Nespokojenost

11. března 2008 v 22:42 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jaký je ideální stav člověka? Spokojenost? Co to je? Dosažení všech cílů? A co potom? Lidé jsou často nastaveni tak, že po (jakémkoliv) velkém výkonu už ani nejsou schopni cítit uspokojení, cítí se jenom prázdní. Uvedu příklad: Asi před měsícem jsem ve škole dělal poměrně těžké zkoušky, na které jsem se dlouho připravoval. Úspěšně jsem je vykonal. Druhý den jsem to šel zapít. Ale vůbec nic. Vůbec nic jsem necítil. Nevím, jak je to možné. Snad je tomu u pocitů trochu podobně jako třeba u chutí. Zkrátka otupí. Když jsem byl malý, neměl jsem rád kyselé okurky nebo např. křen, pikantní houby a podobně, teď mi vůbec nevadí. Když jsem byl malý, na Vánoce jsem se těšil, ale tenhle rok... Nu dobrá, ten druhý příklad obsahuje určitě daleko víc proměnných.
Je to ale častý jev. Snad tedy je možné rozlišit dva druhy nespokojenosti - nespokojenost z nebytí konkrétního a nespokojenost (která nastupuje po nabytí bytí konkrétního) z nebytí něčeho, co by zasluhovalo další definice. Spokojenost by byla ex negativo bytím, opět něčeho dvojího. A přesto, v dějinách myšlení se objevují příklady, kdy spokojenost je chápána naopak jako nebytí. A sice zproštěnost od různých aspektů bytí, které jsou chápány jako negativní. Například u stoiků tomu tak bylo. Vlastně bychom se docela dobře mohli ptát, zda bytí něčeho pozitivního není nakonec podobné nebytí negativního. Jednoduchou úvahou (která bude pracovat se stupnicí dobré/neutrální/negativní) dospějeme k tomu, že o identitě zde nelze mluvit. Ještě by se snad dalo uvažovat o tom, zda-li druhá oblast neobsahuje první, ale k čemu to?

Řekl bych, že spokojenost jako stav bytí něčeho je (resp. byl) pro Evropu symptomatický a pomohl Evropě předstihnout ostatní civilizace, které až příliš často stavěly na spokojenosti jako nebytí. Stoická spokojenost totiž na sebe váže nečinnost, odmítání. Evropská spokojenost, která, myslím si, má největší základy v platonismu (filosofie je totiž výkon, idea dobra vám jen tak nespadne do klína) a křesťanství - tam především, měla výhodu, motor. Bytí něčeho vyžaduje činnost, pokud to již není tak, jak bychom si přáli. Podle křesťanství je celý svět ve zlém. Křesťan by tedy měl dělat něco proto, aby se "poměr sil" změnil. Na tom Západ stojí. Něco chceš - něco uděláš. Východ? Něco chceš - vzdáš se toho. Slovy Bernarda Blacka - "Tak proto je Tibet taková mezinárodní mocnost!"

Momentálně jsem nespokojený. Chytil jsem nějakou virózu, navíc trpím příšernou leností, což mi brání v dosahování spokojenosti první stupně. O spokojenosti druhého stupně raději ani nemluvím. Teď mě napadá - já chtěl psát vlastně o ní... Nuž což...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama