Sartre a Poe: Úzkost a perverze

22. února 2008 v 16:45 | Albert |  Literární záležitosti
K letošním svátkům slunovratu jsem dostal jeden zajímavý dar. Snad by bylo možno nazvat ho darem sisyfovským, budeme-li ono slovo chápat podle pana Camuse. Obdržel jsem totiž tlustospis jeho kolegy a rivala (Vida, jak mnohosečný může Sisyfos být!) Jeana Paula Sartra Bytí a nicota. Je to celé o to roztomilejší, že to byla moje maminka, které mi ho dala. Jsem člověk líný a velmi zaměstnaný (kdo na tuto kombinace vnitřní vlohy a vnitřno-vnější okolnosti také trpí, jistě mě polituje) a proto jsem se k četbě dostal až nyní.
Po zevrubné (zatím ale velmi neúplné) četbě musím konstatovat, že se mi hrubě nelíbí, jak Satre znásilňuje některé Husserlovy pojmy, jako je třeba intencionalita, ani to, jak pracuje s některými Heideggerovými motivy. Myslím si, že až příliš často hraje na efekt a ilutrativnost případů nicoty a tím se ihned velmi vzdálí od jádra své argumentace (zkrátka se nechá unést), která zůstává neúplná a nejasná. Další záležitostí, kterou díky své omezenosti řádně neuchopuji a nad kterou budu muset strávit mnoho času, je Satrovo chápání vědomí. Vědomí "visí" mezi dvěma satrovskými typy bytí, je to zároveň zaměřenost ven a neintencionální vědomí sebe sama. Až příliš mi to připomíná Fichovo absolutní Já (i když u Fichta by se spíš dalo mluvit o jisté transcendentální hierarchii, tj. nejdřív sebevztah, poté vztah k objektu - toto jistě Satre na mysli nemá), nejsem si ale jistý, jaký statut Satrovo vědomí vlastně má. Je transcendentální (jako u Ficha či Kanta) nebo je transcendentní a tudíž substancí (jako u Descarta nebo u Leibnize) anebo má zcela jiný, pro filosofické embryo mého ražení těžce uchopitelný charakter? Samozřejmě tuším, že tato třetí možnost bude tou správnou...
To, co mě zatím nejvíce zaujalo, je Satrovo přetvoření zkušenosti fenoménu bytí z Heideggerovy starosti v nový pojem úzkosti. Ilustruje tuto zkušenost mimo jiné příkladem člověka, který stojí na okraji propasti a nemá strach, že by mohl spadnout (strach je něco způsobeného světem), ale má úzkost z představy, že by se do propasti mohl sám vrhnout. Úzkost je zapříčiněna lidskou svobodou. Okamžitě mi vytanul na mysli Edgar Allan Poe a jeho povídka The Imp of the Perverse. Poeova perverze je totiž tomuto velmi podobná. Perverze je ovšem komplexnější zkušenost než pouhá úzkost. Perverze vzniká, když člověk zároveň pociťuje úzkost a stejně tak cítí nutnost onu možnost (před kterou cítí úzkost) realizovat. Perverze je neodolatelný pocit naplnit úzkost a přitakat nicotě v té nebrutálnější formě - tím brutálnější, čím více bude ona možnost stát. Tak např. zločinec z Poeovy povídky, který spáchal dokonalou vraždu, pocítí tak intenzivně sebedestruktivní nutkání sám se udat, že tak vskutku učiní.
Neříkejte mi, že jste nikdy nepocítili zvláštní chvění na zátylku při představě, že TEĎ byste mohli vstát a začít třeba křičet nějaké sprosťárny (abych ty příklady tak nehrotil). Tohle je úžasný filosofický (možná již spíš psychologizující) masochismus. Také tím, že perverze jistě masochistický potenciál má, je v něčem pozitivní. Když už mám nicotu před sebou, proč se v ní nevyválet!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | Web | 3. března 2012 v 14:18 | Reagovat

Zaujalo ma to :) ... pekne napísané :)

2 Albert Pes Albert Pes | 5. března 2012 v 16:09 | Reagovat

Díky. To je doba, co jsem to psal...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama