Zakarpatská Rus 5 (a poslední)

26. září 2010 v 18:35 | Albert |  Chození
Ve čtvrtek jsme vstali s nadějí v srdci, v nebývale dobré fyzické i psychické kondici, obrněni vůči všem nepříjemnostem a strastem cesty. Vyrazili jsme směr Bliznica, nejvyšší to hora poloniny Svidovec (něco pod 1900, o fous nižší než Hoverla - nejvyšší vrchol Ukrajiny). Nešlo se mi úplně skvěle, trochu mě začalo bolet koleno. Obrovské ranní plus byl relativní chlad, ani slunce nás nadměrně netrápilo. Šli jsme chvílemi v mlze. Výstup na Bliznicu znamenal vícehodinovou cestu od jezírka, u kterého jsem přespali. Nebyla to zrovna legrace, ale relativně snadno jsme to zvládli.

Cestou jsme minuli právě stavěnou lanovku, pravděpodobně se na zdejších kopcích v zimě dá i lyžovat, což bych na vlastní kůži, upřímně řečeno, jenom nerad testoval. Dopravit se do těchto končin v zimě s lyžemi z našich rodných, mazlivě přítulných pologermánských krajů se rovná BDSM nejvyššího stupně. Vylezli jsme, pozdravili se s nějakými turisty nejasného slovanského původu, lehce poobědvali a vyrazili do naší konečné stanice, vesnice Kvasa, odkud jsme se potřebovali dostat do většího městečka Rachiv, z něj do Užhorodu a potom spokojeně odjuchat za maminkami. Leč nebylo nám snadné cesty souzeno. Cestou z Bliznice jsme si plnili oči krásou, pozorovali opět koně, Rusy, nechali se opékat naprosto nechutným slunečním žárem, jehož původkyně si opět prorazila cestu mezi mraky, kecali s borůvkáři a tak nějak jsme zabloudili...

Inu. Čí to byla chyba? Vzhledem k mým kolenním indispozicím jsem šel většinu cesty dolů jako poslední, pan Viking byl lehce přede mnou. Protože naši kumpáni měli nějaký společenský zásek s plavovlasou (a poměrně roztomilou) borůvkářkou, předešli jsme je. Za zhruba tři čtvrti hodiny jsme konstatovali ztracení. Tedy. Pan Atomovej Hřib (zcela nepříčetnej), pan PJ (na hranici nepříčetnosti) a hrozně krásnej a trochu teplej kluk (nemluvil...) na nás neprávem nasraní, byli jsme totiž v hajzlu již díky nim před tím. Problém spočíval zkrátka v tom, že jsme se dostali na jiný hřeben a minuli cestu do údolí, která by nás zavedla do Kvasy. Problém to byl i proto, poněvadž bylo neskutečně horko, dusno, my měli minimum vody, báli jsme se, abychom neskončili jako předevčírem, velká únava (ten den jsme nakonec ve velmi exponovaném terénu nachodili vícero desítek kilometrů)...

Dobrá. Nakonec jsme se trochu zkonsolidovali (představujte si mě, jak řvu na všechny ostatní nadávaje jim do všemožných údů a orgánu, které jsou obyčejně v západní kultuře tabuizované, a vysvětluji jim, že všechno je jejich chyba a aby mě nesrali, nebo že je nechám na Slovensku, apod.). Dobrá, zklidnili se. Jdeme dál. Nakonec jsme dorazili k podivné salaši hlídané panem Psem (něco mezi medvědem a středoasijským pasteveckým psem) přivázaným na až podezřele tenkém provázku ke kůlu. Malého špinavého chlapce jsme se otázali, kudy že to máme jít do té Kvasy. Nesdělil a neukázal nám kromě svého rozpačitého obličeje s dementním výrazem člověka, který v protějšku cítí bratra Slovana, kterému by rozumět měl, nerozumí mu ale ani hovno, vůbec nic... Dobrá, vydali jsme se tušeným směrem. Nebudu to dále prodlužovat. Do Kvasy jsme po neskutečných štrapácích dorazili, zničili jsme se sestupem v suti (1,5 výškového kilometru), kolena v hajzlu, bez vody, bez naděje, beznaděj, Hirošima, všechno v řiti.

Výprava takovým způsobem zakončená žádala si určitého rituálu. Piva. První přátelsky vypadající cedule nás nalákala do hotelu s restaurací, kam jsme se vděčně uchýlili. Záchody - klasická turecká díra do pekla s kovovými stupáky, do kterýchžto když se člověk zapasuje, přesně se do oné díry trefí, omyl vyloučen. Interiér dřevo s podivnými "loveckými" fotkami, mezi nimiž dominoval zastřelený jelen, mezi parožím dvě láhve vodky a krabička lucek s tričkem, kolem evidentně chlastem zřízení dobrodruzi. Než budu pokračovat, rád bych podotkl, že za celý den jsem snědl jednu malou mrkev, plus ráno jednu lžíci müsli. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Objednali jsme si hned dvě piva na hlavu. Výborně, hotovo. Plivněte si někdy na rozpálenou plotnu. Ano, přesně tak to vypadalo, člověk to syčení úplně cítil. Po obtížné domluze jsme si dokonce objednali i nějaká žebírka. Mladá, krásná a hrozně nesympatická servírka nám imrvére chtěla přinést jakýsi salát, reagovala až na "Maso! Maso! Doprdele, maso! Krávu! Prase! Svini! Salát niet!". Nakonec nám přinesla cosi předtím již pravděpodobně ohlodaného od domácích psů, poněvadž masa tam bylo asi... Nechci být vulgární. I přes tyto obtíže bylo najednou dobře, v člověku se rozhostil takový klid a bylo zase pěkně na světě. Dokouřivše poslední cigarety, koupili jsme to jediné, co v hospodě měli (lehká máčka), a začali se zase cítit jako lidé. Zjistili jsme při tom, že jsme neskutečně zvágusovatěli.

Mně narostl podivný paimeiovský vous, všichni do jednoho jsme smrděli jako honorace z šervůdu (Pražáci ví, ostatní domyslí - inu, je to takový park před Hlavním nádražím...)... Protože nám bylo jasné, že z Kvasy se dnes již nehneme, chtěli jsem řešit, co bude dál. Naštěstí ale se projevila moudrost mé osoby ("Vyserte se na to, po pivu se uvidí..."). Inu, dorazili nám bratři, hej! Dva slovenští turisté mladšího věku, se kterými jsme se poměrně rychle spřátelili. Projevili svou důvěru vůči svým západním slovanským soukmenovcům tím nejkrásnějším způsobem - nabídli , že se s námi podělí o nocleh. U jedné báby ve vesnici měli domluveno přespání. Nadšeně jsme se přidali a ze samé radosti se nemístně přivožrali. Dokončili jsme v hospodě dílo zkázy a přesunuli se k inkriminovaným ubytovatelům. Nakonec jsme jim každý dali za přespání téměř sto korun, pro ně nádhera... Já jsem jim tam pro jistotu rozbil ještě okno, aby na nás nevzpomínali ve zlém... Spali jsme na zemi na zatuchlých kobercích, na postelích na zatuchlých peřinách a všude možně. Před odebráním se na lůžka jsme ještě došli do nedaleké hospody pro lachmouty (jihočeský terminus pro lahvová piva, vy neznalí...), kterými jsme se dorazili poměrně romantickým způsobem, rušili noční klid a vůbec si užívali výhod civilizace včetně kadiboudy a (ti odvážnější) sudové sprchy. Měl jsem i půvabnou rozmluvu s panem domácím, kde se veškerá moje komunikace a můj projev omezily na snahu říkat "áno, áno, da, da..." a potlačování nutkání vylepšit jim dvoreček nějakým abstraktním obrazcem z piva a žalučních šťáv. Přesto jsem zjistil, že pán pracoval mimo jiné v naší vlasti, že Zakarpatská Rus bude za pár let vypadat jako Praha a že to tam stojí stejně všechno za vyližprdel.

Spánek stál za to, pivní kóma. Pan Atomovej Hřib se slovenskými bratry si to jaksi hodili poněkud jinak, juchal s nimi déle, ráno měl krásnou kocovinu. Vybatolili jsme se, zaplatili, potřásli si rukou a poslali se navzájem v duchu do háje. Ukrajinsko-slovensko-české sdružení se tím rozpustilo, bratři se vydali na Svidovec, my k autobusové zastávce. Nakonec jsme opravdu i odjeli do Rachivu (nejprve jsme se najedli tyčinek Lion, limonády Fanta, "sýru" Veselá kráva a chleba... co všechno na té Ukrajině není!). Rachiv příšerná díra, nabídky na odvoz do Užhorodu ze všech stran prší (dominuje pouhých sto euro, z čehož uchcávám smíchy, ani smlouvat se nepokouším), cikáni, žebráci, trh se vším možným, paráda. Potkali jsme krajana, který v té době již druhý měsíc obcházel karpatský oblouk, připomněl nám všem jednoho známého drogově závislého... Nakonec se nás ujal jeden dobrý muž a dohodil nás kamarádovi autobusákovi, který nás za opravdu skromný peníz natlačil do autobusu a odvezl do Užhorodu. Byla to cesta na celý den, asi bych raději bral to tágo. Autobus všude stavěl, i nějakou tu vojenskou policii jsme zažili (jediný lidé na Ukrajině, se kterými jsem si nakonec docela solidně popovídal anglicky)...

Užhorod. Zase. A zase horko, zase hnus, zase všude bordel. Pánové chtějí nakoupit nějaký chlast a kuřivo (dovolené jsou dvě krabičky cigaret a litr a půl tvrdého alkoholu na osobu). Nakonec jsme téměř nestihli autobus do Sobranců, klasické problémy... Ale long story short - po příšerném voseru na hranicích (óbr šťára, čekání, čekání, žádná klimatizace, blejt se mi chce z toho) jsme to zmákli. S vypětím všech sil se plazíme ze zastávky k onomu křesťansky založenému Slovákovi, u kterého jsme zanechali automobil. Věrni svému přesvědčení nás se svou ženou pohostili buchtami, kávou a vodou. Protože jsme neuvěřitelně smrděli a jistě i krásně vypadali, nechali nás se i lehce umýt, krása. Odjíždíme, zamačkáváme slzičky a pouštíme klimatizaci... Dáme klima? Paráda... Nakoupíme v michaloveckém Kauflandu něco na večer a ráno, zde se strhnou poslední hysterické záchvaty... Hledáme hospodu, nakonec se uchylujeme do jednoho poměrně luxusního penzionu... Hlad. Dáváme halušky, pirožky, plzeňské pivo, slovenské pivo, mmmm... Já nealko, jsouc řidič. Pánové se začínají rozvášňovat, krotím je, ženu do auta, alkohol bych potřeboval nejlépe nitrožilně a na kolegy pod vlivem se špatně dívá.

Dorážíme do stejného kempu jako minule, nikde nikdo, zdviháme závoru, projíždíme nepovšimnuti... Uvelebíme se u jedné umývárny na takovém dřevěném pódiu, otvíráme piva, jíme. Drobně prší. Romantika. Ač v povznesené náladě, začínají se mi vybavovat věci, před kterými jsem z Čech alespoň na chvíli utekl, začíná mně být nebezpečně smutno, melancholie drží vrch. V rychlém sledu zpracováváme tři jointy, náladu mi to ale příliš nevylepšilo, zalézám. Protože jsem měl sebou šputny do uší, které jsem vezl pro případ chrapotu stran našeho panstva či hluku obecně, nacpal jsem si je z mně v současné době zcela neznámých důvodů do zvukovodů a spokojeně se oddal Morfeovi.

Ráno. Panika, neslyším. Vstávám, běhám všude kolem, nic. Hluchota. Funguje takhle chlast nebo tráva? Uvažuji. Nejde to... Krásnej kluk se na mě rozpačitě dívá, přistupuje a vyndavá mi špunty z uší. Aha, zapomněl jsem, děkuji ti, dobrá duše. Sprcha, oholit se, navonět, čisté oblečení z auta. Ano, jsem člověk, najednou jsme opět parta krásných, žádaných a roztomilých chlapců. Vyrážíme. Za kemp nic neplatíme, nikdo nikdy. Čehúni přidrzlí jsme... A zase - dlouhá cesta, Budapešť, objížďky, Vídeň, děs a běs. A zase doma. Doma na jihu Čech, sobotní večer. Obrovská pařba, neuvěřitelný jointy, chlast, kurvy a chlebíčky... Ale o tom zase jindy...

(popisky obrázků po najetí kurzorem, tentokrát řádná dávka...)

Pan Viking po ránu...
Copak to tady máme? Toho znáte i z Čech...
Vpřed světlejším zítřkům! Já a pan PJ... A Bliznica
Pohled na Bliznicu...
Povinná vrcholová...
Z Bliznici se vyčůrat je přímo povinnost...
Sestup do nížin...
Kvasa oplývá nečekaným bohatstvím...
... jakož i relikty z dob nedávných...
V hospodě v Kvase. Konečně zase lidé!
U těhle dobrých lidí jsme nocovali...
Sámoška. A hurá do Rachivu.
Rachiv. Město srdce povznášející...
Busem přes Zakarpatskou... Romantyš, nicht vár?
Slovensko, ráno. Vysíleni.
Chlast, milé děti, vám z života udělá... Ráj... A z vás lepší lidi. Věřte mi to!
Repete na jihu Čech. Krize, katastrofa, konečná, kurvadrát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 26. září 2010 v 20:15 | Reagovat

Malé pivo, kola...tomuhle říkáš dokumentační fotka, čekala bych babylonské věže panáků, prázdné půllitry a popelník přetékající startkama :))

Mimochodem, jak dlouho trvá až pravidelný návštěvník nabyde práva vidět fotky bez cenzůry, ty Hafy mě vyloženě iritujou ... pochopitelně proto, že kazí kompozici:)

2 Albert Pes Albert Pes | Web | 26. září 2010 v 20:40 | Reagovat

Problém dokumentace spočívá především v tom, že dokumentátor je v mým případě zhruba na úrovně dokumentovaného(-ných), což v důsledku znamená, že není schopen fotit v pokročilých stádiích večera. Hory vajglů (na Ukrajině jedině camelky... za 17 kč...) a záplavy sklenic všeho druhu se taky naskytly, ale tak nějak tam zkrátka nezůstal nikdo, kdo by byl ve stavu to vyfotit.

Já ti nevím, mě ty hafy štvou taky, ale nějak se mi tady nechce ztrácet cennou internetovou skoroanonymitu, i když je mi jasný, že zrovna na mě sere pes... :)

3 Cuz Cuz | Web | 28. září 2010 v 12:52 | Reagovat

Ty hafy jsou náhodou vtipný. Nějakej ochránce osobních údajů by z tebe měl radost.

Při čtení článku mi na mysl zase jednou vytanula výčitka, proč nejsem chlap. Představa takového výletu se čtyřmi dalšími ženami je naprosto katastrofální. A pak, až bychom se vyšplhali na vrchol, tak bychom se ani nemohly pokochat pohledem do krajiny při čůrání, protože čůráme v potupné sedu...
No nic. Mám radost z toho, žes mi zase potvrdil, že každá různě velká skupina lidí má svého Pídžeje (miluju tehle přepis!).

4 Albert Pes Albert Pes | Web | 28. září 2010 v 14:10 | Reagovat

Pídžejové jsou asi fakt všude... Ej, ten výlet byl, jakej byl, právě jenom proto, že to bylo bez ženských. Témata neomezená, pan Viking oslavoval dobytí kopců okamžitým celkovým obnažením se a ukazováním se do krajiny, což by jinak asi možné nebylo... Podle mých zkušeností se na podobný akce dá chodit ještě tak s jednou osamocenou ženskou. Ale dvě holky v partě znamená okamžitě sekludovanou skupinu... A parta tvořená jenom děvčaty... Chraň pánbů...

5 Rýža Rýža | Web | 28. září 2010 v 19:32 | Reagovat

Hm, já vám nevím, podle mě to funguje. Aspoň jsme tak loni ve čtyřech daly Malou Fatru...pravda, jednoho muže jsme s sebou měly, ale tomu bylo 10 měsíců, tak nevim jestli se dá počítat:)
V každým případě, ze mě tůristka nikdy nebude, já radši vymetám hudební festivaly:)

6 Rýža Rýža | Web | 28. září 2010 v 19:37 | Reagovat

A s vykonáváním potřeby ve stoje si dnes už poradí každá znalá emancipovaná žena...ne že bych to praktikovala, já radši postaru:D
Mimochodem, náhodou, největší punk byl, když jsme si to kdysi kdesi s jistou nejmenovanou střihly uprostřed silnice ne úplně v noci přímo před autobusovou zastávkou ... po cestě z hospody, jak jinak, ale byl to adrenalin:))

7 Albert Pes Albert Pes | Web | 28. září 2010 v 21:33 | Reagovat

Přece jenom se mně zdá, že z mýho skoromužskýho (zase to s tou maskulinitou nebudu moc přehánět) pohledu je svět prostě jeden velkej pisoár. Je to obrovská výhoda. Tedy pokud na tom nejste jako já - mám tzv. syndrom stydlivého močení, který se projevuje v tom, že jsem schopný se na pisoárech ve standardní hospodě vymočit až tak po pěti pivech... Šmankote!

8 bangFROMbank bangFROMbank | 28. dubna 2011 v 15:35 | Reagovat

představa nic neslyšícího zmatenýho alberta běhajícího dokolečka mezi ještě víc zmatenými kamarády ve mě vyvolala výbuch smíchu...dlužíš mi hadřík, poprskala jsem si monitor!

9 Albert Pes Albert Pes | Web | 28. dubna 2011 v 15:57 | Reagovat

Tráva je mocnej katalyzátor vtipných situací... Opatrně s tím ale.... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama