Září 2008

Ať bylo mně i jí tak šestnáct let...

27. září 2008 v 16:33 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Demokracie je věc podivná. V Rakousku dostanou v parlamentních volbách svůj hlas i šestnácti- a sedmnáctiletí. Demokracie, jak všichni víme, je složenina slov δημος a substantivizovaného κρατειν, tedy něco či někoho vést, vládnout. Jistým prozřetelným jedincům, třeba panu Platónovi, se tento typ udržování obce dosti hnusil již na samotném počátku evropských politických experimentů. Nu, ať je to, jak chce, vláda lidu trpí právě již tím, co tvoří jádro jejího pojmu. Lidem.
"Já" jsem sice krásné a zcela výjimečné individuum, "my" jako lid jsme ovšem stádo, které čím je větší, tím hůř se dá zastavit, když se někam rozběhne. To, že se do stáda přibere pár hlasitě bůdělajících telat, se na jeho kvalitě nijak pozitivně nepodepíše.
V jisté veliké nadsázce bychom snad mohli napsat, že volit by neměli:
1) lidé mladší 30 let
2) lidé starší 50 let
4) lidé chudí
5) lidé s nižším než středním vzděláním
6) lidé, kteří čtou Blesk
7) lidé, kterým se líbí Tokio Hotel
8) lidé, kterým se líbí dechovka
9) lidé, kteří používají v běžné řeči výrazy jako "oupn spejs" či "ejsep"
10) lidé, kteří si po použití toalety nemyjí ruce
Tak. To by z voleb diskvalifikovalo 95% populace včetně mě. Kdyby se podobné pravidlo aplikovalo na druhou stranu, v parlamentu by nezůstal nikdo, v senátu pouze Karel Schwarzenberg. Tedy, musel by trvat na tom, že je mu devětačtyřicet. A také jsem ho nikdy nepozoroval na toaletách. Nevím nevím...

Zpověď zmizelého z lidí, Albertova Psa

23. září 2008 v 1:39 | Albertův Pes |  Bůh, Já, Oni, Svět
Dávejte si pozor, dopadnout následujícím způsobem je lehčí, než se může zdát. Kdo se moc ptá, moc se dozví, někdy se ale nedozví nic a místo toho zmizí...
"Sním o tom, jak se někde potkáme. Hledám. Celý život jsem naplnil hledáním. To, co jsem během let nacházel, mě stále znovu zklamávalo, stále znovu jsem nenacházel, ani jsem nevěděl, co hledám. Začal jsem se ptát po hledání. Otázky po hledání mě naplňovaly touhou, touhou starou jako svět, touhou, kterou není možné artikulovat, protože slova pro touhu, kterou jsem vždy trpěl, neexistují. Otázka po hledání je pro mě otázka po touze. Čím hlouběji hledám, tím hloubějí toužím. Hledal jsem touhu ve vlasech, v těle, v potu, otupěl jsem zde na chvíli, když jsem prsty zatínal do vlhké chladné hlíny podzimního lesa, v proudu Malše, když ji potáhla vrstva prvního ledu, ve studené vodě jsem na chvíli zapomněl.
Nesnažím se popsat, co znamená ptát se po hledání, protože to nedokážu. Možná jiní, možná kdysi, možná někdy jindy, jinde. Mohu se pokusit načrtnout, jak mě tyto otázky změnily. Zmizel jsem ze světa, naprosto v něm zajatý. Hledal jsem na místech nových zkušeností, hledal jsem spontánnost okamžiků, jejichž scénáře jsem tolikrát předtím prošel, že když přišly, nová zkušenost byla jenom skutečností toho starého. Bojím se proto přemýšlet. Bojím se přemýšlet o nalézání, protože nález nového je pro mě odkrytí starého. Zajala mě má vlastní touha, proto již nežiji v touze, žiji v touze po touze a bojím se dále o ní přemýšlet, abych neupadl do nekončících řetězců, ve kterých je vše závislé na dalším článku, který je ale sám o sobě beze smyslu. Přivolávám si ty okamžiky, které asi nikdy neexistovaly, okamžiky, které jsem si snad jenom vymyslel, když je ostatní žili. Připomínají mi je lidé, když říkají "Pamatuješ na to léto, kdy jsme...". Proto je pro mě ptaní se, které má svůj smysl v touze, která je s ním svázaná, zcela naplněné bolestí. Svůj život hodnotím jako adaptaci látky, kterou jsem tolikrát zpracoval, že to či ono provedení mě nepřekvapuje.
Překvapí mě občas bolest těla, kterou jedinou dokážu žít, bolest, kterou mám v sobě, nežiji, na ní pouze mizím ve světě, který mi někdy dá zapomenout a opět procitám, když přemýšlím o bolesti, znovu se světu vytrhávám a tím hlouběji v něm mizím.
Před několika dny zemřel člověk, který mi byl svým způsobem blízký. Měl mi být blízký. Nebyl mi blízký. Snad byl, nevím. Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo, že jsem přemýšlel o tom, jak přemýšlím, nedokázal jsem plakat, dokázal jsem jenom analyzovat.
Stále zatínám prsty do míst, kde čekám na krev, která poteče, na hlínu, která mi ulpí za nehty, na elektrickou ránu, která... Chci a hledám něco, co nechci. Chci kontrolu, absolutní kontrolu. Nemohu-li mít absolutní kontrolu, potom chci alespoň, co se stane, protože to mi dává pocit kontroly. Ještě slabší, ale přesto jediný možný a doopravdy reálný pocit kontroly mi dává možnost přemýšlet o možnostech, o scénářích života. Provokuji život. A bojím se reakcí... Haf!"
Autorem textu v uvozovkách nejsem já, Albert, ale můj Pes. Tímto Vás zdraví a já budu doufat, že na Vás cenit zuby už nebude. Už ho nezavírám do klece, nebiji ho, nenechávám ho před domem samotného, protože často vyvádí věci, které se nedají napravit. Anebo těžko. Tenhle text mi například naškrábal před velmi dlouhým časem na můj vysloužilý notebook a já ho našel až teď. A právě proto už nejsem Albert a Pes, ale Albert Pes. A se svým Psem se snažím pracovat a budu doufat, že jednou to bude Člověk. Každopáně, ten Pes mě alespoň upomíná na můj cynismus...

O gentlemanech a dámách

17. září 2008 v 10:25 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Na idnes.cz, v diskuzi pod článkem o podstatě gentlemanství (tj. my, současní muži, jsme nenapravitelní prevíti - pročež začněme slečnám otvírat dveře, přestaňme slintat po ubrusu v restauraci, nečurejme na prkýnko atd...) jsem se dočetl ledacos zajímavého, což na internetu a obzvlášť v diskuzích tohohle typu nebývá zvykem. Něco mě docela pobavilo ("Pravý gentleman by nikdy neuhodil ženu, aniž by předtím smekl kloubouk.") - asi to bude tím, že jsem z jisté části nenapravitelný...
Ale ocituji tady dva příspěvky, které do jisté míry odrážejí i to, co si myslím sám:
(Autor Kentaur): "Všechno to vymírání gentlemanů začalo feminismem a dokončila to druhá světová válka, kdy ženský musely zastávat práci mužů."
a na to reakce
(Autor Aza): "Všechno vymírání gentlemanů začalo v Edenu, když se Adam schoval za strom, místo aby Evě řekl: "Ženuško moje milovaná, neposlouchej hada..." a tehdy taky začalo zhoubný cpaní se žen na mužovo místo, když místo, aby jeho nechala, aby spolu s ní rozhodoval, rozhodla za něj."