Dnes jsem dočetl román Možnost ostrova, který napsal asi před dvěma lety francouzský spisovatel Michel Houellebecq (prý se to vyslovuje "welbek", ale čert tomu věř). Jistě na mě docela zapůsobil. Minimálně v tom smyslu, že jsem se přesvědčil, že je stále o čem psát a také o tom, že Francouzi jsou ubrečení, nedůslední a patetičtí Němci, co se nové literatury týče (pardón, musím tomu ale dát nějakou šťávu, ne?).
Obsese sexualitou a věkem. Sex a ufňukaná sebestřednost = láska. Láska je příšerná v časnosti, ale nemožná ve věčném životě, musíme tedy volit. Láska je ostrov a je možná. Asi takhle. Snad je ale ostrovem nakonec každý sám a láska je jeho možností. Klasika. Hledám ostrovy, hledám přístavy, hledám skály, kde mě rackové přikryjí bílými křídly... Jako vždycky. Potěšily mě narážky na touhu po touze, protože to je moje osobní a docela stará identifikační známka těchto časů.
Bohužel, nemám pro tenhle román mnoho pozitiv. Všichni víme. Každý, kdo myslí. Smrt, smrt, smrt!
Je tragikomické pozorovat ubrečenost intelektuálů. Stávají se tím, kým pohrdají, karikaturisté se mění v karikatury, člověk hrdý a silný (minimálně on sám sebe tak chápe), který žebrá o trochu lásky, politování. Sebelítost jako největší motiv. Já velikán, který na svých bedrech nese tíhu všeho autentického, lidského. Nic jiného, než stará variace na téma Já vědoucí. Bohužel, i když Houellebecq cituje Nietzscheho a Heideggera, nedosahuje ostrosti, nadhledu a humoru prvního ani myšlenkové velikosti druhého. Ať konstatuje, ale nefňuká! Pochválen budiž Thomas Bernhard!
Táhni k Sartrovi, holoto francouzská!
Obsese sexualitou a věkem. Sex a ufňukaná sebestřednost = láska. Láska je příšerná v časnosti, ale nemožná ve věčném životě, musíme tedy volit. Láska je ostrov a je možná. Asi takhle. Snad je ale ostrovem nakonec každý sám a láska je jeho možností. Klasika. Hledám ostrovy, hledám přístavy, hledám skály, kde mě rackové přikryjí bílými křídly... Jako vždycky. Potěšily mě narážky na touhu po touze, protože to je moje osobní a docela stará identifikační známka těchto časů.
Bohužel, nemám pro tenhle román mnoho pozitiv. Všichni víme. Každý, kdo myslí. Smrt, smrt, smrt!
Je tragikomické pozorovat ubrečenost intelektuálů. Stávají se tím, kým pohrdají, karikaturisté se mění v karikatury, člověk hrdý a silný (minimálně on sám sebe tak chápe), který žebrá o trochu lásky, politování. Sebelítost jako největší motiv. Já velikán, který na svých bedrech nese tíhu všeho autentického, lidského. Nic jiného, než stará variace na téma Já vědoucí. Bohužel, i když Houellebecq cituje Nietzscheho a Heideggera, nedosahuje ostrosti, nadhledu a humoru prvního ani myšlenkové velikosti druhého. Ať konstatuje, ale nefňuká! Pochválen budiž Thomas Bernhard!
Táhni k Sartrovi, holoto francouzská!
Albert |
je to na hovno blog co to ma bejt ty lamo fujjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjj !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!