Co jsem dnes přečetl

2. listopadu 2007 v 23:15 |  Literární záležitosti
Dnes jsem dočetl Chůzi (Gehen) od Thomase Bernharda, rakouského současného spisovatele. Přiznávám se, že mě tento román uchvátil. Příliš často se mi to nestává, jsem zvyklý, vzhledem k blábolům i neblábolům, které jsem nucen denodenně číst, udržovat si vnitřní odstup.
Nechci zde stvořit nějaký referát o tomto románu, k tomu je zde jistě mnoho povolanějších - ostatně, kdo by toužil po hlubším pochopení, nechť si přečte závěrečný, asi desetistránkový doslov od profesora Miroslava Petříčka, který onen opus také přeložil. Přesto bych chtěl uvést důvody mé fascinace Bernhardem, resp. Chůzí.
Forma je nebývale hluboká. Nevím, jestli jde v němčině o "erlebte Rede", je to dosti pravděpodobné, ale byl jsem poněkud líný a četl česky. Jde o zprávu jedné subjektivity z jedné "chůze", procházky s přítelem. Subjektivita vypravěče, resp. toho, kdo se snaží "chůzi" reflektovat, do vyprávění přítele zasahuje minimálně. Neznamená to ale, že by se s ním nevyrovnávala, naopak. V množství protimluvů, paradoxů a aporetických výroků se "chůze" jeví jako jediný možný způsob existence člověka v tomto světě. Tento člověk se nesmí zastavit, statický postoj znamená smrt, někdy naprosté a "nezvratitelné" šílenství. V určitém bodě se dozvídáme něco zásadního - všechno je jenom takzvané. I ono takzvané je pouze takzvaně takzvané (Šťopkovitost lidského existování a přemýšlení se objevuje prostě všude. Odkazuji na předchozí článek.). Když ale vezmeme tajemné slůvko takzvané vážně, sami balancujeme na hranici propasti, ze které není úniku. Protože co není "takzvané"? Náš pobyt vyžaduje, abychom s takzvaným žili, takzvaně mluvili, takzvaně myslel, takzvanými byli.
Formou jde o několik rovin subjektivity (přítel kdysi, jak vypráví např. psychiatrovi, přítel nedávno, jak se baví s vypravěčem či myslitelem, vypravěč nyní, jak se baví - nebaví s námi), které v sebe přecházejí. Je nutno míti na paměti, že poslední rovina subjektivity je deformována všemi rovinami předcházejícími. Úžasný komplex. Literární i myšlenková velikost.
V podstatě žádná otázka není zodpověditelná. To neznamená, že žádná otázka nemá smysl. Bernhard ale rozvíjí myšlenku, která mi připomíná mé tápání ohledně relativity v předchozím článku. Dostáváme se do komplexu faktů (jak to nazvat?), událostí, …, které nejsou v žádném případě samozřejmé, odpovědi konečné neexistují. Proto dáváme jen takzvané odpovědi.
Žijeme snad jenom takzvaně? Nevím. Bernhard svůj soucit, o kterém Petříček kdoví proč píše jako o pathosu(Asi jsem příliš mlád. Cynismus mě přepadne třeba později.), maskuje nebo snad tříbí svým jemným humorem.
Třeba budu zanedlouho mocen nějaké méně nekritické reflexe o Bernhardovi. Nicméně zatím ho mám za autora, který nejenom pokládá prst do ran věku a člověka vůbec ("člověk vůbec" je asi contradictio in adiecto...), ale i na ony rány nepatrně fouká. Což je oproti dosavadnímu literárnímu existencialismu věc nevídaná. A v mých očích cenná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama