Aufrichtigkeit muss sein!

11. října 2010 v 13:16 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Nu dobrá, minule jsem sliboval nějakou nechutnou metafyzickou úvahu na téma "upřímnost", zkusím ji ale ztvárnit méně nechutně. Co to tedy vlastně ona upřímnost je? České slovo "upřímnost" a německá "Aufrichtigkeit" jasně naznačují, že se jedná o cosi rovného, bez nějakých odboček, vedlejších větviček, úmyslů. Je to tedy pravděpodobně něco, snad postoj člověka, který "to myslí upřímně", nějaké naladění nebo obecně jeho určení. "Je upřímný" - to znamená "jedná bez vedlejších úmyslů, právě tak, jak je přesvědčen, že něco má být/je/, nezastírá svůj úmysl".

Výborně. K čemu se tedy upřímnost vztahuje? Nejčastěji se snad váže k řeči, když něco "upřímně říkám", což často může znamenat něco nehezkého. "Dobrá, tak upřímně. Máš velký zadek, měla bys začít cvičit a jíst méně čokolády..." Bazální příklad upřímnosti. Autorův vztah k zadkům je vykreslen v minulém článku, tudíž toto neberte nijak osobně. Upřímnost se může ovšem vztahovat i na jednání, když jsem něco "udělal z nejlepších úmyslů, upřímně". Oběma typům upřímnosti leží v základu fakt, že člověk řečnící či jednající upřímně je přesvědčen (či byl v okamžiku promluvy nebo jednání) o (dejme tomu) správnosti toho, o co mu zrovna jde. Když říká "máš velký zadek", je přesvědčen o správnosti toho, že (někdo) má velký zadek, když jedná, je přesvědčen o tom, že jedná správně.

A nyní k mému problému s upřímností. Když říkám "máš velký zadek", jsem přesvědčen o správnosti toho, že "má velký zadek" anebo toho, že si myslím, že má velký zadek? K čemu se zde vědomí vztahuje? Váže se upřímnost přímo k předmětu (řeči, myšlení, jednání) nebo k vlastnímu vědomí, které má před předmět před "očima"? Není vůbec jisté, zda vlastně něco můžeme bezprostředně "upřímně" konat či myslet, protože se nyní zdá, že upřímnost je fenomenálně vykazatelná pouze v reflexi na již vykonané či myšlené. Možnou odpovědí na tento problém by byla námitka, že upřímnost má charakter nikoliv aktovou, nýbrž jakéhosi "naladění". Nejsem si jistý...

Pokračujme dále. Pro spíše reflektivní charakter upřímnosti svědčí i fakt, že je možná zpětná verifikace v tom smyslu, že po vykonaném skutku či řečené větě se sami sebe můžeme dotázat, do jaké míry jsme vykonané či řečené mysleli upřímně. Tedy upřímnost je jistý druh indexu, který přiřazujeme svému jednání či promluvě a potažmo myšlení na základě toho, zda jsme v reflexi o onom přesvědčeni. Může se stát, že při pozdější analýze vykážeme "chybu", vždy se ovšem můžeme vztahovat k bodu v čase, kdy jsme to "upřímně mysleli". "Udělal jsem chybu, ale myslel jsem to upřímně."

Dospěli jsme k bodu, kdy si musíme uvědomit, že podmínkou možnosti upřímnosti je přesvědčení o správnosti a jisté nealternativnosti proběhlého (jednání, řeči, myšlení). Jistě znáte ten tón, když vám někdo říká "nemohl jsem jinak", tj. myslel to upřímně, z celého srdce, kdyby "mohl jinak", šlo by o něco zcela jiného.

Co když ale nevím, zda jsem jinak mohl, co když nejsem přesvědčen o správnosti svého jednání, přesto jsem ale volil, protože jsem se zkrátka rozhodl, co když si nejsem jistý vůbec ničím, přesto ale jednám a myslím a věci se mě přesto různě dotýkají? Může být, že chci udělat to, co je "nejlepší", resp. má nějakou hodnotu, o které jsem si (chci si být) jistý, že je správná, pak se ale sám sebe zeptám, proč si myslím, že správná je, a jistý si přestanu být. Dopadá to klasicky stejně jako u všech metazáležitostí. Pořád se ptám za- a za-, pořád mohu donekonečna přemýšlet, co je vlastně správně. Má-li být člověk tím, kdo sám sobě tvoří hodnoty a kdo je, po presókratovsku řečeno, mírou všech věcí, pak musíme konstatovat, že je-li jednou z conditio sine qua non této tvorby i jasné přesvědčení člověka samotného o upřímnosti toho, co "jeho" hodnota má provázet, je člověk v bezvýchodné situaci.

Myslím, že takovým člověkem jsem já. Přemýšlím-li o tom, co je moje jasné přesvědčení o určitých věcech, dostávám se do pozice, kdy si uvědomuji, že i přesvědčení si volím, protože jednoduché alternativy s danou hodnotou nevidím, nemám tu "upřímnost". Málokdy jsem proto schopný říct "udělal jsem to z upřímného přesvědčení", většinou (fandím si) ale mohu říct "udělal jsem to po alespoň částečném zvážení různých alternativ, aniž bych si byl svým názorem ohledně jich samých jistý". Bohužel tento přístup a absence možnosti jednoduchého a přímého jednání, za kterým bych si později mohl stát, často i u mě vede k tomu, že nejednám vůbec a nechávám věci tak nějak plynout, až "se" něco stane samo, až tak nějak budu něco muset. Zbavuji se tím zodpovědnosti, i když jsem si vědom, že nejvíce zodpovědný jsem právě za ty věci, které jsem neudělal. Nicméně ve svém vztahu s Bohem vidím opravdovou možnost, jak reálně upřímně jednat a jak stavět na hodnotě nespočívající v člověku a tudíž nepodléhající změně a nejistotě. Abychom takhle mohli uvažovat bez možné námitky (která vždy padne), že tak člověk právě pod určitým "se" jedná, protože nejedná ze své možnosti, nýbrž "z Boha", musíme pochopit fakt víry, ke které ale již tenhle článek směřovat nemá, necháme to prozatím stranou.

Nevím, jestli někdo, kdo si tohle třeba přečetl, z toho cokoliv pochopil. Složité to není, jenom moc lidské, a právě proto pro člověka samého příliš vzdálené. Kdybych to všechno musel říct jednou větou, asi bych řekl: Ať už ti není jasné v životě cokoliv, uvědom si alespoň, že za svoje činy neseš absolutní zodpovědnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vencisak vencisak | 11. října 2010 v 14:23 | Reagovat

"A leccos v nitru člověka se podobá ústřici, neboť je to odporné a kluzké a těžce chapatelné – takže se musí vzácná skořápka se vzácnou zdobou přimlouvat za obsah. Ale i tomuto umění nutno se učiti: umění míti skořápku a krásný vzhled a chytrou slepotu!"

Mno, to bylo první, co mě napadlo k ocitování...

s upřímností to je těžké, kolikrát si říkám, jak je dobré, že jsem ke všem tak upřímný, ale obvykle se to neshledává s pozitivní reakcí... budu se muset zamyslet, co je ta upřímnost... k sakru, zase myslet :D Ale jinak si myslím, že upřímnost je (může být i) jeden z vrcholných projevů sobectví, za který sklízíme hořkosladké hrozny vítězství a porážek. (A rozhodně za ně neseme zodpovědnost).

2 Rýža Rýža | Web | 11. října 2010 v 16:16 | Reagovat

No, po přečtení jsem se zamyslela, jak jsem na tom s upřímností já...a...moc se mi to nelíbí, protože jsem téměř absolutně a dokonale neupřímná. Asi bych nusela hluboce zapřemýšlet než bych našla někoho, ke komu jsem byla fakt upřímná. A možná bych nikoho takovýho ani nenašla. A tím teď nemyslím říct někomu, že je blbý jak pučtok, pokud je, tak mu to klidně řeknu, jenže jsou věci, který prostě říct neumím...a vlastně ani nechci.

3 Albert Pes Albert Pes | Web | 11. října 2010 v 18:23 | Reagovat

[1]: Hořkosladké hrozny? Ty jsi taky poéta... :) Podobnost lidské mysli s nechutnou a neuchopitelnou ústřicí je docela na místě, vlastně pořád přemýšlím jenom o tom, jestli a jak se věci mění, když o nich začneme uvažovat. Problém je samozřejmě v tom, že když začneme uvažovat o tom, co se děje, když začneme uvažovat, mění se už úplně všechno a člověk jde do kopru... A jak sakra bejt za týhle situace upřímnej...? :)

[2]: Nikdy k nikomu nebyla upřímná? To se mi ani nechce věřit. Jo, jsou asi věci, který se říct nedají. Já se o to pořád snažím, vůbec mi to nejde a často tím lidi dost nasírám nebo straším... :)

4 Venca Venca | 11. října 2010 v 18:38 | Reagovat

jaj, promiň, já zrovna jedl grep, když jsem to psal :D hořkosladké hrozny bych tedy nikomu nepřál, tak si tam představ třeba mandle...

s tím uvažováním máš sakra pravdu... uvažovat, myslet, domyšlet, špatné, špatné.... nevím, jak má být člověk upřímný, spíše záleží ke komu být upřímný.

5 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 14. října 2010 v 1:05 | Reagovat

Upřímná bývám zpravidla k lidem, které mám ráda. To, že jím sdělím to co si myslím a shoduje se to s mým nejlepším vědomím i svědomí, ukazuje, že jim důvěřuji a nemusím říkat něco, co si nemyslím, jen aby byli spokojení s obsahem vyřčeného.
Většinou nejsou nadšení.

A tvůj výrok "Zbavuji se tím zodpovědnosti, i když jsem si vědom, že nejvíce zodpovědný jsem právě za ty věci, které jsem neudělal." mi připomněl mé oblíbené "člověk mnohem víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal."

6 Albert Pes Albert Pes | Web | 14. října 2010 v 11:09 | Reagovat

[5]: Pozor, pozor, "člověk mnohem víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal" zní už moc pateticky! To bych já jako správnej cynik vůbec neměl chtít říkat, i když jsem to vlastně řekl jinýma slovama.

Abychom neskončili u facebookových specialit typu "Jestli máš sestru, která Tě rozesmála, dívala se, jak brečíš, objala Tě, viděla Tě v něčem uspět, viděla Tě neuspět, podporovala Tě, tak to zkopíruj a dej jako status. Sestry jsou slib od boha, že budeme mít kamarádku navždy ♥" (reálná zpráva, teď to vidím u vícero lidí...)

7 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | 15. října 2010 v 0:34 | Reagovat

Patetiský to je, ale pravdivý taky.

To s tou sestrou jsem viděla taky. Jednou. Jednak nemám sestru, ale bratra. A můj brácha tedy není slib o boha, že budu mít kámošku na věky. To jednak.
A pak, zase takovej dement nejsem.

8 Albert Pes Albert Pes | Web | 15. října 2010 v 9:43 | Reagovat

No jo, to je známej průser značný části kýčů. Totiž to, že jsou pravdivý. Je hrozně dementní říkat "zlomila mi srdce" nebo (nedejbože) "milovali jsme se spolu, ne jenom měli sex", jenže když se to pak třeba stane, člověk zjistí, že na tom něco je. Konkrétně pro to lámání srdcí fakt asi ani lepší termín neexistuje. Dobrá, asi takhle - na kýčích nic špatnýho bejt nemusí, pokud se ventilujou v ústraní. Na veřejnost bych nepustil ani žádnou svojí básničku, dokonce začínám zvažovat, že už nikdy žádnou básničku nenapíšu žádný holce. Maximálně tak svý budoucí manželce... :)

9 Rýža Rýža | Web | 15. října 2010 v 15:17 | Reagovat

Náhodou, některý typ kýčů je super:)
A co se týče patosu? To je moje druhý jméno, nejsem Dáma, ale Dráma ... a někdy Kráva:D

10 Albert Pes Albert Pes | Web | 16. října 2010 v 21:55 | Reagovat

Ale ale... :)... Některej kýč asi jo. No dobře, já si pořád hraju na cynika, ve skutečnosti jsem ale hrozně citlivej a hodnej kluk, kterej touží po lásce, nesmělej, oduševnělej a krásnej, skromnej. Hned pod tím jsem ale zase cynik a tak to jde pořád dál...

11 Adéla aka Cuz Adéla aka Cuz | Web | 19. října 2010 v 20:15 | Reagovat

Co je kýč a co není je věc vkusu... a možná taky odvahy a schopnosti sebeironie.
Myslím si, že je mnohem zábavnější navlíct se do nějakých kýčovitých šatiček s vědomím, že je to strašné, než sedět někde v koutě a kousat se do jazyka, aby nebyla vypustěna žádná slova napuštěná kýčem.

12 Albert Pes Albert Pes | Web | 19. října 2010 v 22:51 | Reagovat

No jo, jenže to už je zase takovej inverzní kýč, převrácenej naruby. Něco jako fenomén japonských pornoškolaček...

13 Rýža Rýža | Web | 20. října 2010 v 7:43 | Reagovat

[12]: Já nevěděl, že seš ujetej tímhle směrem:D

14 Albert Pes Albert Pes | Web | 20. října 2010 v 9:25 | Reagovat

Co? Chutney? :)

15 Rýža Rýža | Web | 20. října 2010 v 10:16 | Reagovat

já myslela, že spíš humrový koktejl...a ty japonské pornoškolačky:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama