Únor 2008

Sartre a Poe: Úzkost a perverze

22. února 2008 v 16:45 | Albert |  Literární záležitosti
K letošním svátkům slunovratu jsem dostal jeden zajímavý dar. Snad by bylo možno nazvat ho darem sisyfovským, budeme-li ono slovo chápat podle pana Camuse. Obdržel jsem totiž tlustospis jeho kolegy a rivala (Vida, jak mnohosečný může Sisyfos být!) Jeana Paula Sartra Bytí a nicota. Je to celé o to roztomilejší, že to byla moje maminka, které mi ho dala. Jsem člověk líný a velmi zaměstnaný (kdo na tuto kombinace vnitřní vlohy a vnitřno-vnější okolnosti také trpí, jistě mě polituje) a proto jsem se k četbě dostal až nyní.
Po zevrubné (zatím ale velmi neúplné) četbě musím konstatovat, že se mi hrubě nelíbí, jak Satre znásilňuje některé Husserlovy pojmy, jako je třeba intencionalita, ani to, jak pracuje s některými Heideggerovými motivy. Myslím si, že až příliš často hraje na efekt a ilutrativnost případů nicoty a tím se ihned velmi vzdálí od jádra své argumentace (zkrátka se nechá unést), která zůstává neúplná a nejasná. Další záležitostí, kterou díky své omezenosti řádně neuchopuji a nad kterou budu muset strávit mnoho času, je Satrovo chápání vědomí. Vědomí "visí" mezi dvěma satrovskými typy bytí, je to zároveň zaměřenost ven a neintencionální vědomí sebe sama. Až příliš mi to připomíná Fichovo absolutní Já (i když u Fichta by se spíš dalo mluvit o jisté transcendentální hierarchii, tj. nejdřív sebevztah, poté vztah k objektu - toto jistě Satre na mysli nemá), nejsem si ale jistý, jaký statut Satrovo vědomí vlastně má. Je transcendentální (jako u Ficha či Kanta) nebo je transcendentní a tudíž substancí (jako u Descarta nebo u Leibnize) anebo má zcela jiný, pro filosofické embryo mého ražení těžce uchopitelný charakter? Samozřejmě tuším, že tato třetí možnost bude tou správnou...
To, co mě zatím nejvíce zaujalo, je Satrovo přetvoření zkušenosti fenoménu bytí z Heideggerovy starosti v nový pojem úzkosti. Ilustruje tuto zkušenost mimo jiné příkladem člověka, který stojí na okraji propasti a nemá strach, že by mohl spadnout (strach je něco způsobeného světem), ale má úzkost z představy, že by se do propasti mohl sám vrhnout. Úzkost je zapříčiněna lidskou svobodou. Okamžitě mi vytanul na mysli Edgar Allan Poe a jeho povídka The Imp of the Perverse. Poeova perverze je totiž tomuto velmi podobná. Perverze je ovšem komplexnější zkušenost než pouhá úzkost. Perverze vzniká, když člověk zároveň pociťuje úzkost a stejně tak cítí nutnost onu možnost (před kterou cítí úzkost) realizovat. Perverze je neodolatelný pocit naplnit úzkost a přitakat nicotě v té nebrutálnější formě - tím brutálnější, čím více bude ona možnost stát. Tak např. zločinec z Poeovy povídky, který spáchal dokonalou vraždu, pocítí tak intenzivně sebedestruktivní nutkání sám se udat, že tak vskutku učiní.
Neříkejte mi, že jste nikdy nepocítili zvláštní chvění na zátylku při představě, že TEĎ byste mohli vstát a začít třeba křičet nějaké sprosťárny (abych ty příklady tak nehrotil). Tohle je úžasný filosofický (možná již spíš psychologizující) masochismus. Také tím, že perverze jistě masochistický potenciál má, je v něčem pozitivní. Když už mám nicotu před sebou, proč se v ní nevyválet!

Špunty do mozku

17. února 2008 v 23:10 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Včera jsem byl na jakémsi koncertu. Bylo to docela zajímavé, hráli nějací lidé, které znám, vypil jsem poměrně dost piva, dělal nejrůznější zakázané a podlé věci, urážel přátele. Nu, potkal jsem tam také jednoho mého vzdáleného příbuzného. Je to muzikant a měl v uších cosi, co mi připomínalo naslouchátka, tak jsem se trošku vyděsil, že se mu něco stalo. Právě naopak, šlo o preventivní protihlukové opatření, které mělo jeho vzácnému sluchu pomoci přežít koncert v klubu. Nejdřív mě to docela pobavilo. Pak jsem se začal ptát sám sebe, kam bych si ty špunty musel strkat já. Můj "profesní" nástroj je v podstatě mozek. Přijdu o sluch? Pche! Zrak? Čich? Ruce? Smůla, pořád ale své úžasné světaborné myšlenky mohu diktovat krásné zapisovatelce v minisukni. Tedy, vlastně nemohu, ale teoreticky to možné je.
Takže, chci si začít dávat špunty do mozku. Muzikant by asi měl poslouchat i věci, které nejsou zcela jeho šálkem whisky, ovšem nechce poslouchat věci, o kterých ví, že mu poškodí sluch anebo je poslouchá s náležitou ochranou.

Chození po Vodňansku

7. února 2008 v 13:47 | Albert |  Chození
Byl jsem se s několika přáteli staršího věku projít po krajině vodňanské. Z Vodňan jsme vyrazili do rybničnatého okolí, trochu bloudili a nakonec podél Blanice došli do Protivína. Na chvíli je to procházka pěkná, asi 10 km, ovšem po značně placaté krajině. Pokud jste belhaví/staří/opilí/líní, tak Vám ji vřele doporučuji.

Přiložené fotografie:
1) Vodňany - v budově na pravo od kostela se mimochodem určovala demarkační linie mezi USA a SSSR v roce 1945
2) Co to asi může být. Inu. Rybník.
3) Na půli cesty mezi Vodňany a Protivínem leží Milenovice. A takhle to vypadá kolem nich. Poněkud placatě.
4) Podařilo se mi zachytit slavného jihočeského básníka a momentálně dramaturga Bílého divadla (www.biledivadlo.cz) Ostrava Vladimíra Machka.

Tréma

3. února 2008 v 19:49 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Důvod mé odmlky je více než prozaický. Je zkouškové období, ještě nějakých čtrnáct dnů potrvá. Za dva dny budu dělat postupové zkoušky z jednoho z mých dvou oborů, což je taková legrace, kterou si na nás byrokratická smečka naší fakulty vymyslela, abychom se během studia příliš neflákali. Jde o to, že zhruba v půli magisterského studia je jakýsi předěl, který se překonává právě onou takzvanou PZK, zkouškou často zhruba na úrovni bakalářské státní zkoušky, rozdíl je ale v tom, že nás chudáky za ni nikdo neotituluje.

V rámci předzkouškového soustředění si čtu článek o trémě (www.mineralfit.cz). Trému prý lze eliminovat

1) Meditací. Mám vnímat každý nádech a výdech.
2) Praxí. Hrozbě se mám postavit čelem.
3) Psychologií. Mám se snažit bagatelizovat význam události.
4) Pitím kozlíku lékařského.

Tak vám nevím. Naštěstí pod oním blábolem stojí: "Pokud žádné tyto rady nezabírají, můžete zkusit pár doušků alkoholu."

Ano, tak v tom případě jistě s trémou mít problémy nebudu!