Březen 2008

Fiedler, Coelho, Fulghum a teorie Šťourání se v myšlenkových fekáliích aneb Ukažme literátům, zač je toho postmoderní kritika!

20. března 2008 v 21:36 | Albert |  Literární záležitosti
Moc se toho nemění. Mění se vůbec něco? Tak třeba podle eleatů ne. Ostatně i taková Bible projevuje jistou skepsi ohledně změn, alespoň tedy těch fundamentálních. Kazatel nám prozrazuje, že vše již tu bylo, že vše se opakuje. Vždy se objeví někdo moderní, někdo postmoderní, někdo postpostmoderní a vyrukuje s něčím novým. Četl jsem článek o postmoderní literatuře od amerického provokativního učence a kritika Leslieho A. Fiedlera Überquert die Grenze, schließt den Graben! (ono to asi původně bylo v angličtině, ale prodávám, jak jsem koupil, totiž jako jednu stať ze sborníku Roman oder Leben, Postmoderne in der dt. Literatur, nakladatelství Reclam, rok 1994, Uwe Wittstock), kde je v centru celková charakteristika postmoderny a postmoderní kritiky vůbec. Drzost, neotřelost, setření rozdílu mezi vysokým a nízkým uměním, renesance mýtu, fantazie, pluralita pohledů, mizející hranice mezi uměleckým dílem a kritikou a podobně. Nemohu si pomoci, ale kdybych se to snažil jaksi bagatelizovat (a taková tendence by tedy ve mně byla!), pomalu bych řekl, že se jedná o starý dobrý přechod mezi racionalitou a z ní vyplývajícím formalismem na straně jedné a iracionálnem a volností formy (plus nějaký ten koncept geniality, jak už tomu bývá) na straně druhé. Vezměme si třebas literaturu osvícenskou a romantickou (samozřejmě, německá literatura jde takhle striktně "vchlívkovat" těžko, preromantické - dají-li se tak nazvat - tendence se táhnou celým osvícenstvím v podobě "kultů" typu Göttinger Hain, samozřejmě Sturm und Drang atd.). Základní rozdělení a podobnou kritiku jednoho směru z pozice druhého nacházíme zde stejně jako u moderny a postmoderny. Dalo by se očekávat, že další literární éra (je-li vůbec možná - dle některých postmoderních teoretiků zkrátka nikoliv) bude znamenána hledáním čisté formy a orientací na racionálno. Na druhé straně je asi třeba podotknout, že postmoderní literatura nemá čistou charakteristiku iracionálna a asi to ani není možné. Spíš jde o syntézu s jistou převahou iracionálních motivů. Vzpomenu-li na Huellbecqua, kterému jsem zde nedávno spílal, vyzdvihl bych ho jako jasný příklad.
Že by měl Hegel pravdu? Nevím. Určitě bych pochyboval, že dojdeme k nějaké jednotě. Spíš se budou stále otevírat nové a nové protiklady (jde-li vůbec o protiklady) na nových a nových rovinách. Před časem jsem se s jedním mým dobrým přítelem bavil o podstatě učence (půvabný předmět k debatě po čtvrtém pivu) a došli jsme k tomu, že podstatný rozdíl vzhledem k normálnímu jedinci tkví v tom, že učenec trpí daleko složitějšími depresemi. V podstatě se vztahují ke stejným předmětům jakožto u normálů, pouze mají složitější strukturu. Teď jsem zapomněl, proč jsem vlastně o onom učenci chtěl psát... Ale vypadá to dobře, mazat to nebudu. Berte to jako takovou vtipnou postmoderní vsuvku! Asi jsem tím chtěl naznačit to, že teoretická komplikovanost vývoje literatury je vlastně velmi jednoduchá, alespoň ve výsledku. Kdo ví...Každopádně nevěřím tajemně se tvářícím intelektuálům tvrdícím, že vynašli něco nového. Jedině nový kult starého. A také je dobré vzpomenout si na to, že pod hávem novoty, proroctví a tajemnosti se často skrývá diletantství.
Doporučím Vám Márqueze, Kunderu, Bernharda. Ale je tomu jako vždycky - spousta lidí píše a psala bláboly. Například zbožňovaný Coelho nebo Fulghum patří mezi příšerné žvanily vezoucí se na vlně, kterou bych vědecky pojmenoval jako šťourání se v myšlenkových fekáliích. Lid se rád baví doktorskými fikcemi, jako je třeba Dr. House nebo Pohotovost, proč by se nemohl bavit i hrou na myšlení? Třikrát fuj a běda! Tvářit se jako doktor přes smysl života jde takovým lidem úžasně. V jejich dílech se objevují "myšlenky" typu "to nejcennější, co ti bylo dáno, je život" (zlatý Ali G!) či "všechno, co jsem kdy v životě potřeboval, jsem se naučil v mateřské školce" a tak dále. Vzpomínám si na Díky za každé nové ráno: Svazák: "Co je v životě nejdůležitější?" Žačky: "Láska!" Ne. "Úspěch!" Ne. Chvíle ticha. "Život!" Svazák uznale zakývá hlavou a začne se tleskat. Jenže u Pawlovské jde o trapnost, která je způsobená tím, že někdo stvoří naprostou haluz (řečeno jazykem postmoderní mládeže), nevědomou parodii skutečnosti (skutečného myšlení), které se my zasmějeme. Trapnost literatury, o které jsem se zmínil, bych (spolu s postmoderní mládeží) nazval trapností na druhou, protože často jde o parodii dvojitou. Asi takhle - kdyby se myšlenky Pawlovské chopil Coelho, správně by si uvědomil, že jde o parodii (z pozice autorky vědomou, z pozice svazáka nevědomou) myšlenky (či jak to nazvat). Popadla by ho touha ji reinterpretovat tak, aby dávala smysl (proto této figuře říkám šťourání se v myšlenkových fekáliích). Pokusí se o to a domnívá se, že udělal něco příšerně vážného a hlubokého. Nad výsledkem se rozbrečí. Ve skutečnosti udělal z parodie parodii na entou, jenže z autorského hlediska nevědomě. Ne, nepodařilo se mu z hovínka udělat koláček, pouze ho uválel z jednoho tvaru do jiného. Legrační (někomu se z toho chce spíš plakat) je to, že děťátko, které se dopustí jednoduché parodie myšlenky, jako by udělalo hovínko. Nu, dobrá, na nepatřičném místě, snad se tomu zasmějeme, co se dá dělat, uklidíme to a bude dobře. Co ale s dětmi, které si zahovní ručičky (hovínkem cizím či vlastním), hovínko možná dlouze ochutnávají a koštují buket, čichají vůni...? Izolovat!
Tak takhle nějak si představuji postmoderní kritiku. Snad jsem byl dostatečně drzý, příště přitvrdím, nebojte se nic!
Začal jsem zde rozvíjet myšlenku o trapnosti a její vázanosti na úrovňovost toho, co jsem nazval "parodií" (asi by bylo možné užít celou řadu výrazů). A proč v ní vlastně nepokračovat, když tenhle blog má ambici zabývat se metapochody? Sestupme tedy do hlubších metarovin! Moje myšlenka je taková, že navrší-li se jedna parodie na druhou, výsledná parodie nebude rovna součtu jednotlivých trapností, nýbrž jejich součinu. Trapnost tedy poroste exponenciálně s tím, kolik rovin trapnosti bude ležet pod ní. Zajímavé na tom je to, že ztrapnit se naprosto mimořádně, ztrapnit se docela bytostně a příšerně, ztrapnit se tak, že by už nebylo záhodno vystrčit cokoliv svého na světlo světa, takhle se ztrapnit by měl dokázat jenom mimořádně bystrý, inteligentní a prozíravý jedinec. Je docela jednoduché identifikovat trapnost a v utvořit z ní trapnost na druhou, je ale již velmi obtížné identifikovat takto vzniklou trapnost, natož trapnost, která by mohla vyrůstat z takové trapnosti. Kdyby někdo provedl analýzu tohoto článku a vyabstrahoval jeho (jistě nezměrnou) trapnost, dostal by se tím právě na tuto úroveň (totiž uchopení trapnosti trapnosti trapnosti trapnosti, tj. trapnosti na čtvrtou). A tak to může jít (kdyby se opět ztrapnil svou analýzou, dosáhl by úžasné trapnosti na pátou) do nekonečna (k regresům se v analýzách, které zkoumají lidské myšlení, dostaneme vždycky). V praxi analýza trapnosti dosahuje maximálně trapnosti na druhou, často zkrátka není ani možné určit, s kolikaúrovňovou trapností máme tu čest. A taky je zde ten problém, že zkonstruuje-li mimořádný mozek opravdu mimořádnou trapnost, nenajde se téměř nikdy mimořádný kritik, který by se mu mohl vysmát. Mimořádný mozek se tedy totálního ztrapnění bát nemusí. Dospěli jsme k paradoxu: Naprosto se ztrapnit může jenom ten, kdo se již naprosto ztrapnit nedokáže. Musíme se tedy, jakožto kritika, omezit pouze ztrapnění se velmi zploštělé. Mne může utěšit jenom to, že když mi někdo za tenhle článek začne nadávat a poukazovat na jeho trapnost, mohu se vždy odvolat na to, že má meta nepochopil a že se zasekl v obyčejné trapnosti a obviním ho sám z trapnosti na druhou.
A vůbec, co se tu s Vámi budu crcat, když tomu stejně nerozumíte! Určitě jste ani nepostřehli, že čtete parodii v pravém slova smyslu parodií parodií parodií parodií... Já ale stojím v pozici vědoucího (aneb na serfu ironie a cynismu unikám vlně trapnosti, na které se zároveň vezu), vy postmoderní chuligáni, mě jen tak nedostanete!
No vida! Takže teď by to chtělo něco jako závěr. Tak to nějak shrňme! Zkusíme to po kralicku (jak se u nás doma říkávalo): Summa všeho: Trapný budeš vždycky, ale je lepší být trapný vědomě

Čína mi stále zvedá žaludek

16. března 2008 v 12:43 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Minulý rok v říjnu jsem si zde v patetickém článečku Čínská (ne)sportovní ostuda ( ttp://albertuv.blog.cz/0710/cinska-ne-sportovni-ostuda) vyléval srdce nad tím, jak se mi hnusí spojení olympijských her s Čínou. Je to stále horší, při současných nepokojích v Tibetu zemřeli snad stovky lidí, zítra prý proti protestantům chtějí čínští ozbrojenci zasáhnout se vším důrazem. Je mi líto, kam to Západ dopracoval, tohle je naše velká ostuda.

Nedávno jsem se díval na televizní zprávy a viděl jsem tam dav protestující proti americké protiraketové ochranné stanici na našem území. Na jednom transparentu stálo "Ne raketám! Ne válce! Ne terorismu!" To má co dělat s východním pojetím spokojenosti, o kterém jsem dva články nazpět psal. Jsem rád, že existují i lidé, jako třeba bratři Mašínové, kteří bojují, protože něco chtějí změnit. Co jiného mění stav věcí, než činy?

Wolfgang Bauer a jeho Magic Afternoon

15. března 2008 v 1:30 | Albert |  Literární záležitosti
Teď jsem dočetl hru rakouského dramatika a spisovatele Wolfganga Bauera. Musím přiznat, že z moderní německy psané literatury mám asi raději Rakušany než Němce, Bauer mě v tom zase trošku utvrdil. Magic Afternoon napsal a bylo hrané možná už v roce 1968, vyšlo ale asi až 1972, nevím teď jistě, četl jsem 4. vydání z roku 1977 (Deutscher Taschenbuch Verlag). Co já vím, tak takhle hra Bauera docela proslavila, i když ji nejdříve všichni odmítali. Každopádně se Bauerovy hry od té doby začaly překládat. Zemřel tuším před třemi lety, snad jsem něco o něm v té době zachytil i v novinách.
Magic Afternoon. Jak se k tomu postavit. Nebudu se tady pokoušet dělat nějakou hlubokou interpretaci, jenom napíšu, jak to zapůsobilo na mě. Děj je jednoduchý. Vše se odehrává v jedné místnosti mezi dvěma páry mladých lidí (ve scénáři stojí, že mají mít tak 25-30 let). Většinou se na scéně objevuje jenom jeden pár, který se vždy pohádá a popere, nejprve na to doplatí jedna žena, které přítel zlomí nos, musí do nemocnice. Zůstanou dva muži a druhá žena, chlapi začnou kouřit hašiš, zase se začnou pošťuchovat, skončí to zkrátka tak, že ta druhá žena zapíchne přítele té první. Nu. O co tam vlastně jde? Také bych rád věděl, ale má to úžasnou atmosféru (nesmějte se mi...). Je tam úžasně ztvárněná nuda. Přesně takový duch měl jeden mejdan, na kterém jsem byl asi před rokem nebo dvěma u jedné kamarádky. Ráno jsme seděli na zahradě, kouřili vodní dýmku, pili víno a příšerně se nudili... Nu, já krásně blábolím, co se dá dělat...

Zcela objektivně - je pěkná ta hra se střídajícími se motivy násilí v ženském a mužském podání. Možná jde o doklad toho, že ženy si neumějí hrát. A toho, že chlapi každou hru přeženou. Nuda, nuda, nuda. Také je možné vzít to jako varování: KDYŽ UŽ KOUŘÍTE HAŠIŠ, KUŘTE HO VŠICHNI NEBO TO ŠPATNĚ DOPADNE!

Nespokojenost

11. března 2008 v 22:42 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Jaký je ideální stav člověka? Spokojenost? Co to je? Dosažení všech cílů? A co potom? Lidé jsou často nastaveni tak, že po (jakémkoliv) velkém výkonu už ani nejsou schopni cítit uspokojení, cítí se jenom prázdní. Uvedu příklad: Asi před měsícem jsem ve škole dělal poměrně těžké zkoušky, na které jsem se dlouho připravoval. Úspěšně jsem je vykonal. Druhý den jsem to šel zapít. Ale vůbec nic. Vůbec nic jsem necítil. Nevím, jak je to možné. Snad je tomu u pocitů trochu podobně jako třeba u chutí. Zkrátka otupí. Když jsem byl malý, neměl jsem rád kyselé okurky nebo např. křen, pikantní houby a podobně, teď mi vůbec nevadí. Když jsem byl malý, na Vánoce jsem se těšil, ale tenhle rok... Nu dobrá, ten druhý příklad obsahuje určitě daleko víc proměnných.
Je to ale častý jev. Snad tedy je možné rozlišit dva druhy nespokojenosti - nespokojenost z nebytí konkrétního a nespokojenost (která nastupuje po nabytí bytí konkrétního) z nebytí něčeho, co by zasluhovalo další definice. Spokojenost by byla ex negativo bytím, opět něčeho dvojího. A přesto, v dějinách myšlení se objevují příklady, kdy spokojenost je chápána naopak jako nebytí. A sice zproštěnost od různých aspektů bytí, které jsou chápány jako negativní. Například u stoiků tomu tak bylo. Vlastně bychom se docela dobře mohli ptát, zda bytí něčeho pozitivního není nakonec podobné nebytí negativního. Jednoduchou úvahou (která bude pracovat se stupnicí dobré/neutrální/negativní) dospějeme k tomu, že o identitě zde nelze mluvit. Ještě by se snad dalo uvažovat o tom, zda-li druhá oblast neobsahuje první, ale k čemu to?

Řekl bych, že spokojenost jako stav bytí něčeho je (resp. byl) pro Evropu symptomatický a pomohl Evropě předstihnout ostatní civilizace, které až příliš často stavěly na spokojenosti jako nebytí. Stoická spokojenost totiž na sebe váže nečinnost, odmítání. Evropská spokojenost, která, myslím si, má největší základy v platonismu (filosofie je totiž výkon, idea dobra vám jen tak nespadne do klína) a křesťanství - tam především, měla výhodu, motor. Bytí něčeho vyžaduje činnost, pokud to již není tak, jak bychom si přáli. Podle křesťanství je celý svět ve zlém. Křesťan by tedy měl dělat něco proto, aby se "poměr sil" změnil. Na tom Západ stojí. Něco chceš - něco uděláš. Východ? Něco chceš - vzdáš se toho. Slovy Bernarda Blacka - "Tak proto je Tibet taková mezinárodní mocnost!"

Momentálně jsem nespokojený. Chytil jsem nějakou virózu, navíc trpím příšernou leností, což mi brání v dosahování spokojenosti první stupně. O spokojenosti druhého stupně raději ani nemluvím. Teď mě napadá - já chtěl psát vlastně o ní... Nuž což...

Nemožnost Michela Houellebecqa a Možnosti Ostrova

3. března 2008 v 19:52 | Albert |  Literární záležitosti
Dnes jsem dočetl román Možnost ostrova, který napsal asi před dvěma lety francouzský spisovatel Michel Houellebecq (prý se to vyslovuje "welbek", ale čert tomu věř). Jistě na mě docela zapůsobil. Minimálně v tom smyslu, že jsem se přesvědčil, že je stále o čem psát a také o tom, že Francouzi jsou ubrečení, nedůslední a patetičtí Němci, co se nové literatury týče (pardón, musím tomu ale dát nějakou šťávu, ne?).

Obsese sexualitou a věkem. Sex a ufňukaná sebestřednost = láska. Láska je příšerná v časnosti, ale nemožná ve věčném životě, musíme tedy volit. Láska je ostrov a je možná. Asi takhle. Snad je ale ostrovem nakonec každý sám a láska je jeho možností. Klasika. Hledám ostrovy, hledám přístavy, hledám skály, kde mě rackové přikryjí bílými křídly... Jako vždycky. Potěšily mě narážky na touhu po touze, protože to je moje osobní a docela stará identifikační známka těchto časů.

Bohužel, nemám pro tenhle román mnoho pozitiv. Všichni víme. Každý, kdo myslí. Smrt, smrt, smrt!

Je tragikomické pozorovat ubrečenost intelektuálů. Stávají se tím, kým pohrdají, karikaturisté se mění v karikatury, člověk hrdý a silný (minimálně on sám sebe tak chápe), který žebrá o trochu lásky, politování. Sebelítost jako největší motiv. Já velikán, který na svých bedrech nese tíhu všeho autentického, lidského. Nic jiného, než stará variace na téma Já vědoucí. Bohužel, i když Houellebecq cituje Nietzscheho a Heideggera, nedosahuje ostrosti, nadhledu a humoru prvního ani myšlenkové velikosti druhého. Ať konstatuje, ale nefňuká! Pochválen budiž Thomas Bernhard!

Táhni k Sartrovi, holoto francouzská!