Relativita je všady...

2. listopadu 2007 v 22:24 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Mám chuť něco napsat. Chuť psát, používat jazyk, onen úžasný prostředek, kterým jako bych vymalovával věci, které získávají vlastní život. Jako by jazyk nebyl něčím, co vlastním, ale spíše něčím, co pouze používám. Jazyk je plný života, temná potence, ze které vyvěrá lidství samo. Když něco píši, jsem jako Sókratés porodní babou, která pomáhá v rození myšlenek. Jen pomáhám jazyku, aby porodil. Nakonec on používá mě.
Tato fascinace jazykem mě vede k chuti psát, nechat se unášet jazykem a obdivovat jeho výtvory, ať jsou prosté, nabubřelé, krásné i ošklivé. Jazyk je to, čím já sám sebe vztahuji ke světu. Moje vnitřní řeč, veškeré myšlení, vše - je záležitostí jazykovou. Hegel vytyčuje cestu myšlení k pravdě jako pojmovou, v intencích jazyka. "Běžné vědomí" (existuje-li ovšem něco takového) potřebuje na cestě k pravdě žebřík z pojmů, kterým je u Hegela jeho prazvláštně pojatá věda, beroucí na sebe podobu ve Fenomenologii Ducha. Snad jen obskurní vědomí idealistů typu Schellinga může vychrlit pravdu v nějaké bezžebříkové podobě. Nemůžeme ovšem od prototypického vědomí čekat, že takovou pravdu bude schopno akceptovat, tvrdí Hegel. Nevím, je-li to tak. Každopádně - cesta, resp. přímo vhled do pravdy je i u idealistických šílenců možný právě jazykově. Ne ale jazykem, na který by bylo pohlíženo jako na lidský produkt (ve smyslu bytí - člověk - jazyk) a lidský nástroj, jazykem, který by bylo možno analyzovat, nýbrž právě jazykem, kterým skrze nás mluví bytí samo (bytí - jazyk - člověk). Tedy jazykem básnickým. Jedná se o dvě strany jazyka, na jedné straně jeho užití by stál právě Hegel, na druhé třeba Hölderlin. Jazyk jako něco mého, lidského, co mi realitu pomáhá v určitém smyslu vysvětlovat (více či méně adekvátně) a jazyk jako něco, co mi bylo zapůjčeno, co samo mi realitu odhaluje, osvětluje. Samozřejmě, že u Hegela by v posledku šlo o produkt "jinobytí" absolutní Ideje, Ducha, výsledek by tedy byl podobný, ale tuto antihumanistickou tezi bych nechal zcela stranou, není na tomto místě podstatná. Kdybych chápal jazyk v onom hölderlinovském smyslu, teorie reference a smyslu a v podstatě celá syntax a sémantika by vzaly za své, protože bych jazyk hypostazoval. Nebyl by potom problém, zda-li má jazyk soukromý či veřejný charakter (měl by apriori charakter veřejný), ale celá situace by se snad ještě více zamotala. Nebyla by možná věda, protože co to je za vědu, která se na vše dívá prizmatem něčeho tak mystického, jako by byl jazyk (Ostatně - prizma, které věda kdykoliv užívala, je mystické úplně stejně. Jenom nás to z kdovíjakých důvodů tak nedráždí.)
Nechtěl jsem ale v první řadě psát o jazyku. Ani netvrdím, že problémy analytické filosofii a lingvistiky jakkoliv hlouběji chápu. Jen jsem chtěl ukázat, že úvahu, která nyní bude následovat je třeba chápat jako zproblematizovanou právě řečeným. Právě proto, že ze všeho vyjdeme z čirým zoufalstvím, nehodlám ho ještě zvětšovat jazykovou dimenzí.
Když jsem začal psát, měl jsem na mysli jistou událost, o které jsem chtěl něco říci. Pak jsem si ale vzpomněl na jednu ze slepých dialektických větvích Fenomenologie, která bude samozřejmě brzy (ne?)plausibilně zrušena syntézou se svým protějškem, jak už to tak u Hegela bývá. Jde o toto: Věc je v určitém momentu přirozeného vědomí chápána jako entita určitelná pouze vztahem ke všem ostatním věcem. To je pravá relativita. Relativita znamená, že věc je usouvztažněna v síti entit. Také to znamená, že věc může být vy-mezena (de-finována) ex negativo jako to, co ostatní věci nejsou. A také to znamená, že změní-li se jediný prvek sítě, změní se celá síť. Ona jednotlivá věc, kterou jsme definovali jako non A a non D, už není non A a non D, ale třeba non B a non G.
Když si celou strukturu relativity promýšlím, vstávají mi vlasy hrůzou. Když toto schéma aplikuji třeba na fenomén "historická událost", dostávám se do příšerné změti. Relativita znamená nikoliv to, že něco je zcela lhostejné, indiferentní, přístupné jakékoliv interpretaci, ale to, že něco je zakomponováno v nesmírně složité síti, ze které to nelze bez dezinterpretace vyjmout. Vše či téměř vše je relativní. To je sice důvod k zoufalství, ale v poněkud jiném smyslu, než se obyčejně míní. Navíc musíme vzít v úvahu množství quae, funkcí. I fenomén historické události může mít a má velké množství (snad nekonečné?) těchto quae. Ruku v ruce s tím se nám násobí počet relačních sítí, ve kterých musíme uvažovat. Dějinný fakt je vyjádřením nejenom toho, co se stalo, ale i toho, co se stalo předtím a toho, co se stane daleko v budoucnosti. Je to komické - sice se plavíme na vlně času, přes to rybaříme v hlubinách minulosti a budoucnosti zároveň. Všechno nám utíká. Žádný výzkum nemůže být tak komplexní, aby vzal v úvahu relativnost zkoumaného předmětu a navíc, jak jsme ukázali nahoře, se vyrovnal s tím, že bude v zásadě odkázán na jazyk, za nynějších okolností stále tajemný, ať jsme hölderlinovci či spíše hegelovci.
Vše se zacykluje, všude je možné nalézt nekonečné regresy. Vždy nám zbyde něco, co se systému bude vymykat. Takovéto "šťopky na jablkách" nás přes to všechno něčemu učí a sice pokoře. Pokoře k historii, k člověku, k přírodě. Snad nás učí i něčemu o nás samých. V čem jsme zakotveni. Jaspers někde píše, že věk je "zamotán ve své reflexi". To je výstižné. Jsme v tom až po uši. Jsou chvíle, kdy dužnina převažuje, někdy ovšem jablko samá šťopka, dobrého pomálu. Období šťopek je pro nás, lidi důležitější. Snad veškeré zoufalství a skepse a šťopkovitost myšlení a života povede k nějakému zamyšlení. Rozčarování. Zamyšlení může být mnohem hlubší než filosofické. Může být existenciální (bez jakýchkoli konotací). Co je to "ono" v životě lidském?
Praha, 1.11. 2007
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama