T-1000 s kamennými výrazy prostrkují na různé způsoby zdmi, házejí sebou přes výlohy a podobně. To jsou ještě relativně stejní, zmiňované rozdíly systému a punkového undergroundu vynikají právě až v pozdější fázi filmu.

T-800 ovšem nezůstává v pozici drsného punkera věčně. Překonává i toto stádium okamžikem, kdy začne cítit a pochopí, proč ten malý spratek Connor pláče. Gradace - T-800 se stává vtipným a citlivým postpunkovým cynikem, což vrcholí scénou se spuštěním do žhavého kovu a zvednutým palcem na konci. "Už chápu, proč vy lidé pláčete." Kdo by ale čekal, že sám T-800 bude plakat, ten by se šeredně pletl.

Hasta la vista, baby!

Autorův obličej je na takovéhle montáže bohužel příliš jemný a oduševnělý...

Časo-průser

5. prosince 2010 v 14:39 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Díky svému zvláštnímu způsobu vnímání času, jak jsem ho někde už stačil lehce popsat, se leckdy nevyhnu zajímavému druhu trapasů. Znáte takový ten velmi ošklivý druh snů, ve kterém se najednou "probudíte" do zcela nečekané situace a prostředí a přitom se v nich naprosto neorientujete či je něco velmi "špatně"? Řekl jsem si, že vás nechám nahlédnout do mé skříně plné časově-průserových kostlivců. Albertu Psovi se totiž výše zmíněný typ události nejenom zdává, jemu se i reálně stává a to zatrolleně často.

Domnívám se, že ono prokletí je opravdu vposledku založené na způsobu, jakým funguji v předivě času tohoto šedivého světa. Má mysl totiž trpí tendencemi směrem k ustrnulé horečnaté aktivitě na výlučně jediném předmětu. A to může být leckdy produktivní... Člověk se takhle o půlnoci dívá na film, najednou "CVAK", začne psát a do deseti do rána má napsáno deset stran docela solidní seminární práce. Při tom platí dvě zásady: 1) Nepřestat, nepauzovat 2) Nepodporovat kofeinem - pak se mně myšlenky vždycky hrozně rozutečou. Jenom není pěkné, že to člověka vždycky tak hrozivě zničí.

Jenže pak je ta kategorie průserů. Mnozí z vás zůstávají u průserů tohoto typu ve velmi odlehčených variantách, které veskrze spadají do kolonky "roztržitost". Příkladem banální roztržitosti mohou být zapomenuté klíče, problémem už může být např. zapomenutý pas na hranicích a podobně. Albert Pes by si ovšem při zájezdu na hory zapomenul minimálně lyže, zbytek vybavení by ovšem měl v až hystericky vzorném pořádku. Nuže, příkladem budiž např. záležitost, která se mně stala minulou zimu na studijním pobytu u západních sousedů. Myslím, že s jistým velmi roztomilým člověkem jsme si dali zásadně větší množství piv, jedli kuře na curry a sledovali Predátora. Blik, tři ráno. Jdu ho vyprovodit, aby chytil noční autobus na druhou stranu města, kde bydlí. Buch, omylem zavírám dveře do budovy a stojím s oním člověkem venku na sněhu, naštěstí v botách, bohužel jenom v košili, venku mínus deset. Člověk mi půjčuje alespoň vestu, jedeme k němu domů, tam přespíme... Ráno. Vzbouzím se, dostávám pár éček na autobus. Blik. Sedím v autobusu, jaksi jsem se bohužel zamyslel a jsem někde naprosto v hajzlu v jiném městě. Sakra. Abych to zkrátil. Nakonec jsem se stopem dostal skutečně k místu, kde jsem tehdy byl, byl jsem nucen vylézt (spolubydlící stále mimo, nedozvonil jsem se) do sedmého patra po lešení, pronikl do kuchyně, aloha, doma. Děs.

Nicméně i tyhle "bliky" by ještě šly. Představte si ale následující: Je vám takových sedm let a jdete se školou do bazénu. Tak. Převlékáte se a najednou zjistíte, že pod oblečením máte pyžamo. Jak je tohle možné? Kde se stala chyba? Okamžitě se stáváte předmětem výsměchu spolužáků...

Málo? Dobrá... Je tu už hezkých pár let, ale v choulostivém věku zhruba čtrnácti let jsem chodil potápět se. Bylo to fajn a bavilo mě to. Jednou byl trénink náročný, po přeplávání x bazénů pod vodou jsem se značně vysílen a kyslíkově deprivován vydal do sprch. Svlékl jsem se, jak bývá ve sprchách u bazánů dobrým zvykem, a sprchoval se. Najednou jsem si uvědomil, že jsem u bazénu nechal potápěcí masku. Dobrá, vydal jsem se pro ni. Jdu, jdu, beru masku, jdu nazpět a najednou si s podivnou naléhavostí uvědomuji, že jsem zcela nahatý. Sákryš. Bezprostřednost způsobená nevědomostí evidentně přestala působit a lidé si mě začali všímat. Velmi nepříjemné. Noční můra do dnešních dnů...

Zajímavý druh trapasů se stává v situacích s dívčími kamarády a nekamarády. To zde ovšem popisovat nehodlám, Psi mají své soukromí v těchto oblastech rádi. Ovšem něco zcela neškodného si snad dovolit mohu. Tento pátek jsem se ráno vzbudil v naprosto neznámém bytě vedle naprosto neznámého děvčete, jediným zvukem bylo pouze škrábání a kvikot potkanů. Naprostý šok, během kterého jsem málem dostal infarkt, trval asi tři sekundy. Konec nechám kvůli narativnímu efektu otevřený...

Z mého okna... Kdo pozná typické panorama? Hm?

Četba pro momenty erotický a toaletní, pro zábavu a osamělý popíjení

4. prosince 2010 v 12:02 | Albert Pes |  Literární záležitosti
Jsem vůči knihám takovej drobátko zlej milenec. Usínám na nich, slintám do nich, dělám si v nich oslí uši, pokládám je vazbou nahoru, píšu do nich, škrtám v nich, rozlejvám do nich všemožný tekutiny, drobím do nich, hážu s nima a už se mi i stalo, že jsem byl určitou vybranou pasáž jedný z nich nucenej použít coby toaletní papír. Dobře. Přiznávám, že jednou jsem se do jedný knížky i poblil. Nejni to tak nakonec ale lepší, než mít v knihovně spoustu svazků, který jste ani jednou neotevřeli? Jestli něco můžu říct na svou obranu, tak bych se určitě chtěl pochlubit alespoň tím, že každou knihu, kterou mám v knihovně, jsem minimálně četl. Neříkám "přečetl", protože např. na to, abych zjistil, co je Lenin za hovado, nepotřebuju přečíst jeho souborný dílo.

Po dlouhých letech četby mnohých více či méně hodnotných literárních skvostů mám v určitých oblastech svý favority. Někdo dělí literatůru na různý žánry a subžánry dle její fiktivnosti a podobných na hlavu padlých měřítek, Psí měřítka směřujou do roviny ryze pragmatický. Což znamená, že existujou:

1) Knihy na balení ženských a zvyšování vlastní sexuální atraktivity. Znáte to. Jdete si někam sednout do kavárny nebo u někoho přespíte a vezmete si knihu, kdyby náhodou zbyl nějakej ten čas, kterej by bylo třeba zabít. Samozřejmě, že je to ve většině případů naprosto zbytečný. Na druhou stranu, je moudrý vzít si s sebou Příběhy o zvědavém štěnátku? Proto je nutný mít při ruce něco tvrdě intelektuálního a zároveň zajímavýho. Pozor, žádný básně, to nepůsobí dobře. Mým typem je Bytí a čas od Martina Heideggera, hutnej intelektuální tlustospis o podstatě lidskýho bytí v tomhle slzavým oudolí. Pokud nejste natolik mentálně "kštelt", doporučuju Bytí a nicotu od Sartra (třikrát fuj) nebo (pokud jste naprostý blumy) Mýtus o Sisyfovi od Camuse.

2) Knihy na hajzlík. Kritérium je jasný - musí to bejt něco takovýho, co se dá číst na pokračování a co i v krátkosti zaujme. Psí tip je: Bílá velryba od Melvilleho a Ben Hur od Wallaceho.

3) Knihy pro pobavení. Pro ryze intelektuální pobavení Thomas Bernhard (Chůze), jinak Andrzej Pilipiuk nebo Terry Pratchett.

4) Knihy pro zasmušilý chvíle nad vínem či pivem (čili poezie). Samozřejmě Elegie z Duina od Rilkeho, Goethův Faust, Seifert, Nezval, někdy možná Wolker (nutno proškrtat bolševický žvásty). Taky jsem si vzpomněl, že jednomu děvčeti jsem kdysi četl v posteli Ilias, což se setkalo s poměrně solidním úspěchem. S úspěchem se pravděpodobně nesetká předčítání Hölderlina, nicméně vřele doporučuju spíš pro osamělý momenty...

5) Opravdu intektuální četba. Chcete-li nabudit intelekt, jako výzvu doporučuju Kritiku čistého rozumu od Immanuela Kanta, Vědosloví od Fichta a cokoliv od Husserla.

6) Knihy, který Albert Pes čte, když doufá, že ho nikdo nevidí. Jo, jsem ouchyla. Někdy si totiž z nostalgie přečtu velmi rád nějaký starý fláky od Karla Maye. A foglarovky. Sákryš. Ještě pořád nejsem tak drsnej. A taky Julese Vernea. A taky Trosku.

Zamachruju malým výřezem ze svý sbírky mouder...