Listopad 2010

Zbabělci nekonformní konformity

30. listopadu 2010 v 15:52 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Zbabělče! Připosražený člověče! Slyš slovo přímo od Psa! Píšu tady o všem možném, co mně tak nějak poletuje hlavou, psal jsem víckrát na různé způsoby o upřímnosti a o tom, jak být upřímný je vlastně radikálně (neboli kořenně... šmankote, to je ale hezký lexém, což?) obtížné. Ale dejme tomu. Spousta věcí v životě je zkrátka těžkých a jeden má spoustu možností, kterak se dostat do úzkých. Tentokrát chci ale psát o věci ryze mladické a to bez všech cynismů. Záležitost mladická je to proto, protože s věkem často rychle vymizí. Říká se jí "odvaha".

Co ve slově "odvaha" slyšíte? Jistě je tam nějaké "od" a nějaké to "váhání" či, obecně, jakési "vážení". Když něco nejprve vážím a zvažuji, evidentně nepůjde v důsledku o nic zbrklého. Pod pojem "odvahy" tedy pravděpodobně nebude spadat "neuvážené" posílání vyučujících či jinak nadřízených (protože jste všichni mladí a svěží, budu předpokládat, že k pedagogům coby formě nadřízenosti budete mít blízko) do hajzlu či kouření o přestávkách na záchodcích. Co to tedy je?

Tak znovu. Odvaha je, když na základě volby a upřímného přesvědčení uděláte cokoliv, tj. uděláte to od-vážně. Problémy upřímného přesvědčení jsem se tady zabýval, je to poměrně komplikovaná záležitost. Důležitý je ale ten akční vztah a přijetí zodpovědnosti (opět) vůči tomu, co dělám. Dělám tohle, to a to, protože k tomu mám odvahu, nestydím se za to (či stydím, ale dokážu to vzít), jsem si vědom toho, co dělám, a i když se mi to třeba v podstatě ne zcela (z různých důvodů) zamlouvá, stejně do toho jdu.

Já vím, vypadá to, takhle napsané, poněkud pateticky. Jak jinak ale chcete na světě fungovat? Panuje dnes takový určitý diktát "nekonformní konformity". Zjednodušeně řečeno - jsou zde ti zlí, tj. ti usedlí, rodinně založení, věřící v pevné hodnoty, nevědomí a hloupí vidláci či maloměšťáci a my, progresívní rebelové, kteří toužíme po co největším kvantu zážitků, kteří musíme toto úzkoprsé, prohnilé a pokrytecké potlačit. Dnes je ohromně snadné být takový "rebel", protože být takový znamená v posledku být jako drtivá většina ostatních.

Lidé jsou zklamaní, protože dávno přestali jednat odvážně. Být odvážným neznamená být "jiný", znamená to v jistém smyslu "snažit se jednat dobře". A tak si vesele nasazujeme masky rebelů, aby nebylo vidět, že sami jsme posraní a zbabělí ubožáci a srabi, kteří nedokážou říct: "Chci tohle. Půjdu za tím, jsem přesvědčený, že to je dobře, i když tomu ne úplně rozumím." Člověk, který se dostane do toho modu žití, kdy už říká jenom "se" ve smyslu "Stalo se mně...", "Přihodilo se mi..." apod., je ten největší ubožák ze všech.

Nekonformní konformita vám říká: Měj často zlomené srdce, zamilovávej se jak na běžícím pásu, měj sex s co největším množstvím lidí.

Psí odvaha říká: Važ si sám sebe a od-važ se milovat ne na základě sexu nebo pouhé přitažlivost, ale na základě důvěry. Miluj jednoho člověka a buď s ním spokojený. Rozhodni se pro to.

Nekonformní konformita říká: Měj "deprese", své "špatné dny", buď zasmušilý, ve věčné chandře. Rozhazuj kolem sebe emocemi jako cukrovím.

Psí odvaha říká: Chtěj být a buď šťastný. Měj rád sebe sama, abys mohl mít rád i ostatní.

....

A tak můžeme jít do nekonečna. Mohl bych začít psát o rodině, o Bohu, hodnotách, o celkovém přístupu ke světu a sobě samotnému, dostali bychom se do oblasti, kde by mě asi devadesát procent z vás ukřižovalo a přestali byste to tady číst. Tak poslední poznámka z ryze psích (bez velkého "P") končin. Jednou jsem šel s pejskem na procházku, přiběhla k nám německá doga a kousla mi psici do zad. Psice se zadívala zuřivým pohledem, zakousla se doze do krku a visela na ní tak dlouho, než se nám je s druhým Psem (ač ten si toho titulu asi ani nezaslouží, tedy spíš "pejskař") podařilo hodit do rybníku. To je srdce a odvaha v psích pojmech. Mějte metaforické zuby a Psí odvahu ve svých životech.

Marge Simpsonová říká: "We can stand here like the French, or we can do something about it."

Posránci...

Presque vu aneb "Co jsem to kurva jenom..."

28. listopadu 2010 v 14:05 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
(UPOZORNĚNÍ: ČLÁNEK JE BEZ POINTY. ZTRÁTU ČASU VZNIKLOU JEHO ČTENÍM NAHRADÍM MAXIMÁLNĚ V NATURÁLIÍCH OSOBÁM ŽENSKÉHO POHLAVÍ A PŘIMĚŘENÉHO VZHLEDU, INTELIGENCE A ROZTOMILOSTI, FORMA NÁHRADY DOMLUVOU)
_________________________________________________________________________

Dežaví je fenomén tak nudnej a profláklej, že nemá smysl se k němu vyjadřovat. Každej o tom něco slyšel, každej slyšel jistej hloupej xenofobní vtip, kde tenhle pojem figuruje, proč to dál komplikovat. A navíc je to evidentně francouzskej pojem, zkrátka hnůj. Budeme se věnovat něčemu podobnýmu, leč zajímavějšímu (protože každodennímu).

Znáte vy tzv. presque vu? Skoro bych řekl, že asi ne. A přitom je to jev, kterej se narozdíl od výše uvedenýho - pojato psychologicky - udává nepoměrně častěji. Angličané tomu říkaj "tip of tongue", Němci "auf der Zunge", my, Češi, říkáme, že máme něco "na jazyku". Je to takovej ten svízel, při kterým se člověk zaboha nemůže vyžvejknout, ať se snaží, jak se snaží. Jeden vědátor nedávno vykoumal, že tenhle problém je ve většině světových jazyků udávanej nějakou metaforou právě s jazykem. Korejci, jak jsem se dočetl na stránkách Asociace amerických psychologů, například v situacích s tímhle zásekem říkají, že někdo chodí "kolem dokola špičky jazyka". Zkrátka řečeno - všichni to tak nějak máme na jazyku.

Špatný na tomhle jevu je to, že člověk , co chce říct, protože "to má na jazyku", nedokáže to ale přes jazyk reálně přenést. Pamatuju se na situaci, jež se odehrála před mnoha a mnoha lety během mýho gymnaziálního pobytu v jedný milý germánský zemi: Sedíme s kamarády u rádia ve společenský místnosti, pijeme víno, najednou začne hrát nějaká písnička a já říkám: "Sakra, to zní jako... No... Jako... Sákryš, v tom jméně jsou dvě 'o' za sebou, je tam dvojitý 'w', Hollywood to ale nejni..." Řešili jsme to dlouho, samozřejmě jsem měl na mysli "Streets of Philadelphia" od Springsteena.

