Jak můj neklid "skončil"

28. října 2007 v 23:11 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
V článku, na který bych chtěl navázat ("Jak jsem se stal neklidným"), jsem se zabýval tím, co se mě celý můj dosavadní život nějak dotýkalo. O čem jsem snil, o čem jsem přemýšlel, i když jsem vlastně ani neměl žádný jasný pojem toho, o čem přemýšlím. Nechci teď psát o tom, jak to "dopadlo", protože v naší západní tradici myšlení toto slovo vyjadřuje mimo nějakého vyústění děje a tudíž stavovosti, konečnosti, také směr zeshora dolů - totiž dopad. Intelektuální společnost je infikována Platónem a celou tradicí a má v kostech smýšlet o dopadu jako o "úpadku", což bych sugeroval nerad. Ze stejných důvodů nechci psát o tom, jak to "skončilo". Raději neutrálně: Co se stalo pak?

V životní situaci, kdy jsem nepociťoval pražádný existenciální neklid, tedy v údobí poměrně klidném a od "onoho" (viz "Jak jsem se stal neklidným") vzdáleném jsem uvěřil v Boha. Spousta podezřívačů staví na psychologickém faktu á la "tonoucí se stébla chytá", proto jsem cítil jistou potřebu ono období charakterizovat tak, jak jsem právě učinil. Stalo se jednoduše. Protože jsem věděl, že idea Boha patří do oblasti antinomické, což mimo jiné znamená, že existenci entity "Bůh" nelze vyvrátit ani potvrdit, smířil jsem se s faktem, že Bůh možná je, možná není, já to ale vědět nebudu. Poté jsem z kdovíjakých důvodů navštívil jeden křesťanský sbor. Všichni mi připadali jako naprostí blázni. Opět - vylučuji jakoukoliv manipulaci z jejich strany, protože s čistým svědomím a jasným vědomím musím napsat, že mě nijak nepřitahovali, spíše naopak - jestliže tyto řádky někdy budou číst, tak prominou... Nicméně od té doby jsem o Bohu začal přemýšlet intenzivně.

Nikdy mi nedělalo problémy o Bohu přemýšlet, teoretizovat. To, že existuje jeden Bůh, se mi vždy zdálo jaksi dokonalejší než to, že by jich byla celá famílie. Rovněž jistou dokonalost bych byl ochoten mu přiřknout. Žádný problém. Co jsem ale nikdy nechápal, bylo křesťanské pojetí Ježíše Krista. Kdo to, u psa, je? Před druhou návštěvou sboru jsem dlouho rozvažoval. Z hlediska současné reflexe, ohýbání svého duševního zraku zpět na sebe sama onehdy, věřím v to, že se mě dotýkal Bůh sám. Při druhé návštěvě sboru se něco stalo. Uvěřil jsem v evangelium. Prostě uvěřil. Lépe to napsat nedokážu. Ale zpráva je to úžasná: Bůh miluje svoje stvoření a tedy i člověka a nechce lásku nějaké otrocké bytosti. Proto mu dal svobodnou vůli rozhodnout se pro lásku k němu nebo se od něho odvrátit. Člověk selhal. A Bůh nad ním nezlomil hůl, ale obětoval sám sebe pro to, aby se s ním člověk mohl usmířit. Bůh se rozhodl člověka milovat. A my se můžeme rozhodnout milovat jeho. Bůh učinil zadost své spravedlnosti, když umřel za hříchy lidí. A vstal z mrtvých. A to je dobrá zpráva.

Můj život se změnil. Spoustu věcí jsem začal chápat jinak. Spoustě věcí se učím, stále ve spoustě věcí zklamávám sám sebe. Ale jedno vím - Bůh mě neopustí. Život s Bohem je těžší, smysluplnější a víc mě naplňuje než cokoliv, co jsem kdy před tím poznal. Je to výzva. Od Boha. K životu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama