Srpen 2008

Let's get retarded in here...

18. srpna 2008 v 19:05 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Ve všem lidském čemkoliv je takové cokoliv + něco. Okolo + něčeho se pořád motám, je to to, čemu jsem říkal "šťopkovitost", všechno, co se vymyká pohledu, co je pohledem, co nelze podrobit pohledu, co je vždycky + něco, nedefinitiva, když cokoliv de-finujeme, co jsme my, co je vždycky, korektně napsáno, něco mínus, protože je to neuchopitelné, je to to, skrze co my uchopujeme a jsme, alespoň v jisté dimenzi, jako lidi. + něco se z tohoto negativna stává v okamžiku, kdy se ono mínus snažíme nějak reflektovat, třeba tak, jak to dělám tady. Tyhle myšlenky nejsou nic nového, samozřejmě - jsme blízko negativnímu platonismu, pohledu idealistů 19. století na člověka, Satrově Nicotě (fuj!). A koneckonců, vzpomeňte si na Platónův dialog Sofistés- idea negativna je jedna z hlavních idejí, na které participují nutně ostatní, aby získali své vymezení (totiž každá idea minimálně není idejí jinou). Jak píše Sartre (obyčejně tě pomlouvám a teď tě takhle využívám, viď Jean Paule...), nic nicuje, žádným způsobem nesubsistuje jako jakékoliv jsoucno (a přesto je u Platóna ideou, tedy + něčím). Nicotu v téhle formě přináší skrze svou neobvyklou formu bytí do světa člověk. O ničem, o mínus, resp. o + něčem, je možné blábolit dlouho, proslavit se na tom , zaplést se do toho a totálně z toho zblbnout.
Zajímavé je ale pozorovat ji v praxi, kde se projevuje v nekonečných regresech, pádech "za", metareflexí všeho. Úžasná je v literatuře, v umění, v řeči obecně (viz třeba mé bláboly o modalitě někde ve starých článcích)... Mno, o tom jsem se tady namlel dost.
Já se rád směji. A velmi rád mám humor, který využívá ono +něco. Humor je krásný jako obrana i jako jemný útok. Za nejpovedenější druh humoru považuji cosi, čemu by se při troše dobré vůle mohlo říkat třeba "inverzní ironie". Představte si situaci: Na večírku potkám někoho, koho opravdu nemusím. Celý večer ho budu naprosto otevřeně a nestydatě urážet. Pokud to budu dělat dostatečně geniálně, podaří se mi, že se tento člověk bude neustále smát a dobře se bavit, protože si bude myslet, že si zkrátka dělám legraci. Nebude naprosto tušit, že to, co říkám, myslím v podstatě vážně. Tato situace mi tedy poskytne hned několikeré zvrácené potěšení - do obličeje někomu řeknu pár pěkně nelichotivých věcí, které si o něm myslím, a to zcela beztrestně a navíc se pobavím jeho nechápavostí. Samozřejmě, takové věci se nedělají a zde to probíráme čistě teoreticky, abychom se zamysleli nad šťopkovitostí našeho pobývání na této prohnilé oběžnici.
A co dál? Dál se můžeme naprosto zbláznit! Co třeba smát se a už vůbec nevědět, čemu? Když půjdeme v našem meta dál, nebudeme už ani vědět, co vlastně myslíme vážně... A z téhle závratě z naprosté zamotanosti a neskutečné blbosti vaří podle mě třeba Monty Pythoni... Genialita...
Poznámka: Někomu stačí jedno meta a už je naprosto v pytli. Nevěříte? Zkuste použít ironii na průměrného Němce...

Böethius v Katovně

17. srpna 2008 v 1:13 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Mám rád Platóna. Je to obrovitý génius, architekt západního myšlení, nesmírně vtipný a jemný myslitel. Nemám rád Boëthia. Jeho předsmrtný spis z vězení v Pavii má v mých očích sice velkou cenu jako odraz člověka Boëthia rekapitulujícího své smýšlení, svůj život a své priority, z jiného hlediska než literárního a lidského mě ale naprosto nevzrušuje. Jsem v téhle oblasti trestuhodně nedovzdělaný, jde pouze o můj subjektivní soud jakožto čtenáře. Žádná hloubka, žádná touha, žádný daimonion, který by mě ve spisu kamkoliv hnal. Filosofie utěšitelka má spíš funkci Filosofie ovčí babičky, ujistit se v tom, v co věřím, což znamená podat věc zdánlivě neproblematicky a poté usnout, v Boëthiově případě zemřít (tím, kdo spal, jsem byl většinou já).
Jednu věc jsem ale nemohl jen tak snivě přeletět zrakem - dovolte mi ilustrovat záležitost každodenním, běžným příkladem. Nenávidím násilí na ženách, tenhle obrázek se mi proto docela líbí. Jste žena (vlastně... ani nemusíte být žena, že...), někdo Vás znásilní. Naprostá bezmoc, ponížení, ztráta sebekontroly, hnus, stud a daleko víc. Jak si to vysvětlit? Je možné v něčem takovém hledat smysl nebo dokonce dobro? Je možné, že mi to způsobil Bůh (počítám-li s nějakou takovou entitou) pro mé dobro? A vida - přesně to tvrdí Boëthius. Jeho ujeté, zkušenost a také Písma (věříte-li snad v autoritu Bible) popírající teze o tom, že každé zlo v podstatě pochází od Boha jako zkouška a proto není zlem... Naplňuje mě to smutkem. Tohle není můj Bůh.
Kdybych byl v Katovně - Boëthius celkem 35% -
(20% za odvahu a postoj vůči tomu, co se mu dělo, 10% za styl, 5% za to, že to nebylo zase tak dlouhé...)

Sartre "musí moci", i když by neměl

14. srpna 2008 v 23:00 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jak zde pořád donekonečna omílám, jsem fascinován tím směrem uvažování, které člověka žene do pozice kritika vlastního rozumu s uvědoměním si pozice této kritiky, která samozřejmě právě na půdě rozumu stojí. Léto se chýlí ke konci, musím psát ročníkové práce. Asi měsíc jsem přemýšlel nad prací (už jsou vlastně dvě), které bych měl napsat ze středověké filosofie. Šílené antipatie vůči tomuto období (s několika výjimkami) mě však v kombinaci s mou leností nenechaly nic kloudného napsat, ani jsem pořádně nezačal. Zato na filosofii existence a analytickou filosofii mám nápadů tolik, že raději začnu s nimi a budu doufat, že středověká bouře se jaksi přežene...
Zajímá mě neustále výchozí bod všeho myšlení zkonstruovaný německou filosofií, který reflektovali jak myslitelé existence, tak v současnosti analytičtí filosofové, i když okrajově (bohužel - angličtí a američtí filosofové do epistemologických koláčů sice kousají, ty nejzajímavější rozinky ale vyplivují - přece se nebudou špinit s kontinentální tradicí...). Tento výchozí bod (Kantova transcendentální syntetická jednota apercepce, tedy cosi jako transcendentální Já - než to vzal Fichte důkladněji) je logická konstrukce transcendentální filosofie, která leží v základu ptaní se na podmínky možnosti zkušenosti. Nejde tedy o otázku "pravdy", "smyslu" či něčeho podobného, nýbrž o pouhý kalkul, který nám říká, jakou strukturu si mám myslet, abych zcela plausibilně mohl myslet cosi. Je to úžasný posun, který v Kantově době, pokantovské době i v současnosti nechápe příliš lidí. Takového Sartra by člověk někdy až musel kopnout - v přednášce Transcendence ega (Jean Paul Satre, Vědomí a existence, Praha 2006) nejprve, jako řádně poučený akademik, tepá do novokantovských a jiných výkladů Kantova "já myslím musí moci bla bla bla..." (KČR, B 131), které často určovaly Kantovo transcendentální ego (dovolte mi to jako zkratku) jako cosi, z čeho snad geneticky vyvěrá empirické vědomí atd., Sartre směřuje do správných končin, totiž být si neustále vědom toho, že předměty s transcendentálním statutem jsou na jednu stranu ideální (nejsou žádným způsobem empiricky reálné) avšak i reálné jakožto nutně myslitelné podmínky možnosti zkušenosti, nic víc. Cosi mi přestalo sedět, když Sartre (zdá se, že neúmyslně... i když... Francouz...) vynechá popis Kantova "já myslím", kterým je "představa". "Já myslím" není skutečně nic jiného než představa v hlavě myslitele transcendentálna, který chce někam dojít, nejde o psychický proces. Jak se může, u všech Sókratových psů, ptát Sartre takto (str. 9): "Předpokládejme dále, že určitá představa A přechází ze stavu, v němž ji "já myslím" neprovází, do takového stavu, v němž ji "já myslím" provází: vyplývá z toho pro tuto představu nějaká modifikace její struktury, anebo zůstane v zásadě nezměněná?"? Tenhle spis je pro mě zcela nejasný v tomto bodě - dále se Sartre různými triky s Husserlem odpichuje trochu jinam. Mrzí mě, že z jediné nauky, která měla svého času ohromný dopad a která, korektně pochopena, působí jako kovadlina na většinu starých metafyzických systémů, vyrostla nová změť dogmatismů a neporozumění.
Samozřejmě, možná naprosto blábolím a vím pramálo a navíc nemám příliš v lásce francouzské existenciální ubrečence (až na Camuse - ten si může fňukat, jak chce). Podívejte se na to sami, jestli to někoho zajímá...

Chození po Novohradských horách

12. srpna 2008 v 15:44 | Albert |  Chození
Spoustu míst, které jsem na jaře a v létě prochodil, jsem zde vůbec nezmínil. Ale tohle bych si poznamenat mohl. Před 14 dny jsem byl s jedním kamarádem na třídenním výletu přes Novohradské hory.
1. den večer jsme se dopravili do Českých Velenic, ze kterých jsme šli po staré vojenské cestě podél hranic do Nových Hradů, kam jsme dorazili až za noci, asi 25 km. Spali jsme pod nebem někde v parku, kde nás přepadl ve čtyři ráno déšť... Nepříjemné.
2. den jsme se potáceli dále na jih, dospávali jsme a hráli Scrabble (prohrál jsem...), únava byla poměrně veliká. Přešli jsme průsmyk mezi Kraví horou a Vysokou a někde za Hojnou Vodou jsme spali. Opět déšť, naštěstí nás ale žraly muchničky takovým způsobem, že jsme se rozhodli po několika hodinách nepříjemného usínání postavit stan, čili to bylo docela v pohodě. Našli jsme na spaní úžasně romantické místo... Tenhle den něco přes 30 km.
3. den jsme se dostali k Huťskému rybníku, přešli jsme hřbety do Pohorské Vsi, odkud jsme se chtěli autobusem dostat pryč. Bohužel nám však vše ujelo a jedinou možností bylo jít a stopovat do asi 30 km severně vzdálených Trhových Svinů - z toho se nám stopem podařilo ujet asi deset kilometrů - s důchodci, kteří naprosto nevěděli, kam jedou a po 500 metrech nás vyhodili, s farmářem v džípu a hnijicími mrtvolami ovcí a velmi podobně páchnoucím zmutovaným kokršpanělem, dokonce i nějaká Holanďanka s perverzní zálibou v Čechách nás vezla... Obtížné, přes 35 km pěšky.
Co do vzdáleností se tohle chození zdálo docela krátké, přesto ale náročné bylo. Často pršelo, často jsme se někde zasekli, denní příděl kilometrů jsme šli v podstatě najednou a za pár hodin... Jestli chcete poznat reprezentativní část jihu Čech a nevadí Vám drastický nástup cyklistů, turistoškubačů, penzionů, nových asfaltových cest a již ne tak vlídných domorodců, jak tomu bylo ještě před takovými sedmi lety, zkuste to.
(fotografie tentokrát bez komenářů...)

I'll spit on your science

12. srpna 2008 v 15:14 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Na tomhle místě měl být brilantní a hlubokomyslný článek o problematice vědeckého pohledu na entity typu "informace", avšak k tomu, aby takový článek zde skutečně mohl být, mi ledacos chybělo, v prvé řadě mě diskvalifikovalo v této činnosti jakési mnohonásobné mozkové selhání, které bylo příčinou toho, že se mi článek jednou napsaný zpoloviny a dvakrát zcela podařilo poslat kamsi do silikonových pekel internetu, v druhé řadě je samozřejmě třeba vinit mé diletanství a nekompetenci v oněch záležitostech, proto je zde pouhá ruina toho, co bych si sem chtěl poznamenat. Ale jinak to, zdá se, neumím.
Před jistou dobou jsem viděl nějaký pořad, kde jeden protagonista blábolil variaci na vousaté "papír je stejně těžký, ať je popsán hloupostmi či chytrými věcmi". Přes veškerou tu filmovou demenci (asi šlo o Pana Tau) jsem se upamatoval na myšlenky, kterými prošel snad každý, vyrovnal se s nimi ale asi málokdo. Jakési dokonalejší a méně blbé podání přenechám bystřejším mozkům, jenom se pokusím načrtnout, jak to vidím já. Jde o všeobecné chápání informace v konfrontaci s přírodovědně technickým (ne)chápáním informací a otázku, jak dalece jsou tyto dva pohledy slučitelné či neslučitelné.
SRAM je složité zařízení z polovodiče, které dokáže podržet to, čemu říkáme "informace", pokud je samo pod proudem, různé flashové RAM tohle ani nepotřebují, počítačové pevné disky pracují s elektromagnetickým zápisem, čert tomu rozuměj, jak to vůbec vypadá... Nebo i obyčejná kniha, jste-li "from the past" (IT Crowd). Jde zde o to, že běžně chápeme tato zařízení jako něco, na čem je uložena informace. Běžně jistě souhlasíme také s tím, že informace je cosi reálného, něco, co nějak "je". Nu dobrá, přizvěme ke stolu technickou přírodovědu (to je ale hnusné pojmenování, že ano?). Podrobně prozkoumejme strukturu úložného zařízení, podívejme se mikroskopem na stopy, které snad někde na médiu nalezneme a se kterými bychom měli tendenci informaci ztotožňovat. Jsou tyto rýhy, tyto stopy, skutečně to, o co nám jde? Probádejme molekulární strukturu úložiště, pojďme co nejhlouběji. Zdá se mi, že čistě z fyzikálního hlediska se popsaný a nepopsaný pevný disk téměř neliší. Jeho materiál se bude chovat v různých podmínkách podobně, bude jedno, jestli je naformátovaný nebo "nacpaný" desítkami gigabajtů filmů. Anebo knih. Je to jedno.
Proč je tedy to něco nepatrného tak důležité? A jaká věda si s tím oním dokáže poradit? Často mi při úvahách, které kategorie jsou vědecké a které do vědy nemají ani nos strčit, tane na mysli třebas kontroverze evoluce a kreace. Obě teorie jsou zcela nevědecké, co je za kategorii "účel", kde lze v přírodě změřit "smysl", jak se mikroskopem pozorují "náhody"? Problémem vědy je to, že si neuvědomuje, že je "pouze" věda. Ostatně v mysli mnohých lidí, ať v těchto oblastech poněkud prostších či expertů svých oborů, technická věda substituuje vlastní náhled na svět. Instrument k usnadnění lidského života, který původně neměl žádný smysl a podobné nesmysly ukazovat (k tomu zde vždy byly jiné oblasti lidství) se autonomizoval v jakousi zrůdnou masu, která svého tvůrce samotného, stejně jako jí nenáležející kategorie, požírá. Věda jako snaha o objektivizaci světa a lidí v něm, kteří tím ztrácejí charakteristiku "člověk", zcela opomíjí epistemologické základy poznání v subjektivitě poznávajícího, které prozkoumávají mozky (moji drazí němečtí myslitelé především) již od osmnáctého století. Ani podrobný popis mozku Vám o tomto neřekne zcela nic... Věda je bezmocná. Sedím u počítače, jezdím v autě, používám vysavač, ledničku, pračku, televizi, mobilní telefon, mp3 přehrávač, toustovač, hi-fi věž, hodinky, GPRS navigaci, zářivky, LED diody a já nevím, co všechno, ale přesto - kritické přemýšlení o vědě může člověku dodat jistou pokoru k nevědeckému poznání jiné kultury a nasměrovat ho k uvažování o člověku i jiným způsobem než jako o využitelném zdroji práce či složité chemické reakci či přístroji, který mi ráno připraví kávu.