Co děláme, když zrovna nic neděláme

3. listopadu 2007 v 18:11 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Před několika lety jsem byl v Řecku. Nedělal jsem tam nic nadmíru duchaplného ni metafyzického. I když - ono nakonec vše je hlubší než se na první pohled zdá, ale nechme to být. Zkrátka jsem byl na dovolené. V nějakém západořeckém přístavu jménem Parga, kousek od podsvětního toku Acherónu a pověstné věštírny (Všímáte si těch slovních kořenů?). Jeden pozoruhodný fenomén jsem v oné zemi vypozoroval - ti lidé umějí odpočívat. Já, jakožto flegmatický seveřan a charakteristický zástupce nordické rasy, jsem Řeky upřímně obdivoval. Sice jako u všech středomořských národů jsem i u nich diagnostikoval protivnou afektovanost, přesto... Tiše závidím. (Jsem si vědom toho, že nešlo o reprezentativní vzorek řecké populace.)
Já odpočívat nedokážu. To není vychloubání se, naopak. Neznamená to totiž, že bych byl přehnaně pracovitý. Znám lidi výrazně pracovitější i línější. Problém je v tom, že když už si vyšetřím nějaký čas, tak si odpočinout prostě nedokážu. Pořád se mi v hlavě obracejí kolečka, pořád musím myslet na něco, co jsem nestihl, pořád...
Přiznávám se. Dnes jsem si chtěl udělat volno. A také jsem si ho udělal. Ale nedokázal jsem si ho pranic užít. A tak teď smolím tuhle zpověď, třeba mi zažene výčitky svědomí. Třeba to trochu spraví několik chmelovo obilných džusů.

Nedělat nic a neodpočívat při tom - toť diagnóza mé doby...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama