Fiedler, Coelho, Fulghum a teorie Šťourání se v myšlenkových fekáliích aneb Ukažme literátům, zač je toho postmoderní kritika!

20. března 2008 v 21:36 | Albert |  Literární záležitosti
Moc se toho nemění. Mění se vůbec něco? Tak třeba podle eleatů ne. Ostatně i taková Bible projevuje jistou skepsi ohledně změn, alespoň tedy těch fundamentálních. Kazatel nám prozrazuje, že vše již tu bylo, že vše se opakuje. Vždy se objeví někdo moderní, někdo postmoderní, někdo postpostmoderní a vyrukuje s něčím novým. Četl jsem článek o postmoderní literatuře od amerického provokativního učence a kritika Leslieho A. Fiedlera Überquert die Grenze, schließt den Graben! (ono to asi původně bylo v angličtině, ale prodávám, jak jsem koupil, totiž jako jednu stať ze sborníku Roman oder Leben, Postmoderne in der dt. Literatur, nakladatelství Reclam, rok 1994, Uwe Wittstock), kde je v centru celková charakteristika postmoderny a postmoderní kritiky vůbec. Drzost, neotřelost, setření rozdílu mezi vysokým a nízkým uměním, renesance mýtu, fantazie, pluralita pohledů, mizející hranice mezi uměleckým dílem a kritikou a podobně. Nemohu si pomoci, ale kdybych se to snažil jaksi bagatelizovat (a taková tendence by tedy ve mně byla!), pomalu bych řekl, že se jedná o starý dobrý přechod mezi racionalitou a z ní vyplývajícím formalismem na straně jedné a iracionálnem a volností formy (plus nějaký ten koncept geniality, jak už tomu bývá) na straně druhé. Vezměme si třebas literaturu osvícenskou a romantickou (samozřejmě, německá literatura jde takhle striktně "vchlívkovat" těžko, preromantické - dají-li se tak nazvat - tendence se táhnou celým osvícenstvím v podobě "kultů" typu Göttinger Hain, samozřejmě Sturm und Drang atd.). Základní rozdělení a podobnou kritiku jednoho směru z pozice druhého nacházíme zde stejně jako u moderny a postmoderny. Dalo by se očekávat, že další literární éra (je-li vůbec možná - dle některých postmoderních teoretiků zkrátka nikoliv) bude znamenána hledáním čisté formy a orientací na racionálno. Na druhé straně je asi třeba podotknout, že postmoderní literatura nemá čistou charakteristiku iracionálna a asi to ani není možné. Spíš jde o syntézu s jistou převahou iracionálních motivů. Vzpomenu-li na Huellbecqua, kterému jsem zde nedávno spílal, vyzdvihl bych ho jako jasný příklad.
Že by měl Hegel pravdu? Nevím. Určitě bych pochyboval, že dojdeme k nějaké jednotě. Spíš se budou stále otevírat nové a nové protiklady (jde-li vůbec o protiklady) na nových a nových rovinách. Před časem jsem se s jedním mým dobrým přítelem bavil o podstatě učence (půvabný předmět k debatě po čtvrtém pivu) a došli jsme k tomu, že podstatný rozdíl vzhledem k normálnímu jedinci tkví v tom, že učenec trpí daleko složitějšími depresemi. V podstatě se vztahují ke stejným předmětům jakožto u normálů, pouze mají složitější strukturu. Teď jsem zapomněl, proč jsem vlastně o onom učenci chtěl psát... Ale vypadá to dobře, mazat to nebudu. Berte to jako takovou vtipnou postmoderní vsuvku! Asi jsem tím chtěl naznačit to, že teoretická komplikovanost vývoje literatury je vlastně velmi jednoduchá, alespoň ve výsledku. Kdo ví...Každopádně nevěřím tajemně se tvářícím intelektuálům tvrdícím, že vynašli něco nového. Jedině nový kult starého. A také je dobré vzpomenout si na to, že pod hávem novoty, proroctví a tajemnosti se často skrývá diletantství.
Doporučím Vám Márqueze, Kunderu, Bernharda. Ale je tomu jako vždycky - spousta lidí píše a psala bláboly. Například zbožňovaný Coelho nebo Fulghum patří mezi příšerné žvanily vezoucí se na vlně, kterou bych vědecky pojmenoval jako šťourání se v myšlenkových fekáliích. Lid se rád baví doktorskými fikcemi, jako je třeba Dr. House nebo Pohotovost, proč by se nemohl bavit i hrou na myšlení? Třikrát fuj a běda! Tvářit se jako doktor přes smysl života jde takovým lidem úžasně. V jejich dílech se objevují "myšlenky" typu "to nejcennější, co ti bylo dáno, je život" (zlatý Ali G!) či "všechno, co jsem kdy v životě potřeboval, jsem se naučil v mateřské školce" a tak dále. Vzpomínám si na Díky za každé nové ráno: Svazák: "Co je v životě nejdůležitější?" Žačky: "Láska!" Ne. "Úspěch!" Ne. Chvíle ticha. "Život!" Svazák uznale zakývá hlavou a začne se tleskat. Jenže u Pawlovské jde o trapnost, která je způsobená tím, že někdo stvoří naprostou haluz (řečeno jazykem postmoderní mládeže), nevědomou parodii skutečnosti (skutečného myšlení), které se my zasmějeme. Trapnost literatury, o které jsem se zmínil, bych (spolu s postmoderní mládeží) nazval trapností na druhou, protože často jde o parodii dvojitou. Asi takhle - kdyby se myšlenky Pawlovské chopil Coelho, správně by si uvědomil, že jde o parodii (z pozice autorky vědomou, z pozice svazáka nevědomou) myšlenky (či jak to nazvat). Popadla by ho touha ji reinterpretovat tak, aby dávala smysl (proto této figuře říkám šťourání se v myšlenkových fekáliích). Pokusí se o to a domnívá se, že udělal něco příšerně vážného a hlubokého. Nad výsledkem se rozbrečí. Ve skutečnosti udělal z parodie parodii na entou, jenže z autorského hlediska nevědomě. Ne, nepodařilo se mu z hovínka udělat koláček, pouze ho uválel z jednoho tvaru do jiného. Legrační (někomu se z toho chce spíš plakat) je to, že děťátko, které se dopustí jednoduché parodie myšlenky, jako by udělalo hovínko. Nu, dobrá, na nepatřičném místě, snad se tomu zasmějeme, co se dá dělat, uklidíme to a bude dobře. Co ale s dětmi, které si zahovní ručičky (hovínkem cizím či vlastním), hovínko možná dlouze ochutnávají a koštují buket, čichají vůni...? Izolovat!
Tak takhle nějak si představuji postmoderní kritiku. Snad jsem byl dostatečně drzý, příště přitvrdím, nebojte se nic!
Začal jsem zde rozvíjet myšlenku o trapnosti a její vázanosti na úrovňovost toho, co jsem nazval "parodií" (asi by bylo možné užít celou řadu výrazů). A proč v ní vlastně nepokračovat, když tenhle blog má ambici zabývat se metapochody? Sestupme tedy do hlubších metarovin! Moje myšlenka je taková, že navrší-li se jedna parodie na druhou, výsledná parodie nebude rovna součtu jednotlivých trapností, nýbrž jejich součinu. Trapnost tedy poroste exponenciálně s tím, kolik rovin trapnosti bude ležet pod ní. Zajímavé na tom je to, že ztrapnit se naprosto mimořádně, ztrapnit se docela bytostně a příšerně, ztrapnit se tak, že by už nebylo záhodno vystrčit cokoliv svého na světlo světa, takhle se ztrapnit by měl dokázat jenom mimořádně bystrý, inteligentní a prozíravý jedinec. Je docela jednoduché identifikovat trapnost a v utvořit z ní trapnost na druhou, je ale již velmi obtížné identifikovat takto vzniklou trapnost, natož trapnost, která by mohla vyrůstat z takové trapnosti. Kdyby někdo provedl analýzu tohoto článku a vyabstrahoval jeho (jistě nezměrnou) trapnost, dostal by se tím právě na tuto úroveň (totiž uchopení trapnosti trapnosti trapnosti trapnosti, tj. trapnosti na čtvrtou). A tak to může jít (kdyby se opět ztrapnil svou analýzou, dosáhl by úžasné trapnosti na pátou) do nekonečna (k regresům se v analýzách, které zkoumají lidské myšlení, dostaneme vždycky). V praxi analýza trapnosti dosahuje maximálně trapnosti na druhou, často zkrátka není ani možné určit, s kolikaúrovňovou trapností máme tu čest. A taky je zde ten problém, že zkonstruuje-li mimořádný mozek opravdu mimořádnou trapnost, nenajde se téměř nikdy mimořádný kritik, který by se mu mohl vysmát. Mimořádný mozek se tedy totálního ztrapnění bát nemusí. Dospěli jsme k paradoxu: Naprosto se ztrapnit může jenom ten, kdo se již naprosto ztrapnit nedokáže. Musíme se tedy, jakožto kritika, omezit pouze ztrapnění se velmi zploštělé. Mne může utěšit jenom to, že když mi někdo za tenhle článek začne nadávat a poukazovat na jeho trapnost, mohu se vždy odvolat na to, že má meta nepochopil a že se zasekl v obyčejné trapnosti a obviním ho sám z trapnosti na druhou.
A vůbec, co se tu s Vámi budu crcat, když tomu stejně nerozumíte! Určitě jste ani nepostřehli, že čtete parodii v pravém slova smyslu parodií parodií parodií parodií... Já ale stojím v pozici vědoucího (aneb na serfu ironie a cynismu unikám vlně trapnosti, na které se zároveň vezu), vy postmoderní chuligáni, mě jen tak nedostanete!
No vida! Takže teď by to chtělo něco jako závěr. Tak to nějak shrňme! Zkusíme to po kralicku (jak se u nás doma říkávalo): Summa všeho: Trapný budeš vždycky, ale je lepší být trapný vědomě
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Samuel Samuel | E-mail | 23. dubna 2008 v 15:32 | Reagovat

Alberte, zajímavej článek, jsem k postmoderně též skeptickej, ale nad Kunderovu "Nesmrtelnost" není. Z Coelha jsem zhusenej taky - jeho smíchání všeho s křesťanstvím se mi zajídá. Poslední kapitola o trapnosti? Prostě jsi nedokázal skončit, toť vše. Měj se, Lehitraot...Samuel

2 Albert Albert | Web | 24. dubna 2008 v 17:41 | Reagovat

Souhlasím, poslední odstavec je bohapusté, nesmyslné a naprosto trapné žvanění.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama