Srpen 2010

Tam a zase zpátky

30. srpna 2010 v 11:47 | Albert |  Literární záležitosti
Filozofická fakulta, nejmenované město, nespecifikovaná doba. Mlha, sedm stupňů, sychravo, vítr. Aula 131, student A. duchovno-duševně nepřítomně sedí za standardní dlouhou aulovitou lavicí na standardní sklápěcí židličce vedle standardních spolustudujících, rovněž duchovno-duševně nepřítomných. Téma hodiny: koherence a nekoherence uvozovacích partikulí k infinitivním tvarům slovesa na příkladu kontrastu mezi germánskými a románskými jazyky.

Student A. pomalu vstává a prochází uličkou dolů k tabuli popsané nesmyslným blábolem v hatmatilce a přednášejícímu. V ruce drží Gramatiku od H. a B., pomalu, velmi pomalu se blíží k pajdagogovi. S výhrůžným výrazem knihu pomalu zvedá. Konsternovaný učitel neschopný pohybu se zmůže pouze na "ale, pane kolego...", než mu sedmisetstránkový fascikl ucpává ústa. A. si nevzrušeně svlékne svetr a pevně ho přitiskne vyučujícímu na celou tvář, ten chvíli rudne, dusí se, údy škubají, odpor je zbytečný. Okolosedící studující hrůzné scéně zděšeně přihlíží.

Student A. dokončí své temné dílo, slinami a krví potřísněný svetr úhledně skládá a ukládá do kufříku. Poté se zamyšleně podívá na mrtvé tělo pod sebou a s takřka ledovým klidem a jistým nezanedbatelným potěšením bere z učitelova stolku dvě pera, která mrtvému zapíchává do očních bulv. Opět se zamyslí. Přikráčí ke stupínku a řečnickému pultíku s mikrofonem. Pultík snadno zvedá svými bledými, studiem a návštěvami podniků různých pověstí zdevastovanými pažemi a prohazuje ho oknem. Chvíli lituje, že neměl k dispozici polštář, že není původním obyvatelem nynějších USA a že jeho učitel opravdu jako Nicholson nevypadá. Vyskočí vzniklým otvorem v okně.

Naprostý klid, děs. Studenti sedí zcela otřeseni ve svých lavicích. Tentýž student A. se vrací do auly dveřmi, klidně prochází uličkou ke svému místu, posadí se, otevře Gramatiku od H. a B. a se zjevným zájmem pokračuje v bádání stran koherence a nekoherence.

Všechno zruším!

28. srpna 2010 v 13:01 | Albert
Je spousta věcí, který bych zrušil. Nohavica v Mikymauzovi zpívá, že by zrušil lásku, Nietzsche by nejraději asi zrušil úplně všechno, nový ministři chtěj zrušit zbytečný úřednický místa, můj brácha se prakticky každej večer zruší kombinací různých veskrze tolerovaných drog.

Já vám nevím. Lásku se mi rušit nechce, i když je to byznys veskrze podezřelej a s nejasnýma výsledkama. Ale přece jenom... Když jsem tady minule plácal něco o smyslu, tak by mělo bejt jasný, že ani s tím pitomcem německým roztomilým nemůžu bejt zajedno. Takže co bych vlastně zrušil?

1) veškerou rudou verbež
2) daně nad celkových 20%
3) půjčování knih
4) braní cigaret ostatním lidem pro neschopnost koupit si vlastní
5) půjčování peněz
6) abstinenty
7) nerozhodnost
8) postmodernu
9) francouzskou literaturu od r. 1900
10) francouzskou filosofii od r. 1790
11) Francouze
12) kvasnicový piva
13) desítkový piva
14) kapustu
15) jednojádrový procesory
16) analytickou filosofii
17) kytarový komba bez lamp
18) sociologii, psychologii, pedagogiku volnýho času, politologii, andragogiku a jim podobný
19) kondomy
20) zpoždění vlaků, autobusů a letadel
21) zpoždění lidí
22) zpožděný lidi
23) 80. léta
24) kočky
25) baroko (kromě hudby)
26) vážnou hudbu v interpretaci od Asijců
27) revoluce
28) antikolonialismus
29) pacifismus
30) digitální hodinky
31) teploty nad pětadvacet
32) vytahaný svetry
33) přiléhavý svetry
34) výstřihy do V na pánským oblečení
35) malý zadky u ženských
36) moc řečí u chlapů
37) právníky
38) mobilní telefony
39) fixy
40) igelitový obaly na cokoliv
41) tofu
42) sóju
43) francouzský komedie
44) německý komedie
45) španělský seriály
46) ruský auta
47) ruský pohádky
48) uklízení
49) bordel
50) pyl
51) prach
52) motorový pily
53) lehký cigarety
54) sex po obědě
55) žádný sex po ránu
56) žádný sex
57) příliš sexu
58) nemít při ruce dobrej nůž
59) japonský komiksy
60) nože z horší oceli než 440C
61) Zápisky z války galské
62) televizi
63) nevěru
64) hysteričnost
65) apatii
66) opakování vtipů
67) opakování mých vtipů
68) opakování mých vtipů bez upozornění, že jde o mé vtipy
69) své fotky v rozmezí zhruba 9-20 let
70) moc trávy
71) žádnou trávu
72) logické "hry"
73) tahové strategie
74) lidi, co mě obíraj v pokru
75) lidi, co nehrajou pokr
76) hru "Pravda"
77) hru "Flaška"
78) pudly
79) vstávání před 10:30
80) nevyčištěné zuby
81) odpovědi bez otázek
82) umělý kozy
83) metro
84) pouliční nabízení náboženství, pojištění, ochrany zvířátek, homosexuálů, lidských práv, nabízení sebe sama atd.
85) neslušnost
86) rafty na Vltavě
87) hospody bez zahrádek
88) spaní sám
89) chrápání
90) spaní bez pyžama za předpokladu, že spím sám
91) probouzení se o samotě
92) okna bez vnějších žaluzií
93) paneláky
94) nepřipoutávání se v autě
95) jízdu na kole bez helmy
96) neznalost němčiny
97) básně v metru
98) "pravdu" a "lásku"
99) morální poučení
100) říkání "mutatis mutandis" nevědouc, co to znamená

Až mě jednou zvolíte svým zákonným zástupcem, uvidíte, že se do toho pustím tvrdě.

Smysl, mysl, nesmysl a líbání zadků

25. srpna 2010 v 21:35 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Smysl je kategorie, jak jsem se snažil naznačit v některých předchozích mých blábolivých článcích, nevědecká. Její nevědeckost spočívá v tom, že nespadá do především kvantifikujícího aparátu technické vědy. Má-li moderní, technická věda ryze instrumentální charakter, totiž v tom smyslu, že otevírá svět jako pole využitelnosti, nezbývá zde pro cosi jako smysl vůbec místo. Potřebujeme spočítat to a to, protože potřebujeme zjistit, jak se to a to bude za určitých okolností chovat, tj. potřebujeme například predikci nějakého stavu za daných vstupních podmínek. Na to nám technika odpověď dát může. Nemůže nám ovšem již poskytnout ani nejmenší vodítko k tomu, jaký smysl má například kladivo nebo jakýkoliv jiný předmět, událost, stav, cit nebo emoce kromě zmíněného kvantitativního údaje.

Proč se tedy vůbec po smyslu ptát? Moderní technika světu vesele vládne, píšu na notebooku, vedle sebe mám mobilní telefon, svítím elektrickým světlem, zkrátka existuji v podmínkách, které na technice v extrémní míře staví. Přesto se ale se smyslem denně setkávám. Všechno kolem má nějaký smysl. Mobilní telefon má ten smysl, že s ním mohu zavolat svému známému a domluvit si s ním na zítra sraz u piva, elektrické světlo má ten smysl, že si za jeho pomoci mohu do určité míry prodloužit den. Emoce mají smysl nikoliv jako chemická reakce, ale jako vztah mezi lidmi, když někoho nenávidíme nebo milujeme nebo když je nám lhostejný. Lze tedy uvažovat o tom, že v podstatě zcela primární (nakolik je člověk schopen reflektovat, nejde mi o nějakou hlubokou analýzu apriorních oblastí, protože podle mě ani není možná) je právě ona síť smyslů, ve které jsme. I v základu technického ptaní a získávání ne-smyslných odpovědí je nějaký určitý smysl.

Já vím, smrdí to až odporně Heideggerem. Kde se ale smysl bere? Kde se bere ona síť, skrze kterou se chápeme světa, či lépe řečeno, která světem je? To není řádně myšlenkově odůvodnitelné, protože ať to již předběžně uznáme nebo ne, my se v této síti vždycky nějakým způsobem nacházíme a z ní myslíme a reflektovat na ni (zásadně nemožné) nebo za ni (rovněž nemožné) je možné pouze z ní a děje se to (chybně, ale nutně, protože tak člověk zkrátka funguje). Pustíme-li se na pole ryzí spekulace, dovolím si několik návrhů.

Smysl tady vždy již je. Do smyslu se rodíme, se smyslem žijeme a se smyslem (a to někdy znamená, že nesmyslně) umíráme. Smysl je nejreálnější hodnota, která určuje, co je v zásadě takové a co takové, co je hodné uskutečnění a co zavržení, a tím podstatně určuje i morální hodnocení lidské činnosti. Smysl je na člověku nezávislý.

Není to ale spíše tak, že smysl je kategorie fungující pouze s člověkem samotným? Smysl je člověk. Nejreálnější hodnota je tedy člověk.

Není to ale nakonec tak, že smysl není žádnou kategorií a pouhou iluzí? Co když nakonec vůbec nic smysl nemá?

Zdá se mi, že člověk se nejčastěji potácí někde mezi uvedenými možnostmi. Automaticky existuje, funguje a pohybuje se způsobem, který říká "to a to a ty a já máme smysl", často si ale říká "smysl neexistuje". Smysl pro lidi často v jejich úvahách přestává existovat, když začnou přemýšlet primárně technicky (což ovšem vůbec neznamená, že musí být vědci, ba spíše naopak). Kde leží odpověď, těžko říct a ještě hůře někomu konkrétnímu radit, kde hledat. Myslím si, že v rámci určité vnitřní koherence by si ale člověk měl realitu smyslu buď připustit nebo přestat jíst a pít a někdy v poklidu zemřít.

Já věřím v realitu smyslu v osobě Boha. Hmmm. Namítnete, že je pak pro mě až příliš snadné počítat s objektivitou morality, že nevysvětluji, proč nějaké fenomény smysl mají, až když je takříkajíc osmyslujeme, což se často děje, proč různé věci za různých situací mají jiný smysl a proč by objektivita smyslu vlastně vůbec v nějakém Bohu ležet měla. Na to mohu napsat asi jenom jedno:

Polibte mi prdel. A to říkám nesmírně láskyplně, až téměř mazlivě. No a taky se nezapomeňte podívat na Smysl života od Pythonů.

I dream a dream...

17. srpna 2010 v 23:09 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Když málo spím, tak mám často celý následující den pocit, že dokážu ovládat čas*. Takovej ten, jak se člověk dívá ráno v metru do neurčita, je línej i mrkat, nemá zaostřeno na nic konkrétního a najednou se zdá, jako kdyby se čas zastavil. Prostě šlus, klid, konec. Jenže pak se na chvilku člověk probere a ecce. Nejenomže se čas nezastavil, on pokračoval dál jaksi bez člověka. A to má jako bejt apriorní forma názoru? Takovejhle hnus, kterej si dělá, co chce? Kante, fuj!

Zdaj se mi divný sny. Obecně se mi vždycky zdály, takže na tom není nic divnýho. Narozdíl od většiny lidí mám tu podivnou vlastnost, že si pamatuju skoro všechno, co se mi zdá. Někdy je to docela komický.

Před nějakou delší dobou se mi zdálo, že sedím zase za lavicí v gymplu, kam jsem chodíval, a že je hodina matiky. Učitelka se hystericky zasměje a říká: "Myslím, že by bylo pěkné, kdybychom si na začátku hodiny zazpívali." Poté začne zpívat neskutečně vysokým a tenoulinkým hláskem Scarborough Fair ve verzi od Simona a Garfunkela. A pak, že má Freud na všechno vysvětlení, aha? (Zde by Němci, ten úžasný a obdivuhodný národ, jehož jedinou slabinou je občasná touha po ovládnutí světa a vymazání nižších ras, užili výstižnější slovíčko "oder"...)

Je zajímavý snažit se provést nějakou takovou amatérskou sebereflektivní analýzu snů. Samozřejmě, když se někomu zdá erotickej sen o protějšku, není třeba dlouhýho přemýšlení (spíš brzký realizace). Na druhý straně se člověku mohou zdát sny i poněkud zneklidňující, jejichž rozbor jednomu ovšem více klidu nepřinesou. Pokud si své úchylné a podivné sny pamatujete, jak je to v mým případě, schválně se zamyslete, co může jednotlivá snová symbolika znamenat.

Často se mi i za nepohnutýho stavu mysli zdají zneklidňující sny na dvě témata: Tím prvním jsou hadi. Nechápu, jak je to možný. Já jsem vždycky plazům fandil, coby zoolog-amatér je dokonce do jisté míry obdivuju. Hadů se neštítím, oproti jiným zvířatům jsou fajn, většinou na omak suší, teplí, prostě příjemní. Zdá se mi ale zcela konkrétně o zmijích. Většinou podle následujícího scénáře: Někde jdu v lese, všimnu si, že přes cestu je zmije. Nechci ji vyplašit nebo se nechat kousnout, tak se ji snažím obejít, ale čím více se snažím, tím víc zmijí nakonec kolem mě je, až se nemůžu nikam pohnout a tak nějak mě to paralyzuje. Druhej typ snu spočívá v závrati. Přiznávám, že výšky opravdu moc nemusím, žádná velká hysterie nebo panika to ale není. Často se mi zdá, že třeba jedu autem jako spolujezdec, řidič jede opravdu agresivně a mně se pořád otevírají dveře... Dělám, co mohu, abych nevypadl. Podivné. Ještě častěji se mi zdá, že létám. Většinou normálně, nezřídka jde ale spíš o jistou gravitační anomálii, kdy zkrátka mohu do vzduchu vyskočit třeba sto metrů. Problém je, že si nepamatuju létací sen, kterej by dobře skončil. Najednou vždycky zjistím, že "já sakra létat neumím", následuje pád.

Protože mě hlubiny lidskýho nitra vždycky fascinovaly (než jsem zjistil, že většina lidí ani žádný nitro nemá, natož nějakou hlubinu), bavil jsem se o tomhle s jedním mým známým, toho času psychologem.

Vysvětlil mi, že v mém případě se s největší pravděpodobností jedná o pocit ztráty sebekontroly. Prý mám tendenci k naprosté kontrole (už jsme zase u toho, diskutující u jednoho z předchozích článků mě diagnostikoval stejně, vůl jeden) svého okolí a k až puntičkářskému plánování všeho kolem sebe (urazil jsem se). Prý se nedokážu podřídit jakémukoliv tlaku, potřebuju všechno dělat sám, nespoléhám se na nikoho jiného, protože si údajně myslím, že všichni ostatní jsou neschopní blbci a co si člověk neudělá sám, to nemá. Protože jsme se bavili u piva, nešlo samozřejmě o žádnou striktní diagnózu natož o pokus o terapii, spíš jen o takový nástřel do možných interpretačních oblastí snů. Samozřejmě zůstává faktem, že všichni mimo mě a pár psů fakt neschopní blbci jsou.

No fajn... A co ta zpívající učitelka?
__________________________

* pozn.: Inception jsem viděl až po sepsání tohohle blábolu. Možná se Nolanovi zdají stejný sny...

.

Albertův fight club

15. srpna 2010 v 13:18 | Albert |  Něco o mně - osobní záležitosti
Poprvý v životě jsem si s někým dal vážně přes hubu, různý roztržky ze základní školy a rvaní se v rámci sportu v to nepočítaje. Včera v noci jsem jel autobusem z města domů a na zastávce se do mě pustilo pět přičmoudlých mladíků. Nešlo o vyprovokovanou akci, byl jsem ale nějak sentimentální a ne zrovna dobře naladěný na to, abych si nechal nadávat od takových individuí, čili jsem jim na jejich vulgarismy odvětil v ne zcela přátelském duchu. Nechci si fandit a něco zveličovat, ale zachoval jsem si velkou duchaplnost a užil repliku z Predátora (variace na "bandu teplejch kreténů").

Jenomže se ukázalo, že jim nejde o výměnu názorů, nýbrž o, aby prostě ten večer měli příležitost někoho zmlátit, a já jsem asi byl vhodný kandidát. Pět na jednoho, hrdinové... Ne, nestalo se nic zázračnýho, nevzpomněl jsem si na večery strávené se Stevenem Seagalem a nezlámal jim ruce a nenarval jim je do míst, kam slunce nesvítí. Dostal jsem pěkně přes hubu.

V podstatě neřekli už vůbec nic a hned na mě šli. Protože mi bylo jasný, že mě zmlátí, nechtěl jsem ztrácet čas nějakým zbytečným postrkováním a ztrapňováním se a hned tomu prvnímu z nich jsem dal bez většího čekání pěstí do obličeje. Myslím, že tahle akce mi nakonec udělala největší radost za posledních pár týdnů, protože dotyčný pololežel-seděl na zemi až do doby, než se zbytkem utekli. Zbytek události byl rychlý a dle očekávání. Jednoho jsem stačil ještě lehce kopnout kamsi do oblasti přirození, pak jsem rychle dostal rovněž ránu někam do obličeje, kopanec do břicha, ležím na zemi a vesele buch-buch-buch. Mno.

Moje obrovské štěstí spočívalo v tom, že za chvilku kolem šla opravdu velká skupina lidí, přičmoudlíci utekli. Paní tak kolem čtyřiceti mi chtěla zavolat policii, odmítl jsem, chvíli tam se mnou stáli... Dopadl jsem nečekaně dobře, žádné větší vnější škody. Mám rozbitou tvář zevnitř od zubů, ani ale nevypadám moc napuchle, jak jsem se večer obával, mám pár modřin na břiše, nohou a zádech. Musel jsem vyhodit košili od krve (z nosu).

Summarizace události:

1) Mínus: Jsem idiot, neměl jsem na ně vůbec mluvit, pravděpodobně by mě minuli.
2) Plus: Dokázal jsem je oslovit jako "bandu teplejch kreténů", což svědčí o tom, že mi stále ještě nějaký humor zbyl.
3) Plus: Jednoho z nich jsem knockoutoval. Paráda!
4) Mínus: Dostal jsem přes hubu.

::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Nakonec ale... Konečně jsem se neposral. Sice je to risk a už to nikdy opakovat nechci, na druhou stranu mi to ale docela zvedlo sebevědomí. Asi založím nějaký fight club...

Teorie filmu pro pokročilé

14. srpna 2010 v 11:54 | Albert |  Filmové záležitosti
Všechny špatné kinematografické počiny světa mají to zásadní společné - neví, čím mají být. Paradoxně jediné pozitivní východisko pro takový snímek je stát se nechtěným humorným kultem. Těhle filmů bude nakonec asi velká většina. Exemplárním snímkem z onoho smutného fondu je pro mě Cameronův Avatar. Camerona mám rád, jenže tentokrát mu srdce nezůstalo na pravém (rozuměj kovové slitiny, vyhlazení lidstva, monstra slintající kyselinu a deset ultradrsných mariňáků) místě a odebralo se do zemí sandálů, tofu a smějících se delfínů (rozuměj ultrasračkové dobrodružství pro celou rodinu a pro příslušníky s eko-mozkem obzvláště).

Co dělá dobrý film filmem? Existuje velmi těžká kategorie filmu, do které se zde pouštět nechci - film jako umění ve vysokém smyslu slova, chápající sebe sama právě tak, kde nejde o nějaké kouzlo nechtěného, ale o vážný umělecký počin. Vzhledem k tomu, že tato kategorie zůstává pro 99% režisérů jasným sci-fi, pominu ji. Z českých končin bych sem zařadil nakonec asi jenom Markétu Lazarovou, možná Spalovače mrtvol, z cizích mě v současnosti napadá Unaveni sluncem (jak mohl ten blázen natočit druhý díl?). Dobrá. Co tedy dobrý film potřebuje?

1) Násilí.
2) Sex.
3) Jednoduchou a hlavně vtipnou myšlenku.
4) Hudbu.
5) Kameru.

Bez jedné veličiny film v různých žánrech fungovat může. Proč by mělo být v romantické komedii násilí? Na druhé straně je ovšem otázkou, zda romantická komedie je opravdu žánr filmu anebo oblast předem odsouzená k bytí odpadem. Sex nemusí být vždy nutný, sexuální napětí ovšem téměř nutné je. Natočit dobrý film bez žen, pokud nejsou protagonisté přihřátí, je těžké. Posledním úspěšným pokusem, který jsem na toto téma viděl, je Master and Commander: Odvrácená strana světa. I zde je ovšem třeba podotknout, že není jasné, čím si Jack a Stephen zpříjemňují nudné pronásledování francouzských lodí, když nebudeme brát v úvahu hru na cello.

Zkrátka. Hrát na jakousi vyšší bytost v člověku je médiem filmu tuze těžké a neumí to téměř nikdo. Zahrát na jednoduchý a sdílený lidský tělesný základ zase tak obtížné není. Chce to ale přesto cit a smysl pro správnou kombinaci. I zde tedy získáváme cosi jako umění, je to ovšem umění v první řadě řemeslné - a to se mi líbí. Je mnohem poutavější a pro mě svým způsobem více povznášející dívat se na dokonalý řemeslný a chladný film než na pokus o vysoké umění.

Filmy hraničící s řemeslnou dokonalostí točí třeba Nolan. Každý jeho film je nesen opravdu jednoduchou, často až prostou myšlenkou, která má ještě nečekaně vtipnější a jednodušší pointu. Na realitu myšlenky netřeba hledět. Nolan chce jenom jednu věc - aby se člověk jeho myšlenkou bavil, aby mu na chvíli uvěřil. Nejde mu o jakýsi pofidérní filosofický zážitek, ale o to, člověka alespoň na dvě hodiny přesvědčit, že realita se nám nemusí dávat tak prostě, jak jsme přesvědčeni.

V každém Nolanově filmu je násilí, které tvoří pro jeho žánr výborný základ. Není to násilí vášnivé, střeva, mozek a city párající, ale násilí chladné, promyšlené do posledního detailu a odříznuté od lidskosti. Tím se Nolan přesně do podstaty násilí strefuje - násilí je bezmoc toho, na kom je pácháno, a tím není lidské. Nolan podobně pracuje i se sexem. Sexualita je, opovažuji se tvrdit, zásadní dimenze, kterou by měl Nolan ve filmech více otevřít, aby dosáhl kinematografické nesmrtelnosti. Rád bych viděl Sex a Lucía v nolanovském drtivě chladném provedení. Zatím se bohužel drží pouze u lehkých náznaků. Až se Nolan na toto pole vypraví, myslím si, že předčí Kubricka.

Kdo si něco na mém blogu už přečetl a ví, jakou vášeň mám pro fenomény, které obecně označuji jako "metapochody", "metareflexe" nebo "meta" obecně, nebude překvapen nadšením, které ve mně vzbudilo Vnuknutí (Inception). Nolan je blázen a díky Bohu za něj.

Já vás budu mít normálně rád, nekecám!

12. srpna 2010 v 8:58 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Všechno bude jinak. Nikdy jsem se vzdávat nechtěl a nemám v úmyslu s tím začínat. To byla ta věc, které jsem se bál víc než toho, že mě zklame někdo jiný - že zklamu sám sebe. Stalo se. Zjistil jsem, že bez víry v Boha a bez toho, abych v Bohu pevně stál, sám sebe zklamu vždycky. To, co se mně teď stalo, určitě není málo, není to nějaká drobnost, kterou bych přešel jen tak. Ale spletl jsem si priority.

Na prvním místě musím milovat Boha. Na základě toho mohu mít pozitivní vztah k sobě a věřit i sobě. Na základě toho mohu mít vztah s ostatními lidmi a brát je, i když dělají - stejně jako já - chyby. Musím být k sobě a zároveň k ostatním mnohem tvrdší a současně i mírnější. "Nikdy nevěř lidem" byla po pár let taková moje soukromá mantra. Pak se to s láskou změnilo, před nedávnem to ale zmizelo a já nevěřil ani lidem ani sobě. Obojí bylo špatně. Na prvním místě nejsou lidé ani já. Chci lidi milovat a chci mít partnera, kterému budu bezvýhradně věřit. Ale na jiném základě. Na základě toho, že vím, že mě miluje Bůh a že i chybující člověk se může dát druhému jinak, než v romantickém vztahu.

Myslím, že jestli jsem se nějak změnil, tak v tom smyslu, že už nedokážu být tak cynický jako před tím. Některé věci jsou sice klišé, ale důležitá. Cynickej sice budu na Vás všechny ještě daleko víc, než jsem býval, na druhou stranu Vám ale slibuji, že se Vás budu snažit mít rád víc, bezprostředněji a bez přetváření (ach, ta ambivalence!). A brečet už budu jenom, když se stane něco Vám.


Howgh.

Ukrajinská pohoda

9. srpna 2010 v 2:36 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Chodili jsme týden po Zakarpatské Rusi, mělo to něco do sebe. Měl jsem nějaký čas na přemýšlení, bohužel jsem nebyl naprosto schopný vymyslet cokoliv, co by mi jakkoliv ulevilo. Místo toho jsem jako největší slaboch pil jako duha, kouřil jako komín a tahal jednoho jointa trávy za druhým, kdykoliv k tomu byla příležitost.

Ani nevím, proč to sem vlastně píšu, chci to ze sebe dostat a nechce se mi už nikomu svěřovat, nemám teď ani nikoho, komu bych mohl bez pocitu trapnosti. Nevím, co mám dělat dál, ztratil jsem víru úplně ve všechno. Je to bohužel tak. Nevěřím ani Bohu, ani lidem, ani sobě, zklamali mě všichni. Nechci se dostat do míst, kde jsem už také byl, nechci trávit noci u chlastu, nechci se utápět v nějakým světabolu a ublíženosti. Co má idealista mého ražení dělat? Jo, jsem moc rád cynickej a zlej a drsnej, ale když dojde na lásku, je s tím potíž. Nevím proč, ale v mým mozku se vyloupla asi zvrhlá myšlenka, že život, který není sdílený s protějškem, kterého miluji, je hrozně prázdný. Tahle myšlenka skoro jistě zvrhlá je, protože já miluju hrozně těžko.

Nejlepší je, když ti někdo napíše nebo řekne, abys byl v klidu, že se to časem srovná. Jo, zdá se mi pravděpodobný, že to tak nejspíš bude. Ale jak mi to pomůže teď?

Nevím, jak najdu nějakou, kterou bych třeba milovat mohl. V mém okolí se momentálně nikdo takový nevyskytuje a do dalších okolí nemám žádnou chuť se pouštět. Tak maximálně někde zabořit hlavu do mechu a deset let spát. Kdybych tedy mohl usnout...


Z výletu...