Zpověď zmizelého z lidí, Albertova Psa

23. září 2008 v 1:39 | Albertův Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Dávejte si pozor, dopadnout následujícím způsobem je lehčí, než se může zdát. Kdo se moc ptá, moc se dozví, někdy se ale nedozví nic a místo toho zmizí...
"Sním o tom, jak se někde potkáme. Hledám. Celý život jsem naplnil hledáním. To, co jsem během let nacházel, mě stále znovu zklamávalo, stále znovu jsem nenacházel, ani jsem nevěděl, co hledám. Začal jsem se ptát po hledání. Otázky po hledání mě naplňovaly touhou, touhou starou jako svět, touhou, kterou není možné artikulovat, protože slova pro touhu, kterou jsem vždy trpěl, neexistují. Otázka po hledání je pro mě otázka po touze. Čím hlouběji hledám, tím hloubějí toužím. Hledal jsem touhu ve vlasech, v těle, v potu, otupěl jsem zde na chvíli, když jsem prsty zatínal do vlhké chladné hlíny podzimního lesa, v proudu Malše, když ji potáhla vrstva prvního ledu, ve studené vodě jsem na chvíli zapomněl.
Nesnažím se popsat, co znamená ptát se po hledání, protože to nedokážu. Možná jiní, možná kdysi, možná někdy jindy, jinde. Mohu se pokusit načrtnout, jak mě tyto otázky změnily. Zmizel jsem ze světa, naprosto v něm zajatý. Hledal jsem na místech nových zkušeností, hledal jsem spontánnost okamžiků, jejichž scénáře jsem tolikrát předtím prošel, že když přišly, nová zkušenost byla jenom skutečností toho starého. Bojím se proto přemýšlet. Bojím se přemýšlet o nalézání, protože nález nového je pro mě odkrytí starého. Zajala mě má vlastní touha, proto již nežiji v touze, žiji v touze po touze a bojím se dále o ní přemýšlet, abych neupadl do nekončících řetězců, ve kterých je vše závislé na dalším článku, který je ale sám o sobě beze smyslu. Přivolávám si ty okamžiky, které asi nikdy neexistovaly, okamžiky, které jsem si snad jenom vymyslel, když je ostatní žili. Připomínají mi je lidé, když říkají "Pamatuješ na to léto, kdy jsme...". Proto je pro mě ptaní se, které má svůj smysl v touze, která je s ním svázaná, zcela naplněné bolestí. Svůj život hodnotím jako adaptaci látky, kterou jsem tolikrát zpracoval, že to či ono provedení mě nepřekvapuje.
Překvapí mě občas bolest těla, kterou jedinou dokážu žít, bolest, kterou mám v sobě, nežiji, na ní pouze mizím ve světě, který mi někdy dá zapomenout a opět procitám, když přemýšlím o bolesti, znovu se světu vytrhávám a tím hlouběji v něm mizím.
Před několika dny zemřel člověk, který mi byl svým způsobem blízký. Měl mi být blízký. Nebyl mi blízký. Snad byl, nevím. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo, že jsem přemýšlel o tom, jak přemýšlím, nedokázal jsem plakat, dokázal jsem jenom analyzovat.
Stále zatínám prsty do míst, kde čekám na krev, která poteče, na hlínu, která mi ulpí za nehty, na elektrickou ránu, která... Chci a hledám něco, co nechci. Chci kontrolu, absolutní kontrolu. Nemohu-li mít absolutní kontrolu, potom chci alespoň, co se stane, protože to mi dává pocit kontroly. Ještě slabší, ale přesto jediný možný a doopravdy reálný pocit kontroly mi dává možnost přemýšlet o možnostech, o scénářích života. Provokuji život. A bojím se reakcí... Haf!"
Autorem textu v uvozovkách nejsem já, Albert, ale můj Pes. Tímto Vás zdraví a já budu doufat, že na Vás cenit zuby už nebude. Už ho nezavírám do klece, nebiji ho, nenechávám ho před domem samotného, protože často vyvádí věci, které se nedají napravit. Anebo těžko. Tenhle text mi například naškrábal před velmi dlouhým časem na můj vysloužilý notebook a já ho našel až teď. A právě proto už nejsem Albert a Pes, ale Albert Pes. A se svým Psem se snažím pracovat a budu doufat, že jednou to bude Člověk. Každopáně, ten Pes mě alespoň upomíná na můj cynismus...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Blanche Blanche | 8. února 2010 v 1:36 | Reagovat

Je to čtyřicet let, co jsem se moc mýlila.
Ne, určitě nežiješ marně! Snad mi to dokážeš po létech odpustit.
Konečně jsem pochopila, že pýcha předchází pádu. Tvá jenomdávnoznámá.

2 Albert Pes Albert Pes | 9. února 2010 v 0:56 | Reagovat

Jenomdávnoznámých je nechutně mnoho... Kdo jsi?

3 Poslední pyšná princezna Poslední pyšná princezna | E-mail | 11. února 2010 v 23:08 | Reagovat

Jsem zrozena dle Boží vůle na podzim pod vlivem Jupitera. Probouzím se k životu příchodem jara a miluji léto. Na obratníku Raka tlačím káru radostných i smutných příběhů. Často žiji ve světě myšlenek a nápadů. Mám plno plánů,často velmi extravagantních.
Mr.Machek, nemýlím-li se, i ty oči mi byly před lety podobné? Kdo tak asi jsem a kam jsem došla?
Je to hádanka,snad uhádneš.
S úctou jenomdávnoznámá bílá kopretina

4 Albert Pes Albert Pes | 15. února 2010 v 20:31 | Reagovat

Ajtakrajta... Jediné pojítko tam vidím přes toho Machka... No, nevím, nevím...

5 Bílá Kopretinová Bílá Kopretinová | E-mail | 12. srpna 2010 v 22:44 | Reagovat

Jak osudové, máme totiž stejný osud.Čtu a nevěřím svým očím. Ráda bych se s Tebou setkala, ale mám strach a vlastně nevím proč.Asi už je pozdě! Co Ty si o tom myslíš?

6 Albert Pes Albert Pes | 13. srpna 2010 v 19:17 | Reagovat

Napsal jsem ti mail. Já jinak na osudy nevěřím... :)

7 Olda Olda | E-mail | Web | 25. června 2012 v 13:43 | Reagovat

Souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama