Listopad 2007

Co zrovna poslouchám

12. listopadu 2007 v 21:04 | Albert |  Hudební záležitosti
Sedím u počítače a protože jsem líný pokračovat v rozdělané literární práci, přehrabuji se ve svém blogu. A co je v takové situaci lepšího než doplňovat rubriky (upozorňuji, že v současnosti jsem bez přítelkyně...)? Tentokrát to vyšlo na hudbu.
Přiznávám se, že na obecné poměry jsem asi v této oblasti vcelku nudný. Nějak se mi podařilo ujet na Braniborských koncertech od Bacha a Vodní hudbě od Händela. Nikdy jsem sice klasiku přehnaně neposlouchal, ale v současnosti je to jedna z mála věcí, které ještě poslouchat dokážu. Občas před spaním jsem poslouchával Pink Floydy, ale už jsou na mě moc těžcí, takže teď jenom výjimečně. Dávám si pauzu od Pearl Jamu, který se mi přeposlouchal. Pravidelně asi poslouchám ještě Chrise Reu, protože se do něj dá dobře improvizovat na kytaru. Občas ještě nějaký ten blues, třeba B. B. King nebo Clapton. Málokdy Leonarda Cohena. České už ne. Dřív bylo hodně Nohavici a Hegerové, ale... Z kapel stylu Metallica jsem vyrostl tak v patnácti, takže ty snad nehrozí. Aha, zapomněl jsem na Becka Hansona, - taková menší renesance - mám od něj jedno prastaré CDéčko, zase jsem začal.
Sečteno a podtrženo, Bach a Händel vyhrávají na celé čáře. Někde jsem nechal Mozartovu Malou noční hudbu, tu už jsem nějaký čas neslyšel, ale až ji najdu, jdu do ní.
Hudbě nerozumím. Jsem pouhý konzument. Na druhé straně, třeba to pomáhá si hudbu vychutnat. Než jsem se začal o literaturu zajímat z "profesionálních" důvodů, knihy se mi buď líbily nebo ne, teď mám nebezpečnou tendeci dělit je na dobré a špatné. V případě hudby raději zůstanu u toho líbení se. K tomu, aby se mi něco líbilo, potřebuji, aby to bylo rytmické a technicky zvládnuté. Mám rád jasnou a jemnější hudbu. Ale budiž - takový Pearl Jam ke mně mluví zase díky syrovosti - hudební i textové. Hudba by měla stát před textem. Kdo chce něco říci a neumí to zhudebnit, ať to raději napíše. Hudba bude jinak tendenční a ne krásná. Ideálem je spojení básníka a hudebníka (a tím třeba Pink Floyd nebo Cohen jsou).
Zrovna poslouchám Braniborské koncerty. To je krystalizovaná hudba. Text nepotřebuje, člověk z ní mluví duchem přímo smyčcemi. Úžasné.

Kauza Luskač vs. Seton

11. listopadu 2007 v 22:32 | Albert |  Literární záležitosti
Proč si nerýpnout, když to dobře jde a jsou k tomu objektivní důvody: bolševický důstojník Rudolf Luskač strávil mnoho času v SSSR, kde se kromě tvorby světlých zítřků věnoval aktivně rybolovu, lovu a podobným skopičinám. Nemám nic proti rozvážnému střílení zvěře, naopak se mi to jeví jako vcelku dobrý sport - třeba s lukem to může být skvělá rekreace. Ale zase nechápu Luskačovu vášeň po zastřelení každého medvěda v okruhu sta kilometrů, o kterém uslyšel atd...

Nu, a tento pán se stal literátem. Sepsal své lovecké zážitky, jedna z jeho kdysi slavných (nám, mladé generaci asi povětšinou neznámých) knih se jmenuje "Revír bez hranic", vyšla 1982 (Lidové nakladatelství, Praha). A jedna z historek, kterou tam zmiňuje, nese název Buran (str.77 - 89). O co tam jde: jakýsi hafan Buran je mimořádně talentovaným hlídačem stád, jedině u něj v oboře neřádí smečky vlků terorizující okolní usedlosti, po večerech uléhá v pokoji dcery majitele stavení, prostě drahouš. Jenže se ukáže, že důvodem vysoké úmrtnosti ovcí jiných majitelů je on sám. Samozřejmě, je napůl vlkem (aby to bylo dramatické). Nakonec mu rupne v kouli, chce všechny sežrat, pokouše dcérenku, majitel ho odstřelí.

Proč o tom píši... Problém je v tom, že téměř navlas stejnou historku napsal někdy před sto lety E. T. Seton do knihy "Divoké děti lesů" (Mladá Fronta, Praha 1968). Tak co s tím? Luskač se ohání tím, že mu jí vyprávěli jeho důvěryhodní přátelé, kteří toto prožili, prý má evidence atd. Seton trvá na pravdivosti své historky také. Nuže závěr: Nedá se předpokládat, že by Luskačovi přátelé (pologramotní Karelané) znali Setonovi historky a poté nebohého Rudolfa jimi fabulovali (i když - soudruzi...). Rovněž se nedá předpokládat, že by se dvě navlas stejné události takto udály (ač v SSSR bylo možné jinak vše). Čili - Luskač lže (kdyby šlo jenom o literární fabulaci ani bych to nezmiňoval) a vykrádá cizí hlavu (resp. knihu).

Ovšem - komunistické ideji vlastnictví je toto víc než blízké.

Přelíčení Přelíčení - Císař a Grass

10. listopadu 2007 v 10:08 | Albert |  Literární záležitosti
Dnes jsem přečetl drama od Petera Weisse "Ermittlung", do češtiny vtipně přeložené Bedřichem Becherem v roce 1966 (Právo, Praha, hra je z roku 1965) pod názvem "Přelíčení", což není příliš přesné, protože německý název obsahuje další významy a konotace, nic lepšího mi na mysl ale také nepřichází.
Abych se konečně začal pohybovat na nějaké "meta" úrovni, tak sem poznamenám pár vět k českému vydání. Vlastně spíše k doslovu. Půjde o takový paradox. Napjatě poslouchejte (čtěte):
Jan Císař ve svém doslovu (str. 239) píše: "Nedávno byly volby v západním Německu. Četli jsme o zfanatizovaných skupinách "křesťanské mládeže", která pálila na hranicích knihy, jež byly páleny už za Hitlera. Četli jsme o kancléřovi, který nazýval své protivníky z řad intelektuálů pinčly. Četli jsme také řeč jednoho z těchto intelektuálů - řeč Güntera Grasse O samozřejmém... (následuje vychvalování Grasse)"
Nechci tu psát o tom, jestli to Císař psát musel atd. To ať si prodiskutuje se svým svědomím (v doslovu jsou také obzvlášť nechutné bolševické výlevy, které nemá smysl komentovat). Ale všimněme si:
  1. výraz "západní Německo" - je zde jasné, že "SRN" či "BRD" Císař nechce použít, protože by ji tím uznával jako samostatný stát. Chce prostě zdůraznit renegátský statut SRN.
  2. výraz "zfanatizované skupiny křesťanské mládeže" - pětihvězdičkové intelektuální hulvátství, s dodatkem o pálení knih je na pár facek. Výrazy "četli jsme" atd. sugerují tupému bolševikovi, že také . Sice nikdo neví, co vlastně četli, ale "četli jsme". Spojení slov "křesťan", "Hitler" a "pálení knih" je … Mně docházejí slova pro tuto sprostotu.
  3. A teď bych prosil o famfáry! Nedávno odkrytý "Hitlerbube" Grass je tady užit jako ilustrace zoufalé intektuální sféry SRN, která se bouří proti establishmentu. Prizmatem dramatu Petera Weisse je to to naprosto krásná, paradoxní fraška. Kdyby to jenom nebylo tak smutné a ubohé.

Co děláme, když zrovna nic neděláme

3. listopadu 2007 v 18:11 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Před několika lety jsem byl v Řecku. Nedělal jsem tam nic nadmíru duchaplného ni metafyzického. I když - ono nakonec vše je hlubší než se na první pohled zdá, ale nechme to být. Zkrátka jsem byl na dovolené. V nějakém západořeckém přístavu jménem Parga, kousek od podsvětního toku Acherónu a pověstné věštírny (Všímáte si těch slovních kořenů?). Jeden pozoruhodný fenomén jsem v oné zemi vypozoroval - ti lidé umějí odpočívat. Já, jakožto flegmatický seveřan a charakteristický zástupce nordické rasy, jsem Řeky upřímně obdivoval. Sice jako u všech středomořských národů jsem i u nich diagnostikoval protivnou afektovanost, přesto... Tiše závidím. (Jsem si vědom toho, že nešlo o reprezentativní vzorek řecké populace.)
Já odpočívat nedokážu. To není vychloubání se, naopak. Neznamená to totiž, že bych byl přehnaně pracovitý. Znám lidi výrazně pracovitější i línější. Problém je v tom, že když už si vyšetřím nějaký čas, tak si odpočinout prostě nedokážu. Pořád se mi v hlavě obracejí kolečka, pořád musím myslet na něco, co jsem nestihl, pořád...
Přiznávám se. Dnes jsem si chtěl udělat volno. A také jsem si ho udělal. Ale nedokázal jsem si ho pranic užít. A tak teď smolím tuhle zpověď, třeba mi zažene výčitky svědomí. Třeba to trochu spraví několik chmelovo obilných džusů.

Nedělat nic a neodpočívat při tom - toť diagnóza mé doby...

Co jsem dnes přečetl

2. listopadu 2007 v 23:15 Literární záležitosti
Dnes jsem dočetl Chůzi (Gehen) od Thomase Bernharda, rakouského současného spisovatele. Přiznávám se, že mě tento román uchvátil. Příliš často se mi to nestává, jsem zvyklý, vzhledem k blábolům i neblábolům, které jsem nucen denodenně číst, udržovat si vnitřní odstup.
Nechci zde stvořit nějaký referát o tomto románu, k tomu je zde jistě mnoho povolanějších - ostatně, kdo by toužil po hlubším pochopení, nechť si přečte závěrečný, asi desetistránkový doslov od profesora Miroslava Petříčka, který onen opus také přeložil. Přesto bych chtěl uvést důvody mé fascinace Bernhardem, resp. Chůzí.
Forma je nebývale hluboká. Nevím, jestli jde v němčině o "erlebte Rede", je to dosti pravděpodobné, ale byl jsem poněkud líný a četl česky. Jde o zprávu jedné subjektivity z jedné "chůze", procházky s přítelem. Subjektivita vypravěče, resp. toho, kdo se snaží "chůzi" reflektovat, do vyprávění přítele zasahuje minimálně. Neznamená to ale, že by se s ním nevyrovnávala, naopak. V množství protimluvů, paradoxů a aporetických výroků se "chůze" jeví jako jediný možný způsob existence člověka v tomto světě. Tento člověk se nesmí zastavit, statický postoj znamená smrt, někdy naprosté a "nezvratitelné" šílenství. V určitém bodě se dozvídáme něco zásadního - všechno je jenom takzvané. I ono takzvané je pouze takzvaně takzvané (Šťopkovitost lidského existování a přemýšlení se objevuje prostě všude. Odkazuji na předchozí článek.). Když ale vezmeme tajemné slůvko takzvané vážně, sami balancujeme na hranici propasti, ze které není úniku. Protože co není "takzvané"? Náš pobyt vyžaduje, abychom s takzvaným žili, takzvaně mluvili, takzvaně myslel, takzvanými byli.
Formou jde o několik rovin subjektivity (přítel kdysi, jak vypráví např. psychiatrovi, přítel nedávno, jak se baví s vypravěčem či myslitelem, vypravěč nyní, jak se baví - nebaví s námi), které v sebe přecházejí. Je nutno míti na paměti, že poslední rovina subjektivity je deformována všemi rovinami předcházejícími. Úžasný komplex. Literární i myšlenková velikost.
V podstatě žádná otázka není zodpověditelná. To neznamená, že žádná otázka nemá smysl. Bernhard ale rozvíjí myšlenku, která mi připomíná mé tápání ohledně relativity v předchozím článku. Dostáváme se do komplexu faktů (jak to nazvat?), událostí, …, které nejsou v žádném případě samozřejmé, odpovědi konečné neexistují. Proto dáváme jen takzvané odpovědi.
Žijeme snad jenom takzvaně? Nevím. Bernhard svůj soucit, o kterém Petříček kdoví proč píše jako o pathosu(Asi jsem příliš mlád. Cynismus mě přepadne třeba později.), maskuje nebo snad tříbí svým jemným humorem.
Třeba budu zanedlouho mocen nějaké méně nekritické reflexe o Bernhardovi. Nicméně zatím ho mám za autora, který nejenom pokládá prst do ran věku a člověka vůbec ("člověk vůbec" je asi contradictio in adiecto...), ale i na ony rány nepatrně fouká. Což je oproti dosavadnímu literárnímu existencialismu věc nevídaná. A v mých očích cenná.

Relativita je všady...

2. listopadu 2007 v 22:24 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Mám chuť něco napsat. Chuť psát, používat jazyk, onen úžasný prostředek, kterým jako bych vymalovával věci, které získávají vlastní život. Jako by jazyk nebyl něčím, co vlastním, ale spíše něčím, co pouze používám. Jazyk je plný života, temná potence, ze které vyvěrá lidství samo. Když něco píši, jsem jako Sókratés porodní babou, která pomáhá v rození myšlenek. Jen pomáhám jazyku, aby porodil. Nakonec on používá mě.
Tato fascinace jazykem mě vede k chuti psát, nechat se unášet jazykem a obdivovat jeho výtvory, ať jsou prosté, nabubřelé, krásné i ošklivé. Jazyk je to, čím já sám sebe vztahuji ke světu. Moje vnitřní řeč, veškeré myšlení, vše - je záležitostí jazykovou. Hegel vytyčuje cestu myšlení k pravdě jako pojmovou, v intencích jazyka. "Běžné vědomí" (existuje-li ovšem něco takového) potřebuje na cestě k pravdě žebřík z pojmů, kterým je u Hegela jeho prazvláštně pojatá věda, beroucí na sebe podobu ve Fenomenologii Ducha. Snad jen obskurní vědomí idealistů typu Schellinga může vychrlit pravdu v nějaké bezžebříkové podobě. Nemůžeme ovšem od prototypického vědomí čekat, že takovou pravdu bude schopno akceptovat, tvrdí Hegel. Nevím, je-li to tak. Každopádně - cesta, resp. přímo vhled do pravdy je i u idealistických šílenců možný právě jazykově. Ne ale jazykem, na který by bylo pohlíženo jako na lidský produkt (ve smyslu bytí - člověk - jazyk) a lidský nástroj, jazykem, který by bylo možno analyzovat, nýbrž právě jazykem, kterým skrze nás mluví bytí samo (bytí - jazyk - člověk). Tedy jazykem básnickým. Jedná se o dvě strany jazyka, na jedné straně jeho užití by stál právě Hegel, na druhé třeba Hölderlin. Jazyk jako něco mého, lidského, co mi realitu pomáhá v určitém smyslu vysvětlovat (více či méně adekvátně) a jazyk jako něco, co mi bylo zapůjčeno, co samo mi realitu odhaluje, osvětluje. Samozřejmě, že u Hegela by v posledku šlo o produkt "jinobytí" absolutní Ideje, Ducha, výsledek by tedy byl podobný, ale tuto antihumanistickou tezi bych nechal zcela stranou, není na tomto místě podstatná. Kdybych chápal jazyk v onom hölderlinovském smyslu, teorie reference a smyslu a v podstatě celá syntax a sémantika by vzaly za své, protože bych jazyk hypostazoval. Nebyl by potom problém, zda-li má jazyk soukromý či veřejný charakter (měl by apriori charakter veřejný), ale celá situace by se snad ještě více zamotala. Nebyla by možná věda, protože co to je za vědu, která se na vše dívá prizmatem něčeho tak mystického, jako by byl jazyk (Ostatně - prizma, které věda kdykoliv užívala, je mystické úplně stejně. Jenom nás to z kdovíjakých důvodů tak nedráždí.)
Nechtěl jsem ale v první řadě psát o jazyku. Ani netvrdím, že problémy analytické filosofii a lingvistiky jakkoliv hlouběji chápu. Jen jsem chtěl ukázat, že úvahu, která nyní bude následovat je třeba chápat jako zproblematizovanou právě řečeným. Právě proto, že ze všeho vyjdeme z čirým zoufalstvím, nehodlám ho ještě zvětšovat jazykovou dimenzí.
Když jsem začal psát, měl jsem na mysli jistou událost, o které jsem chtěl něco říci. Pak jsem si ale vzpomněl na jednu ze slepých dialektických větvích Fenomenologie, která bude samozřejmě brzy (ne?)plausibilně zrušena syntézou se svým protějškem, jak už to tak u Hegela bývá. Jde o toto: Věc je v určitém momentu přirozeného vědomí chápána jako entita určitelná pouze vztahem ke všem ostatním věcem. To je pravá relativita. Relativita znamená, že věc je usouvztažněna v síti entit. Také to znamená, že věc může být vy-mezena (de-finována) ex negativo jako to, co ostatní věci nejsou. A také to znamená, že změní-li se jediný prvek sítě, změní se celá síť. Ona jednotlivá věc, kterou jsme definovali jako non A a non D, už není non A a non D, ale třeba non B a non G.
Když si celou strukturu relativity promýšlím, vstávají mi vlasy hrůzou. Když toto schéma aplikuji třeba na fenomén "historická událost", dostávám se do příšerné změti. Relativita znamená nikoliv to, že něco je zcela lhostejné, indiferentní, přístupné jakékoliv interpretaci, ale to, že něco je zakomponováno v nesmírně složité síti, ze které to nelze bez dezinterpretace vyjmout. Vše či téměř vše je relativní. To je sice důvod k zoufalství, ale v poněkud jiném smyslu, než se obyčejně míní. Navíc musíme vzít v úvahu množství quae, funkcí. I fenomén historické události může mít a má velké množství (snad nekonečné?) těchto quae. Ruku v ruce s tím se nám násobí počet relačních sítí, ve kterých musíme uvažovat. Dějinný fakt je vyjádřením nejenom toho, co se stalo, ale i toho, co se stalo předtím a toho, co se stane daleko v budoucnosti. Je to komické - sice se plavíme na vlně času, přes to rybaříme v hlubinách minulosti a budoucnosti zároveň. Všechno nám utíká. Žádný výzkum nemůže být tak komplexní, aby vzal v úvahu relativnost zkoumaného předmětu a navíc, jak jsme ukázali nahoře, se vyrovnal s tím, že bude v zásadě odkázán na jazyk, za nynějších okolností stále tajemný, ať jsme hölderlinovci či spíše hegelovci.
Vše se zacykluje, všude je možné nalézt nekonečné regresy. Vždy nám zbyde něco, co se systému bude vymykat. Takovéto "šťopky na jablkách" nás přes to všechno něčemu učí a sice pokoře. Pokoře k historii, k člověku, k přírodě. Snad nás učí i něčemu o nás samých. V čem jsme zakotveni. Jaspers někde píše, že věk je "zamotán ve své reflexi". To je výstižné. Jsme v tom až po uši. Jsou chvíle, kdy dužnina převažuje, někdy ovšem jablko samá šťopka, dobrého pomálu. Období šťopek je pro nás, lidi důležitější. Snad veškeré zoufalství a skepse a šťopkovitost myšlení a života povede k nějakému zamyšlení. Rozčarování. Zamyšlení může být mnohem hlubší než filosofické. Může být existenciální (bez jakýchkoli konotací). Co je to "ono" v životě lidském?
Praha, 1.11. 2007