Myslím, že budu tentokrát vážný. Tento metapochod totiž vážnost a přísnost přímo vyžaduje. Nebudu cynický, zkusím nebýt ale ani příliš patetický a dogmatický. Nebudu psát o něčem novém, pokusím se ale dotknout tématu pro mě stále palčivého a trochu zákeřného - mám tendenci při něm upadat do různých stereotypů a klišoidních pastí. Zkuste mi to ale prominout a vydat se na další cestu za reflexemi všech typů...
Některé věci by člověk nikdy neměl spouštět ze zřetele, jinak vyvstává reálná možnost, že se v tom, co právě dělá nebo nedělá, či v tom, co právě dělá a dělat by neměl nebo nedělá a dělat by měl, úplně ztratí. Zásadní je motivace. Myslím, že to souvisí s tím, jak jsem tady někdy v pro mě šťastnějších dobách psal o začátcích a koncích. Mimochodem si přestávám myslet, že začátky se "stávají" a konce se "dělají", začínám být víc a víc přesvědčený o tom, že se "dělá" úplně všechno, že všechno máme v moci. Píšu "máme", protože jsou věci, které jedinec ze své podstaty (totiž jako jedinec) mít v moci nemůže. Nechci se ale pouštět do nějaké metafyziky nebo teologie a snažit se vysvětlit, jak to vlastně myslím, co svobodná vůle, co nemocní lidé, co Bůh apod., nemám k takovým podnikům ani ambice, ani schopnosti. Nechme to tedy být. Motivace. Je důležité vědět přesně, proč dělám, co zrovna dělám (či nedělám, dělat bych měl apod.).
Ptám-li se přesně, proč dělám, co dělám, pokládám si tím i otázku po zodpovědnosti za to, co dělám. Lépe řečeno, jsem-li schopný ptát se po tom, co dělám (nedělám, dělat bych měl apod.), již apriori předpokládám (anebo v nejslabším případě připouštím) tu možnost, že zodpovědný jsem. Možnost reflexe na své jednání zahrnuje i možnost korekce, přerušení, jakékoliv změny anebo přitakání a potvrzení. Může se stát (což znamená, že se stává), že člověk není schopen motivaci dohledat. Najednou prostě něco nějak je a je těžké určit, proč to se mnou zrovna tak a tak je. Ovšem pouhá možnost ptát se sám sebe po tom, proč jednám tak a tak, když své motivaci vlastně vůbec nerozumím, neznamená, že bych tím také polemizoval s mírou zodpovědnosti, kterou za své jednání nesu. Zjednodušeně řečeno, "nevím" neznamená možnost, kterou bych se mohl za své jednání "omluvit" nebo se vyvázat ze zodpovědnosti.
Toto ale nemá být v první řadě úvaha o moralitě, i když samozřejmě pojmy jako "jednání" a "zodpovědnost" k etickým zahloubáním se přímo vybízejí. Jde mi o něco podstatně jednoduššího a nikoliv ve striktních smyslu "filosofického", a sice o onen fenomém "ztracenosti", který se snažím příkladem reflexe jednání ilustrovat. "Ztracenost" v našem podivném fenomenologicko blábolivém rozumění znamená cosi jako "ztrátu nitě" ve sledu toho, jak svůj život žiji a co to vlastně žiji.
"Ztracený" ale není paradoxně člověk, který se ptá sám sebe "proč" a nedokáže si odpovědět, ale především člověk, který se "proč" nikdy neptá. Proč? Protože "proč" je vyjádřením schopnosti reflexe, která, jak jsem již x-krát psal a snažil se vysvětlit, dělá z člověka to, co je. Bytost schopnou se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost, bytost, která je svobodná. Člověk neptající se "proč" se ztrácí sám v sobě v tom nejzásadnějším momentu - ve své lidskosti. Ztracené lidi potkáváte, když jedete metrem ráno do práce, někdy se vedle nich i probouzíte, sedíte s nimi na baru v hospodě, dáváte jim anebo si od nich berete práci a peníze, jsou všude. Je to jako mor.
Zeptejte se sami sebe, jak je to možné. Odpověď je nasnadě. Ptát se není lehké, lehčí je nechat se unášet. Vytrhněte člověka z proudu života (je-li to možné), který vlastně již ani nežije on, donuťte ho ptát se "proč" a čekejte, zda vám poděkuje. Samozřejmě, že ne. Život člověka, který se ptá po sobě a přemýšlí "proč", totiž poněkud bolí. Může se dokonce dostat do různých nebezpečných oblastí, které většinou spadají do různých "meta", "za"-oblastí. Například se takový člověk může sám sebe velmi nebezpečně otázat, proč se vlastně vůbec táže, proč vlastně vůbec žije a co to všechno sakra znamená. A to už je na pováženou. Svobodný člověk nemusí být filosof, matematik, logik, právník, lékař, neurolog, není k tomu třeba žádné kvalifikace, dokonce ani vysoké inteligence ne. Je třeba se jenom ptát.
Netvrdím, že to někoho v životě dovede ke štěstí. Možná naopak. Jde o pouhý "skeptický" metodický instrument k tomu, abych mohl vůbec žít jako já sám. Možná, že když vás bude "proč" hodně bolet, najdete odpovědi, které vás snad i překvapí. Třeba si víc začnete vážit sami sebe, uvidíte, že máte hodnotu a cenu, možná, že zjistíte, že jako lidé s určitou hodnotou se můžete odvážit milovat i ostatní lidi kolem sebe. Možná se vás dotkne i Bůh a uvidíte, že máte hodnotu, jakou byste se nikdy neodvážili hádat. Třeba to s vámi dopadne špatně. Neříkejte ale potom, že vás Albert nevaroval.
Tak co?
(ps.: tento metapochod bych rád věnoval Rýže)
Cuz |
Díky. Jsem si zrovna nedávno chtěla metametlu koupit v obchodě, ale prej všechno vyprodaný a nový v nedohlednu...
tak aspoň už nemusim shánět.
Nějak mě to znavilo, dneska jsem toho měla na čtení docela dost:) Psaní odkládám, nikoli jako výraz lenosti (no, možná trošku), ale proto, že jsou věci, který se pro správný náhled potřebujou trochu vstřebat;)