Říjen 2010

Psí chvalozpěv

31. října 2010 v 18:14 | Albert Pes |  Něco o mně - osobní záležitosti
Devadesát procent lidí trpí nějakou formou splínu, kterou nazývaj depresí. Samozřejmě, že to deprese není, jenom chtěj bejt zajímavý, protože sami o sobě jsou nudní. Podívejte se třeba na blogy umístěné na tomhle serveru. Začíná podzim, každej virtuálně blije o svý depce, temnotě v srdci, nenávisti k sobě samotnýmu a podobných kravinách. Už mě to začíná pěkně vytáčet, ba téměř až nasírat.

Po Vendelínově vzoru proto učiním následující doznání:

Jsem v zásadě šťastnej člověk. Znám alespoň zhruba svý místo ve světě, v tom, co dělám, jsem relativně úspěšnej, materiálně netrpím. Jsem krásnej kluk v nejlepších letech, troufám si tvrdit, že nejsem závislej na žádných drogách, občas cvičím, dneska jsem si šel konečně zaběhat. Pravidelně čtu, jsem vzdělanej, snad brzy úspěšně dokončím vysokoškolský studium, prostě mám to v hlavě počáplý. Mám spoustu zálib, líběj se mi už konečně zase ženský, začal jsem aktivně provozovat lukostřelbu, mám koupený cajky na hory a do jara budu lézt alespoň na umělý stěny.

Mám šílenou rodinu, jejíž členové mě maj, jak se mi zdá, docela rádi, mám se kam vracet. Jsem chvílema až neuvěřitelně vtipnej a mám nejhezčí profilový fotky na facebooku široko daleko. Jsem taky jemnej a citlivej člověk schopnej naslouchat a druhýho pohladit ve chvíli, když mu nejni lehce, a kopnout do prdele ve chvíli, když to potřebuje. Krásně líbám. A jsem skromnej.

Jsem prostě kurva dobrej.

.........................................

Alespoň vám přiložím fotku svýho pokoje, kde vznikaj tyhle moudrý a humorný články - je z domova doma, kterej, jak se zdá, zanedlouho definitivně opustím. Všimněte si naaranžovaných vercajků snažících se vás upozornit na fakt, že jsem mužem mnohých zálib a schopností. Knihovna je za mnou, tou se bohužel pochlubit nemohu...

Das Haus von Albert Pes

Jak vystrašit děvče

30. října 2010 v 21:11 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Vo tohleto bych se prostě podělit přímo měl. Udělal jeden známej v jedný prapodivný knajpě, lidově zvaný Díra či Ďoura, kterou mám z mně neznámých důvodů jaksi rád. Tenhlecten známej je platonicky zamilovanej do servírky z Díry. Věčně sedí na báru, zamilovaně toužebným pohledem čučí na předmět svýho zájmu a leje jedno pívo za druhým.

Abych tu historku mohl rozvinout do plných grádů, musim velectěný čtenářstvo upozornit na jeden fakt. Tohohle štamgasta jsem mimo jiný jednou viděl čůrat na ulici. Lépe řečeno - viděl jsem ho čůrat z jednoho chodníku PŘES ulici na chodník druhej. Jeho tlakový potenci odpovídá i velikost jeho tentononc. Jak se to... Šak víte. Dobrý? Je to jasný, můžu dál? Ok...

Takže - Většinou tenhle člověk chlastá pívo za pívem, proloží nějakou kořalkou, odejde. Odpotácí, odkutálí, zmizí. Často až ráno. Najednou ale došlo k nějakýmu zkratu. Šel na to narovinu. A sice metodou Slona. Znáte vy vůbec metodu Slona? Že ne? Nedivim se, nejni to nic středoproudovýho. Tak asi takhle - kreace nazývaná "Slon" v sobě zahrnuje:

1) Vobrátit obě dvě kapsy na ruby a nechal viset ven.
2) Rozepnout si poklopec.
3) Vytáhnout svou chloubu na světlo světa.
4) Zatroubit.

Chápete? Sakra, tu servírku to ale vyděsilo...


.

Bezdomovci hoří... No a co?

30. října 2010 v 13:10 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
V týdnu uhořelo u Florence devět bezdomovců. No. Zpráva proběhla televizí, některými tiskovinami a po pár dnech se zdá, že to je všem buřt. Co se vlastně stalo? Vlastně se nestalo vůbec nic. Osoba zodpovědná za shořelé prostory pouze lakonicky poznamenala, že škoda byla prakticky nulová, protože objekt byl stejně určen k demolici. Tak. Úplně vidím, jak se teď očka čtenářstva blýskají nadšením v očekávání, že začnu kritizovat současnou společnost, její pokrytectví, začnu vést nějaké paralely s jinými případy, že poukážu na fakt, že... A tak dále.

Takže znovu: Co se vlastně stalo? VŮBEC NIC! Lidi z té budovy buď neměli žádné sociální vazby anebo vazby na lidi, kterým jejich smrt tak jako tak v podstatě nic neřekla. A rozhodně společnost nemůže cítit nějakou "lítost" na místě, kde není žádné brečící děcko, které by oplakávalo mrtvého tatínka. Prostě to tak nefunguje. Zemřeli lidé, kteří nemají v lidské společnosti prakticky žádnou cenu. Šmitec.

Společnost takhle jednat musí, protože tím vlastně podporuje zdravé fungování člověka s ostatními. Nepatřili k nám, je to zhruba stejné, jako když někde v Indonésii umře pár set lidí při nějakém tom tajfunu nebo jak se tam tomu říká. Jak se v tomhle směru společnost chová, je prostě pochopitelné, jde o určitý obecný vzorec, podle kterého v praktickém životě jednáme. Všimněte si např. klasických generalizací strany Cikánů, abych zůstal u nějakého ožehavého tématu. Myslíte si, že všechny politicky nekorektní výroky, které o Cikánech slyšíte, jsou pouze dílem rasismu a xenofobní nesnášenlivosti? Samozřejmě, že ne. Jde o obecně platný vzorec, který nevědomky naplní každý, kdo v metru, když je obklopen skupinou našich snědných spoluobčanů, si přitiskne ruce na kapsy či kabelku.

Takových generalizací existuje spoustu a nezakládají se na moralitě jakéhokoliv typu, na nějakém pochybném světanázoru či chybě v úsudku, jsou založeny a fungují s ohledem na praktickou běžnou každodenní zkušenost.

Tento způsob existence společnosti je ryze účelný. V okamžiku, kdy společnost začne uvažovat jinak, dostane se např. do pozice, kdy se otevře všem možným ideologickým "nepřátelům", kteří ji zničí zevnitř, jak v současnosti vidíme na evropské civilizaci a její neschopností vypořádat se s problémem imigrantů.
......

Dovolím si závěrem poznámku, aby si někdo nevyložil to, co tady píšu, chybně. Nekritizuji společnost pro to, jak funguje v tomhle ohledu, už i z toho důvodu, že tak funguji i já, ať chci nebo nechci. Samozřejmě si ale myslím, že moralita se člověka týká, protože člověk ryze účelně fungovat ani nemůže (sic...). Tak ještě jednou pro ty, kdo to nechápou: Pokládám bezdomovce za lidi se stejnou hodnotou jako kdokoliv jiný, mezi Cikány mám i pár přátel a rozhodně si nemyslím, že by barva pleti jakkoliv souvisela s ostatními lidskými potencemi. Kapišto?

... abych nezapomněl...

28. října 2010 v 21:53 | Albert Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Vypil jsem konečně ty dva Guinnesy, které mi z nějakého důvodu zůstaly v lednici. Přemýšlím, jestli si dojdu koupit cigára, ale vlastně ani nemám už chuť. Včera jsem to trochu přehnal, řekl bych podle toho, jak jsem se cítil dopoledne. Asi to už zůstane věčnou klasikou večerů s volným následujícím dne. Na druhou stranu je třeba se pochlubit, že už jsem zase schopný pít pouze civilizovaně, tj. jednou, maximálně dvakrát týdně. Velký úspěch. Tak jsem se alespoň šel projít.

Víš, pamatuju si minulý rok. Jo, byl jsem zrovna v Německu. Nemyslím si, že někdy budeš vědět, co se vlastně se mnou v tuhle dobu dělo. Ale dělo se, a hodně. Něco se ve mně změnilo, začal jsem vidět svět trochu jinak. Byl krásný podzim, všude spousta listí, krásné město, krásná příroda kolem, vzpomínám si, že jsem trávil snad každý den hodiny jenom tím, že jsem se procházel bukovými lesy. Nebyla v tom žádná trapná nostalgie nebo nějaký pochybný depresoidní stav. Ani teď není. Rád na to vzpomínám, dost možná, že to byly nejhezčí měsíce z mých vysokoškolských studií.

Vím, že máš taky problém s časem, bavili jsme se o tom víckrát. Asi od takových sedmnácti se mně zdá, že život utíká příliš rychle. Tolik času už od téhle doby uplynulo. A minulý podzim jsem najednou dospěl. Jen tak, z ničeho nic. Najednou to přišlo. Měl jsem konečně čas sám na sebe. Zjistil jsem, že se o mě nikdo kromě mě nepostará. Uvědomil jsem si, co od života chci. Zjistil jsem, že už si nemusím hrát vůbec na nic, protože to stejně nikoho nezajímá. Přestal jsem utíkat.

Je třeba chytit život za koule, vážení, i když vás někdy přejede jako Psa.

Konec hukotů, přivítejte podzim a zimu!

24. října 2010 v 13:55 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Mám rád podzim a zimu. Nikdy jsem nebyl nějak přehnaně teplomilnej, spíš naopak. Navíc všechno vypadá jinak. To si pak člověk může sednout někam na prdel do křesla a třeba si přečíst i nějaký básničky od Trakla o poutnících nebo i toho Hölderlina. Pak někam vyrazíš, na konci dne si sedneš do hospody, dáš si pár piv.

Je to produktivní doba. Člověk není rozptylovanej hmyzem, přehnaným řevem ptáků, polonahatejma ženskejma na ulicích, i ten příslovečnej hukot v kládě utichá (terminus technicus jednoho člověka z Díry pro pánskou jarní a letní hormonální disbalanci). Naopak, je to čas čistě estetickej, dámy začnou nosit různý epesní róby, přehozy z lišek a podobně. Je to i dobrej čas na běhání, z huby ti jde pára, pod nohama sem tam křupne vrstva sněhu. Běhání lesem je terapií o sobě. Navíc - já nikdy neměl nějaký vošklivější psychický stavy v týhle době, vždycky se mě to týkalo nejvíc v létě, sám ani nevím, proč. Léto je nechutný a pro lidi bez fantazie.

Nechápu, proč chtěj lidi mermomocí jezdit do destinací kolem rovníku a takovejch podobnejch hnusů. Doufám, že jsou ještě pořád lidi, který jsou vodkojený Londonem a Luskačem a jediný, co chtěj, je strávit pár měsíců na Aljašce nebo lovem v Karélii. Vzpamatujte se, člověci! Je snad něco hezčího? No?

(popis fotek při najetí kurzorem)

Tady vlastně žádnej popis bejt nemusí.

Zdraví v instantní podobě.

Masturbační fantazie...

22. října 2010 v 23:42 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Áno, áno. Všude po internetu ty články najdete. Mám na mysli ty články, které začínají slovy "dělal to každý a kdo ne..." a podobně. Většinou se potom najede na staré známé koleje, začnou se ničit hradby lidského pokrytectví a přijde se k úžasnému objevu - je to normální věc, není se za co stydět, jsme dospělí a osvícení... Zajímavé na tom všem je, že o masturbaci se baví nebo o ní minimálně má ponětí (ehm...) skoro každý, málokdo je přesvědčený o tom, že masturbací pánové odčerpávají mozkomíšní mok a dámy se tak činí nezpůsobilými konzumovat život manželský, jsouce neschopné být uspokojeny svými zákonitými protějšky. Zkrátka se vytáhne nějaký zjevný nesmysl a rube se do něj hlava nehlava, čímž autor onoho rubajícího blábolu povyšuje na úroveň člověka, který má ve věci takříkajíc jasno. Velkej šéf, autorita. A přitom je to úplně na nic.

Podle Woodyho Allena je masturbace jediná forma sexu s někým, koho máte opravdu rádi. Takový výrok je už zajímavější. No jistě, v podstatě i tenhle článek je naprosto o ničem, pointu má jednoduchou jako sebehana (krásnej název) sama. No jistě, jde o tu fantazii. Lze na tom totiž měřit potenci ducha! Když jsem byl minulý rok na studijním pobytu v jednom německém městečku na jihozápadě, jistý rumunský spolustudující mi předložil následující teorii:

Každá žena je v posteli v zásadě stejná. Muž si navíc při masturbaci nepředstavuje (či málokdy představuje) zcela konkrétní ženu (či muže, zvířata, akcie, zbraně, plyšáky, auta, letadla, vláčky), nýbrž spíše jakousi ženu (či muže, zvířata, akcie atd...) univerzální, zkrátka ženu jako ženu. Němci by možná řekli "Frau an sich". Čili muž má ze své biologicky primární funkce (tj. oplodnit partnerku, udržet rod) přístup k univerzalitě, k obecnu. U žen je to zcela jinak. Každý muž je v posteli úplně jiný, ten takový a ten onaký, každý směřuje malinko jinam, zkrátka existují značné rozdíly. Navíc masturbační fantazie žen mají zcela ostré obrysy, zahrnují konkrétního muže v konkrétní situaci, která je podrobná až do detailů typu oblečení, vůní, počasí a já nevím, čeho všeho. A proto jsou tedy muži předurčeni k filosofii a vědě a ženy jsou odsouzeny k životu v partikulárních jsoucnech, protože jsou neschopné syntézy a tvoření abstrakt z daných jednotlivin...

Tolik k teorii mého rumunského známého. Její validitu nechám na vás, nechci se přiklánět na tu či onu stranu. O mužských masturbačních fantaziích a jejich abstraktnosti ovšem svědčí i následující případ - osoby a děj reálné, jména a adresy na přání - :

Představte si, že máte kamaráda, u kterého se rozhodnete přespat ještě s jinými lidmi. Kamarád je fanda určitého filmového žánru, který se většinou sleduje o samotě nebo (což nechápu) s jedním (v lepším případě) či více partnery či přáteli (v tom nejhorším případě). Nechme to být. Představili jste si to? Výborně, tedy dál. Jdete do hospody, restaurace, knajpy, pivnice, baru, zkrátka do zařízení poskytujícího alkoholické radovánky. Kamarád, u kterého hodláte přespat, se poněkud dříve opije a jde domů. Nechá vám druhé klíče, abyste se rovněž do bytu dostali. Zkrátíme to. Za několik hodin se s dvěma dalšími lidmi (ano, i dámská společnost...) doplazíte ke kamarádovi do bytu a najdete ho, jak spí coby malý šílený ožralý andílek v křesle obývacího pokoje, v ruce své přirození a na obrazovce televizoru skotačící lidé (pravděpodobně)...

Dospívám proto k závěru, že ne všichni muži jsou filosofové.

John Čelňák a jeho záseková teorie

20. října 2010 v 22:49 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Každýmu z nás se někdy může stát, že tak nějak vytuhne. Může to bejt docela krátkodobý, zamyslíš se v metru a najednou, když přijdeš k sobě, jsi o stanici mimo, než jsi chtěl. Někdy se ti třeba stane, že si dáš moc piv nebo čehokoliv jinýho a probereš se za pár hodin s hlavou na stole někde v knajpě. Týhle pozici se říká John Čelňák, Čelňák, Čelňas nebo zkráceně Čelo.

Jednou jsem četl i o chlápkovi, a teď si nejsem jistej, jestli to bylo v nějakých zaručeně pravdivých novinách typu Blesk či v jakýsi zábavný literatůře typu Jakuba Vandrovce (exorcista amatér), kterej potom, co vytuhnul v nějaký škarpě, byl přemístěnej jedním humorumilovným podnikatelem někam do Jižní Ameriky, kde si dotyčnej vtipálek dal ještě tu práci, že ho pohodil do velmi podobnýho příkopu, aby bylo to procitnutí pro našeho kořalu zajímavější. No jo, tohle je samozřejmě skoro jistě naprostej blábol. Patří to mezi takový lidový legendy. Skoro každej má kamaráda kamaráda kamaráda, kterýmu se tohle - sic v menším měřítku - stalo. Je to podobný jako ty zaručeně pravdivý historky o chlapíkovi, kterýmu něco spadlo do kontejneru, a on ve stavu alkoholický nepříčetnosti pro to lezl, zasekl se a nějakej místní perverzák mu zezadu naložil, co se do něj jen vešlo. Tohle jsem už slyšel dvakrát.

Fenomén záseků a Čelňáků může nabejvat mnohých podob, jak už jsem plácnul. Klidně to může spočívat jenom v tom, že se uprostřed noci probudíte a vedle sebe nemáte toho, koho byste tam chtěli mít, anebo, což může bejt vo nějakej ten fous horší, tam máte někoho, koho tam fakt mít nechcete. Jeden můj známej se takhle ráno vzbudil v neznámým bytě, ležel na prahu dvou pokojů, vykalenej, ztuhlej, svědivě použitej pocit v rozkroku a křik dítěte z nedalekýho pokoje. Utekl odtamtud, ale říkal, že první dvě minuty patřily k těm dosud nejadrenalinovějším v jeho čtyřiadvacetiletém životě. Jednou, ve svých nevinných sedmnácti letech, jsem si na školním vícedenním výletu pod širákem začal s jednou svojí spolužačkou. Byl jsem drobátko vožralej, tak jsme se k sobě přitulili, začali vášnivě oblizovat a otlapkávat. Živě si pamatuju, jak mi říká "Ty, Alberte, až se ráno probudíš, tohohle určitě budeš litovat...", načež já melu "Neboj, neboj, mám to podchycený....". Nu, když jsem se ráno vzbudil, měl jsem menší zásek, podívám se vedle sebe a nejsem příliš nadšenej. Podchycený jsem to prostě asi neměl. To se mi stalo víckrát v různých podobách, tahle měla alespoň tu výhodu, že dotyčná se mnou šla následující týden nakupovat, kterejžto zážitek mi způsobil tak dokonalou a hlubokou frustraci, že jsem měl pádnej důvod se s ní rozejít.

Mno a pak máte takový záseky, řekl bych, existenční. Prostě se třeba najednou proberete a zjistíte, že jste x měsíců nebo let chlastali, dělali něco naprosto ujetýho, byli s nějakým hrozným mimoněm po svým boku, prostě že jste spali. To je asi největší průser a většina lidí se snaží rychle znovu chrnět, často to jde ale blbě. Mně se teď něco takovýho přihodilo. Nic s tím mimoňstvím partnera, to se ani nesnažím naznačit, ale najednou zkrátka... Cvak. Něco, čemu by třeba alkoholici řekli jasná chvilka. Probrání se ze záseku. A najednou do psí nohy nevím, co mám vlastně dělat. Tak trochu koukám po lidech, jak to dělaj voni, jenže nejčastějc vidím jenom podobně chrnící individua. Vlastně ani nevím, kdy ten zásek začal a k čemu se vracet. Možná to chce víc piv, lidi mý zlatý...

Lesní bohatství Novohradských hor

16. října 2010 v 23:18 | Albert |  Chození
Když už nic jiného, nemohu alespoň říci, že by dnešek nebyl produktivním dnem. Sice s velkou depresí a nechutí cokoliv dělat, přesto jsem se ale donutil a vylezl ven. Byl jsem s několika lidmi kolem Vysoké v Novohradských horách, pěkná procházka na pár hodin, chvíle v Žofínském pralese člověka tak nějak osvěží...

Mám rád Novohradské hory, zdá se mi, že to je oblast, kde je asi nejvíc náprstníků v celé ČR. Bohužel se mi další botanický lov vůbec nevydařil, jenom pár hloupostí, které sem ani dávat nebudu. Na Vysoké jsem byl naposled minulý rok se svou současnou expřítelkyní, před tím dlouho a dlouho ne. Loni jsme tam byli někdy na konci léta, pamatuji si stovky a stovky náprstníků všude kolem, taková až těžká vůně z toho jde. Buď jak buď je to jedna z mých nejoblíbenějších rostlin, připomíná mi různé časy, obzvlášť ty, kdy jsem byl spokojený, zamilovaný nebo když jsem jako malý Albertík chodil s tatínkem a bráškou na první malé čundříky přes noc právě na Novohradských horách, všude spousta květin, člověk se pomalu učil, že ač saranče i kobylka patří do rovnokřídlých, jsou patrné velké rozdíly, že střevlíci nelétají, svižníci ale ano, že někteří zlatohlávci narozdíl od tesaříků žijí jako imága více let, že není dobrý nápad brát slepýše do ruky, nechcete-li být pochcán nevábnou tekutinou, že i v České republice existují mravenci, kteří mají, stejně jako jiní blanokřídlí, žihadla, že existují vody, kde rak potoční nemusí být vzácnost, že Sekora měl, co se chrostíků týče, úplnou pravdu, že potápník vroubený je krásný brouk a že potápníka širokého asi nikdy v Čechách nenajdu, že je málo hezčích věcí, než se ráno vzbudit a slyšet křičet volavky, a že mohou být pod oblohou večery, které byste rádi, až mučivě rádi trávili s někým společně, ale že to není možné, protože jsou věci, které se sdílet snad ani nedají.

Nějak jsem se rozjel, ale Novohradské hory mě vždycky tak nějak vezmou u srdce. No. A našli jsme také nějaké lysohlávky, už nám ta úroda začíná rašit...

Přijel jsem pozdě odpoledne, využil jsem ještě podzimního světla a tři hodiny se mučil s lukem. Úžasná relaxace, vřele všem doporučuju. Asi zase budou jelita na předloktí a bicepsu, nebudu schopný nikomu energicky ukázat pravý prostředníček, ale stojí to za to. Ten pocit, dát třikrát za sebou head-shot gumové sově velikosti divokého prasete z dvaceti metrů je prostě k nezaplacení...

(popis fotografií - z kompaktu - při najetí kurzorem)

Digitalis purpurea - jeden z posledních odrbaných exemplářů
Ovšem začíná nám dorůstat luční bohatství z jiných říší...

WyPaTlAaAtOr :-/ *LoWe*

15. října 2010 v 9:48 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
MoC CzAsTo sE NeStAaAwAaA, aByCh dOsTaL PoTrZeBu dElIt sE O WyYySlEdKy sWeEeHo iNtErNeToWeEeHo bAaAdAaAnIiI, tOhLe aLe nA SwEtLo sWeTa mUsIiI. dOkOnCe sE Mi zDaAa, ZhE TeNtO NaAaStRoY CzInIiI CzItElNoU ZnAcZnOu cZaAaSt zDeYsHiIiCh bLoGuUu.


At zHiYe dEmEnCe wOe, MoCiNkY WaAaS WsHeChNy lOwIiIsKuYu, Wy sHmEyDi!!!  O_o *KiSs*

http://vypatlator.volieera.cz/

(pozn. autora - chcete-li tento text zčitelnit, doporučuji užití nástroje "vypatlátor" na výše uvedeném odkazu - je třeba užít zpětný chod, tedy "devypatlátor")

Aufrichtigkeit muss sein!

11. října 2010 v 13:16 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Nu dobrá, minule jsem sliboval nějakou nechutnou metafyzickou úvahu na téma "upřímnost", zkusím ji ale ztvárnit méně nechutně. Co to tedy vlastně ona upřímnost je? České slovo "upřímnost" a německá "Aufrichtigkeit" jasně naznačují, že se jedná o cosi rovného, bez nějakých odboček, vedlejších větviček, úmyslů. Je to tedy pravděpodobně něco, snad postoj člověka, který "to myslí upřímně", nějaké naladění nebo obecně jeho určení. "Je upřímný" - to znamená "jedná bez vedlejších úmyslů, právě tak, jak je přesvědčen, že něco má být/je/, nezastírá svůj úmysl".

Výborně. K čemu se tedy upřímnost vztahuje? Nejčastěji se snad váže k řeči, když něco "upřímně říkám", což často může znamenat něco nehezkého. "Dobrá, tak upřímně. Máš velký zadek, měla bys začít cvičit a jíst méně čokolády..." Bazální příklad upřímnosti. Autorův vztah k zadkům je vykreslen v minulém článku, tudíž toto neberte nijak osobně. Upřímnost se může ovšem vztahovat i na jednání, když jsem něco "udělal z nejlepších úmyslů, upřímně". Oběma typům upřímnosti leží v základu fakt, že člověk řečnící či jednající upřímně je přesvědčen (či byl v okamžiku promluvy nebo jednání) o (dejme tomu) správnosti toho, o co mu zrovna jde. Když říká "máš velký zadek", je přesvědčen o správnosti toho, že (někdo) má velký zadek, když jedná, je přesvědčen o tom, že jedná správně.

A nyní k mému problému s upřímností. Když říkám "máš velký zadek", jsem přesvědčen o správnosti toho, že "má velký zadek" anebo toho, že si myslím, že má velký zadek? K čemu se zde vědomí vztahuje? Váže se upřímnost přímo k předmětu (řeči, myšlení, jednání) nebo k vlastnímu vědomí, které má před předmět před "očima"? Není vůbec jisté, zda vlastně něco můžeme bezprostředně "upřímně" konat či myslet, protože se nyní zdá, že upřímnost je fenomenálně vykazatelná pouze v reflexi na již vykonané či myšlené. Možnou odpovědí na tento problém by byla námitka, že upřímnost má charakter nikoliv aktovou, nýbrž jakéhosi "naladění". Nejsem si jistý...

Pokračujme dále. Pro spíše reflektivní charakter upřímnosti svědčí i fakt, že je možná zpětná verifikace v tom smyslu, že po vykonaném skutku či řečené větě se sami sebe můžeme dotázat, do jaké míry jsme vykonané či řečené mysleli upřímně. Tedy upřímnost je jistý druh indexu, který přiřazujeme svému jednání či promluvě a potažmo myšlení na základě toho, zda jsme v reflexi o onom přesvědčeni. Může se stát, že při pozdější analýze vykážeme "chybu", vždy se ovšem můžeme vztahovat k bodu v čase, kdy jsme to "upřímně mysleli". "Udělal jsem chybu, ale myslel jsem to upřímně."

Dospěli jsme k bodu, kdy si musíme uvědomit, že podmínkou možnosti upřímnosti je přesvědčení o správnosti a jisté nealternativnosti proběhlého (jednání, řeči, myšlení). Jistě znáte ten tón, když vám někdo říká "nemohl jsem jinak", tj. myslel to upřímně, z celého srdce, kdyby "mohl jinak", šlo by o něco zcela jiného.

Co když ale nevím, zda jsem jinak mohl, co když nejsem přesvědčen o správnosti svého jednání, přesto jsem ale volil, protože jsem se zkrátka rozhodl, co když si nejsem jistý vůbec ničím, přesto ale jednám a myslím a věci se mě přesto různě dotýkají? Může být, že chci udělat to, co je "nejlepší", resp. má nějakou hodnotu, o které jsem si (chci si být) jistý, že je správná, pak se ale sám sebe zeptám, proč si myslím, že správná je, a jistý si přestanu být. Dopadá to klasicky stejně jako u všech metazáležitostí. Pořád se ptám za- a za-, pořád mohu donekonečna přemýšlet, co je vlastně správně. Má-li být člověk tím, kdo sám sobě tvoří hodnoty a kdo je, po presókratovsku řečeno, mírou všech věcí, pak musíme konstatovat, že je-li jednou z conditio sine qua non této tvorby i jasné přesvědčení člověka samotného o upřímnosti toho, co "jeho" hodnota má provázet, je člověk v bezvýchodné situaci.

Myslím, že takovým člověkem jsem já. Přemýšlím-li o tom, co je moje jasné přesvědčení o určitých věcech, dostávám se do pozice, kdy si uvědomuji, že i přesvědčení si volím, protože jednoduché alternativy s danou hodnotou nevidím, nemám tu "upřímnost". Málokdy jsem proto schopný říct "udělal jsem to z upřímného přesvědčení", většinou (fandím si) ale mohu říct "udělal jsem to po alespoň částečném zvážení různých alternativ, aniž bych si byl svým názorem ohledně jich samých jistý". Bohužel tento přístup a absence možnosti jednoduchého a přímého jednání, za kterým bych si později mohl stát, často i u mě vede k tomu, že nejednám vůbec a nechávám věci tak nějak plynout, až "se" něco stane samo, až tak nějak budu něco muset. Zbavuji se tím zodpovědnosti, i když jsem si vědom, že nejvíce zodpovědný jsem právě za ty věci, které jsem neudělal. Nicméně ve svém vztahu s Bohem vidím opravdovou možnost, jak reálně upřímně jednat a jak stavět na hodnotě nespočívající v člověku a tudíž nepodléhající změně a nejistotě. Abychom takhle mohli uvažovat bez možné námitky (která vždy padne), že tak člověk právě pod určitým "se" jedná, protože nejedná ze své možnosti, nýbrž "z Boha", musíme pochopit fakt víry, ke které ale již tenhle článek směřovat nemá, necháme to prozatím stranou.

Nevím, jestli někdo, kdo si tohle třeba přečetl, z toho cokoliv pochopil. Složité to není, jenom moc lidské, a právě proto pro člověka samého příliš vzdálené. Kdybych to všechno musel říct jednou větou, asi bych řekl: Ať už ti není jasné v životě cokoliv, uvědom si alespoň, že za svoje činy neseš absolutní zodpovědnost.

Trocha hudebního vzdělání - Jak to bylo v Seattlu...

1. října 2010 v 19:21 | Albert |  Hudební záležitosti
Proberte  se trochu, vy růžový buzny a začněte poslouchat něco normálního! Zakřivte kšilty, vytáhněte flanelový košile, roztrhaný kalhoty, nechte si trochu narůst vlasy a jdeme na to. Pustíme se spolu do hloubi devadesátých let, kdy se ještě hrály normální songy. Počátek devadesátých let byl vůbec plodnej. Bejt rudej se na rozdíl vod dneška moc nenosilo, přestával se poslouchat Michal David a točily se boží gangsterky.

Podívejme se do města zvaného Seattle. Já vím, že ho znáte. Jo, vocaď je Nirvána. No jo, jenže Seattle je město, odkud jsou i ti vostatní. A kvalitnější. Dobře, namítnete, že kvalita je subjektivní pojem. Ano a ne. Kurt byl idol, ale ne tak dobrý zpěvák jako Vedder nebo Cornell. A vůbec, Nirvanu zná každej, o nich se bavit nemusíme. Ale od začátku. Týhle hudbě se říkalo a říká "grunge", což je termín dost pochybnej. Těžko určit, co to vlastně znamená. Kdyby se člověk podíval hlouběji na kapely, o kterých se říká, že grunge hrály, dostaly bychom se k několika průsečíkům: západ USA, kytara, relativní jednoduchost, velký důraz na zpěv, společný témata. Jenomže když se podíváte, co vlastně hrály, zjistíte obrovský rozdíly. Jak to bylo?

Na začátku byl Soundgarden. A Chris Cornell řekl: "Budiž poslouchatelná hudba vyvazující se z hnusu osmdesátých let." A byla. 1984 byl ten posvátný rok, kdy většina z vás ještě nebyla na týhle planetě nebo se vinula k mateřskýmu tomu. Prsu (krásný slovo). Následující klip je jejich, taková melancholičtější ukázka z pozdějších let (1994 A&M Records).


A pak to začalo. Vyrojila se Nirvána, na tu se ale vykašleme. Alice in Chains - 1987. Podle mě z velké čtveřice patří s Nirvanou k těm slabším. Něco je ale pěkný, kdybych musel doporučit, tak jejich unplugged (jojo, velká móda devadesátých...). Následující video - jejich hit "Nutshell" (1993, Unplugged). Jejich první zpěvák a známá persóna, Layne Staley, se ufetoval v r. 2002.


V roce 1990 vznikla superskupina Temple of the Dog jako projekt řízený Cornellem. Taky tady vznikl asi nejznámější "grunge" duet, který si střihl s Vedderem z Pearl Jamu (AM Records, 1990), viz následující video. Jedno superúspěšné album, chlapci se rozešli a vydali každý svou cestou.


A tím se dostáváme k Pearl Jamu, který vznikl v roce 1990. První bomba bylo album Ten, kterým dokázali, že jsou opravdu supertalentovaní. Narozdíl od ostatních skupin hrají do dnešního dne (Soundgarden se dali nakonec ale znovu do kupy na začátku letošního roku). Prodělali obrovský vývoj, členové si střihli postupně různé sólokariéry, ale pořád jim to šlape. Video (1992, MTV, Unplugged) následuje. 


Za zmínku stojí především další vývoj Cornella a Veddera, kteří spolu měli poměrně přátelské styky, probíhala různá hostování na koncertech a podobně. Cornell vedl v letech 2001-2007 skupinu Audioslave složenou z renegátů Rage Against the Machine. Některý počiny skvělý, Cornell hodně vyzrál, co se hlasu týče (2002, SONY BMG):


Vedder z Pearl Jamu jede jako blázen, dal si i hudbu k filmu Into The Wild (2007) (video 2008 přímo od Veddera):


No a já skončím....