Zakarpatská Rus 3

14. září 2010 v 18:02 | Albert |  Chození
Jo, první noc pod ukrajinskou oblohou. Chvíli se zdálo, že nás chytne nějakej nechutnej chlístanec, nakonec jenom pár kapek. Udělali jsme si větší jídlo, tuším, že jsem si uvařil první z mnoha skoroinstantních hnusných pytlíků, který jsem na Ukrajině ve finále všechny pozřel. Nejmladší, nejkrásnější a trochu teplej výletník spal, jako ostatně tradičně, jenom v bivakovacím pytli, což je v podstatě nepromokavej vak s membránou, kterej by v ideálním případě měl dýchat, což se mi ovšem moc nezdálo. Já spal, jak jsem asi už psal, ve stanu pro jednoho, pan Viking také, pan PJ a zbylý člen týmu, říkejme mu třeba pan Atomovej Hřib (zajímavá povaha...), spali spolu ve větším stanu. Moc se nedělo. Protože jsem v tý době byl ve vrcholovým stádiu zlomenýho srdce, pan Viking se mě ujal, ubalil mi jointa a já usnul. Krása.

Ráno bylo perfektní. Všude kolem voda, což bylo dáno drobným deštěm během noci, šílenou rosou, která nám pravidelně připravovala probuzení do pořádně mokrýho světa, a mlhou, onoho rána skutečně vydatnou. Protože jsme předchozí noc skoro nic nenaspali, váleli jsme se, sušili a jedli skoro do jedenácti. Všechno v pohodě, ale nikdo z nás už neměl dost pitný vody, trochu jsme zpozorněli. Když jsme všechno sbalili, vydali jsme se konečně do míst, kam jsme vlastně celej výlet směřovali.

Tenhle den, pondělí, byl fakt náročnej, i když to nejhorší mělo teprve přijít. Za celej den, a že jsme chodili velmi poctivě, jsme ušli nějakých trapných dvacet kilometrů. Ale terén nám dal zabrat, vzhledem k jen pomalýmu stoupání, což bylo daný tím, že na 500 vylezlejch výškovejch metrů připadlo vždycky 300 metrů zase dolů, jsme byli i trošku nasraní. Ale stálo to za to. Vylezli jsme cca. do 1500 m.n.m. a to je zhruba oblast, kde poloniny, obrovský pastviny pro především ovce a nějaký kozy, začínají.

První, co jsme z dobytku viděli, byla hovna. Spousta hoven. S jistou nadsázkou je možný napsat, že v podstatě celej ukrajinskej pobyt jsme se váleli v hovnech. Když si sedneš, jedině do hovna, stan stavíš do hoven, čůráš do hoven, velkou potřebu taky do hoven, topíš hovnama, žiješ hovnama. Nejdřív jsme zauvažovali, zda to, co jsme našli ještě v lesním pásmu, by třeba nemohlo bejt hovno medvědí. Bláhová myšlenka. Medvědi a vlci na poloninách pravděpodobně vůbec nejsou, pastevci je vystříleli.

Začal pěknej pařák. Nevýhodou v takovým místě je samozřejmě fakt, že neexistuje místo, kam před sluncem utéct. Nakonec se nám podařilo najít pramen. Prameny v dané oblasti zase žádným problémem nejsou, na každým místě tam ve formě veselých potůčků probublává ledová voda ze skály. Na druhou stranu je také pravda, že to "každý místo" je vždycky tak 300 výškových metrů dolů. Většinou jsou prameny z hřebenu vidět jako takový tmavý nitě po úbočích. Pak stačí vybrat jednoho nebo dva nešťastníky a nechat je slézt, nabrat a zase vylézt. Nemusím zdůrazňovat, že tenhle nevděčnej job padal na mě až neuvěřitelně často.

Zhruba ve tři odpoledne jsme se najedli v posledních zbytcích lesů, shlédli polodivoký koně a děti ženoucí do strání kozy (pást ovce je práce pro starší). Ten den jsme se chtěli utábořit na druhé straně jedné sedmnáctistovky. Výstup nás opravdu dost zmohl. Členové expedice kouřili ve stále řidčejším tempu, flašky s rumem a vodkou se schovaly, na trávu nikdo ani nepomyslil. Zničeni jsme vylezli nahoru na horu. Tam nás jenom stačila pozdravit dvojice Poláků, kteří ve veselém ultrarychlém tempu pokračovali dál v cestě. Hnusáci. Neměli jsme také úplně dobrý pocity z nedoprovázeného stáda ovcí, které se během výstupu tlačilo proti nám. Nehlídaného - totiž až na ne zcela přátelsky vypadající pastevecký psy.

Zalezli jsme velmi rychle, už se stmívalo. Něco malýho k jídlu a šlo se spát. Pamatuju se, že tenhle den se mi spalo hrozně zle, zase na mě šly chmury, lidi s trávou už spali, nešlo usnout. Díval jsem se proto na hvězdy, což je zážitek, kterej bych každýmu přál. Nulový světelný znečištění. Pozoroval jsem meteority, jeden spadl pravděpodobně někam do protějších kopců. Dělová rána, mý spolutrpitele ale nevzbudilo nic.

(popisy obrázků při najetí kurzorem)

Západ slunce u prvního stanoviště
A takhle tam vypadalo ráno...
Bivakující, nejmladší, nejkrásnější a trochu teplej...
Statečně lezeme do kopců - už téměř pastviny
Důležitej je suchej erár, jinak vám močál sežere nohy zaživa! (Poručík Dan)
Koně... Děvčata, plačte...
Někdy vypadám nebezpečně drsně... Velkej světák. Rebel.
Lezeme na nejvyšší hnus v okolí. No, pěkný to bylo.
Naše druhý stanoviště. Myslím, že ten den jsme byli docela vodrovnaný.
Východ slunce. To můžete fotit donekonečna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 17. září 2010 v 10:23 | Reagovat

To i rebelové si bandážujou atrofovaná kolínka?:)

2 Albert Pes Albert Pes | Web | 17. září 2010 v 14:49 | Reagovat

Dobře. Evidentně jsou i chvíle, kdy zase tak drsnej nejsem. Ale aspoň je ta ortéza černá a ne růžová... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama