Leden 2008

Svět v noci

26. ledna 2008 v 2:08 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Pro staré germány byla směrodatná noc, určovala jejich život tak, jako to dnes má dělat den. Každý germánský obřad se nějak točí kolem noci. Na sklonku 18. století se začali v Německu rojit romantici. Přečtěte si Novalisovy Hymnen an die Nacht. Romantická hnutí po celé Evropě často nesla velmi silný nacionální náboj, hledala cesty k základům národů atd. Není divu, že Němci se upjali jednak do středověku, především ale do starověku. A noc náhle začala hrát velikou roli. Ono asi bylo docela tma i tam, kde "borový zaváněl háj", abychom nechodili za hranice. Noc je v mysli romantiků něco, co je úzce spjato s podstatou člověka. Noc je v německé romantické dialektice často chápána jako citový adekvátní protějšek racionálnímu dni, noc je čas, kdy působí absolutno, noc je čas, kdy oslabená subjektivní stránka člověka podléhá objektivnímu určování absolutnem. Pro mě je noc především časem, kdy nemohu usnout.

Chtěl bych umět chodit spát v půl jedenácté a vstávat v sedm. Místo toho chodím spát ráno, protože mi to jinak těžko jde. Začínám fungovat někdy před polednem. Dělám běžné denní věci, chodím do školy nebo do práce (bohužel, nespavost nejde jen tak přenastavit, takže dnů, kdy chodím spát ve tři a vstávám v šest, je také docela dost), když zrovna musím. Večer jdu občas na pivo, pokud se nezdržím, vracím se tak v deset, jedenáct. Potom si něco pustím. Tak od dvanácti začíná druhá fáze mého denního/nočního režimu. Zdá se mi, že to je jediný čas dne, kdy člověka nic neruší, takže může skutečně něco dělat.

Nemyslím si, že by tohle bylo možné definovat jako nějakou spánkovou poruchu. Vždy spím sedm hodin denně, často o něco víc. Problémem je spíš ten posun. Začalo to zimním semestrem. Měl jsem semináře dlouho do večera a potřeboval jsem se vždy ještě učit. A ráno jsem nemusel vstávat... S některými mně blízkými lidmi se začínám úplně míjet, budu s tím muset něco udělat.
(27.2. dodatek: v noci na dnešek se mi podařilo usnout až kolem šesté ráno. Opravdu s tím musím něco udělat.)

Přiložená fotografie: Má autentická ruka po druhé hodině ranní


Nick Drake nemohl usnout

22. ledna 2008 v 23:53 | Albert |  Hudební záležitosti
Poslouchal jsem něco od Nicka Drakea. Není to příliš známý hudebník. Angličan, žil 48-74. Zemřel v pětadvaceti, když se předávkoval lékem proti depresi. Vydal asi tři alba, žádný komerční úspěch ale nesklidil, trpěl totiž velkou nechutí ke koncertování, nedával ani rozhovory. Poslední dva roky žil s rodiči, již příliš neskládal.

Tenhle písničkář uměl nebývale dobře hrát. Prý byl posedlý cvičením. Trpěl nespavostí, nejhezčí písně skládal před úsvitem...

Nevím, jestli je možné brát Drakea za oběť své doby. Lidé jako on žili vždy a vždy budou. Takoví lidé zemřou mladí, protože nedokážou žít. A nechají za sebou spoustu zajímavých věcí.

Poslechněte si ho.
(* 26.1. dodatek - už vím, proč mi byl tak povědomý. Příšerně mi připomíná Becka Hansona.)
Fotografie Drakea

Kde nic, tu Once

22. ledna 2008 v 12:28 | Albert |  Hudební záležitosti
Tak jsem se podíval na film Once. Nízkorozpočtový snímek, nad kterým američtí kritici slintají, Češi jásají, že někdo od nich zase zabodoval... Asi takhle: Je to docela dobré. Na obou protagonistech je nejlepší to, že neumějí hrát a proto je to dobré. M. Irglová působí jako docela sympatické děvče, Hansard je pohodář. Zápletka nadmíru jasná, v poslední době jsem takových filmů viděl až moc (kam se v tomhle Once hrabe na Ztraceno v překladu). Ale mám docela rád jejich hudbu a za mého současného vnitřního stavu to působilo fajn.

Kriticky - film byl poněkud za vlasy přitaženější, obzvlášť po oné "imigrantské" stránce, rozesmála mě také scéna z nahrávacího studia, kdy zvukař nejprve nejeví zájem a pak klasicky zjistí, že "na nich něco je". Nesmí se brát moc vážně, je to zkrátka romance. Nevím, co s tou kamerou. Kdyby film přestal působit dojmem "home made", tak bychom zase museli klást větší nároky celkově. Asi je to dobré.
__________________________________________________________________________

Hudba skvělá, moc dobré. Film velmi dobře shlédnutelný, obzvlášť v žánru (kdo viděl neuvěřitelný /nejde o chválu/ Vzkaz v lahvi, musí dát za pravdu). Žádný zázrak. Hlavně na to nechoďte do kina, pokud se k Vám ze strany nebude tulit Vaše polovička (zda lepší či horší nehraje roli), jinak si zaděláte na pěknou zimní depresi!

Těm, kdo žádnou polovičku nemají, doporučuji Kladivo na čarodějnice. Před pár dny jsem to znovu viděl a musím konstatovat, že lepší snímek (do této ultra extra třídy by patřila snad jen Markéta Lazarová a Spalovač mrtvol) v mé domovině natočen nebyl.
Přiložená fotografie: Markéta Irglová a Glen Hansard (Getty Images)

Chození po Soběnovské vrchovině

10. ledna 2008 v 23:08 | Albert |  Chození
Mezi svátky, 27.12.07 jsem s několika přáteli vyrazil na malý krásný výlet do okolí.

Ráno autobusem do Kaplice, z Kaplice jsme šli směrem ke korytu Černé, prošli jsme podél k nádrži do Děkanských Skalin. Z Děkanských Skalin do Velkých Skalin a z nich na Kohouta (nejvyšší kopec Soběnovské vrchoviny), vyšli jsme ovšem jenom do sedla. Z Kohouta do Dobrkovské Lhoty, z ní do Besednice v podstatě podél Malše. Původně jsme chtěli jít až do Svatého Jána, ale vcelku stačilo. Den jsme příjemně zakončili v besednické hospodě.

Krásná trasa na lehkou chůzi, minimálně náročná, asi 20 km.

Přiložené fotografie:

1) Pohled na Kaplici
2) Statek u Velkých Skalin
3) Pohled na Dobrkovskou Lhotu z úbočí Kohouta

Labutě u Vltavy

8. ledna 2008 v 12:31 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Nějak jsem se dostal k tomu, že jsem se vydal do ulic mého města. Už vím, šel jsem koupit mrkve. Aby mohl být stvořen mrkvovo-celerový salát, který já rád. Mrkve jsem nakoupil v zelenině, protože ale bylo krásné odpoledne, rozhodl jsem s k procházce kolem městských hradeb podél soutoku Malše a Vltavy. Procházel jsem se. Poté jsem se usadil na lavičce a pozoroval labutě a kachny. Potom mi to došlo.
Na co člověk sáhne, to zkazí. I ty labutě. Snad ani v zimě neumějí nic jiného než žebrat. Ano. Když se člověk dívá na svět jako člověk, tedy v takovém camusovském absurdním smyslu slova, totiž jako existence, jejímž krédem je "život lze žít daleko lépe beze smyslu", míjí hodnotu, která ve smyslu je. Hodnota, kterou člověčí člověk přikládá svému světu a sobě samému, je ryze kvantitativní. Protože sebe za člověčího člověka nepovažuji, chápu svět jako hodnotný v jiném smyslu. Totiž ve smyslu. Považuji se (ať oprávněně či ne - tohle je otázka jiná) za člověka božího, ač se se sebou samým v tom případě často míjím. Opravdové hodnoty existují a člověk je ze sebe samého tvořit neumí. Krása, láska a podobná klišé mezi ně patří. Hezčí je strom než chrám (pěkný patos, že?).
Člověk přesto může tvořit krásné věci, činit dobré skutky a mít opravdovou lásku, když jedná z toho, čím se stal v Bohu. Na stavu světa to bohužel není vidět. Buď se mýlím já nebo je tento svět prostě zlý a nikoliv neutrální, jak by snad řekl člověčí člověk.
To, že věřím v Boha, mi umožňuje chápat realitu nikoliv pouze kvantitativně, ale kvalitativně (vysoko? hluboko? vertikálně? já se takových výrazů docela bojím). Všechno je důležité, něco bolí daleko hlouběji než předtím, něco je daleko krásnější než předtím.
Albert: "Život lze žít i když smysl má, jenom to víc bolí a chce to větší odvahu."

Nový rok

5. ledna 2008 v 20:21 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Podařilo se mi přežít oslavy slunovratu a trhání starých kalendářů a musím konstatovat, že se vůbec nic nezměnilo. Je tam osmička, no...