Sartre "musí moci", i když by neměl

14. srpna 2008 v 23:00 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jak zde pořád donekonečna omílám, jsem fascinován tím směrem uvažování, které člověka žene do pozice kritika vlastního rozumu s uvědoměním si pozice této kritiky, která samozřejmě právě na půdě rozumu stojí. Léto se chýlí ke konci, musím psát ročníkové práce. Asi měsíc jsem přemýšlel nad prací (už jsou vlastně dvě), které bych měl napsat ze středověké filosofie. Šílené antipatie vůči tomuto období (s několika výjimkami) mě však v kombinaci s mou leností nenechaly nic kloudného napsat, ani jsem pořádně nezačal. Zato na filosofii existence a analytickou filosofii mám nápadů tolik, že raději začnu s nimi a budu doufat, že středověká bouře se jaksi přežene...
Zajímá mě neustále výchozí bod všeho myšlení zkonstruovaný německou filosofií, který reflektovali jak myslitelé existence, tak v současnosti analytičtí filosofové, i když okrajově (bohužel - angličtí a američtí filosofové do epistemologických koláčů sice kousají, ty nejzajímavější rozinky ale vyplivují - přece se nebudou špinit s kontinentální tradicí...). Tento výchozí bod (Kantova transcendentální syntetická jednota apercepce, tedy cosi jako transcendentální Já - než to vzal Fichte důkladněji) je logická konstrukce transcendentální filosofie, která leží v základu ptaní se na podmínky možnosti zkušenosti. Nejde tedy o otázku "pravdy", "smyslu" či něčeho podobného, nýbrž o pouhý kalkul, který nám říká, jakou strukturu si mám myslet, abych zcela plausibilně mohl myslet cosi. Je to úžasný posun, který v Kantově době, pokantovské době i v současnosti nechápe příliš lidí. Takového Sartra by člověk někdy až musel kopnout - v přednášce Transcendence ega (Jean Paul Satre, Vědomí a existence, Praha 2006) nejprve, jako řádně poučený akademik, tepá do novokantovských a jiných výkladů Kantova "já myslím musí moci bla bla bla..." (KČR, B 131), které často určovaly Kantovo transcendentální ego (dovolte mi to jako zkratku) jako cosi, z čeho snad geneticky vyvěrá empirické vědomí atd., Sartre směřuje do správných končin, totiž být si neustále vědom toho, že předměty s transcendentálním statutem jsou na jednu stranu ideální (nejsou žádným způsobem empiricky reálné) avšak i reálné jakožto nutně myslitelné podmínky možnosti zkušenosti, nic víc. Cosi mi přestalo sedět, když Sartre (zdá se, že neúmyslně... i když... Francouz...) vynechá popis Kantova "já myslím", kterým je "představa". "Já myslím" není skutečně nic jiného než představa v hlavě myslitele transcendentálna, který chce někam dojít, nejde o psychický proces. Jak se může, u všech Sókratových psů, ptát Sartre takto (str. 9): "Předpokládejme dále, že určitá představa A přechází ze stavu, v němž ji "já myslím" neprovází, do takového stavu, v němž ji "já myslím" provází: vyplývá z toho pro tuto představu nějaká modifikace její struktury, anebo zůstane v zásadě nezměněná?"? Tenhle spis je pro mě zcela nejasný v tomto bodě - dále se Sartre různými triky s Husserlem odpichuje trochu jinam. Mrzí mě, že z jediné nauky, která měla svého času ohromný dopad a která, korektně pochopena, působí jako kovadlina na většinu starých metafyzických systémů, vyrostla nová změť dogmatismů a neporozumění.
Samozřejmě, možná naprosto blábolím a vím pramálo a navíc nemám příliš v lásce francouzské existenciální ubrečence (až na Camuse - ten si může fňukat, jak chce). Podívejte se na to sami, jestli to někoho zajímá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama