John Čelňák a jeho záseková teorie

20. října 2010 v 22:49 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Každýmu z nás se někdy může stát, že tak nějak vytuhne. Může to bejt docela krátkodobý, zamyslíš se v metru a najednou, když přijdeš k sobě, jsi o stanici mimo, než jsi chtěl. Někdy se ti třeba stane, že si dáš moc piv nebo čehokoliv jinýho a probereš se za pár hodin s hlavou na stole někde v knajpě. Týhle pozici se říká John Čelňák, Čelňák, Čelňas nebo zkráceně Čelo.

Jednou jsem četl i o chlápkovi, a teď si nejsem jistej, jestli to bylo v nějakých zaručeně pravdivých novinách typu Blesk či v jakýsi zábavný literatůře typu Jakuba Vandrovce (exorcista amatér), kterej potom, co vytuhnul v nějaký škarpě, byl přemístěnej jedním humorumilovným podnikatelem někam do Jižní Ameriky, kde si dotyčnej vtipálek dal ještě tu práci, že ho pohodil do velmi podobnýho příkopu, aby bylo to procitnutí pro našeho kořalu zajímavější. No jo, tohle je samozřejmě skoro jistě naprostej blábol. Patří to mezi takový lidový legendy. Skoro každej má kamaráda kamaráda kamaráda, kterýmu se tohle - sic v menším měřítku - stalo. Je to podobný jako ty zaručeně pravdivý historky o chlapíkovi, kterýmu něco spadlo do kontejneru, a on ve stavu alkoholický nepříčetnosti pro to lezl, zasekl se a nějakej místní perverzák mu zezadu naložil, co se do něj jen vešlo. Tohle jsem už slyšel dvakrát.

Fenomén záseků a Čelňáků může nabejvat mnohých podob, jak už jsem plácnul. Klidně to může spočívat jenom v tom, že se uprostřed noci probudíte a vedle sebe nemáte toho, koho byste tam chtěli mít, anebo, což může bejt vo nějakej ten fous horší, tam máte někoho, koho tam fakt mít nechcete. Jeden můj známej se takhle ráno vzbudil v neznámým bytě, ležel na prahu dvou pokojů, vykalenej, ztuhlej, svědivě použitej pocit v rozkroku a křik dítěte z nedalekýho pokoje. Utekl odtamtud, ale říkal, že první dvě minuty patřily k těm dosud nejadrenalinovějším v jeho čtyřiadvacetiletém životě. Jednou, ve svých nevinných sedmnácti letech, jsem si na školním vícedenním výletu pod širákem začal s jednou svojí spolužačkou. Byl jsem drobátko vožralej, tak jsme se k sobě přitulili, začali vášnivě oblizovat a otlapkávat. Živě si pamatuju, jak mi říká "Ty, Alberte, až se ráno probudíš, tohohle určitě budeš litovat...", načež já melu "Neboj, neboj, mám to podchycený....". Nu, když jsem se ráno vzbudil, měl jsem menší zásek, podívám se vedle sebe a nejsem příliš nadšenej. Podchycený jsem to prostě asi neměl. To se mi stalo víckrát v různých podobách, tahle měla alespoň tu výhodu, že dotyčná se mnou šla následující týden nakupovat, kterejžto zážitek mi způsobil tak dokonalou a hlubokou frustraci, že jsem měl pádnej důvod se s ní rozejít.

Mno a pak máte takový záseky, řekl bych, existenční. Prostě se třeba najednou proberete a zjistíte, že jste x měsíců nebo let chlastali, dělali něco naprosto ujetýho, byli s nějakým hrozným mimoněm po svým boku, prostě že jste spali. To je asi největší průser a většina lidí se snaží rychle znovu chrnět, často to jde ale blbě. Mně se teď něco takovýho přihodilo. Nic s tím mimoňstvím partnera, to se ani nesnažím naznačit, ale najednou zkrátka... Cvak. Něco, čemu by třeba alkoholici řekli jasná chvilka. Probrání se ze záseku. A najednou do psí nohy nevím, co mám vlastně dělat. Tak trochu koukám po lidech, jak to dělaj voni, jenže nejčastějc vidím jenom podobně chrnící individua. Vlastně ani nevím, kdy ten zásek začal a k čemu se vracet. Možná to chce víc piv, lidi mý zlatý...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 21. října 2010 v 7:55 | Reagovat

Wake up, Neo:)

Každopádně si příště u těch kontejnerů dám pozor, nejednou jsem se už nořila do jejich nesmírných hlubin - pouze těch na papír! a obvykle kvůli nějaké úžasné literární perle - naposledy kvůli citátům ze života a díla Mao Ce Tunga - bohužel, bylo zrovna vysypáno, takže jsem nedosáhla:(

A víš co by mě zajímalo, kde byl ten tvůj adrenalinovej známej a jak se tam dostal:)

2 Albert Pes Albert Pes | Web | 21. října 2010 v 10:22 | Reagovat

Adrenalinovej známej, jak jsme později zjistili, zbalil na báru majitelku hospody, kde jsme předtím byli... No, nějakou dobu jsme tam pak raději nešli, on se tomuhle podniku vyhejbá docela důsledně...

Kvůli Maovi do kontejneru? Pche!

3 Čalamáda June Čalamáda June | Web | 22. října 2010 v 20:52 | Reagovat

Ohohoho!

Nic nového pod sluncem? Ani to, že to byla jedna ze světových válek? Že zemřelo 56 milionů lidí? Tolik lidí nezemřelo v žádné válce. Že třeba jen Osvětimi se plynovalo 2000 lidí denně?
Nebo takové ty rarity jako snažení se o dokonalou německou rasu...

Obyčejná válka by mě takhle nefascinovala. Obyčejná ne.
To mi věř.

4 Albert Pes Albert Pes | Web | 22. října 2010 v 21:42 | Reagovat

Jo, to je k tomu tvýmu. Říkám, nebýt těch rasistických aspektů, opravdu by to vůbec nic novýho nebylo. Jenom lepší zbraně, masovější zabíjení. Když si ale vezmeš těch x set tisíc zabitých v devadesátých letech ve Rwandě - snad většina z toho mačetami. To až člověka zarazí, kolik ruční práce a energie to muselo stát. Podívej se na Alexandra, Cézara, Karla Velikého, Napoleona, (...)... Za vším je krev, otázka je jenom, koho to zajímá a kolik času nás od nich dělí.

5 Čalamáda June Čalamáda June | Web | 23. října 2010 v 11:26 | Reagovat

[4]: - Alexandr, César, Karel Veliký... jenže v té době ještě neexistovalo tolik lidí.
Říkáš, že II.SV nebyla jiná, jen prostě byla daleko větší, měla obrovský rasistický podtext a nějnovější techniku.
Jenže to je právě to, co ji dělá úplně jinou.

Samozřejmě, celá naše historie, přítomnost a budoucnost je propletená krví. Je to v nás, v lidech.

Jen mi přijde fascinující, jak mohl člověk zmanipulovat celý národ (i když bych to už dnes mohla vysvětlit, snad), vytvořit takové zlo v obrovském měřítku, zradit, propadnout válce....

Ale neříkám, že Rwanda není příšerná. Nebo genocida v Somálsku...

6 Albert Pes Albert Pes | Web | 23. října 2010 v 13:03 | Reagovat

[5]: Jediný, co mě překvapuje, je fakt, že se přes nás už přes šedesát let nic nepřehnalo. Tohle vakuum je trochu podezřelý.

7 Čalamáda June Čalamáda June | Web | 23. října 2010 v 18:21 | Reagovat

[6]: - že jo? Někde musí ležet ta časovaná bomba. Zajímalo by mě, jestli by se ti dnešní chlapci šli prát za svou vlast.

8 Albert Pes Albert Pes | Web | 23. října 2010 v 18:34 | Reagovat

No já samozřejmě nepůjdu.

9 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 25. října 2010 v 21:09 | Reagovat

Někdy čelu říkáme Superman. To když jednou rukou podložíš čelo a druhou natáhneš na stůl. Znám pár takových supermanů...
Záseky přicházejí a odcházejí, kolikrát zalituješ, ale pořád máš aspoň malinkatou naději, že se sám ze sebe poučíš. Mně se to nikdy nestalo, že bych se poučila, vlastně dělám pořád stejný boty pořád dokola a záseky se od sebe taky moc neliší.
Sama vždycky čekám na zázrak, že někdo přijde, někdo něco udělám, ale nakonec dojdu k tomu, že nakopnout do zadku se musím sama. Což je anatomicky nemožné a v přeneseném slova smyslu to taky není zrovna snadné...

10 Albert Pes Albert Pes | Web | 25. října 2010 v 22:37 | Reagovat

Supermana si zapamatuju, pěkný jméno pro takovou peformanci...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama