Květen 2008

Nebaví mě to, u psa!

8. května 2008 v 1:25 Bůh, Já, Oni, Svět
Zanevřel jsem poněkud na intelektuální svět. Nevím, co by mě v současnosti mohlo překvapit, čímž nechci tvrdit ani tak to, že mě není možné ničím překvapit, jako spíš to, že moje intelektuální kapacita pravděpodobně vyčerpala pole překvapivého, na kterém se mohla s relativní jistotou pohybovat, a tím jsem se novým tématům překvapivého uzavřel. Další čas myšlení a přemýšlení o myšlení a nemyšlení a všeho toho, co ve mně budilo překvapení v tom jistém smyslu, ve kterém teď píši, celé toto úsilí jsem odhodlán vložit a uložit trochu jiným směrem a sice do analýzy toho všeho, co mě kdy překvapilo a budu doufat, že analýza sama bude dostatečně silná v otvírání možná nového druhu překvapení z myšlení. Veškeré nové a obzvlášť to, čemu se říká nová filosofie, mě unavuje. Nedokáži se smířit s druhem myšlení, které se pohybuje v partikularitách typu myšlení a tělo v současné anglické tradici, která ač současná se skutečně již tradicí stala, a nedokáže a nechce si klást otázky po původnosti těchto otázek a proto se nutně pohybuje nikoliv v tom skeptickém živlu myšlení, který podle Kanta vede rozum k jeho vlastní kritice a kritické filosofii, ale kritickém dogmatismu. Dogmatismu, protože doba je unavená stejně jako já z ní a není ochotna k revizi svých východisek, vzdala se kritiky vědy. Kritickém, protože se neshodne mezi jednotlivými mysliteli na ničem.
Vnímáte snad svět kolem sebe a sebe samotné jako obskurní hřiště sil, jako konglomerát atomů, které již nejsou tak zcela atomní, jako shluky molekul se kterými si hraje cosi, co je k sobě přitahuje a dává jim schopnost se vzájemně odpuzovat, jste naturalisté? Tento naturalismus nedělá své etymologii velkou čest, budeme-li se ptát po genezi vědy. Sám za sebe musím přiznat, že přirozeně, ať u to slovo znamená cokoliv, svět a sebe samotného vnímám zcela jinak, než jak jsem se právě ptal. To, jak přistupuji ke světu a sobě, hraje na úplně jiném hřišti, ba to není ani stejná liga, nýbrž docela jiná soutěž. Svět a já sám sobě se jaksi jeví. Věda by podle mého neobratného náhledu měla to, co se jeví, interpretovat nebo se o to alespoň pokoušet. Věda postupem času a možná, že tomu ani nikdy jinak nebylo, se ale emancipovala takovým způsobem, že se zdá, jako by fenomény vědy byly interpretovány fenomény přirozenými. Myslím, že na něco podobného, ač kdo při mé intelektuální neschopnosti a tendenci k blábolení může vědět, upozorňoval i Martin Heidegger, který tuto stranu vědy nazýval technikou, rovnováha člověčenství byla restaurována takovými činnostmi, jakými je např. básnění. Nu, ať to je tak či ne, ať to skutečně psal anebo si to teď vymýšlím, abych sám na sebe či nějakého zoufalce, který si tohle čte, udělal dojem, něco stále zůstává. Problém s pohledy na sebe jako člověka zasazeného ve světě, který není nikdy mocen absolutní reflexe a sebereflexe, které by mu stejně asi nic podstatného neřekly, člověk jako had, který se sám pohlcuje, až dojde k místům, která není schopen pozřít. Tak skončily projekty transcendentálních filosofií a ostatní filosofie k takovým místům raději ani nechodí.
Tak se ptám, ptám s hlouběji, ptám se s jistou vytrvalostí, o které již předem tuším, že bude marná a ztroskotá opět u podobných pobřežích. Nejsem sám sobě popsatelný reflexivně tak, aby mě to uspokojovalo, podobně selhávám v pokusech uchopit svět či celou jásvětskou strukturu.
Čím se snažím v poslední době zabavit na těchto nevýnosných polích, je zmíněný problém mysli a těla. V dnešní debatě vedené v analytických intencích současného filosofického trendu totiž vážně chybí hlubší nereflektivní chápání jáství. Otázka redukovatelnosti mysli na tělo totiž poněkud pozbývá smyslu, zatáhneme-li do problematiky otázku vědomí, která je podložena důvěryhodnou teorií nereflektivního sebevědomí, ať si Searle píše, co chce. Objektivizace subjektivity a podobné otázky začnou kolem takových rozborů přímo pučet. Angličané zapomněli na Němce, Němci na druhé straně podlehli vzoru enigmatických žvanilů svých západních sousedů, kteří doufají, že pravé perly moudrosti sami vyraší na jejich automaticky psaných obskurních výlevech.
Kam se mám obrátit? Přečetl jsem si před krátkým časem Ano od Thomase Bernharda, Předčítače Bernharda Schlinka, nějaká dramata od J. P. Satra, nějaké šílenosti od dalších šílenců, čtu si před spaním Feuerbacha a Wittgensteina a připadám si děsně chytře. A hrozně prázdně.