Září 2010

„Proč“ aneb metametla pro vaše zaprášená srdéčka

28. září 2010 v 21:34 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Myslím, že budu tentokrát vážný. Tento metapochod totiž vážnost a přísnost přímo vyžaduje. Nebudu cynický, zkusím nebýt ale ani příliš patetický a dogmatický. Nebudu psát o něčem novém, pokusím se ale dotknout tématu pro mě stále palčivého a trochu zákeřného - mám tendenci při něm upadat do různých stereotypů a klišoidních pastí. Zkuste mi to ale prominout a vydat se na další cestu za reflexemi všech typů...

Některé věci by člověk nikdy neměl spouštět ze zřetele, jinak vyvstává reálná možnost, že se v tom, co právě dělá nebo nedělá, či v tom, co právě dělá a dělat by neměl nebo nedělá a dělat by měl, úplně ztratí. Zásadní je motivace. Myslím, že to souvisí s tím, jak jsem tady někdy v pro mě šťastnějších dobách psal o začátcích a koncích. Mimochodem si přestávám myslet, že začátky se "stávají" a konce se "dělají", začínám být víc a víc přesvědčený o tom, že se "dělá" úplně všechno, že všechno máme v moci. Píšu "máme", protože jsou věci, které jedinec ze své podstaty (totiž jako jedinec) mít v moci nemůže. Nechci se ale pouštět do nějaké metafyziky nebo teologie a snažit se vysvětlit, jak to vlastně myslím, co svobodná vůle, co nemocní lidé, co Bůh apod., nemám k takovým podnikům ani ambice, ani schopnosti. Nechme to tedy být. Motivace. Je důležité vědět přesně, proč dělám, co zrovna dělám (či nedělám, dělat bych měl apod.).

Ptám-li se přesně, proč dělám, co dělám, pokládám si tím i otázku po zodpovědnosti za to, co dělám. Lépe řečeno, jsem-li schopný ptát se po tom, co dělám (nedělám, dělat bych měl apod.), již apriori předpokládám (anebo v nejslabším případě připouštím) tu možnost, že zodpovědný jsem. Možnost reflexe na své jednání zahrnuje i možnost korekce, přerušení, jakékoliv změny anebo přitakání a potvrzení. Může se stát (což znamená, že se stává), že člověk není schopen motivaci dohledat. Najednou prostě něco nějak je a je těžké určit, proč to se mnou zrovna tak a tak je. Ovšem pouhá možnost ptát se sám sebe po tom, proč jednám tak a tak, když své motivaci vlastně vůbec nerozumím, neznamená, že bych tím také polemizoval s mírou zodpovědnosti, kterou za své jednání nesu. Zjednodušeně řečeno, "nevím" neznamená možnost, kterou bych se mohl za své jednání "omluvit" nebo se vyvázat ze zodpovědnosti.

Toto ale nemá být v první řadě úvaha o moralitě, i když samozřejmě pojmy jako "jednání" a "zodpovědnost" k etickým zahloubáním se přímo vybízejí. Jde mi o něco podstatně jednoduššího a nikoliv ve striktních smyslu "filosofického", a sice o onen fenomém "ztracenosti", který se snažím příkladem reflexe jednání ilustrovat. "Ztracenost" v našem podivném fenomenologicko blábolivém rozumění znamená cosi jako "ztrátu nitě" ve sledu toho, jak svůj život žiji a co to vlastně žiji.

"Ztracený" ale není paradoxně člověk, který se ptá sám sebe "proč" a nedokáže si odpovědět, ale především člověk, který se "proč" nikdy neptá. Proč? Protože "proč" je vyjádřením schopnosti reflexe, která, jak jsem již x-krát psal a snažil se vysvětlit, dělá z člověka to, co je. Bytost schopnou se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost, bytost, která je svobodná. Člověk neptající se "proč" se ztrácí sám v sobě v tom nejzásadnějším momentu - ve své lidskosti. Ztracené lidi potkáváte, když jedete metrem ráno do práce, někdy se vedle nich i probouzíte, sedíte s nimi na baru v hospodě, dáváte jim anebo si od nich berete práci a peníze, jsou všude. Je to jako mor.

Zeptejte se sami sebe, jak je to možné. Odpověď je nasnadě. Ptát se není lehké, lehčí je nechat se unášet. Vytrhněte člověka z proudu života (je-li to možné), který vlastně již ani nežije on, donuťte ho ptát se "proč" a čekejte, zda vám poděkuje. Samozřejmě, že ne. Život člověka, který se ptá po sobě a přemýšlí "proč", totiž poněkud bolí. Může se dokonce dostat do různých nebezpečných oblastí, které většinou spadají do různých "meta", "za"-oblastí. Například se takový člověk může sám sebe velmi nebezpečně otázat, proč se vlastně vůbec táže, proč vlastně vůbec žije a co to všechno sakra znamená. A to už je na pováženou. Svobodný člověk nemusí být filosof, matematik, logik, právník, lékař, neurolog, není k tomu třeba žádné kvalifikace, dokonce ani vysoké inteligence ne. Je třeba se jenom ptát.

Netvrdím, že to někoho v životě dovede ke štěstí. Možná naopak. Jde o pouhý "skeptický" metodický instrument k tomu, abych mohl vůbec žít jako já sám. Možná, že když vás bude "proč" hodně bolet, najdete odpovědi, které vás snad i překvapí. Třeba si víc začnete vážit sami sebe, uvidíte, že máte hodnotu a cenu, možná, že zjistíte, že jako lidé s určitou hodnotou se můžete odvážit milovat i ostatní lidi kolem sebe. Možná se vás dotkne i Bůh a uvidíte, že máte hodnotu, jakou byste se nikdy neodvážili hádat. Třeba to s vámi dopadne špatně. Neříkejte ale potom, že vás Albert nevaroval.

Tak co?

(ps.: tento metapochod bych rád věnoval Rýže)

Lepší τάλαντον v hrsti nežli talent v prdeli...

28. září 2010 v 14:46 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Využiju možnosti dostat svý cynický (čti psí) ideály mezi lidi a sepíšu velectěnému čtenářstvu článek, který si budete moci po nocích pod peřinou za asistence čelové baterky a s chvějícím se srdcem číst, následně rozebírat v hostincích a pivnicích, který vám změní život a nabije vás novou energií.

Je v dnešní době takovej trend. Vidí se to ve výchově dětí například. Malýmu děcku se v podstatě nalhává, že je nejkrásnější, nejúžasnější a nejschopnější že všech ostatních uslintaných malých drobečků. Samozřejmě, že to pravda není. Objektivně krásný, (všeho)schopný a úžasný dítě jsem byl jenom já, (někteří) moji sourozenci a možná dva tři z vás. Vy ostatní prostě ne. Už od narození bylo jasně daný, že jste neschopní, že budete líní a hloupí a že z vás s největší pravděpodobností nic pořádnýho nevyroste. Jenže maminka vidí toho svýho malinkatýho mongoloidka, jak se chechtá, prdí či blije mlíko po postýlce nebo na rameni, a je jí najednou tak nějak... Prostě navzdory vší racionalitě sebe sama přesvědčí o "tom". Co "to" je, je na dlouhý debaty. Záleží na náročnosti a životních poměrech toho kterého rodiče. "To" může být krása, neuvěřitelná inteligence ("Maruš, je mu dvanáct a už se mi tři roky neposral!") či, obecně řečeno, jakýkoliv "talent".

A tak se dětem lže. Většina dětí, stejně jako lidí obecně, je blbá, kterýžto prostý fakt stojí v základě toho, že potkáváte již nenáctileté, přesto ale o své výjimečnosti podivuhodně přesvědčené lidi. Zkrátka nejsou schopni přijít na svou nedostatečnost. Nevím, co je "Talentmania", nikdy jsem se na onen televizní výplod nepodíval, což mi na věčnosti jistě bude připočteno k dobru. Ale talentmánie je docela pěknej název pro to, jak to dnes se světem vypadá. Neříkám, že by maminky měly svým dětem říkat, že jsou blbý a neschopný, ale co je moc, je moc. Ubylo by zklamaných lidí.

Abych nebyl ale jenom skeptickej a zlej, tak samozřejmě uznávám, že lidi určitej "talent" maj, a to každej z nás. No jo, teď bych měl upadnout do patosu a nabádat, abyste hledali a pátrali po tom svém, že každej je jedinečnej a podobný sračky. Takhle - je a není to pravda. Není to pravda v tom smyslu, že většina z nás (tedy... z vás... autor tohohle článku prostě úžasnej je, tady se nedá svítit) prostě nikdy nic objektivně zajímavýho, skvělýho a velkolepýho nedosáhne. Prostě jste ňoumové, no. Na druhý straně to ale pravda je, a sice v tom smyslu, že to člověku nijak nemusí bránit ve štěstí. Možná, že ten váš talent a vaše jedinečnost spočívá v tom, že povedete obyčejnej pěknej život, povijete si pár normálních děcek, kterým nebudete plácat do ksichtů žádný hlouposti a naivity, a uděláte z týhle stoky o něco veselejší svět. A proč ne?

τάλαντον je nikoliv výjimečnost nebo jakési záhadné obdarování nějakou podivnou schopností, ale je to "váha" nebo taky "vyváženost". Dejme tomu. Kolik lidí má dneska takovejhle "talent", hmm? Každej chce něco zvláštního, každej někam utíká, každej je přesvědčenej, že je čímsi výjimečnej a že to musí za každou cenu uchopit. Kurvadrát, hodnota člověka je přece v něčem úplně jiným. Vzpamatujte se...

Jsem já ale člověk bezectný...

26. září 2010 v 22:00 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Nechápu to. Jediné logické vysvětlení je, že jsem naprostý idiot. V rámci toho, abych se alespoň rámcově oklepal ze svých milostných eskapád a přesvědčil se o tom, že ženám se přece jenom nechci pouze mstít, nenávidět je a upalovat na hranicích, jsem pozval jedno děvče na kávu. Přijala, dokonce velmi ochotně. Nevím, co jsem chtěl. Možná jenom nevyjít z tréninku nebo si prostě jenom zkusit, zda jsem schopný s nějakou osobou opačného pohlaví v současnosti vůbec koexistovat.

Problém nebyl ve mně, tím, že mě v podstatě nijak nepřitahovala, jsem se choval pravděpodobně poměrně přirozeně, stačilo pouze potlačit nutkání začít jí brečet na rameni a vykřikovat "proč? proč? stále ji miluji, ach...!", protože jsem si někde na OnaDNES přečetl, že není dobré se při seznamování zmiňovat o bývalých známostech. Nuže, průser se udál v tom bodu, kdy se ona jaksi zakoukala do mě, čehož hypotetická možnost se může zdát tak neplausibilní jako vrozená idea Boží u Descarta, jenže - stalo se.

Viděli jsme se třikrát, z toho dvakrát nad sklenicí nějakého rozumného pití, vyměnili si nějaké zprávy přes různé internetové cesty, rozuměli si, byli vtipní, inteligentní a lehce cyničtí. Jenomže ona se najednou vyjádřila v tom smyslu, že je jí se mnou fajn, že by chtěla něco víc a že to musím prý vidět také. Hrůza ochromila mé okoralé a alkoholem zničené srdce... Prý je velké děvče a myslím-li to jinak, pochopí... Pochopila, ale nějaké ty slzy ukáply, bylo mi jí líto, zase tak cynický ještě pořád nejsem. Tohle se mi tedy ještě... Ještě... No, stalo, ale nevím, jestli takhle. Že bych ženám opravdu začal jaksi intuitivně oplácet to veškeré bohatství, kterého se mi od nich dostalo? Výborně...

Ano, rurální chlapec. Děvčata mě milují, muži závidí. Psí hovna na to všechno!

Zakarpatská Rus 5 (a poslední)

26. září 2010 v 18:35 | Albert |  Chození
Ve čtvrtek jsme vstali s nadějí v srdci, v nebývale dobré fyzické i psychické kondici, obrněni vůči všem nepříjemnostem a strastem cesty. Vyrazili jsme směr Bliznica, nejvyšší to hora poloniny Svidovec (něco pod 1900, o fous nižší než Hoverla - nejvyšší vrchol Ukrajiny). Nešlo se mi úplně skvěle, trochu mě začalo bolet koleno. Obrovské ranní plus byl relativní chlad, ani slunce nás nadměrně netrápilo. Šli jsme chvílemi v mlze. Výstup na Bliznicu znamenal vícehodinovou cestu od jezírka, u kterého jsem přespali. Nebyla to zrovna legrace, ale relativně snadno jsme to zvládli.

Cestou jsme minuli právě stavěnou lanovku, pravděpodobně se na zdejších kopcích v zimě dá i lyžovat, což bych na vlastní kůži, upřímně řečeno, jenom nerad testoval. Dopravit se do těchto končin v zimě s lyžemi z našich rodných, mazlivě přítulných pologermánských krajů se rovná BDSM nejvyššího stupně. Vylezli jsme, pozdravili se s nějakými turisty nejasného slovanského původu, lehce poobědvali a vyrazili do naší konečné stanice, vesnice Kvasa, odkud jsme se potřebovali dostat do většího městečka Rachiv, z něj do Užhorodu a potom spokojeně odjuchat za maminkami. Leč nebylo nám snadné cesty souzeno. Cestou z Bliznice jsme si plnili oči krásou, pozorovali opět koně, Rusy, nechali se opékat naprosto nechutným slunečním žárem, jehož původkyně si opět prorazila cestu mezi mraky, kecali s borůvkáři a tak nějak jsme zabloudili...

Inu. Čí to byla chyba? Vzhledem k mým kolenním indispozicím jsem šel většinu cesty dolů jako poslední, pan Viking byl lehce přede mnou. Protože naši kumpáni měli nějaký společenský zásek s plavovlasou (a poměrně roztomilou) borůvkářkou, předešli jsme je. Za zhruba tři čtvrti hodiny jsme konstatovali ztracení. Tedy. Pan Atomovej Hřib (zcela nepříčetnej), pan PJ (na hranici nepříčetnosti) a hrozně krásnej a trochu teplej kluk (nemluvil...) na nás neprávem nasraní, byli jsme totiž v hajzlu již díky nim před tím. Problém spočíval zkrátka v tom, že jsme se dostali na jiný hřeben a minuli cestu do údolí, která by nás zavedla do Kvasy. Problém to byl i proto, poněvadž bylo neskutečně horko, dusno, my měli minimum vody, báli jsme se, abychom neskončili jako předevčírem, velká únava (ten den jsme nakonec ve velmi exponovaném terénu nachodili vícero desítek kilometrů)...

Dobrá. Nakonec jsme se trochu zkonsolidovali (představujte si mě, jak řvu na všechny ostatní nadávaje jim do všemožných údů a orgánu, které jsou obyčejně v západní kultuře tabuizované, a vysvětluji jim, že všechno je jejich chyba a aby mě nesrali, nebo že je nechám na Slovensku, apod.). Dobrá, zklidnili se. Jdeme dál. Nakonec jsme dorazili k podivné salaši hlídané panem Psem (něco mezi medvědem a středoasijským pasteveckým psem) přivázaným na až podezřele tenkém provázku ke kůlu. Malého špinavého chlapce jsme se otázali, kudy že to máme jít do té Kvasy. Nesdělil a neukázal nám kromě svého rozpačitého obličeje s dementním výrazem člověka, který v protějšku cítí bratra Slovana, kterému by rozumět měl, nerozumí mu ale ani hovno, vůbec nic... Dobrá, vydali jsme se tušeným směrem. Nebudu to dále prodlužovat. Do Kvasy jsme po neskutečných štrapácích dorazili, zničili jsme se sestupem v suti (1,5 výškového kilometru), kolena v hajzlu, bez vody, bez naděje, beznaděj, Hirošima, všechno v řiti.

Výprava takovým způsobem zakončená žádala si určitého rituálu. Piva. První přátelsky vypadající cedule nás nalákala do hotelu s restaurací, kam jsme se vděčně uchýlili. Záchody - klasická turecká díra do pekla s kovovými stupáky, do kterýchžto když se člověk zapasuje, přesně se do oné díry trefí, omyl vyloučen. Interiér dřevo s podivnými "loveckými" fotkami, mezi nimiž dominoval zastřelený jelen, mezi parožím dvě láhve vodky a krabička lucek s tričkem, kolem evidentně chlastem zřízení dobrodruzi. Než budu pokračovat, rád bych podotkl, že za celý den jsem snědl jednu malou mrkev, plus ráno jednu lžíci müsli. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Objednali jsme si hned dvě piva na hlavu. Výborně, hotovo. Plivněte si někdy na rozpálenou plotnu. Ano, přesně tak to vypadalo, člověk to syčení úplně cítil. Po obtížné domluze jsme si dokonce objednali i nějaká žebírka. Mladá, krásná a hrozně nesympatická servírka nám imrvére chtěla přinést jakýsi salát, reagovala až na "Maso! Maso! Doprdele, maso! Krávu! Prase! Svini! Salát niet!". Nakonec nám přinesla cosi předtím již pravděpodobně ohlodaného od domácích psů, poněvadž masa tam bylo asi... Nechci být vulgární. I přes tyto obtíže bylo najednou dobře, v člověku se rozhostil takový klid a bylo zase pěkně na světě. Dokouřivše poslední cigarety, koupili jsme to jediné, co v hospodě měli (lehká máčka), a začali se zase cítit jako lidé. Zjistili jsme při tom, že jsme neskutečně zvágusovatěli.

Mně narostl podivný paimeiovský vous, všichni do jednoho jsme smrděli jako honorace z šervůdu (Pražáci ví, ostatní domyslí - inu, je to takový park před Hlavním nádražím...)... Protože nám bylo jasné, že z Kvasy se dnes již nehneme, chtěli jsem řešit, co bude dál. Naštěstí ale se projevila moudrost mé osoby ("Vyserte se na to, po pivu se uvidí..."). Inu, dorazili nám bratři, hej! Dva slovenští turisté mladšího věku, se kterými jsme se poměrně rychle spřátelili. Projevili svou důvěru vůči svým západním slovanským soukmenovcům tím nejkrásnějším způsobem - nabídli , že se s námi podělí o nocleh. U jedné báby ve vesnici měli domluveno přespání. Nadšeně jsme se přidali a ze samé radosti se nemístně přivožrali. Dokončili jsme v hospodě dílo zkázy a přesunuli se k inkriminovaným ubytovatelům. Nakonec jsme jim každý dali za přespání téměř sto korun, pro ně nádhera... Já jsem jim tam pro jistotu rozbil ještě okno, aby na nás nevzpomínali ve zlém... Spali jsme na zemi na zatuchlých kobercích, na postelích na zatuchlých peřinách a všude možně. Před odebráním se na lůžka jsme ještě došli do nedaleké hospody pro lachmouty (jihočeský terminus pro lahvová piva, vy neznalí...), kterými jsme se dorazili poměrně romantickým způsobem, rušili noční klid a vůbec si užívali výhod civilizace včetně kadiboudy a (ti odvážnější) sudové sprchy. Měl jsem i půvabnou rozmluvu s panem domácím, kde se veškerá moje komunikace a můj projev omezily na snahu říkat "áno, áno, da, da..." a potlačování nutkání vylepšit jim dvoreček nějakým abstraktním obrazcem z piva a žalučních šťáv. Přesto jsem zjistil, že pán pracoval mimo jiné v naší vlasti, že Zakarpatská Rus bude za pár let vypadat jako Praha a že to tam stojí stejně všechno za vyližprdel.

Spánek stál za to, pivní kóma. Pan Atomovej Hřib se slovenskými bratry si to jaksi hodili poněkud jinak, juchal s nimi déle, ráno měl krásnou kocovinu. Vybatolili jsme se, zaplatili, potřásli si rukou a poslali se navzájem v duchu do háje. Ukrajinsko-slovensko-české sdružení se tím rozpustilo, bratři se vydali na Svidovec, my k autobusové zastávce. Nakonec jsme opravdu i odjeli do Rachivu (nejprve jsme se najedli tyčinek Lion, limonády Fanta, "sýru" Veselá kráva a chleba... co všechno na té Ukrajině není!). Rachiv příšerná díra, nabídky na odvoz do Užhorodu ze všech stran prší (dominuje pouhých sto euro, z čehož uchcávám smíchy, ani smlouvat se nepokouším), cikáni, žebráci, trh se vším možným, paráda. Potkali jsme krajana, který v té době již druhý měsíc obcházel karpatský oblouk, připomněl nám všem jednoho známého drogově závislého... Nakonec se nás ujal jeden dobrý muž a dohodil nás kamarádovi autobusákovi, který nás za opravdu skromný peníz natlačil do autobusu a odvezl do Užhorodu. Byla to cesta na celý den, asi bych raději bral to tágo. Autobus všude stavěl, i nějakou tu vojenskou policii jsme zažili (jediný lidé na Ukrajině, se kterými jsem si nakonec docela solidně popovídal anglicky)...

Užhorod. Zase. A zase horko, zase hnus, zase všude bordel. Pánové chtějí nakoupit nějaký chlast a kuřivo (dovolené jsou dvě krabičky cigaret a litr a půl tvrdého alkoholu na osobu). Nakonec jsme téměř nestihli autobus do Sobranců, klasické problémy... Ale long story short - po příšerném voseru na hranicích (óbr šťára, čekání, čekání, žádná klimatizace, blejt se mi chce z toho) jsme to zmákli. S vypětím všech sil se plazíme ze zastávky k onomu křesťansky založenému Slovákovi, u kterého jsme zanechali automobil. Věrni svému přesvědčení nás se svou ženou pohostili buchtami, kávou a vodou. Protože jsme neuvěřitelně smrděli a jistě i krásně vypadali, nechali nás se i lehce umýt, krása. Odjíždíme, zamačkáváme slzičky a pouštíme klimatizaci... Dáme klima? Paráda... Nakoupíme v michaloveckém Kauflandu něco na večer a ráno, zde se strhnou poslední hysterické záchvaty... Hledáme hospodu, nakonec se uchylujeme do jednoho poměrně luxusního penzionu... Hlad. Dáváme halušky, pirožky, plzeňské pivo, slovenské pivo, mmmm... Já nealko, jsouc řidič. Pánové se začínají rozvášňovat, krotím je, ženu do auta, alkohol bych potřeboval nejlépe nitrožilně a na kolegy pod vlivem se špatně dívá.

Dorážíme do stejného kempu jako minule, nikde nikdo, zdviháme závoru, projíždíme nepovšimnuti... Uvelebíme se u jedné umývárny na takovém dřevěném pódiu, otvíráme piva, jíme. Drobně prší. Romantika. Ač v povznesené náladě, začínají se mi vybavovat věci, před kterými jsem z Čech alespoň na chvíli utekl, začíná mně být nebezpečně smutno, melancholie drží vrch. V rychlém sledu zpracováváme tři jointy, náladu mi to ale příliš nevylepšilo, zalézám. Protože jsem měl sebou šputny do uší, které jsem vezl pro případ chrapotu stran našeho panstva či hluku obecně, nacpal jsem si je z mně v současné době zcela neznámých důvodů do zvukovodů a spokojeně se oddal Morfeovi.

Ráno. Panika, neslyším. Vstávám, běhám všude kolem, nic. Hluchota. Funguje takhle chlast nebo tráva? Uvažuji. Nejde to... Krásnej kluk se na mě rozpačitě dívá, přistupuje a vyndavá mi špunty z uší. Aha, zapomněl jsem, děkuji ti, dobrá duše. Sprcha, oholit se, navonět, čisté oblečení z auta. Ano, jsem člověk, najednou jsme opět parta krásných, žádaných a roztomilých chlapců. Vyrážíme. Za kemp nic neplatíme, nikdo nikdy. Čehúni přidrzlí jsme... A zase - dlouhá cesta, Budapešť, objížďky, Vídeň, děs a běs. A zase doma. Doma na jihu Čech, sobotní večer. Obrovská pařba, neuvěřitelný jointy, chlast, kurvy a chlebíčky... Ale o tom zase jindy...

(popisky obrázků po najetí kurzorem, tentokrát řádná dávka...)

Pan Viking po ránu...
Copak to tady máme? Toho znáte i z Čech...
Vpřed světlejším zítřkům! Já a pan PJ... A Bliznica
Pohled na Bliznicu...
Povinná vrcholová...
Z Bliznici se vyčůrat je přímo povinnost...
Sestup do nížin...
Kvasa oplývá nečekaným bohatstvím...
... jakož i relikty z dob nedávných...
V hospodě v Kvase. Konečně zase lidé!
U těhle dobrých lidí jsme nocovali...
Sámoška. A hurá do Rachivu.
Rachiv. Město srdce povznášející...
Busem přes Zakarpatskou... Romantyš, nicht vár?
Slovensko, ráno. Vysíleni.
Chlast, milé děti, vám z života udělá... Ráj... A z vás lepší lidi. Věřte mi to!
Repete na jihu Čech. Krize, katastrofa, konečná, kurvadrát.

Udělám z vás lidi, chcete?

23. září 2010 v 23:01 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
(Následující článek jsem napsal včera za stavu podivné alkoholické inkompetence. Nevím vlastně, co to mělo znamenat a co jsem tím chtěl říct, dokonce si ani nejsem jistý, kdo to vlastně psal (resp. z kterýho mozkovýho závitu mi tohle sakra uniklo). Jsem skoro přesvědčen, že většina je myšlena ryze ironicko-sarkasticky, čert mi ale věř. Včera jsem tenhle článek tady také vyvěsil, ale v pozdějších ranních hodinách zase smazal... Každopádně bych své případné čtenáře nechtěl o něco tako nevšedního a krásného připravit. Alespoň jako memento toho, co s vámi chlast udělá.)

............
Dneska se nenosí spousta věcí. Dělejte je a zaručuju, že budete sami se sebou daleko spokojenější. Prostě to z vás udělá v posteli pořádný sexuální tyrannosaury, jak by řekl Blaine z Predátora. Berte to jako takovej malej návod k tomu, jak proniknout do podstaty cynickýho a spokojenýho žití:

Zaprvý musíte nosit zcela běžný a slušný oblečení. Žádný extrémy, žádný sportovní tříčtvrťáky, žádný kapsáče a žádný teploušský upnutý legínky. Ideální jsou běžný standardní plátěný kalhoty normálního střihu, manšestráky anebo velmi střízlivý džíny. Jo. Potom potřebujete kožený polobotky, bez nich to nejde. Nemyslím přímo boty, který byste si vzali ke kvádru, ale něco normálního. Pásek ke kalhotům je nezbytnost, nejste přece žádný ňoumové, že ne... Dobrý. Potřebujete košili nebo naprosto jednoduchý tričko, nejlépe bez nápisů. Výběr barvy je  na vás, ale neuděláte chybu nenápadnou barvou, hlavně žádnou růžovou, lososovou apod. Pak to bude svetr, pokud jste šli do košile, anebo mikina s kapucí, pokud jste vybrali tričko. Nenápadný, nikoliv upnutý, ale určitě ne vytahaný. Fajn. V případě, že je zima, doplňte koženou bundou, nějakou nenápadnou šálou. Bezvadný. Na doplňky k vizáži se samozřejmě vyserte, nepřípustný jsou jakýkoliv řetízky, náramky a podobný nechutnosti. Jediná možnost, jak se dodatečně zkrášlit, spočívá v náramkových hodinkách. No jasně, že musí být z kovu. Co se účesu týče, máte moře možností. Zavrhněte cokoliv náročného na údržbu a gel. Jste-li vousatí, nechte to decentně tak, jak to je, nejste-li dostatečně, holte se, nechcete vypadat jako vodrbanej sumec nebo Konfucius.

Poté, co máte pořešenej outfit, soustřeďte se na svou vnější prezentaci na veřejnosti. Nemluvte sprostě, mluvte nahlas, klidně a zřetelně artikulujte. Supr, už to skoro bude, už jste skoro lidi. Tak. Co se jídla týče, všude si dávejte maso. Nejlépe z co nejpodivnějších druhů, delfíní mozky, opičí žaludky, medvědí tlapy á la Karel May. Není-li nic takovýho k mání, steak. Za každých okolností. Pijete zásadně pivo, nikdy ne víno, na kořalky se vyserte. Pokud vás někdo bude nutit, samozřejmě nic sladkýho, nejste buzny, žádnou vodku, žádný hovadiny. Přípustnej je rum ve všech podobách. Míchanice raději ne. Když zrovna nepijete pivo, pijete mléko. Litry mléka. Mléko na všechny způsoby, jogurty, sýry. Jo, jděte i do vajec. Nenávidíte tofu a sójový jídla. Přímo opovrhujete vegetariánskou kuchyní, s vegany se raději ani nebavíte.

Tak. Charakter - pracujte na sobě. Vyjadřujete se nenuceně nespisovně, žádný nadbytečný využívání cizích pojmů, ovšem umíte i překvapit. Když se najde nějakej vůl, kterej se v tom vyžívá, budete ho opravovat, vytýkat mu stylistický chyby, pleonasmy a jeho debilitu. Jste ironičtí a cyničtí, nejste ale zlý. Nechcete ostatní stírat, ale bavit je. Nutností je, abyste byli naprostí antipacifisté orientovaní na USA, musíte nenávidět socialismus všech druhů, chodíte volit a jste politicky uvědomělý. Ze zelených blijete a z lidovců vám naskakuje vyrážka. Můžete být nábožensky založení, potom připadá v úvahu jedině křesťanství, z ostatních náboženstvích se vám dělá nevolno. Žijete v podezření, zda nejste náhodou xenofobní rasističtí idioti. Jestli chcete, můžete mít střelnou zbraň, na kterou jste ale velmi opatrní, asi byste ji měli mít většinu času doma v trezoru. Můžete mít psa, nemáte rádi kočky. Zvířata ale berete jako zvířata, nepersonifikujete si je, když umřou, nebrečíte. Jediný, co se vás může dotknout, jsou lidi. Na psy sere pes. Jste sečtelý, máte rozsáhlou a z velký části přečtenou knihovnu. No. A jste hrozně skromný. Stačí, že fakt, že jste prostě hrozně krásný a nejlepší, víte vy.

Dobře. Všechno jste zvládli. Co se to z vás stalo? Albert Pes...

Zakarpatská Rus 4

20. září 2010 v 22:59 | Albert |  Chození
Ráno. Jak už tomu tak bývá po noci. Slunce vychází přímo proti nám, což dlouhému vyspávání příliš nesvědčí. Pánové se začali spolu se sluníčkem pomalu vyhrabávat z pelechů, vařit si kávičky, pokuřovat cigárka, někteří se dokonce věnovali open-air ranní masturbaci, jiní, jako např. já, hledali inteligentní místa pro vykonání malých i velkých potřeb. S tím byla trošku potíž, poněvadž nakonec jediná možnost byla věnovat se této genuině lidské záležitosti přímo před svými bližními, v otevřené stepi. Inu, nic cizího nám není lidské.

Voda, věčné téma. Zase došla. Vybrán jsem byl v ryze nedemokratickém řízení já (opět!) a pan Atomovej Hřib, sešli jsme tedy asi 300 výškových metrů dolů z hřebenu a nabrali do všech lahví ledovou vodu. Tady došlo k problému, který mě v podstatě na následující den zcela vyřídil. Podělal se mi vak na vodu, šmejd jeden čínskej. Prostě prasklo těsnění. Chtěl jsem ho zahodit, nakonec jsem ho ale jenom uložil někam na dno batohu. Problém to je v tom smyslu, že jsem předtím sebou nosil vždy šest litrů vody (3l vak, dvě petky). Protože nejsem žádný vořezávátko, nýbrž krásnej, velkej, chytrej a skromnej chlap, jsem denně schopný vypít asi deset litrů vody, což mi zatím dobře vycházelo. Za téhle situace mi plán začal haprovat.

Usušili, zabalili, vyrazili. Dnešní cesta neměla mít ultra náročný profil, ale měla být delší, než obvykle. Cílem bylo horské jezírko, u kterého jsme chtěli přespat, vykoupat se a trochu se zkulturnit. Nakonec to bylo samozřejmě tak, že kvazihřebenovka se změnila ve zcela nechutná opakovaná vylézání a následné sestupy, přičemž jsme pokořili vícero vrcholků. Náladu nám v první fázi vylepšovali borůvkáři v zylech a podobných šílenostech. Člověku moc nedodá, když ho do kopce kamzičím krokem předběhne bába s pytlem borůvek na zádech (za den prý nasbírají kolem 35 kilo), v gumácích a pláštěnce. Potkali jsme více Čechů, jedni nám doporučili horské jezírko minout a snažit se najít druhé menší, které je zhruba hodinu cesty dál. Rada to nesporně byla dobrá, protože u prvního jezírka bylo lidí jako psů. Vylezli jsme na tohoto dne finální osmnáctistovku, pod námi první jezírko. Pan PJ, který chodil celý den jenom v boxerkách, se nám začal nebezpečně připalovat. Mně začalo být nehorázně blivno. Měl jsem sice svou holandsky oranžovou kšiltovku, přesto ale... Vody moc nebylo, horko a slunce příšernost, cesta dlouhá. Ještě nám zbývalo asi 5 kilometrů, spíše jsme běželi než šli, protože nám bylo jasné, že zastavit se tady znamená průser. Druhé jezírko jsme našli, doběhli k němu, svékli se, zalezli rychle do studené vody. Krásnej kluk a Atomovej Hřib došli pro vodu, trochu jsme se najedli, já si postavil stan, protože mě hrozně bolela hlava a měl jsem horečku. Nakonec jsem nebyl sám, pan PJ rovněž strávil romantické odpoledne a noc v horečce, k tomu si navíc pořídil krásné spáleniny. Alespoň toho jsem byl ušetřen, protože jsem se poctivě mazal padesátkou krémem. Lehce jsem pojedl, snažil se vypít co nejvíc vody, ale už bylo pozdě. Asi v šest večer jsem zalezl do stanu s příšernou zimnicí, bylo mně hrozně špatně od žaludku. Pak se mi i podařilo usnout, pan Viking mi dal nějaké prášky, ale asi o půlnoci jsem se vzbudil a měl jsem to tak tak, jenom jsem se decentně vyblil ze stanu. Pan Viking mě slyšel a dost jsme znejistěli, protože nabýt za této situace nějaké pěkné úplavice by nebylo úplně příjemné. No, noc peklo.

Ráno je mi výrazně lépe. Ale moc jsem nespal, takže jsem unavený, pan PJ na tom také není úplně dobře. Udělali jsme kávu, trochu se najedli, zapálili si. Jo, je to fajn, prostě jenom to horko a slunce. Obrovská úleva. Je ale pozdě, potřebovali jsme si všichni odpočinout. Tento den nás měl čekat výstup na Bliznicu (lehce pod 1900) a zuby před ní a po ní. Z úvah, kdy bychom museli vyrazit, abychom všechno stihli, nás vysvobodil déšť a mlha. Nakonec to bylo na celý den, jenom ráno jsme se ještě stihli vykoupat. A tak jsme strávili den hraním pokeru o slunečnicová semínka, zpracováváním posledních zbytků trávy a placatic s chlastem a vařením zbytků jídel. Když se na to dívám zpětně, mám pocit, že denní flink byl to nejlepší, co jsme mohli udělat. A že jsme to vzali poctivě. Na druhé straně jezírka se utábořila menší ukrajinsko-německá smečka tvořená převážně z párů. Nechutnost, taky jsme jim to, myslím, pěkně osladili. Inu, opilí vágusoidní Češi jsou na romantické treky ta nejlepší společnost.

Vyrazili jsme dál, na poslední etapu, až ve čtvrtek ráno.

(popisky obrázků po najetí kurzorem)

Tak. Vstáváme a vyrážíme vstříc novýmu voseru.
Veď mě dál, cesto má. A krucinál, horko jak dobytek.
Polední pauza. Někde si ten úžeh uhnat přece musíme.
Halejula, borůvkářská banda...
Jezírko 1. Najdeme si lepší.
A jsme u něj. Vykoupat, zchladit, poblít se a spát!
A to je náš výškový tábor na dvě noci...
Bude to dobrůtka, dobrůtečka!
Nádobí vydezinfikovat...
Pan Atomovej Hřib. A jeho mohutná prdel.
Když neprší, hrajeme poker o semínka...
A když prší... Neděláme vůbec nic.

Cajtplán pro měsíce a roky budoucí

19. září 2010 v 23:55 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Psal jsem tady nedávno, co bych všechno zrušil. Ex negavito snadno zjistíte, co mám naopak rád. Když jsem jel asi před týdnem autobusem z jihu do Prahy, seděla vedle mě mladá žena, na kolenou měla otevřený zápisník. Vím, že to je hnus a nemá se to, ale spala a já zaregistroval nějaký seznam. Protože vše systematické mě extrémně přitahuje, neodolal jsem, nakoukl a viděl krátké a stručné položky: "Nežrat!" "Pravidelně cvičit!" "Číst'" "Učit se anglicky!" "Nebrečet nad sebou!"... Tentokrát si tedy i já poznamenám, čeho bych chtěl v době nejbližší i vzdálené dosáhnout:

1) Napsat solidní magisterskou práci, za kterou bych se nemusel stydět
2) Udělat solidním způsobem státnice
3) Skloubit práci a studium a být schopen studovat další VŠ
4) Začít lézt po horách, koupit lepší vybavení a trénovat (já se zbláznil...)
5) Vypadnout z koleje a najít si příjemný byt někde na Vinohradech tak za 5k měsíčně (hoho...)
6) Zhubnout, víc cvičit, trénovat, zpevnit si klouby
7) Nechlastat tolik
8) Víc se stýkat s novými lidmi
9) Přestat a priori nenávidět nové lidi
10) Najít si přijatelnou slečnu naplňující mé nezvykle obrovské nároky
11) Někdy v budoucnu mít velkou rodinu, dům, blablabla...
12) Mít stálou a solidní práci
13) Začít opravdu podnikat a vykašlat se na švarcsystém
14) Vyjet tak na 1-2 měsíce (v případě možnosti déle) na americký středozápad
15) Začít zase pořádně cvičit na kytaru
16) Každý týden přečíst novou knihu (to skoro zvládám...)
17) Přestat úplně kouřit
18) Už nikdy nekouřit trávu
19) Být pracovitější
20) Ovládat další cizí jazyk alespoň na středně pokročilé komunikační úrovni
21) Začít poctivě studovat logiku a matematiku
22) Přestat odkládat věci na později
23) Žít to, v co věřím
24) Začít navštěvovat kurzy nějakého typu agresivní sebeobrany
25) Udělat si zbrojní průkaz na pistoli
26) Naučit se tančit
27) Naučit se lidem tvrdě říkat ne
28) Pořídit si psa
29) Pořídit si mořské akvárium
30) Pořídit si terárium s alespoň jedním nejedovatým hadem
31) Pořídit si lepší foťák a naučit se fotit, začít pořádně a systematicky fotit hmyz a rostliny
32) Nastudovat si český hmyz
33) Nastudovat si českou květenu
34) Přečíst všechny knihy, které mám v knihovně
35) Alespoň jednou za 14 dní podniknout větší pěší výlet
36) Naučit se chodit dříve spát a brzy vstávat
37) Vzdělat se v mykologii v oblasti vyšších hub, začít fotit i je
38) Psát básničky pořádně, využívat metrických pravidelností
39) Nepřestat psát
40) Naučit se alespoň trochu přijatelně kreslit
41) Vykovat, vybrousit a zhotovit nůž
42) Naučit se řídit v Praze
43) Přestat nenávidět pražské metro
44) Alespoň jednou měsíčně jít do divadla
45) Neupadat do stereotypů
46) Udělat si nějaký certifikát z každého jazyku, kterým mluvím
47) Naučit se zacházet s penězi
48) Být zcela samostatný
49) Pravidelně snídat
50) Pamatovat si jména lidí

Chození po Traunsteinu

19. září 2010 v 12:41 | Albert |  Chození
Vypadá to, že za chvíli tady budu mít už jenom své chodecké poznámky. Nu. Proč ne. Včera jsme se na popud člověka, který z již zmiňovaného ukrajinského chození je znám jako pan Viking, za doprovodu člověka známého ze stejného chození jako pan Atomovej Hřib a jednoho člověka ženského pohlaví vydali do Salzkammergutu na malý skorohorolezecký výstup na Traunstein, převýšení od jezera asi 1200 m.

Je nutno přiznat, že mám zkrátka strach z výšek. Panický asi ne, ale velký respekt tam prostě je. Nevím, jestli bych se nechal vytáhnout, kdybych viděl, po čem půjdeme. Je mi jasné, že každý horolezec by se mi vysmál, ale na mě to bylo docela dost. Taky je ale třeba říci, že tak po první třetině mě cesta nahoru začala opravdu bavit, lezení jsem si víceméně užíval a když se člověk soustředí, kam dát správně nohy a kde držet ruce, na nějaké větší závratě ani nemá čas. Dokonce jsme se na zpáteční cestě bavili sestavováním velkolepých plánů, jak nakoupíme sedáky a helmy a vyrazíme na pořádné ferraty...

Buď jak buď, jedno nám nikdo nemůže upřít. V každém případě jsme byli nejvíce kouřící turisté široko daleko, čímž náš výkon získává na ceně. Nahoře na hoře jsme si dali v horské chajdě pívo. Zajímalo by mě, jací blázni ho tam vynášejí...

Bavilo mě to, krásný výlet, cesta dolu hrozná (ó kolena, kolena), průšvih je ale doprava. Vždycky to vyjde tak, že to všechno odřídím já. V noci na včerejšek jsem nemohl usnout, naspal asi hodinu, protože jsme vyjížděli v pět ráno, vrátili jsme se po desáté večer, naprostá únava. Tenhle bod bude chtít nějak vyladit...

Fotografie moje, z kompaktu, popisky při najetí kurzorem. Pan Viking fotil svou zrcadlovkou, určitě budou lepší...

Traunsee, výchozí bod
Na místní poměry hotová dálnice...
Pan Atomovej Hřib si to užívá...
Výhledy z vyhlídky
Albert Pes, kameny, slunce, voda
Jedna klimakteriální. Klimatická. Klimaktická. Klimaxová? Prostě z vrcholu.

Zakarpatská Rus 3

14. září 2010 v 18:02 | Albert |  Chození
Jo, první noc pod ukrajinskou oblohou. Chvíli se zdálo, že nás chytne nějakej nechutnej chlístanec, nakonec jenom pár kapek. Udělali jsme si větší jídlo, tuším, že jsem si uvařil první z mnoha skoroinstantních hnusných pytlíků, který jsem na Ukrajině ve finále všechny pozřel. Nejmladší, nejkrásnější a trochu teplej výletník spal, jako ostatně tradičně, jenom v bivakovacím pytli, což je v podstatě nepromokavej vak s membránou, kterej by v ideálním případě měl dýchat, což se mi ovšem moc nezdálo. Já spal, jak jsem asi už psal, ve stanu pro jednoho, pan Viking také, pan PJ a zbylý člen týmu, říkejme mu třeba pan Atomovej Hřib (zajímavá povaha...), spali spolu ve větším stanu. Moc se nedělo. Protože jsem v tý době byl ve vrcholovým stádiu zlomenýho srdce, pan Viking se mě ujal, ubalil mi jointa a já usnul. Krása.

Ráno bylo perfektní. Všude kolem voda, což bylo dáno drobným deštěm během noci, šílenou rosou, která nám pravidelně připravovala probuzení do pořádně mokrýho světa, a mlhou, onoho rána skutečně vydatnou. Protože jsme předchozí noc skoro nic nenaspali, váleli jsme se, sušili a jedli skoro do jedenácti. Všechno v pohodě, ale nikdo z nás už neměl dost pitný vody, trochu jsme zpozorněli. Když jsme všechno sbalili, vydali jsme se konečně do míst, kam jsme vlastně celej výlet směřovali.

Tenhle den, pondělí, byl fakt náročnej, i když to nejhorší mělo teprve přijít. Za celej den, a že jsme chodili velmi poctivě, jsme ušli nějakých trapných dvacet kilometrů. Ale terén nám dal zabrat, vzhledem k jen pomalýmu stoupání, což bylo daný tím, že na 500 vylezlejch výškovejch metrů připadlo vždycky 300 metrů zase dolů, jsme byli i trošku nasraní. Ale stálo to za to. Vylezli jsme cca. do 1500 m.n.m. a to je zhruba oblast, kde poloniny, obrovský pastviny pro především ovce a nějaký kozy, začínají.

První, co jsme z dobytku viděli, byla hovna. Spousta hoven. S jistou nadsázkou je možný napsat, že v podstatě celej ukrajinskej pobyt jsme se váleli v hovnech. Když si sedneš, jedině do hovna, stan stavíš do hoven, čůráš do hoven, velkou potřebu taky do hoven, topíš hovnama, žiješ hovnama. Nejdřív jsme zauvažovali, zda to, co jsme našli ještě v lesním pásmu, by třeba nemohlo bejt hovno medvědí. Bláhová myšlenka. Medvědi a vlci na poloninách pravděpodobně vůbec nejsou, pastevci je vystříleli.

Začal pěknej pařák. Nevýhodou v takovým místě je samozřejmě fakt, že neexistuje místo, kam před sluncem utéct. Nakonec se nám podařilo najít pramen. Prameny v dané oblasti zase žádným problémem nejsou, na každým místě tam ve formě veselých potůčků probublává ledová voda ze skály. Na druhou stranu je také pravda, že to "každý místo" je vždycky tak 300 výškových metrů dolů. Většinou jsou prameny z hřebenu vidět jako takový tmavý nitě po úbočích. Pak stačí vybrat jednoho nebo dva nešťastníky a nechat je slézt, nabrat a zase vylézt. Nemusím zdůrazňovat, že tenhle nevděčnej job padal na mě až neuvěřitelně často.

Zhruba ve tři odpoledne jsme se najedli v posledních zbytcích lesů, shlédli polodivoký koně a děti ženoucí do strání kozy (pást ovce je práce pro starší). Ten den jsme se chtěli utábořit na druhé straně jedné sedmnáctistovky. Výstup nás opravdu dost zmohl. Členové expedice kouřili ve stále řidčejším tempu, flašky s rumem a vodkou se schovaly, na trávu nikdo ani nepomyslil. Zničeni jsme vylezli nahoru na horu. Tam nás jenom stačila pozdravit dvojice Poláků, kteří ve veselém ultrarychlém tempu pokračovali dál v cestě. Hnusáci. Neměli jsme také úplně dobrý pocity z nedoprovázeného stáda ovcí, které se během výstupu tlačilo proti nám. Nehlídaného - totiž až na ne zcela přátelsky vypadající pastevecký psy.

Zalezli jsme velmi rychle, už se stmívalo. Něco malýho k jídlu a šlo se spát. Pamatuju se, že tenhle den se mi spalo hrozně zle, zase na mě šly chmury, lidi s trávou už spali, nešlo usnout. Díval jsem se proto na hvězdy, což je zážitek, kterej bych každýmu přál. Nulový světelný znečištění. Pozoroval jsem meteority, jeden spadl pravděpodobně někam do protějších kopců. Dělová rána, mý spolutrpitele ale nevzbudilo nic.

(popisy obrázků při najetí kurzorem)

Západ slunce u prvního stanoviště
A takhle tam vypadalo ráno...
Bivakující, nejmladší, nejkrásnější a trochu teplej...
Statečně lezeme do kopců - už téměř pastviny
Důležitej je suchej erár, jinak vám močál sežere nohy zaživa! (Poručík Dan)
Koně... Děvčata, plačte...
Někdy vypadám nebezpečně drsně... Velkej světák. Rebel.
Lezeme na nejvyšší hnus v okolí. No, pěkný to bylo.
Naše druhý stanoviště. Myslím, že ten den jsme byli docela vodrovnaný.
Východ slunce. To můžete fotit donekonečna.

Zakarpatská Rus 2

11. září 2010 v 13:22 | Albert |  Chození
Tak. Jsme v Užhorodu. Paráda. Horko jak dobytek, ze všech stran se k nám valí žebráci a taxikáři. Inu. Potřebovali jsme se dostat do vísky Usť Čorna, kde mělo začít naše putování po polonině Svidovec. Tahle díra je od Užhorodu asi 250 km, vzhledem k časovému posunu a dalším okolnostem nám bylo jasný, že veřejnýma dopravníma prostředkama to bude trvat minimálně do pondělí, než se na místo dostaneme. Je třeba podotknout, že já a pan Viking jsme v celý situaci měli jasno. Nahrnul se k nám totiž jeden rozšafnej taxikář disponující vozidlem VW Sharan, což je na místní poměry cosi jako... A sakra, tady ztrácím svůj narativní drive, poněvadž o autech vím jenom to, že se do nich naleje benzín a vona v ideálním případě fungujou. Takže dejme tomu, cosi jako - PŘEDSTAVUJTE SI PĚKNÝ AUTO -. Tak. Nechme to tak. Rozšafnej taxikář nám předhodil svou nabídku - 60 éček za všechny, doveze nás až na místo. Bylo zřejmý, že na nás trhne neskutečnej kšeft, ale já a Viking jsme byli hned pro. Zbytek vejletníků marně prohlížel cedule psaný v nesrozumitelný hatmatilce. Totiž... Nikdo z nás tu jejich cyrilici neovládal... Prostě moderní hoši...

Zkrátíme to. Nalezli jsme do taxíku, vyjeli. Proběhly ještě pauzy u supermarketu, kde jsme vybrali nějaký peníze z bank-o-mattů. Kupodivu, éčka a dolary nám všeobecně na Ukrajině byly naprosto na hovno. Takže vyrážíme. Taxikář se na nás otočí: "Dáme klima?". Vyděšeně zíráme. Vosolí to na 15 stupňů, venku tak 35... Je vstřícnej, udělá nám zastávku na čůrání a cigáro, v taxíku pijeme pivka z plechovky, docela dobře to utíká. Na posledních dvacet kilometrů nás ale přesadí do místní maršrutky, protože si nechce nechat na lokálních cestách úplně rozflákat auto (aneb "škoda auta"). Zaplatí za nás. Jedeme s pár chlastem a potem smrdícíma týpkama v košilích a kalhotech od kvádra. Záhy zjišťujeme, že to je očividně klasickej vesnickej úbor pro nedělní pohodu.

Usť Čorna je prostě díra. Maj tam pěknou řeku a pár turistických "hospod". Abych nekřivdil, zapadli jsme do jedný, kde jsme seděli venku pod dřevěným altánem, docela pěkný. Je to země protikladů. Dali jsme si na místní poměry drahý pivko á 10 kč, seděli v příjemným prostředí, ale močili vzadu na čerstvě omítnutej barák nebo do řeky, protože hajzlíky jaksi postavit zapomněli. Dobře, trochu jsme to tam možná přehnali, pár pivek z čirý radosti, že jsme na místě, zdraví, přiměřeně vožralí a s dobrým časem, padlo. Problém ale nastal, když se naše pětice vydala na první pěší cestu. Nabral jsem vodu z řeky, užil dezinfekční prostředek a chtěl vyrazit do kopců. Podpořil mě jediný člen výpravy, nadále budiž znám jako pan PJ (vyslovuj "pídžej"). Zbytek objevil daší minihospodu. Nuže, já s panem PJ jsme se zakousli do svahů, tři companieros nás prý doženou. Nakonec se, jak jsem se doslechl, docela pěkně zmastili, náš nejmladší, nejhezčí a trochu teplej společník se vrhal na chlupatou cikánskou vrchní se slovy "seňorita very bjůtifl!", která se všem úžasně zalíbila, nakonec nás ale nějakým zázrakem fakt došli.

Čekali jsme na tyhle tři pány na prvním trochu rovným místě, což může znamenat tak 600-700 výškových metrů nahoru. Dost děs. Potili jsme chlast, z uší nám visely krápníky nikotinu a THC. Na zmíněném místě jsme přespali. Ušli jsme toho ale fakt minimum, co se prostý vzdálenosti týče...

Pro poučení velectěného čtenářstva uvedu výčet svého vybavení:

Stan pro jednu osobu (nebudu se s nikým přitepleně tulit) - Coleman Kraz, 3500 kč
Debilní vyfukující se samonafukovací minikarimatka, 400 kč
Spacák Rock Empire, 2600 kč
Nějaký odlehčený hole, 1000 kč
Pohory Lowa, 4500 kč
Bunda s membránou a spoustou kravin, 5000 kč
Vařič, bomba, miniešus a minipříbor, 2000 kč
Pak samozřejmě spousta dalších hadrů, nůž, hajzlpapíry, outdoorovej miniručník, nějaká hyena, jídlo, měl jsem i vak na pití, proboha...

No, spousta kravin. Hlavně to ale chtělo fyzičku a tu jsem si zruinoval dlouhým pobytem v kavárnách a hospodách všeho druhu. Merde...

(popisy k fotkám při najetí kurzorem)

Usť Čorna
... a i tady dostanete pívo. Inu, civilizace je mocná.
Po prvním výstupu... Už se to začíná rýsovat.
Nějaká z tettigonidae
No, trošku mě to zničilo.

Kurvy, chlast a chlebíčky

10. září 2010 v 17:23 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Dnešní příděl mouder:

- Pivo je jak bonboniéra, nikdy nepiješ, co nevíš.
- Noste dříví do Atén, sovy do lesů.
- Kdo do jiné jámy padá, ten si ji vykope.
- Lepší je bejt krásnej, chytrej, zdravej a bohatej, než blbej, ošklivej, nemocnej a chudej.
- Lepší holub ve vrabci, nežli střecha na hrsti.
- Bez koláčů není práce.
- Srpen, ještě tam březen.
- Co je pro mě, není v domě.
- Nejlepší kuchař má hlad.
- Všude doma, dobře nejlépe.
- Vůl stokrát umořil nic.
- V přítelovi poznáš nouzi.
- Dýcha peklem píchá.
- Mladí žebráci, staří ležáci.
- Lepší se dobře oženit, než se zle oběsit.
- Kdo po tobě chlebem, ty po něm kamenem.
- Kam bába nemůže, nastrčí dědka.
- Darovaný kůň se ti na zuby nedívá.
- ...

Pánové a dámy, já jdu na pivo...

...

Jsem vesmírnej vágus

10. září 2010 v 0:53 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jo, jsem. Mám spoustu ideálů, vysoký morální standardy a nároky, kterých se sám nedržím. Pařba a flink si žádaj celýho člověka, řekl kdysi jeden moudrej člověk, kterej zahynul po tom, co druhej nejníž postavenej člověk na palubě jedný těžařský lodi zfušoval opravu tepelnýho štítu. Jenže já celýho člověka investuju málokdy. A do malýho množství různejch záležitostí.

I když někde popíjím, málokdy si to opravdu naplno užiju, protože mi někde vzadu v závitech mozkových šrotuje myšlenka, že tohle přece já nejsem. Když sedím ve škole a poslouchám ty úžasný vývody těch dávno mrtvých úžasných lidí, něco v hlavě mi říká, že tohle přece není důležitý. A když už se zaobírám věcma, o kterých se přesvědčuju a jsem přesvědčenej, že pro mě důležitý jsou, přece jen se moje kebule často vzpírá a tvrdí mi, že kurnik takhle přece o věcech uvažovat nejde.

A tak mám problém s bezprostředností, protože mi moje myšlení bezprostřednost zakazuje. Takže mi často následně přijde, že vlastně žiju život někoho jinýho, takovou projekci sebe sama v omezených podmínkách tohohle světa, kdy se pořád nemůžu dostat k tomu, jakej jsem a prožít to naplno v životě.

Zkrátka - zásadní je pro mě otázka, jestli můžu vůbec někdy fungovat tak, aby ten mozkovej červ a to, jak jsem běžně navenek, byli v jednotě. Do tý doby, než na to přijdu, zůstanu asi tím vesmírným vágusem. Zkusil jsem docela dost věcí. Nějaký lehký drogy, lásku, během který jsem byl přesvědčenej, že konečně žiju tak, jak jsem vždycky chtěl, čímž si v současnosti už nejsem tak jistej, ale raději o tom moc nepřemýšlím, abych to mým nechutně reflektivně analytickým myšlením úplně neposral, protože se mi to v oný době opravdu líbilo. Zkoušel jsem a zkouším stále znovu žít s Bohem, což mi často vzhledem k mýmu tvrdýmu já jde fakt těžko, ale pořád si myslím, že to stojí za to, protože tam vidím odpovědi.

Je to problém. Ne, že by mi to bránilo mít radost ze života a normálně fungovat jako lidská bytost, ale prostě bych chtěl žít bez toho "přece". To "přece" je na jednu stranu velkej dar, kterej mě nutí myslet o věcech z hledisek, na který lidi běžně zapomínaj, na druhý straně to "přece" způsobuje, že já sám sebe zapomenu jenom těžko. A to je mi trošku líto. Jo. Když si vzpomenu na chvíle, kdy "přece" zmizelo, vybavím si tak jenom pár situací. Je to láska, kdy jsem sám sebe přestal vidět jako "sám sebe" a svět se mi fakt líbil víc. A pak jsou to momenty, který jsem prožíval a prožívám s Bohem, kdy vidím, že věci mají smysl, že žít bez neustálý reflexe na to, co vlastně v ten danej okamžik dělám, je možný. 

"Přece" ale převažuje. Nejsem spokojenej. Jsem vesmírnej vágus. A chci víc. O hodně víc.

Zakarpatská Rus 1

6. září 2010 v 15:21 | Albert |  Chození
Tak. Zveřejním tady postupně s několika fotkami své anály z ukrajinského letního cestování. Začnu dnes prvním dílem, který neúplně pokrývá první dva dny.
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Naše chození po zakarpatských kopečcích začalo prozaicky. V hospodě. Jak jinak. Je snad nějaké inspirativnější místo, více ducha budící a mysl povzbuzující? Tedy, samozřejmě je, ale proč se přiznávat k faktu, že jsme banda mladých alkoholiků, že... Po vícero schůzkách a válečných poradách, během kterých jsme propili třikrát víc, než nás stál výlet sám, jsme se rozhodli právě pro Ukrajinu, doladili všechny detaily (tj. ono se to nějak zvládne), odstřihli přebytečné, zlenivělé a nepoužitelné skoroúčastníky našeho budoucího vandru a vyrazili.

Vyrazili jsme v sobotu 31.07. z Českých Budějovic, kde by chtěl žít každý a kde my žít musíme, černé auto, tónovaná skla, plni optimismu a zbytkového alkoholu. Rozhodli jsme se pro cestu přes Vídeň a Budapešť, protože jsme logicky vydedukovali, že na uvedených lokalitách by se mohlo naskytnout zajímavé pojezení v podobě nějakého toho gulášku či šniclíčku. Z toho nakonec sešlo, poněvadž čekáním v zácpách u Vídně i Budapešti jsme veškerý přebytečný čas zcela zabili, navigace nám také (obzvlášť na zpáteční cestě) příliš nepomáhala ("až to bude možné, otočte se do protisměru"). Nu, nakonec jsme se v pozdních nočních hodinách dostali do Michalovců na východním Slovensku, snažili jsme se tedy vyhledat i jakési ubytování. Vzhledem k masakrální diskotéce ve velkém kempu jsme se po značné době uchýlili do jakéhosi kempíku (Rybárik?) s velmi rodinnou atmosférou, kterou jsme se jali podpořit tradičním drogovým čtyřbojem (pivka-cíga-travka-kafe).

V neděli jsme museli vstávat nechutně brzy ráno, poněvadž jsme auto museli nechat u známých v nedalekých Sobrancích (ca. 20 km od Michalovců), odkud nám také jel autobus do Užhorodu. Známí byli známí známých mého pana otce, komunikace jakož i zvaní na kávičky na terase a podobné zhůvěřilosti proběhla úspěšně, ba bylo dokonce poněkud obtížné se oněch milých lidí zbavit. Přispěl k tomu i fakt, že známí známých mého pana otce patřili do velmi přísně křesťanského sboru v tamní obci, čili nás nechtěli jen tak propustit. Drželi jsme se, seč to jenom šlo, lexémy typu "pivko" či (nedejbože) "cigáro" apod. jsme se na nezbytně nutnou dobu snažili zapomenout. Nakonec to všechno dobře dopadlo (jak jinak), zůstali jsme sami na autobusovém nádraží, kde jsem s naším nejmladším (ale nejodvážnějším, krásným a podle svých vlastních slov trochu teplým) spolutůristou pro jistotu vykouřil nějakou tu trávu, abychom během cesty nebyli nervózní. Nakonec jsme nervózní nebyli, nicméně určitá rozkašenost zase nepřispěla k naší již tak poněkud neexistující flexibilitě, což se provovalo v extrémním nasírání řidičů, celníků a policajtů. Korunu naší autobusové cestě do Užhorodu nasadil člen expedice vystupující coby pan Viking (nomen omen), kterému se podařilo jakýmsi téměř zázračním způsobem desublimovat do ovzduší to, co slušní lidé pouštějí do hlubin Tartaru v soukromí svých toalet. Inu, nervozita.

Dorazili jsme do Užhorodu. Myslím, že okolí, kvaziarchitektura a obyvatelstvo poměrně odpovídali mým představám. Překvapila mě výrazněji vlastně jenom jedna věc a to ženský. Fakt krásný. Dejme tomu, že z mladých byla každá třetí hezká a každá desátá krásná, a to i na venkově. Je jasný, že ženský v těhle končinách stárnou rychleji, na tom ale nesejde...
 :::::::::::::

Následují veskrze cestovní fotky. No, řídil jsem já, nebyla to sranda, 11 hodin, asi 800km, pomalý provoz.

Přípravy k výjezdu

Volant... Krutíbrko, to byla nuda...

Slovenskej kemp. Vožrat se a spát!

Už ten hnus ukrajinskej začíná...

Chci být muž...!

4. září 2010 v 14:35 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Četl jsem si před nějakou dobou z Pavlových dopisů, narazil jsem v Korintských zase na ty notoricky známé (a většinou úplně špatně pochopené) pasáže o lásce. O tom ale psát nechci. Nicméně v souvislosti s láskou je v dopisech řeč i o dospělosti. Pavel píše:

"Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí."

Jaký je tedy rozdíl mezi tím, když je člověk dítětem a když dospěje, když je muž (nebo žena)? Očividně to nebude záležet na věku, půjde o něco trošku jiného. Co si myslíte o padesátiletém kultivovaném "muži", který vydělává hodně peněz, má vzdělání a určité společenské postavení a který najednou opustí svou ženu, se kterou strávil třicet let života, se kterou má dvě krásné a v podstatě samostatné děti, které si svých rodičů vážily, kvůli milence, protože se mu zdá, že s manželkou ztratil společnou řeč? Je to opravdu muž anebo dítě?

Muž je člověk, který je pevně v životě zakotvený. Dělá chyby, ale když se ohlíží, neříká "stalo se...", ale "udělal jsem...". Ví, že je za svůj život zodpovědný. V Korintských Pavel přemýšlí o dospělosti z hlediska víry. Uvědomuje si, že důležité není to, co je na povrchu, čeho jsme schopni, jakou máme sílu a podobně, ale jaký máme vztah s Bohem. Lze to transponovat i do běžného života. Jsou věci, které si mě nárokují každý den a já před nimi neuteču. Práce, povinnosti, zkrátka život, jaký přede mnou leží každý den, jakmile ráno otevřu oči. Někdo je v nich úspěšnější než druhý, to bývá.

Je ale důležité vidět pod každodennost, protože tak se na život dívá muž. Dítě vidí svět tak, že jak se život odehrává, bere si tohle, bere si tamto, vidí tohle, chce to, nedostane, není spokojené. Muž ví, že "běžné" věci kolem něj jsou reálné a důležité, chce ale od života víc. Vybírá si, než se odhodlá něco opravdu chtít, a když to opravdu chce, je ochotný pro to něco udělat.

Potíž spočívá v tom, že nechat se životem vláčet je zpravidla mnohem jednodušší, než aktivně určovat, kdo jsem a kdo budu. Je mnohem jednodušší svou ženu opustit než se snažit nalézt k sobě cestu zpět, protože to chce vůli.

Vidím kolem sebe tolik dětí, mladých i starých. Často se klade v dnešní době důraz na bezprostřednost, jakoby dětské vnímání světa, hravost, "just do it" postoj. Je to iluze. Muž může být bezprostřední a hravý, neměl by ale být dětinský, což je charakteristický znak onoho postoje.

Před nějakým mlhavě neurčitým časem jsem si příliš nevážil vztahů s lidmi. Zkrátka mi bylo dobře o samotě, nepotřeboval jsem k životu ostatní - spíš jako sekundanty v pití alkoholizovaných nápojů. I teď mi nevadí být sám, ale už nechci být osamělý (teď mi v hlavě najel alarm... nebezpečně patetický začínám být!). Vidím, že když s někým jsem v nějakém vtahu, - a nemusí jít o vztah partnerský, klidně může jít o mé rodiče, příbuzné, blízké přátele - jsem za ně v určitém smyslu také zodpověný, protože je k sobě připoutávám. Odkazuji v tomto smyslu na Útěk do divočiny, můj oblíbený film (se skvělou hudbou), co se lidské asociální dimenze týče. Dospělý člověk prostě ví, jakou váhu mají vztahy.

Pořád jsem asi dítě. Někdy na mě padají záchvaty dospělosti, pak dokážu všechno během dalších pěti minut totálně posrat. Ale chci být muž.

...ἀπὸ μηχανῆς Θεός!

1. září 2010 v 20:56 | Albert |  Literární záležitosti
Tma. Těžce identifikovatelné postavy stojící na ulici skládané z kočičích hlav. Dva muži, jeden nosí coby pokrývku hlavy široký klobouk, na druhém je patrný pouze dlouhý kabát. Potichu si povídají. Jeden zakašle, druhý drží v ruce dvě cigarety, obě najednou zapaluje a podává jednu prvnímu.

Začíná pršet. Najednou se ozve hlasité zamňoukání. Kočka, která z rezavého sudu spadla do kaluže vody, rychle utíká pryč. Muži kouří. Muž s kloboukem kouří výrazně rychleji než muž v kabátu, zahazuje cigaretu do kanálu. Muž v kabátu stále kouří, se zamyšleným výrazem sahá do kapsi a najednou drží v ruce kovovou placatici potaženou kůží. Napije se. Pohybem ruky nabízí muži s kloboukem, ten ji bere, pije z ní a následně si odplivává. Muž v kabátu přijímá lahev nazpět a zahazuje cigaretu, přímo do kanálu se ale netrefí, udělá proto několik kroků a cigaretu shazuje do vody botou.

A z nenadání se otevřou dveře nedaleké putyky, na ulici se vypotácí nápadně bledý mladík, opře se o zábradlí u chodníku a zvrací do vozovky.

V třetím patře domu, u jehož prahu se noční drama odehrává, se z okna dívá starší paní. Zakroutí energicky hlavou, hlasitě říká "to jsou dnes ale lidi", zavře okno, jde do ložnice a rychlými naučenými pohyby zastlává pod matraci vrásčitou mrtvolu, která se nápadně podobá muži, jehož podobizna spolu s podobiznou dotyčné nad postelí visí.