Jednou si takhle jeden můj bývalej spolužák během výuky (snad němčina?) potřeboval odskočit a jaksi se nedokázal vyžvejknout takovým stylem, že se mohl jenom na "... Prosím... Mám hlen... Tady... Plivnout...". Inu, podivně to někdy s jedním zacvičí.

Děje se to často při zkouškách. Člověka se zeptají na nějakou naprostou banalitu, se kterou byste za normálních okolností neměli problém (třeba - "pane kolego, definujte nám Kantův princip transcendentální syntetické jednoty apercepce..." či, nejhorší otázka ze všeho na cokoliv - "proč?") a najednou šlus. I když víte, nejde to.

Jednou se mně stalo (moc a moc let, už taky šedivím...), ale to již s TOT problémem moc nesouvisí, že jsem si před odjezdem na nějakej hudební festival (Benátská noc, tuším) chtěl koupit tzv. "bídíska", neboli hnusný malý doutníčky z eukalyptových listů. Zašel jsem do trafiky a ejhle... Nebyla to trafika, omylem jsem zašel vedle do drogerie. No jo, tohle přidávám jen tak k dobru, to už je fakt jiná liga mozkovýho selhání... Nedokázal jsem prostě říct vůbec nic. Na tuhle alternativu jsem zkrátka nebyl připravenej. Nedokázal jsem se ani otočit a odejít a po několika desetisekundách naprostý psychický zlomenosti jsem ze sebe odhodlaným a poněkud odevzdaným hlasem vypravil: "Prosím vás, nemáte broskvový lesk na rty?" Kdybyste mě zabili, nevím, proč jsem to řekl. Nevím, KDO to vlastně řekl. Psychologové, vysvětlujte... Každopádně to byl, i když se to nemusí zdát, jeden z nejvíce frustrujících drobných prožitků mého krásného a stále ještě mladého života.

Vidíte, zase jsem se zakecal. Teď by určitě mělo přijít nějaký to moudro... A dneska žádný nebude, můžete si za to sami, když hlasujete pro takový kravský témata týdne, kdo na to má co vymejšlet, sakra... Pfuj! Spokojte se s tím, že pointu jsem měl na jazyku...


Co jsem to sakra jenom... Koneckonců jsem jenom Pes.

O Michelangelovi, Picassovi a jiných běsech...

27. listopadu 2010 v 11:43 | Albert Pes |  Chození
Vzhledem k faktu, že ve čtvrtek večer jsem si z nemístné radosti nad splněním jistých studijních povinností zavdal poněkud více, než by bylo rozumné (v kterémžto rozpoložení jsem napsal minulý moudrý a duchaplný článek), stávalo se mi včera ráno... Ehm... Mno, dobře ne.

S panem Vikingem a jeho Letuškou jsme se byli podívat do Albertiny ve Vídni. Áno, áno, to je takové to ono jisté to, jak je tam ten Picasso a Michelangelo. Výjezd tedy vůbec nebyl legrační, Letuška i Viking se ráno při pohledu na mě netvářili vůbec nadšeně, poněvadž, jak se již stalo nedobrou tradicí, byl jsem opět nucen řídit. Poněvadž jsem však svědomitý chlapec, vše proběhlo úspěšně. Dokonce jsme se v Rakousku zastavili na nějaké to kafe a ranní cigáro u té samé benzínky, u které de facto v létě odstartovala naše ukrajinská anabáze.

Tak. A jsme ve Vídni. Mapy jsou pro děti bez orientačního smyslu. Mně stačí navigace... Podivně jednoduše jsme zaparkovali v podzemní garáži kousek od opery a Albertiny samotné. Za pár hodin stání jsme sice zaplatili šestnáct éček, což onu jednoduchost v zásadě vysvětluje, na druhou stranu jsme si řekli, že než jezdit hodinu po městě a hledat nějaké volné místo a pak se hodinu kamsi trmácet, bude tahle volba lepší. Řekl bych, při vší úctě k výše zmiňovaným umělcům, že jedním z největších zážitků dne pro mě byla úžasná ozvěna při zavírání dveří auta v podzemní garáži. Přiznávám, s Vikingem jsme strávili zavíráním několik krásných minut...

Albertina. Coby stále ještě studující jsem zaplatil krásných sedm ojro. První Picasso. Já toho bolševickýho dobytka sice nasnáším, nakonec se mně to ale docela zalíbilo. Změť údů, ze které na vás tu a tam vykoukne nějaká ta pulina (omluvte mou jihočeštinu), kapitalistická válečná mašinerie proti holubicím míru, kočky, humři... Dobré to bylo, leč bohužel - v angličtině jsou uvedeny pouze názvy děl, popisky jsou v němčině, čili jsem strávil hodně času překládáním pro mou společnost. Michelangelo - extáze. Samozřejmě výstava nemohla být tak monumentální, jak tomu bylo u Picassa, poněvadž různí ti Davidové a malůvky na stěnách rozličných chrámů se špatně přemisťují... Výstava se skládala hlavně z mnoha náčrtů, a to jak pro malby, tak pro plánované sochy (dělal črty i pro zpřátelené umělce). Nádhera. Jenže i když bych možná byl ochotný se vyspat s Clintem Eastwoodem, stále ještě jsem přesvědčený o tom, že nejsem teplej. Proč pořád jenom mužské tělo? Navíc jsem měl někdy neodbytný pocit, že si M. nějaké ty svaly vymyslel... Ženské tělo v podání Michelangela - kulturista s prsy. Hnůj. Co bylo ale dokonalé a naprosto mě odzbrojilo, byly asi tři náčrty dívčích tváří, na které jsem konsternovaně čuměl možná hodinu - ač všechny odlišné, každý obličej byl dokonale krásný. Génius.

Následuje klasika. Konec, svařáky a punče na vánočních trzích (Viking si dává tzv. "turbopunč", nápoj mající tak 60% alkoholu, obsah jsem tipoval na horký čistý líh s přídavkem Jägermeistera a nějakého agresívního absinthu...), výjezd z Vídně, příšernej voser na frontách z Vídně, pomalá cesta chumlemechnimelenicí, Red Bull na benzínce, úžasnej sendvič na další benzínce, domov, maminka, tatínek, sestřička, krb, Two mules for sister Sara a spánek.

Pozn.: Coby germanofil poznamenávám kriticky, že jisté části vídeňské populace (zhruba 90%) není naprosto možné rozumět. Znalost němčiny irelevantní. Zlaté Německo...

(Bohužel se samozřejmě fotit nesmělo, tak alespoň pár hloupostí z našeho kdysi hlavního města...)

Jo, to je ta naše benzínka...
Dva velcí muži Franz Joseph a váš milý autor.
Horké kaštánky, Glühwein. Idylka.

Existenciálně - ontologická analýza gruntování

26. listopadu 2010 v 0:19 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Milé děti,

vítám vás u dalšího zlepšováku do vašich teskných a temných životů. Kdybyste věděly polovinu toho, co já, rozskočily by se ty vaše malé hlavičky na kusy. Proto musím dávkovat jednotlivá Psí moudra opatrně a rozvážně. K tomuhle moudru mě dovedla nikoliv Psí, nýbrž Krysí a Bobří osoba, kterou můžete znát pod různými jmény (souhrnně např. jako Hlodavčí Mámu). Nicméně - dnes si uklízela svou noru či hrad (správný Bobr má jedině hrad!) a já vtipně (!) poznamenal, že to bere nějak "od gruntu".

Nuže. Češi jako jeden z mála národů na světě "gruntují". Němci, z kteréhožto váženého národa je "gruntovati" či "grunt" odvozeno, negruntují, Němci, prosím pěkně, "pucují". A nyní pozor, už tady to moudro bude! Jak zřejmo a obecně známo, německý "Grund", ze kterého je gruntování stvořeno, znamená "základ" či "důvod". Ostatně "vzít něco od gruntu" či "z gruntu" znamená věnovat se něčemu řádně, se vším nasazením a od základu. Naší analýzou gruntování ono samé navracíme do jeho původní oblasti, ze které vzešlo a která je mu primární. Stačí pouze naslouchat tomu, co nám gruntování samo říká.

Gruntování tedy spočívá na "důvodu" či "základu" jako na svém ontologickém fundamentu, jak se nám vykazuje v této fenomenologické analýze. Jde při tom o - ve specifickém smyslu slova, totiž myšleno jako podmínka možnosti myslitelnosti ostatního s ohledem na řečovou primárnost gruntu - transcendentální podmínku každé ostatní činnosti. Jednoduše řečeno - abychom se mohli čemukoliv věnovat, musíme nejprve v tomto bytostném smyslu mít vygruntováno.

Gruntování není však myšleno temporálně vy smyslu "abych mohl x a y, musím nejprve vygruntovat". Gruntování nám svou bytnost zjevuje právě a pouze v rámci existenciální analýzy pobytu jako základ jeho aktivity.

Pojem gruntování v sobě slučuje český význam "uklízení či čištění" anebo také "náležité umisťování věci" a německý význam "základ" nebo "důvod". Na ontologicko existenciální rovině se obě konotace vykazují jako plodné, poněvadž abychom mohli jako pobyt činit to a to, musíme nejprve, má-li jít o skutečnou činnost a nikoliv pouze jakési vegetativní pohyby, onu věc (to a to) náležitě pojmout a uchopit její základ, umístit ji a sebe samotné do náležitého poměru.

Vztah ke gruntování může být ovšem i neautentický. Avšak to, že se člověk ke gruntu při některých činnostech nevztahuje, neznamená, že by v jeho konání byl nevykazatelný, právě naopak. Absentování gruntu, které je rovněž se vztahem ke gruntu vykazatelné, je fenoménem, ve kterém se gruntovitost lidského pobytu zjevuje nejsilnějším způsobem. Člověk pak totiž jedná jako naprostý debil, ubližuje sobě i ostatním lidem a ani si to často neuvědomuje.

A proto mějte vygruntováno v existencielním i existenciálním smyslu, rovněž buďte vygruntováni a na grunt nikdy nezapomínejte.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Článek vznikl po sepsání projektu Albertovy magisterské práce, při kteréžto činnosti nabyl dojmu, že zmiňovaná práce, její předmět a její smysl jsou nebetyčné bláboly, intelektuální sračky, hovna a hnůj, pročež se svou hypotézu jal verifikovat tím, že na jakékoliv téma podnikne pokus o podobnou ontologickou analýzu, která je předmětem i oné práce. Zdá se, že uspěl. Opravdu to je hovadina.

Léčba akutních problémů s ledvinovými kameny

21. listopadu 2010 v 15:15 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Ano, mluvíme o splínu čili, jak říkají Angličané, spleenu (neboli ledvině). Někdy padají splínové kameny jak na lidi, tak i na psy. Je to, obávám se, nevyhnutelné. Můžete být ten nesvalnatější a nejdrsnější staffbull, jehož packa kdy spočinula na povrchu zemském, vámi neovlivnitelné okolnosti však zapůsobí a už se v tom koupete jako malá čivava. Splíny a chandry jsou různé, různě těžké a více či méně lehce zvládnutelné. Důležité je samozřejmě základní životní zakotvení, abyste nakonec kámen ze sebe vůbec odvalit mohli. 

O tom ale dnes opět raději ne, to by vyžadovalo značně pochmurné dumání, na které nemám náladu. Chci naopak napsat trochu o tom, co mi na chandrové kameny pomáhá. Jsou to mimo jiné:

1) Andrzej Pilipiuk a jeho příběhy o Jakubovi Vandrovcovi. Hrdinný polský osmdesátiletý exorcista amatér zvládá armády zombie s výbavou, jež zahrnuje esesáckou blůzu a bundu, děravé gumáky a zelené ponožky, stříbrný bajonet z AK 47, lahvičku svěcené boty, demižon domácí samohonky, šašlik z pejska na zakousnutí a brzdové lanko na chycení dalšího, osikový kolík a často jeho přítele, v dnešní době stotřicet let starého ruského kozáka Semena. Vot te na? Charašo!

2) Johann Sebastian Bach v jakékoliv podobě. Nejlépe smyčcový či kytarový.

3) Četba Bible. No jo, musím to napsat, ač Vencisákovi se to líbit asi nebude.

4) Filmy z osmdesátých let s Arnoldem Schwarzeneggerem. Jakékoliv. Řežba.

5) Sport. Nezaujatému pozorovateli by snad mohlo připadat divné, proč se vám při zvedání činek po tvářích koulejí slzy jak hrachy, je to ale fajn. A běh. Nejlépe v zimě. Přestanete na všechno myslet.

6) Psaní. Čehokoliv kromě básní.

7) V současnosti také jedna velmi jistá... Ó... Hrůza! Ona ví.

8) Interakce se zvířaty. Beze všech vtipů, vážení!

9) Nákupy nožů a zippo zapalovačů po internetu.

10) Rilke. Bez debat.

11) Štípání dříví.

12) Vaření a pití kávy a čaje.

13) Hašlerky.

14) Rohlík namazaný máslem a kakao.

15) Nebýt sám.

16) Studium zajímavých věcí, transcendentální dedukcí čistých forem smyslovosti počínaje a výtrusy vyšších hub konče.

Je toho víc, ale pro základ bude stačit, když si ráno namažete ten rohlík, uvaříte kakao, pustíte Bacha a vycucáte hašlerku. Vzpomeňte si na mě!

(Samozřejmě existuje spousta jiných činností, které lidé a psi často v ledvině vykonávají a které jsou naprosto kontraproduktivní, za všechny: pití alkoholických nápojů, požívání nikotinu a jiných drog jakýmkoliv způsobem, poslech Pearl Jamu, prohlížení starých fotografií, válení se v posteli a nadměrné sledování facebooku, mailu a telefonu. Nedělejte to!)

K přiložené fotografii: Rozhodl jsem se konečně vyjít z anonymity. Naplno. Nemám se ostatně zač stydět. Vrrrrrr!

Váš drahý autor.

Vločky, šílenci a trocha gynekologie

20. listopadu 2010 v 11:28 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Chuchvalce ledových dendritů (a.k.a. vločka) nevzbuzují nadšení pouze v náctiletých dívkách představujících si, kterak ve sněhu tvoří tzv. andělíčky s Johnny Deppem či Albertem Psem (dle osobních preferencí a vyzrálosti), nýbrž i v solidních pánech, jimž se pro jejich specificky orientované šílenství říká "vědci".

Sníh začal z moderních vědců jako první zkoumat Descartes v sedmnáctém století. Coby vynikajícího matematika ho zajímala především škála tvarů, navrhl dokonce jisté typové matice pro vločky dle jejich struktury. O tři staletí později dospěli jiní šílenci k číslu deset na osmou (prostě hodně nul), což je přibližný počet molekul vody, jež vločku tvoří. Máme tudíž před sebou obrovské možnosti variace. Není divu, že jedním z oblíbených sportů pánů vědců se brzy stalo hledání identických vloček. Jedním ze (pro sněhovou vědu) zásadních šílenců byl Bentley, jehož životní vášní se stalo pozorování a fotografování vloček na černém sametu, jakož i mlhy, par a ledových krystalů obecně. Tento zajímavý člověk zemřel příznačně na zápal plic.

Na sníh takříkajíc dojel i Francis Bacon, kterého byste vy, děti školou povinné, měly znát jako zakladatele (sic!) induktivní metody a moderního empirismu. Mimochodem, ono empiristické "není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech", které je nesprávně připisováno Lockovi (tabula rasa), je v podstatě parafrází výroku z Baconova Nového Organonu. Tento milý anglický pán rovněž zemřel na zápal plic, který u něj propukl po jistých pokusech, které měly prokázat, nakolik má chlad vliv na rozpad tkání, a které probíhaly metodou á la "vezmi mrtvou slepici a narvi jí sníh do kloaky". Inu, věda měla vždycky drajv a styl.

Mimochodem, abych uspokojil vaši touhu po senzacích (a tohle jsem vyčetl z wikipedie, nebudu machrovat, na zbytek si však dělám intelektuální copyright) - v roce 1887 se našla v Americe dosud největší vločka, jejíž velikost, jak je zapsána v Guinessově knize rekordů, činí 38 cm. Světe, div se, o sto let později byly údajně opravdu nalezeny dvě identické vločky!

Zdá se, že věda je v určitém smyslu ne nepodobná hledání čtyřlístků. Člověk si řekne "první vločka", když začne padat sníh, a představuje si, jak co nevidět bude jezdit na běžkách po šumavských pláních a ztrapňovat ufuněnou Neumannovou. Pravý vědec si možná rovněž řekne "první vločka", jeho skráně však zalijí slzy a roztřese se mu ruka ze zcela jiného důvodu...

Vidíte, jak věda všechno posílá do kopru? Pak si jeden vůbec nic neužije, protože věci se stávají předměty zkoumání a veškerá radost z prožitku se mění na radost z analýzy. Literární vědec a teoretický myslitel mého ražení (nikdo tě nepochválí hezčeji než ty sám...) přestane mít jakékoliv bezprostřední potěšení z četby knih, protože v prvé řadě trpí zhoubnou tendencí knihu spíše posoudit než si ji užít... Myslíte si, že opravdový biolog-srdcař cítí při pohledu na pandí mláďata něco jiného než touhu pitvat a prozkoumat obsah žaludku?

Díky Bohu, že nejsem gynekolog. Alespoň nějakou nezkalenou radost může člověk na tom světě mít...


Jarní vločka...

Apologie prasáren a perverze aneb Jak být člověkem?

19. listopadu 2010 v 13:56 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Narozdíl od nejrůznějších bioblábolistů, rozvětvených skupin rozličných agresivních vegetariánů a podobných pošuků věřím té části západní tradice myšlení, která nám říká, že ač člověk a zvířata mají mnoho společného, v něčem zásadním se přece liší. Tato víra mi mimo jiné umožňuje nacpávat si břuch spoustou chutných a zábavných živočišných tkání, červími počínaje, slony, delfíny, opicemi a mláďaty velryb konče. Ale o tom jindy.

Traduje se, že bytí člověkem je založeno na čemsi, co můžeme pro zjednodušení nazývat svobodou. Nechci se zaobírat problémy z toho vyplývajícími, řešit, zda je svoboda v podstatě vůbec možná či ne, vezměme to v takovém vágnějším smyslu. Prostě mi to darujte, ano? Děkuji. A čím svobodu potvrdíme? Čím jiným, než činem!

A nyní se zamysleme. Jaký musí být čin, který naši svobodu potvrdí? Potvrdí naši lidskost to, když budeme spát, jíst, pít, provozovat sex, protože nás to baví a protože je to nutné pro zachování rodu a podobné věci? Ne, protože to je přirozené z větší či menší části všem vyšším tvorům. Z touhy po potvrzení lidskosti oproti zvířeně vznikly nejrůznější mravní systémy, které nám přikazují to či ono, které čím tvrdší jsou, tím více jdou proti přirozenosti. Např. milovat bližního zrovna v tu chvíli, když mu chceme rozmlátit hlavu na kaši lopatou, což je zcela v souladu s naší přirozeností zvířete, je složité. Nicméně tyto systémy fungovaly a fungují, mají v sobě totiž zabudovanou i pojistku proti nejzazší možnosti svobody, totiž proti perverzi.

Perverze je využití nejkrajnějších možností svobody bez ohledu na jejich mravní a společenskou přijatelnost a stojí proto mezi dvěma světy. Je tak lidská, až lidskou přestává být. Perverzí se v jistém smyslu dá nazvat i oblíbená Jirotkova představa vrhání koblih v kavárně. Perverzní lidé, když před ně v kavárně postavíme mísu s koblihami, opravdu koblihy na ostatní začnou metat. Nicméně perverze koblihová je perverze poměrně slabá. Přemýšlejte spíš takhle: Stojíte na okraji útesu, něco vás vybízí, abyste skočili, ač jste jinak poměrně šťastní lidé. Máte možnost někoho zavraždit, uděláte to. Ne z nenávisti, ale protože je to tak odporné a alogické a protože k tomu není důvod. To primární, co máme všichni jako živočichové společného, je život. Proto je opravdová perverze vždycky sebezničující, jde proti základnímu instinktu.

Opravdová perverze je naštěstí ilegální a poměrně tvrdě stíhaná, navíc jí je málokdo schopen. Člověku se navíc nabízí různé ventily, kterými ji ze sebe může upouštět. A tím se dostáváme ke krátké apologetické části tohoto článku. Rád bych apeloval na naše politické zástupce, aby přestali dotovat nesmysly typu zemědělství, školství, zdravotnictví a energetiky a začali podporovat něco, co je opravdu k užitku a co lidstvo dělí od sebedestrukční katastrofy: totiž ventily všech perverzí, jež jsou známy pod jmény knajpa, putyka, hospoda, restaurace, bar, pivnice aj. Pivko a cigáro si žádnej živočich, kterej má všech pět instinktů pohromadě, určitě nedá. A proto se utvrzujme alespoň v hospodách nad krásně natočenou orosenou sklenicí sebedestrukčího piva a s trochou dekadentního cigaretového dýmu, že jsme lidé!

(www.hawtness.com)

Čtvrteční autobiografickej průjem

19. listopadu 2010 v 0:21 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Psí život. To znamená: všechno čirá krása, granule vám servírujou až pod čumák, když má člověk malý štěstí, odběhne támhle kousek za fenkou, tady sežere něco odpornýho, prostě blaho. Dvacet hodin denně spánku. Mno, vlastně ani ne. Nikdy jsem tady nechtěl psát nějaký extrémně autobiografický články, protože to mně tak jaksi přišlo vždycky nepodstatný. Před pár hodinama jsem tady vyvěsil tak příšernej článek o typologii průserů v životě psím a lidským, že jsem ho teď smazal i s pár komentáři, což nedělávám. Nějak mi to zkrátka nejde. Tak možná přece jenom něco autobiografickýho.

Není nic snažšího než do svých blogových zápisků brečet, dělá to tady každej druhej. Četl jsem si před nějakou dobou různý aforismy od Nietzscheho, pamatuju si jeden, kterej se dá parafrázovat asi takhle: "Jedna z nejlepších cest, jak o sobě nic neříct, je neustále o sobě mluvit." Dobře, fakt nevím, kde bych ho našel, mám v tom už hroznej guláš. Vzhledem k tomu, že nevěřím, že se Nietzsche čte, tak si ani nemyslím, že bude schopnej tenhle aforismus najít kdokoliv z vás, takže se zkuste tvářit třeba tak, že jsem to řekl já, zní to docela chytře. Do určitý míry s jeho obsahem souhlasím. Na tenhle server přispívaj různý lidi, a když si tady něco někdy náhodně přečtu, tak ve 40% to má stejnej obsah - jsem zklamanej, smutnej, zdepresovanej, nevěřím tomu a tomu... Věk 12-20. Možná z toho vyplývá to, že jsou všichni lidi v podstatě stejný. Anebo alespoň velká část.

Psi jsou v tomhle trochu jiný. Jak jsem víckrát zdůraznil, v zásadě jsem šťastnej a spokojenej člověk. Ale posledních pár měsíců je příliš věcí, který se na mě nahrnuly, který musím řešit, který mě dost zničily a ještě pořád ničej. Psi nebrečí. Brečel jsem naposled asi před pěti šesti rokama, když jsem tehdy hodně ublížil jedný osobě, kterou mám až do týhle doby moc rád, naštěstí mi snad odpustila. Od tý doby ani ťuk, až jsem si myslel, že jsem fakt divnej. O opaku jsem se přesvědčil v létě, kdy jsem zjistil, že i drsňák a otřelej chlapec jako já může brečet jako malá holka. Jsem zvědavej, kdy to přijde v budoucnosti. Nevím. Dokážu to asi jenom, když někoho pustím moc blízko sebe a to není moc moudrý. Kvůli poznámkám ve škole už asi brečet nikdy nebudu, škoda, važte si toho...

Mno. Píšu sem, píšu si do deníku, píšu si různý hlouposti na každej volnej papír, kterej mi přijde pod ruku, a mám čím dál tím naléhavější pocit, že čím víc mluvím/píšu, tím míň dokážu říct. Potřeboval bych něco opravdu říct, a to více lidem a i sobě. Potřeboval bych si tak nějak... Zařvat? Nevím, co by pomohlo, když se mně zdá, že už vůbec opravdu mluvit ani neumím. Asi to bude chtít opět závan cynismu do plachet.

Tak. Aspoň si poslechněte nějakej ten echt českej grunge. Jedna mně blízká osoba to vytáhla, kdybych nebyl takovýho kamennýho srdce, snad bych v tomhle případě i nějakou malou slzu uronil. Naprostá nostalgie...




(pozn.: Já vím, ani tenhle článek nedává žádnej velkej smysl. Já vám sem příště napíšu něco ve spisovný mluvě, bez veškerýho cynismu, ironie, splínů a chlastu. Je mi to líto, vážení, jsem rozebranej. A nejhorší na tom je, že vožralej nejsem ani trochu. Ani trochu, sakra.)

Psi a umění

14. listopadu 2010 v 10:54 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Za účelem toho, abych odložil své utrpení sestávající v psaní magisterské práce na mozektrhající, duchovně kastrující a společensky zcela znemožňující téma, sepíši v krátkosti Psí názory na umění. Abych přiznal pravdu, jsem expert v prokrastinaci - v onom umění, jehož název před rokem téměř nikdo neznal, což se změnilo náležitou medializací, pročež ho nyní má padesát procent lidí v oblíbených na fujbuku (jak říká jeden člověk, který psal svou diplomovou práci na bobry).

Jednoho to zavádí k podivným paradoxům. Vyhýbám se svým povinnostem tím, že vykonávám často mnohem složitější a náročnější činnosti. Např. včera odpoledne jsem se místo sekundární literatury k idealistickým poetickým konceptům a jejich vlivu na fenomenologickou interpretaci uměleckého díla věnoval studiu taxonomie krokodýlů. Stejným způsobem jsem zhruba před rokem nastudoval problematiku nástřihu hráze při porodu. A v tento okamžik mě mé zhoubné odkládací tendence vedou k psaní tohohle článku.

Umění. Jakož oficiální zástupce všech inteligentních Psů nehodlám předkládat nějaké hluboké umělecké analýzy, nýbrž pouze jednoduchá psí moudra. Zásadní moudro zní:

V jednoduchosti je síla!

Jednoduchost může být i velmi komplikovaná záležitost. Nesnáším nabubřelou formu, pod kterou se skrývá prostá absence jakéhokoliv smyslu. Já netvrdím, že umění by mělo mít nějaký věcný smysl, jeho zásadním rysem by ale podle Psích měřítek mělo být to, že je v ideálním případě krásné. Asi takhle - nakreslit nebo vysochat (ale i vyfotit) nahé lidské tělo tak, aby nepůsobilo směšně nebo vulgárně, ale jenom krásně, je příšerně obtížné. Upadnu do klišé (protože mám rád renesanci) a odvolám se na Michelangela a jeho Davida. Krásné, není-liž pravda?

Stejné je to všude. V básnictví, v próze, v designu. Jednoduché neznamená banální. Je poměrně lehké vytvořit něco perverzního, šokujícího. Určití umělci se vyžívají v "šifrování". Já, coby recipient, nenávidím "rozšifrovávání". Nechci enigmu, problém, chci krásnou věc. Psi jsou prostě jednoduché bytosti. Jednoduchý byznys, tj. ten, kde člověk v první řadě vydělá peníze, je ten nejlepší. Jednoduché jídlo, tj. kvalitní a dobré, je nejlepší. Jednoduchá hudba je geniální a nejlepší. Jednoduchá láska, tj. taková, kdy já miluju ji a ona mě a neděláme si problémy, které si dělat nemusíme, je nejlepší. Jednoduché pití, tj. slabě alkoholický nápoj vyráběný z obilného sladu, vody a chmele za pomoci kvasinek, je to nejlepší. Zastřelte mě za to.

A asi právě proto se půjdu v Praze podívat na výstavu dekadence a za dva týdny do Vídně na toho jižanskýho komunistu, abych se opět přesvědčil stran toho, co se mi nelíbí. Picasso se prý jmenuje. Hnůj.


Není to lehký...

Pozvánka - Bírmejdan

13. listopadu 2010 v 16:17 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Ještě aktuálněji, tj. dnes, ve středu 17.11.: Děkuji zúčastněným za zajímavý tematický večer. Bolí mě hlava, leží mi na stole záhadná krabička červených máček, vzbudil jsem se v bundě a s jednou botou v posteli. Nějaké rozverné to bylo.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Aktuálně: Dáme to tedy na zítřek, úterý, v 19:00, v Café Montmartre, Řetězová 7.

Jak se najdeme: Bude tam se mnou již dřív Rýža, která má na svém blogu i své foto. Ostatně i podle obrázků mě samotnýho, který tady mám, byste mě měli poznat... Nebudete-li přesto schopni identifikace, můžete hlasitě zaškětat (dvakrát hlasité "haf"), já si vás vyzvednu.

Kontakt na mě: Přes zprávu autorovi, ještě zítra odpoledne budu na internetu. Telefon sem dávat ze zjevných důvodů nechci, kdyby po něm někdo toužil, tak napište, já vám ho pošlu.

Prosba: Zkuste potvrdit účast, dost to ulehčí případné zamlouvání stolu...

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Vážení a milí psi, lidé, rýže, souložící na hřbitovech i jinde,

rád bych se s Vámi domluvil na plánovaném pívu. Vzhledem k tomu, že příští středu budeme oslavovat vítězství jedné demokratičtější odrůdy socialismu nad socialismem agresívnějšího typu a tudíž nebudeme muset k pásům, počítačům a do škol, domnívám se, že úterý, mohli-li byste, by bylo ideální.

Navrhoval bych nějaké neutrální území v Praze, např. Atmosféru (kus od Národního divadla), případně Café Montmartre (Řetězová, kousek od FF UK). V obou podnicích mají pivo, ta kavárna je možná lepší na pokec a také je blíže metru, kdybychom se navzájem vyděsili tak, že bychom chtěli utéct. Máte-li návrhy jiného typu, ozvěte se. Je-li milejší např. lokalita typu Žižkov nebo Vinohrady, jsem pro...

Kdy: ÚTERÝ, 16.11., zhruba 19:00 - ?

Kdo: Ozvali se Chaot, Jůlie a Rýža. Chce-li se ještě někdo srazit, ozvěte se, prosím pěkně, rád vás tam uvidím. Obzvlášť rád uvidím lidi, kteří se dají také nalézt někde na tomhle serveru.

Pravidla:

1) Každý si musí dát alespoň jeden alkoholický nápoj.
2) Nikdo nebude kafrat, když si tam někdo z nás zapálí.
3) Nikdo z nás nesmí být sadistický úchyl.
4) Prosím, žádné následné fotografie a žádné zveřejňování reálných jmen.


Hohoho!

Křemílek, Robin a Nácíček aneb Přátelé, vy jste můj důvod se smát...

12. listopadu 2010 v 15:45 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jedna věc je v životě lidským důležitá. Mít po ruce někoho, kdo je na tom výrazně hůř než my sami. Tak to zkrátka funguje a dětem tuhlenctu zásadu vtišťujeme do šedých kůrčiček již od ranýho mládí.

Křemílek má ve Vochomůrkovi, pomineme-li různý duhový teorie, především osobu, která je v mravním smyslu horší než on sám - je tudíž motivován k jeho napravování a i k jakýsi morální evoluci sebe sama. Kocour Mikeš a Nácíček (zajímavý, tohle by dneska asi neprošlo, co?) - kapitola sama o sobě. Nácíček všechno zvoře, nechá se kupříkladu ukradnout Cikány (a hrome, ony byly i příběhy pro dětičky, který určitej šmrnc a náboj měly, není-liž pravda...), má různý trable s kozlem Bobešem, chudák Mikeš aby se strhal. A fenomén akčních superhrdinů (nepočítáme-li superhrdinu všech superhrdinů, totiž opraváře bicyklů, kterej bojuje proti komunismu po celém světě)? K čemu ten Robin Batmanovi vlastně je? Je to takovej "pomocník", což spočívá v tom, že ho pravidelně Batman musí zachraňovat, jeho neschopnost často ohrozí celou misi jakož i životy všech zúčastněných.

Mikeš má Nácíčka, společenstvo Prstenu má Pipina, Ferda má Pytlíka (toho brouka)... Položme si otázku, proč tomu tak vlastně je. Důvod je víc než prozaickej - člověk kolem sebe evidentně potřebuje mít někoho výrazně neschopnějšího, výsměchuhodnějšího a ošklivějšího, než je on sám. Když se člověk ráno vzbudí a všechno jde tak nějak střemhlav do hajzlu, až bytostně
potřebuje vzpomenout si na člověka XY a od srdce se zasmát jeho mnohem většímu neštěstí.

Jsou lidi - a je jich požehnaně -, kteří se hlásí s až nepochopitelným enthusiasmem k nezvyklýmu altruismu vůči svým bližním, což se projevuje často v tom, že navštívěj člověka v nouzi a vyslechnou ho, utěší, pobudou a plni energie se radostně odvalej do svých příbytků. Nejde o samaritánství, kdepak! Jde o pouhý nadšení z toho, že je někdo tak krásně zničnej.

A tím se dostáváme k meritu věci. K přátelství. Výše zplozený exposé nás zavedlo k nahlédnutí týhle jednoduchý záležitosti - přátele tady máme od toho, abychom se vždycky, když je nám špatně, mohli zasmát někomu, kdo je na tom ještě hůř, či případně mohli někoho metaforicky kopnout do břicha, když je (rovněž metaforicky) dole. Přátelství v tomhle smyslu tvoří zajímavou hierarchii, kdy úplně nahoře je ten, kterej je nonstop happy, a úplně dole jsou neustále brečící trosky.

Dobře, máme určitě motivaci k tomu, abychom se přátelili s troskama, jakej je ale důvod k tomu, abych se přátelil s někým, kdo je na tom dobře? Jsou asi dvě možnosti - buď je tady nějakej zajímavej mechanismus, kterej třeba trosky nutí mít vedle sebe "rameno", ač toho člověka v podstatě nenávidí, anebo je celý schéma přátelství spíš kruhový než pyramid... Pyramidiál... Pyramic... Ehm. Trojúhelníkový.

Protože vidím ve všech to nejlepší a mám rád Indianu Jonese, přikloním se k první možnosti. Sákryš, koukám, že tahle úvaha mě zavedla na nečekaný, tajuplný a temný místa.

Suma sumárum dva závěry:

1)      Máš kolem sebe úžasný lidi, kterým se kdykoliv s čímkoliv můžete svěřit, lidi akční, neproblematický, usměvavý a milý? Pravděpodobně jsi uhrovitá obluda s šarmem a inteligencí velblouda po špatně provedený lobotomii.

2)      Jseš obklopenej nulama bez peněz, bez lásky a bez perspektívy, který tě pravděpodobně nenáviděj? Gratuluju, nejspíš budeš prostě krásnej člověk. Važ si toho...


::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

S láskou a úctou věnováno mým přátelům, příbuzným a všem lidem, na kterých mi tak záleží

Dvojitý štěk

Proti všem a Francouzům především - Psí myšlení pro pokročilé

8. listopadu 2010 v 12:21 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
UPOZORNĚNÍ: Následující text vede u náchylnějších jedinců k zavaření mozkových závitů, poruchám svěračů, k nutkavé potřebě mlátit Francouze a k sexuální touze po mé osobě (veškeré návrhy, prosím, přes "zprávu autorovi" - upřednostňovány budou ženy a dívky od 24 let věku, nicméně nic cizího mi není lidské). Rovněž je známkou mé xenofobní a šovinisticko-sexistické nátury, ke kterýmžto vlastnostem se rád přiznávám. Všechny postavy, závěry z textu vyplývající jakož i jeho smysl a pravdivost jsou smyšlené.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::.

Traduje se, že filosofie - či myšlení vůbec - je záležitostí ryze maskulinní. Ženy jsou prý nějakým zásadním způsobem v onom umění handicapované. Variace na toto téma nalezneme u Platóna,
Aristotela, Huma, Kanta, Nietzscheho i "moderních" dumatelů (anglicky "dummies"). Překvapte mě a přesvědčte mě o tom, že to není pravda, mé milé čtenářky! V komentářích se mi, prosím pěkně, račte vyjádřit k dnešnímu tématu, jímž je, jak albertaznalé nemůže překvapit, reflexe.

Podniknu další pokus ve snaze vysvětlit vám, myslitelským, filosofickým a více či méně roztomilým lidským embryím, co je tím zásadním problémem (a problém je problémem pouze potud, pokud nemá řešení, jinak jde o prostou blbost tazatele) člověka bytujícího na matičce Zemi, člověka, který se někdy (řečí Monty Pythonů) zamyslel nad tím, "what this is all about" a nevpravil si následně ihned kulku do hlavy, meč do střev, neuchlastal se k smrti či se nenakazil ze vší zoufalosti pohlavní nemocí (záleží na zvyklosti toho kterého národa).

Začnu drsně, abych se měl od čeho odpíchnout: Věda je interpretací světa, jak se nám dává. Nejde o výklad toho, "jak to fakt je", ale o pokus koherentně vysvětlit to, co máme před očima, takovým způsobem, abychom získanému vysvětlení 1) mohli věřit, protože splňuje určité podmínky a nároky z obecného charakteru vědy vyplývající a 2) mohli svěřit náš praktický život v onom smyslu, že toto získané vysvětlení užijeme např. pro ohřev vody, výrobu nástrojů či výmaz nepohodlných (většina takových pěstuje kozy a kouří trávu či jiné dýmky míru - ptám se: proč?) civilizací z historie. Pokorný vědec si fakt nedostatečnosti svých teorií, klade-li se nárok "jak to fakt je", uvědomuje, existují ovšem (i význačné) mozky, které se z pozice autority (např. z faktu, že jezdí na vozíku pro invalidy, "mluví" jedním prstem a mají velké pysky, že ano, ty jeden černoděrový teoretiku?) snaží vám, nepoučeným, naklást do hlavy např. přesvědčení, že věda může cokoliv říci o Bohu, o smyslu bytí (člověka) a podobné zhůvěřilosti, které naprosto do jejího okrsku nepatří a principiálně patřit nemohou.

Na podobně vysvětleném (nebo naopak zatemněném, vyberte si) fenoménu vědy lze vypozorovat její reflexivitu. Totiž tu podivnost, že se vztahuje k něčemu "primárnějšímu", prvotnějšímu a dřívějšímu a sice k tomu, jak se nám svět a my sami dáváme v "základním" tvaru, který je teprve interpretován. Z toho vycházejí nejrůznější myslitelské směry, jako např. (vágně řečeno) fenomenologie (tedy věda sahající k tomu, co se jeví (fainómenon), či k jevení se (fainestai) obecně). Neuvědomují si ale často (většinou Francouzi, nenáviděný to národ žabožroutů, trapných komedií, nekvalitních akčních filmů, revolucí, socialismu a nově i jakýchsi nechutných mocenských teorií stran Alláha, které jsou využívány k podrobení především vlastních věřících, k mlácení žen a skupinovému sexu), že samy jsou již "reflexí". Totiž v tom smyslu, že sami interpretují. Není možné nějaký "základ" pouze "nazřít" a pak o tom napsat knihu, ve které nazřenou prapravdu popíšu. Vždy totiž již interpretuji, nějakým způsobem myšlení ohýbám, tj. reflektuji. Zkratkou - i myslitelé, kteří si deformaci "světa" skrze reflexi uvědomují a nabízejí "alternativu", nenabízejí nakonec nic jiného než "jinou" reflexi. Možná člověku bližší, jistě vysvětlující fenomény jinak než vědecky, stále ale pouze reflexi, tj. interpretaci.

Často se ve filosofii uvažovalo způsobem podobným následujícímu: Faktem je, že myslím (či např. vidím) nějaký strom. Dobrá, z toho sice nevyplývá zcela nutně a přesvědčivě, že by onen strom byl "reálný", přesvědčivé je ale to, že "myslím" či "vidím". Máme zde tedy plausibilní danost nějakého toho "já", ze kterého činnost vychází. Jenomže pak jednoho chytrého pána (samozřejmě Němce, milovaný to národ kvalitní literatury, dramatu, hlubokého myšlení, automobilů, hodinek a přesných dopravních spojů s lehkou tendencí k ovládnutí lidstva a eliminaci podlidí, tj. nás všech ostatních) napadla následující otázka: Jak je to, u všech Francouzů, možné? Jak můžeme o "já" přemýšlet? Já vidím strom. Dobrá, z toho vychází další reflexe, ve které jsem přesvědčený o tom, že já vidím strom. Jenomže pak může následovat další reflexe, ve které jsem přesvědčen, že jsem přesvědčen, že vidím strom, a tak ad infinitum. To člověka poněkud zmate. Ital by si šel dát odpoledních dvacet, Rus by se šel opít, Francouz by šel za děvkami, Angličan (ano, svět by dle mého měli opět ovládnout Angličané, alespoň bychom se zasmáli a navštívili cizí kraje, zlatý kolonialismus...) by zašel do klubu na šálek čaje, Němec ale ne. Židé jsou chránění, na Araby nemůže, zbraní má málo a všude samý pacifista. Takže se zamyslí a dojde k tomu, že o "já" nemůžeme uvažovat jako o struktuře, kdy proti sobě stojí dvě různé entinty "já myslím o já jako o něčem od já odlišném", ale naopak jako o dynamické struktuře, kde oba prvky jsou totožné.

Tenhle lákavý (ale zásadně pochybný) krok stranou a kopanec do koulí všemu myšlení zaměstnal lidstvo asi na dvě století. Po určitém vystřízlivění jsme tam, kde jsme. Opět u reflexivity a fundamentální pochybnosti o tom, jakým způsobem se mění myšlení (či obecně život), když o něm samém přemýšlíme. Patočka poměrně rozumně definuje původní charakteristiku člověka jako "negativitu", totiž v tom smyslu, že člověk vždy má nějaký zásadní odstup, "od-hled" od všeho ostatního (i od sebe) a nemůže se k tomu vztahovat jako rovný k rovnému.

Áno, jsme v řiti. Pokus o krok za všechna "meta", za všechna "za", za všechnu reflexi, končí v uvědomění si, že i tento krok sám je reflexí. Jediné, co vám zbývá, je slepě věřit a následovat Alberta Psa. Asi si založím vlastní sektu. Ještě přesně nevím, kolem čeho ji vybuduji, ale bude v ní spousta jídla, belgické čokolády, piva... Jo, a samozřejmě sexu, bez toho dneska žádná rozumná sekta neuspěje. Ale ve vší vážnosti - přemýšlejte...

(zdroj: verydemotivational.com)

Chlast, cigára, nahatý ženský, revoluce a dospělost

6. listopadu 2010 v 14:52 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Stran dospělosti jsem se již vyjádřil v tomto moudrém a hlubokém článku: Chci být muž...! Protože životní zkušenost a hodnotu v onom článku obsaženou nelze jednoduchým způsobem překonat, podívejme se na dospělost trochu jinak.

Pamatuji se živě na svoje dětství. Rodiče sice určitě ve výchově mé a mých sourozenců (hlavně u nich) nějaké chyby napáchali, přesto mi v hlavě tyhle časy utkvěly poměrně idylicky. Dokonce útržkovitě vzpomínám i na momenty, kdy sedím/ležím v kočárku, jsem přepravovaný v nákupním vozejku v Prioru (na takovým tom hnusným místě pro děti, jak se z toho nejde potom dostat). Jako trošku větší špunt jsem zažil revoluci. Máma s tátou nás vytáhli ven, v papírnictví jsme koupili vlaječky - brácha si vybral americkou, já ale trval na sovětské, protože se mi hrozně líbila ta hvězdička a kladívko. Jako jeden z mála jsem tedy při Sametové revoluci stál na té "druhé" straně pomyslné barikády. Vidět malýho Albertíka, jak mává okupantskou vlaječkou, musel asi být zajímavý zážitek, zajímalo by mě, jak to tehdy cítili rodiče.

Ano, bylo to pěkné. Dokonce se u mě brzy projevily sklony k alkoholismu. Poprvé jsem si ožral hubu asi v sedmi letech, když jsem se s bráchou a tatínkem účastnil nějakého pivního mejdanu a byli jsme honorováni čestným (tak schválně - kdo si všiml toho pleonasmu?) úkolem - točit tu voňavou rezatou vodu. Tak jsem nějak točil a točil, párkrát jsem si líznul a najednou je svět takovej hezčí. Všechno je lehce zpomalený, všichni se smějou, všichni jsou krásný, cool a free a maj mě rádi. Ano. Na zpáteční cestě autem zažívám první regulérní kolotoč, na schodech domů jsem upadl. Na toaletě jsem mířil tragicky vedle. Vím, že maminka z tatínkových nápadů vůbec nadšená nebyla a pravidelně mě v noci chodila kontrolovat, abych se neudusil ze zvratků. Statečně jsem ovšem podržel v trubkách...

Podobně jsem se seznámil i s cigárama. Soused, který o sobě až do své smrti tvrdil, že je jediným spravedlivým člověkem, jež obývá toto slzavé údolí, mě a bráchu nechal potáhnout ze svého oslintaného cigára ve špičce (když je jeden malej, všímá si detailů - na jeho černou špičku asi už nikdy nezapomenu...). Je zajímavé, že se člověk většinou všude dočte o tom, jak se kdo z prvního ožrání či zkušeností s kouřením poblil, jaký to byl hnus a tak podobně. Já vám nevím, mně se to fakt líbilo.

První "přítelkyni" jsem měl v první třídě. Je tedy pravda, že jsme se rozešli, ale ve třetí jsme se k sobě zase vrátili. Nakonec jsme to spolu táhli až do pětky. Romantický vztah. Jmenovala se Lenka, blondýnka. Dokonce jsme si párkrát dali i pusu.

Pamatuju se na začátek školy. Možná, že jsem působil trošku jako Forrest. Sedl jsem si do lavice, kde bylo volno, svému spolusedícímu jsem se představil, on (Franta) se představil mně, načež jsem ho ubezpečil, že s ním budu kamarádit. Krása.

Moment - vzpomněl jsem si, že první zamilovanost jsem zažil ještě dřív. Ano, takové tři čtyři roky mně mohly být. U jednoho rybníku jsem skotačil celé léto nahatý s malou Kristýnkou (rovněž nahatou). Byla to má vzdálená sestřenice, nevím, jak náš trestní řád na podobné vztahy nahlíží, mně to tedy rozhodně bylo v té chvíli wurst. Vybavuji si, že byla také blonďatá... A já vždycky tvrdil, že se mi líbí spíš tmavší ženský, u jóviše...

Nějak jsem se utopil ve vlastním vypravěčském drajvu. Co jsem to jenom...? Aha, dospělost. Chtěl jsem vám sdělit jenom takový jednoduchý moudro. Dobrý a kvalitní život z člověka dělá lepšího a kvalitnějšího člověka. Pokud člověk nebyl nikdy opravdu dítě a neměl pořádné dětství, nikdy ani nedospěje. Jednou mi jeden kamarád po šestém pivu sdělil, že si myslí, že by stálo za to, zažít někdy nějakou válku. Že prý to člověka zocelí. Není to pravda, válka z lidí dělá jenom duševní i tělesné mrzáky. Buďte na sebe hodní, žijte v míru, dívejte se na pěkný televizní pořady, čtěte kvalitní knihy a neposlouchejte hip-hop a rap. A hned bude na světě líp... A mějte rádi děti, i když jsou to často malí nechutní dobytci, skřetové a hajzlíci!


To jsem ještě určitě nebyl dospělej. A nebojte, to, co mám na zadku, je pouhá rosa... Ehm.

Mračna v Psí říši

2. listopadu 2010 v 0:29 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Bylo mi vytčeno z jistých míst, jež jsou známa svým břitkým důvtipem a jichž si nesmírně vážím, že můj blog je poněkud ... (tři tečky). Prý, že poslední články jsou zkrátka divné a nehodí se ke mně, jak mne ona (ano, "jistá místa" jsou téměř vždy ona) zná, kterak chodím po této zemi, popíjím to naše hořké pivo a zkrátka tak obecně bytuji.

Včera jsem se tady chlubil, kterak jsem krásný, dokonalý a úžasný, posílám sem různé sprosťárny pro pobavení prostého lidu (ale že vás to baví, co?) a tak vůbec. Důvodem, proč se tak děje, jsou mračna stahující se nad Psí (to jest mou) myslí. Nechci napsat, že bych trpěl nějakými zásadními problémy a depresemi (čímž bych popřel minulý článek a já nechci být sám sebou v rozporu v kratším časovém horizontu než jsou, dejme tomu, dva týdny), ale nacházím se na takovém určitém a pro mě zcela zásadním životním přechodu.

Jak pravidelný čtenář mých slavných metapochodů tuší a informovaný, s mou osobou obeznámený čtenář (napadají mě tři...?) dobře ví, rozešli jsme se (no dobrá, bylo to poněkud jednostrannější) v létě s přítelkyní, se kterou jsem měl... Jak se tomu říká? Vážné úmysly? To bude asi ono. Dobrá, vážné úmysly tedy. Myslím si, že úplně nejvíc trpěli mí přátelé, všechna čest a obdiv, že to se mnou vůbec takové ty kritické následující dva měsíce vydrželi. O tomhle tedy dost. Je to ale jeden z důvodů toho, a vlastně jeden z těch hlavních, kde teď jsem a co dělám v osobním životě.

Následuje, jak si můžete povšimnout, horečná bloggerská aktivita, podněcovaná nasraností, zklamáním, smutkem a vším možným podobným neřádstvem. Albert Pes je ale cynik. Jedním z důvodů, proč jsem Pes a ne třeba Lev, Drak a podobný nesmyslnosti, spočívá v tom, že řecký "κύων" znamená "pes", "ten, který kouše", "kousavý". Jak ti bystřejší z vás seznávají (těm s dlouhým vedením to teď samozřejmě prozradím), "cynik" je samozřejmě od "kyóna", "psa", etymologicky odvozen. Ale dost bylo jazykozpytu! Cynismus je pro mě určitý způsob identifikace sebe sama, kterým od sebe samotného mohu alespoň do malé míry utéct.

Cynismus až zlý a sprostý, který máte možnost zahlédnout v mých posledních článcích, stejně jako Psí sebeironie a sarkasmus, je prostě plášť, kterým zakrývám své hluboké a citlivé nitro. Ano, jsem chlapec, který touží v první řadě po tom, aby byl milován, aby ho někdo uznával, aby měl přátele, na které se může spolehnout, a rodinu, o kterou se bude moci opřít. Po nocích si skládám básně, za které se stydím a které ráno trhám. Toužím po tom, abych se mohl vzbudit vedle člověka, kterého budu milovat jako sám sebe a který bude milovat mě. Někde hluboko uvnitř brečím, když se dívám na Forresta Gumpa a zrovna mu začínají opadávat ve zpomaleném záběru ty železa z nohou... Jenže pak, když se člověk podívá pod tuhle hlubinu, zjistí, že je pod ní další Psí vrstva cynismu a prasáctví. A pak se ve mně čert vyznej.

A víte vy vůbec, co píšu a kdo to píše? Opravdu byste byli schopní mi věřit, že jsem ten citlivý chlapec, o kterém jsem před chvílí vyprávěl? Netahám vás za fusekle? Uvěřili byste Psovi, že po nocích skládá básně? Anebo se spíše přikláníte k názoru, že jsem zkrátka ten Vesmírnej Vágus, Kosmopako, prasák, dobytek a "stará kurva", jak mě láskyplně tituluje jeden mně blízký člověk?