Nejsem obyvatelem věží ze slonoviny

14. dubna 2008 v 23:40 | Albert |  Literární záležitosti
Tvé hrdlo je jak věž ze slonoviny, tvé oči - rybníky v Chešbónu u brány Batrabímské. Tvůj nos je jak libanónská věž, zkoumavě hledící k Damašku.
Ani dnes se nedostane k slibovanému. Slibované(ý) může vždycky počkat. Ačkoliv... Alespoň dnes ještě ano. Přečetl jsem si esej od Rakušana (doufám) Petera Handkeho Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms (1967). Ach ti Rakušané... Mám pro ně slabost, to jsem již několikrát přiznal. Jeho vize literatury je zhruba takováto: Hledá metodu. Hledá schémata, možné druhy chápání skutečnosti. Schéma se opotřebuje časem, je třeba neustálé inovace. Témata ho nezajímají, politickými dokonce (víceméně) opovrhuje (nejsem v tom sám), co hledá, je budování vědomí o sobě a o světě.
Snazší je pro mě souhlasit s negativní stránkou jeho náhledu na literaturu. Možná je přehnaně přísný, nemyslím si jistě, že literatura je pouze tím, za co jí Handke má. Handke ale svoje ryze subjektivní stanovisko obhajuje právě jako své osobní, což je mi milé (v porovnání s tím, jak se prezentuje třeba Fiedler). Problém je v tom, že člověk, který má své již přečteno a odpřemýšleno, nalézá schemata všude jako již použitá. Já od literatury nečekám to, co od ní čeká Handke. Literatura není něco, co člověka spasí, co mu pomáhá najít smysl... Od všeho, co studuji, co čtu, čím se zabývám, čekám pouze to, že mi to pomůže odhalit strukturu světa ne tak, jak je, ale jak ji chápou jiní lidé... Handke chce novou metodu pro oko, které získá nový druh zkušenosti, nové vědomí. Bohužel musím konstatovat, že všechny metody (včetně těch, se kterými pracuje on), tady již byly. Člověk je až smutně nudný. Jediným způsobem, jak získat novou metodu, je reflektovat metody stávající, reflexí postupovat v nekonečných regresech dál a dál. Subjektivně výborná literatura je pro mě taková, která tyto regresy odhalí jako něco nevyhnutelného a vzdá se ambice reflexe. Taková literatura bude odhalovat člověka, který se topí ve své reflexi, ví o tom, ví o tom, že o tom nikdy nemůže dostatečně vědět, člověka, jehož vědomí ho tak niterně pálí, že by se ho nejraději vzdal, zároveň to ale neudělá, protože vědomí je to, co ho činí tak lidským. Znáte něco takového? Nevím, jestli je to Marquezův záměr, ale na mě tak působí Sto roků samoty nebo Goethův Faust (tady bych si tipl, že Goethe skutečně věděl) anebo Rashomon. Anebo Bible, přečtěte si za domácí úkol Kazatele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama