Prosinec 2007

Tak si takhle po půl třetí ráno

31. prosince 2007 v 2:38 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
říkám, že studium vyžaduje oběti. Nu, mozoly na rukou nemám, cítím ale jejich adekvátní protějšky vyrůstající mi na mozku. To není sebechvála, spíš začínám blbnout. Ještě, že zítra touhle dobou... Však Vy víte...

House, M.D.

29. prosince 2007 v 0:39 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Zrovna jsem dodíval nějaký díl z druhé série House. Jeho kamarád Wilson mu tam tvrdí, že "je možné v něco věřit a přesto se tím neřídit". Hm. Až příliš často se mi stává, že mé přesvědčení se rozplyne v obláčcích kouře u nějakého toho chmelového koktejlu. Daleko zajímavější ale je, že je docela dobře možné v něco nevěřit a přesto se tím řídit. To je pro mě daleko symptomatičtější a také mi to dopřává jisté omluvy a pýchy na mou dokonalou vnitřní nekoherenci.

Albert s Mörikem na cestě z Antikvariátu

28. prosince 2007 v 23:40 | Albert |  Literární záležitosti
Eduard Mörike sepsal tuším v padesátých letech 19. století novelu Mozart auf der Reise nach Prag. Asi před třemi týdny jsem neodolal krásnému slunnému dni a vydal se ze školy na procházku po Praze. Kus od Kaprovky jsem u jednoho mého oblíbeného antikvariátu prohledal košíky na ulici (kniha á 20 kč) a nalezl neprodejné členské vydání Odeonu z roku 1977. Ta kniha krásně voněla, vazbu měla tuhou... Prostě jsem neodolal. Don Juan nejvíce radostného a uspokojujícího boje sváděl právě s ženami, které kladly odpor, které musel dobývat. Zkrátka pohled na onu knihu ve slunci prozářené pražské uličce by nevydržel nikdo se srdcem. Tak jsem ji vykoupil. V tramvaji jsem začal číst. Přijel jsem na kolej a do tří hodin jsem ji přečetl.
Kdo má rád hudbu, jako ji měl rád Mörike, bude mít rád i tuhle novelu. Je o géniovi. Mísí se v ní motivika romantického génia, který se nechává inspirovat přírodou, obrazy klasické od pobřeží Itálie, zajímavá hravost šlechty a naprostá ignorace prostého lidu navzdory době porevoluční (nebo možná právě proto)... Dobrá kniha na jeden večer. Bohužel, sehnat ji lze asi jenom v antikvariátu. Možná Vám ji pošlu, když pěkně poprosíte...
PS: Kdo ví, v jakém zámku v Čechách mohl být Mozart hostem podle Mörikeho, obdrží ode mne zvláštní prémii...

Co se dnes děje?

24. prosince 2007 v 14:56 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Co se dnes děje? Vlastně ne dnes, i když se to dnes slaví, ale před pár dny se udál zimní slunovrat. Znamená to, že hvězda Slunce dokončila svou cestu a vrací se (z našeho úhlu pohledu) k nám. Před třemi dny byla nejdelší noc a nejkratší den za celý rok, ale v okamžik slunovratu se poměr sil změnil. Každá mystika pracuje se symboly. Tohle je jeden z nejsilnějších. Návrat Světla, konec vlády Tmy. Toho využila mimo jiné i katolická věrouka a přemázla tak prastaré pohanské svátky vlastním učením.

Čili Vám a nám všem přeji krásné svátky slunovratu, začínejte pomalu a navzdory inverzi užívat Sluníčka, kterého ode dneška až do léta bude jenom přibývat. A nedejte na symboly.

Modalita, věc to zapeklitá...

8. prosince 2007 v 22:58 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
V rámci svých jazykovědných výzkumů a také proto, abych naplnil literu univerzitního řádu, se věnuji práci, ve které zkoumám krásy modality jednoho germánského jazyka. Je to zajímavé. Zajímavé, vynecháme-li mé nečisté pavědecké motivy pro takovou práci (tj. protože musím) a soustředíme-li se na to, co to vlastně modalita je. Modalita je to, čím mluvčí operuje v nadpropoziční části svých výžbleptů (ať už papírových či vzduchem vedených). Zkoumáním modality můžeme do jisté míry určit, zda si mluvčí o tom, co produkuje, myslí, že to je pravdivé či nepravdivé či podmíněně pravdivé či bez ohledu na pravdivost dané. Také můžeme posuzovat, zda-li se nám šibalsky nesnaží jazykovou metodou vsugerovat něco jako daného, ač on to pouze předpokládá jako pravdivé.
Modalita je bezva věc. Na přemýšlení. Je to další část lidské šťopkovitosti (viz nějaký článek dole...). A její zkoumání je zábavné. Řekl A, abychom ale získali celkové pochopení toho, co řekl, co tím myslí a co si o tom myslí (a tento celek je součástí významu), musíme posuzovat část výroku B. A B část může být neuvěřitelně komplexní. Použil modální výraz X, co když je to ale pouze něco, co nepřímo odkazuje (třeba protože mluvčí lže) k výrazu Y, který odkazuje k Z?
V praxi: Pepa řekl X. Chce Pepa, abychom si mysleli, že X? Chce Pepa, abychom si mysleli, že on si myslí, že X? Chce Pepa, abychom si mysleli, že on chce, abychom si mysleli, že X? Chce Pepa, abychom si mysleli, že on chce, abychom si mysleli, že myslí X?
Ha! Tak jak to je?

Motýlek

5. prosince 2007 v 0:11 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Cis C Ais Cis C Ais Cis
C Ais Gis C Ais Gis C
To je zvuk šesté struny na španělské kytaře
na břehu Indického oceánu
Cis C Ais Cis C Ais Cis
C Ais Gis C Ais Gis C
To je tklivý zvuk houslí v mezeře
Mezi nocí a dnem, k ránu
Cis C Ais Cis C Ais Cis
C Ais Gis C Ais Gis C
Je to, co mám v hlavě,
Když přemýšlím o útěcích
Cis C Ais Cis C Ais Cis
C Ais Gis C Ais Gis C
Je asi to, co se právě
Pokouším zapomenout,
Po nocích
Naturalista Hobbes tvrdil, že repulsivní síla je síla největší. Odpor je silnější než přitahování. Motivace všeho života je v první řadě strach. Touha až v druhé. Bolest vyvolá rychlejší a silnější pohyb než touha. Strach ze smrti je největší motivací lidského života, který se potom stává útěkem.
Tklivá melodie z Motýlka. To je Cis-C-Ais-Cis-C-Ais-Cis-C-Ais-Gis-C-Ais-Gis-C. Je to jeden motiv, který se stále opakuje o půltón níž. Pokračuje to pořád stejně. Několikrát se začíná zase vysoko od Cis, končí se ale někde na opačném konci. Nerozumím hudbě.
Začínáme vysoko. Naše Cis je naše síla. Zklamáváme sami sebe, utíkáme rychleji a rychleji, ale ztrácíme se ještě rychleji. Několikrát zopakujeme své Cis, stejně ale klesneme o půltón níž. Ti silnější se možná na Cis dokáží vrátit, věčně se tam neudrží. To je pěkný obraz, melodie jako cítění světa. Když Mozart v Malé noční hudbě mění durové tóniny za mollové, považujme to za ukázku jak mladý pan Mozart ochutnává svět. Je to sice skok z veselého do vážného, komické podtón tam je ale pořád. Asi si udělal modřinu, ale co, je to jenom modřina, do týdne to zmizí... Hudba je krásná...
Kam utéct? Neutíkat znamená něco, co nic s životem v sobě nedokáže. Neutíkat není možné. Neutíkat, zastavit se? Nejde. Někdo si možná myslí, že to jde, třeba revolverem u hlavy. Nejde to. Utíkat a přijmout to? Trapné, devalvace lidství, nesmysl udělat smyslem. Co to je? Utíkat a hrdě nebo méně hrdě, přesto však, stát proti utíkání? Nejde. Stejný nesmysl jako předchozí.
Je nutné změnit axiom. Útěk není nejvyšší motivací. Hobbes byl asi mimo.

De magistro

1. prosince 2007 v 13:13 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Dnes jsem coby investigativní redaktor našeho studentského plátku (mimochodem na vysoké úrovni) zaranžoval rozhovor s jedním pedagogem ústavu. Nebyl jsem příliš připraven, přiznávám, bez jisté dávky dobré vůle by mě vyslýchaný mohl kopnouti tam, kam slunce nesvítí. On ale mé blábolení srdnatě vydržel a na mé nekonzistentní a poněkud podivné otázky odpovídal způsobem vpravdě obdivuhodným. Trochu se za svou diletantní novinařinu stydím, ovšem již dost flagelantství!
Otázky byly spíše všeobecné, já se však neudržel a mimo protokol jsem se ptal i po věcech, po kterých by mi příliš být nemělo. Prodiskutovali jsme víru. Vzhledem k tomu, že studuji na ústavu s prastarou humanitní tradicí prosáklém sekularizací jsem se zajímal o to, jak pedagog, který se přiznává ke křesťanství, v takovém prostředí přežívá. Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že toto není zcela jednoduché, jsem většinou obklopen kolegy a přáteli, kteří mají k záležitostem víry apriorní nedůvěru až odpor. Tento pedagog vidí věci docela střízlivě. Velmi sympatické bylo, že i vzhledem k odtažitosti "našeho" oboru si drží velmi zdravý přístup ke světu. Ještě jeden detail: Má sedm dětí s jedinou ženou, kterou očividně miluje. V naší společnosti nezvyklé, že?
Byl jsem tím člověkem povzbuzen. Ne v tom smyslu, že by pro mě představoval nějakou duchovní autoritu (i když - co je na střízlivě brané autoritě špatné?), jako spíš tak, že vidím, že jsou lidé, kteří dokáží žít. S Bohem, zdá se. A se sebou, zdá se. A v tomhle světě. Veliká motivace.
Praha, 27.11.07