Červenec 2010

Ještě k těm koncům...

30. července 2010 v 18:43 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
No, tak jsem se přesvědčil o realitě předmětu minulého článku. Rozešli jsme se s přítelkyní, dejme tomu z její vůle. Samozřejmě, jak to tak bývá, největší kýče kolem sebe a na sobě člověk pozoruje, když se do někoho zamiluje (nebo když někoho nedejbože dokonce miluje) a když se s někým rozchází. Nechal jsem se tím hnusem tak unést, že jsem prošel a ještě procházím klasickou fází všechnosespraví-nenávidímtě-pročproč?-jsemvprdeli (teď jsem momentálně v prdeli).

Obávám se, že jsem ještě zdaleka nedosáhl toho stupně vše lidské transcendujícího cynismu, který by mi zabránil do podobných stavů upadat. Prostě jsem se ještě nenaučil těm správným koncům, které by mohly vypadat třeba takhle:

Ona: "Víš (... cokoliv), ale bohužel (... cokoliv), budu tě pořád mít ráda (...ehm)."
On: "A pointa?"

Nu, dobrá tak takhle asi ne... Nicméně umění skončit se ctí je v takových případech oboustranně na místě a obávám se, že já i má drahá expolovička jsme tenhle souboj drtivě prohráli. Tedy zvláště já. Jsem prostě taková posraná citlivka.



(Počínaje zítřkem se budu uklidňovat v ukrajinských Karpatech, udělám možná takovou menší fotoreportáž, kterou sem hodím. Případné nabídky k sňatku, kondolence, blahopřání či jakékoliv jiné reakce na mé bytí v prdeli zasílejte přes "zprávu autorovi" v menu vlevo.)

Začátky a konce

13. července 2010 v 23:05 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jedním z velkých tajemstvích skrytých oku běžného člověka je alespoň přibližná odpověď na otázku, kdy skončit. Se začátky věcí nebývá velká obtíž, věci mají totiž zjevně tendenci začínat i bez přičinění. Zdá se dokonce, že existuje vskutku reálná možnost, že vlastně vůbec nic v pravém slova smyslu nezačínáme my, že lidské sklony k myšlenkám ohledně počátků skrze nás jsou vlastně vždy pouze vyjádřením pochopitelné snahy vyhnout se rozumovým bezcestím a případné duševní poruše. Uvažuji-li o začátku nějaké záležitosti, která rovněž zahrnuje i mě, nejsem schopen, uvažuji-li dostatečně ostře a rozlišeně, chápat tento začátek jako pramenící ze mě samotného. Abychom tedy lépe pochopili otázku po konci věcí, musíme se podívat na začátek.

Člověk je určitým druhem popření, což znamená odstup. Lidské vědomí popírá sebe jako součást světa kolem sebe, vyčleňuje se ze souvislostí světa a opět do nich upadá, ale popření je jeho nejvlastnějším způsobem. Člověk je nic a creatio ex nihilo nepřipadá v úvahu. Proto začátky věcí nechápeme. Proto je začátek svým způsobem stejně tajemný jako konec, nás ovšem, jak uvidíme ještě později, nic nenutí směřovat naše tázání k začátkům, poněvadž začátky nás nikdy netíží. Začátky nás netíží, protože nejsou v naší moci. Věci začínají a jejich začátky nás někdy táhnou s věcmi a my tak často propadáme dojmu, že něco začínáme, i když tomu tak ve skutečnosti nikdy ani být nemůže. Konce jsou konečně tím, co nás vždycky nakonec tíží, protože to je jediné, co koneckonců doopravdy můžeme. Klasickým případem klamu začátku je fenomén kouření. Vdechování různých karcinogenních látek a trochy nikotinu je vskutku ojedinělou zábavou, vezmeme-li v úvahu živočišnou říši. Nuže. Motivy kuřáckých prvních pokusů jsou v introspekci skryté i lidem bystré inteligence. Je to tak proto, protože my jsme kouřit nikdy nezačali. Vždy to bylo jedině tak, že se kouřit začalo a my jsme najednou byli při tom. Stejně tak třebas s nevěrou. Najednou se cizoložství páše, a my jsme při tom. Otázka konců je mnohem obtížnější. Žádá si totiž člověka a jeho vůli. Nic, co se nás doopravdy dotýká, se nekončí. Jediný doopravdy morální čin je skončit včas.