Vlak

25. října 2007 v 11:46 | Albert |  Literární záležitosti
Vlak
Bylo velmi studené a stejně tak šedivé ráno. Říjen. Lépe řečeno konec října. Nešlo totiž o jeden z těch zářijových dnů, které občas přetrvají až někam k půli října a překazí tím úmysly několika sezónním sebevrahům. Bylo opravdu hnusně.
Vzbudil se a chvíli přemýšlel, jestli má ještě spát a jet dalším vlakem či přece jenom opustit teplo postele. Po pěti minutách dřímání se rozhodl pro druhou možnost. Jeho spolubydlící ještě spal, jako každý normální člověk v tuhle dobu. Potichu si nazul pantofle a odplížil se do předsíně. Všude byla ještě tma a tak se orientoval více méně po paměti. Všechno měl připraveno z předchozího večera, potichu se za to pochválil. Vzal do ruky pastu a zubní kartáček a lahev na vodu a vešel do buňky. Stiskl vypínač a jako vždy pět vteřin čekal, než se rozsvítí zářivka. Odložil předměty na linku a vešel na záchod. Vykonal menší z potřeb každého člověka. Vrátil se do buňky. Vyčistil si zuby. Zívl. Lehce se umyl. Nesprchoval se, protože i to se mu povedlo již večer. Naplnil lahev vodou. V zrcadle se ujistil, že se holit nemusí. Pouze sáhl do zadní kapsy kalhot, které se mu podařilo na sebe navléci a vytáhl gumičku zhotovenou z maminčiných starých punčoch. Tedy, to si myslila ona. Prostě z punčoch. Vlasy měl dost nedbale rozházené na všechny strany, ale detaily jako je tento se zatěžovat nehodlal. Zarovnal si porost za uši a svázal ho. Výsledek se mu příliš nelíbil, ale než aby se mučil hřebenem, spokojil se se statem quo.
Všechno připraveno. Rychle navlékl fleeceovou mikinu, která mimochodem nebyla jeho. Byla jeho bratrance, který ji zapomněl kdysi dávno v jedné hospodě. Posléze ji vzal jeden člověk, několik měsíců ji nosil a pak ji dal našemu hrdinovi, aby ji předal svému bratranci. Jako celá jeho rodina, byl i tento ovšem poněkud liknavý, takže když ji zrovna náš hrdina opravdu vrátit chtěl, nechtěl ji tento z důvodu prostorových i jiných momentálně vrátit. Na celou věc se prostě zapomnělo, bratranec ztloustl tak, že by mu stejně ani nebyla. Náš člověk si nazul boty. Měl kvalitní boty značky Dr. Martens, problém byl v tom, že ho poněkud dřeli na patách. Jako o všech problémech svého života i o tomto předpokládal, že se za nějakou dobu vyřeší sám a jako o většině problémů svého života asi neměl pravdu. Následovala šála, potom kabát, nakonec kšiltovka. Kombinace nevypadala nejhůř, ale přece jenom poněkud podivně. Kdyby neměl tu kšiltovku...
Vyšel ze dveří. Zamkl je, snad protože nechtěl, aby mu někdo spolubydlícího za těch několik dní, co zde nebude, ukradl. Sjel výtahem dolů. Chtěl si ve vedlejší budově koupit bagetu, ale byly vyprodané. Došel na zastávku, která byla na druhé straně silnice u řeky. Někdo už tam byl. Než přijel autobus, což trvalo asi deset minut, počet čekajících vzrostl na pět. V autobusu se mu podařilo omylem stisknout tlačítko pro maminky s kočárky, takže autobus zastavil v zastávce na znamení, kde nikdo nevystupoval. Cítil se trochu provinile. Dorazil k nádraží, šel do podzemí na metro. Čekal asi dvě minuty. V metru bylo poměrně příjemně zima. Jel pět stanic na hlavní nádraží. Tam vystoupil a zamyslel se. Podíval se na frontu na jízdenky. Byla nepříjemně dlouhá, takže se rozhodl, že jízdenku si koupí až ve vlaku, i kdyby měla být dražší. Zamířil do stánku koupit si něco k jídlu. Bohužel byl tak hloupý, že si zase koupil bagetu. Toustíky. Dva.
Pohledem prozkoumal světelnou tabuli s odjezdy vlaků a dozvěděl se, že ten jeho pojede asi za dvacet minut z nástupiště číslo šest. Neváhal a vydal se tím směrem. K výstupu na nástupiště použil eskalátor, protože se po ránu stále necítil příliš svěží. Prohlédl si odborně vlak a usoudil, že je vcelku jedno, jaký vagón si vybere, protože situace byla všude podobná. Nic prázdého, nic plného. Přisedl do kupé k jednomu staršímu muži. Pocítil hlad a tak se pokusil rozlepit toustík. Ze svého zvyku na nejrůznější podrazy k němu přičichl. A vskutku. Dal přes padesát korun za něco, co mu vůní připomínalo jeho dech ráno po deseti pivech, borovičce a krabičce cigaret. Byl zklamán. Odešel na vlakové WC, kde se s toustíkem bez větších cirátů rozloučil.
Vrátil se do kupé. Přisedla si starší žena a vlak se rozjel. Otevřel brašnu, kterou měl při ruce a začal psát. V další zastávce, zhruba za pět minut, přistoupil do jejich kupé čtvrtý pasažér. Zanedlouho se zjevila průvodčí. Koupil si jízdenku zhruba o pětadvact procent dražší, čehož trochu zalitoval.
A tak tu sedí. Píše. Má hlad jako vlk. Jako vlk, vážení!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama