Říjen 2007

Jak můj neklid "skončil"

28. října 2007 v 23:11 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
V článku, na který bych chtěl navázat ("Jak jsem se stal neklidným"), jsem se zabýval tím, co se mě celý můj dosavadní život nějak dotýkalo. O čem jsem snil, o čem jsem přemýšlel, i když jsem vlastně ani neměl žádný jasný pojem toho, o čem přemýšlím. Nechci teď psát o tom, jak to "dopadlo", protože v naší západní tradici myšlení toto slovo vyjadřuje mimo nějakého vyústění děje a tudíž stavovosti, konečnosti, také směr zeshora dolů - totiž dopad. Intelektuální společnost je infikována Platónem a celou tradicí a má v kostech smýšlet o dopadu jako o "úpadku", což bych sugeroval nerad. Ze stejných důvodů nechci psát o tom, jak to "skončilo". Raději neutrálně: Co se stalo pak?

V životní situaci, kdy jsem nepociťoval pražádný existenciální neklid, tedy v údobí poměrně klidném a od "onoho" (viz "Jak jsem se stal neklidným") vzdáleném jsem uvěřil v Boha. Spousta podezřívačů staví na psychologickém faktu á la "tonoucí se stébla chytá", proto jsem cítil jistou potřebu ono období charakterizovat tak, jak jsem právě učinil. Stalo se jednoduše. Protože jsem věděl, že idea Boha patří do oblasti antinomické, což mimo jiné znamená, že existenci entity "Bůh" nelze vyvrátit ani potvrdit, smířil jsem se s faktem, že Bůh možná je, možná není, já to ale vědět nebudu. Poté jsem z kdovíjakých důvodů navštívil jeden křesťanský sbor. Všichni mi připadali jako naprostí blázni. Opět - vylučuji jakoukoliv manipulaci z jejich strany, protože s čistým svědomím a jasným vědomím musím napsat, že mě nijak nepřitahovali, spíše naopak - jestliže tyto řádky někdy budou číst, tak prominou... Nicméně od té doby jsem o Bohu začal přemýšlet intenzivně.

Nikdy mi nedělalo problémy o Bohu přemýšlet, teoretizovat. To, že existuje jeden Bůh, se mi vždy zdálo jaksi dokonalejší než to, že by jich byla celá famílie. Rovněž jistou dokonalost bych byl ochoten mu přiřknout. Žádný problém. Co jsem ale nikdy nechápal, bylo křesťanské pojetí Ježíše Krista. Kdo to, u psa, je? Před druhou návštěvou sboru jsem dlouho rozvažoval. Z hlediska současné reflexe, ohýbání svého duševního zraku zpět na sebe sama onehdy, věřím v to, že se mě dotýkal Bůh sám. Při druhé návštěvě sboru se něco stalo. Uvěřil jsem v evangelium. Prostě uvěřil. Lépe to napsat nedokážu. Ale zpráva je to úžasná: Bůh miluje svoje stvoření a tedy i člověka a nechce lásku nějaké otrocké bytosti. Proto mu dal svobodnou vůli rozhodnout se pro lásku k němu nebo se od něho odvrátit. Člověk selhal. A Bůh nad ním nezlomil hůl, ale obětoval sám sebe pro to, aby se s ním člověk mohl usmířit. Bůh se rozhodl člověka milovat. A my se můžeme rozhodnout milovat jeho. Bůh učinil zadost své spravedlnosti, když umřel za hříchy lidí. A vstal z mrtvých. A to je dobrá zpráva.

Můj život se změnil. Spoustu věcí jsem začal chápat jinak. Spoustě věcí se učím, stále ve spoustě věcí zklamávám sám sebe. Ale jedno vím - Bůh mě neopustí. Život s Bohem je těžší, smysluplnější a víc mě naplňuje než cokoliv, co jsem kdy před tím poznal. Je to výzva. Od Boha. K životu.

Čínská (ne)sportovní ostuda

28. října 2007 v 10:48 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Vždy, když řeč přijde na olympijské klání, které se za zhruba deset měsíců uskuteční v Čínské lidové republice, přejde mě chuť k jídlu. Naštěstí jsem mlád a zažívání dobrého, takže to dlouhé trvání nemá, nedivil bych se ale, kdyby zprávy podobného ražení zanedlouho u mne začaly vyvolávat dávicí či snad defekační reflex.

Proč?

ČLR je od roku 1949 v područí jednoho z nejperverznějších tyranských režimů, jehož idea se v choré hlavě (Většinou německé. Nic proti Němcům, ale tohle je zajímavé.) kdy zrodila. Komunistická diktatura. Za téměř šedesát let své existence se tento stát ideově nepohl ani o píď. Nemá smysl se dohodovat, kolik (sta)milionů lidí zemřelo, aby červená lůza dosáhla svého.
Zajímavý mix brutálního kapitalismu s již zmíněnými principy - to je dnešní Čína. Možná, že kolem roku 2050 to bude ekonomicky nejsilnější stát světa. V Číně vyrábí kde kdo, stále je to levné. Může si dovolit podnikatel, který se snaží uživit sebe a svou rodinu, vyrábět zboží někde v Německu, u nás, na Slovensku,... ? Např. textil by byl asi o 200% dražší. Je možné se z morálních důvodů odstřihnout od prsu světové ekonomiky? Nevím. A nebudu o tom spekulovat.
Nechci ani vyzývat sportovce, kteří splní olympijské limity, aby hry bojkotovali. Nemá to smysl. Oni si tam budou plnit své sny, někteří své noční můry... Mezi suvenýry, k jejichž výrobě byly zneužity čínské lidové děti. Jistě dostaly nadstandardní plat...
Naivní režiséři jako Oliver Stone se svými bláboly o "harmonické společnosti", Giuseppe Tornatore s jalovými kydy podobného ražení horují pro to, aby se hry konaly právě v ČLR ... Pár šílených filosofů, mezi kterými by jistě nechyběl Sartre se svým mimořádně zaslepeným světonázorem... Takoví ano. Mezi teoretickými bláboly se mrtvoly a otroci ztrácejí snadno. Proč nemůže být olympiáda v Tibetu? Někde v Africe? ... Je tolik míst... Takhle uvažovat by ale bylo naprosto idealistické. Čili - Světe a Evropo především: Vzhůru dolů! Zase a znova...
Místo konání olympijských her je symbol. Nesnažte se mi tvrdit, že s námi/vámi/jimi Čína nebude obchodovat, jestliže se bude soutěžit jinde. Stálo by nás to málo. Zdá se mi, že olympijské hry se zprofanují stejně jako Nobelova cena míru. Včera vrah Arafat, za týden vrah Bin Ládin? Za měsíc posmrtně Himmler? Včera ČLR, zítra KLDR... Krásná, harmonická společnost... Není-liž pravda...
Kdo za to může?

Oč tady běží

27. října 2007 v 20:06 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Asi bych měl vysvětlit, proč se můj blog jmenuje tak, jak se jmenuje, totiž "Albertovy metapochody". První část názvu je tak křištálově čistě průhledná, že snad již křišťálovitěji čistší být ani nemůže. Pod slovem metapochod si představuji asi následující: Na něco myslím, o něčem přemýšlím. To je "pochod". Přemýšlím, o čem přemýšlím a proč o tom přemýšlím. To je "metapochod". Problémem lidského myšlení je ale mimo jiné to, že má tendence k nekonečným regresům ve všech svých oblastech. Za chvíli budu zjišťovat, o čem přemýšlím, když přemýšlím, o čem přemýšlím... Jiné blogy si ale kvůli tomu zakládat nehodlám... Metapochody všech rovin budou pouze tady. Hm. A nejen "meta". Ale ty především.

Co teď čtu

25. října 2007 v 11:49 | Albert |  Literární záležitosti
Za posledních zhruba deset dnů jsem dosti četl. Když se tak zamyslím, tak možná až příliš. Přečetl jsem články o analytické filosofii od Russella a Kripkeho. Přečetl jsem článek "Co je existence", eminentně těžký, od Patočky. Dobrá, spíš jsem ho jenom přelétl očima. Přečetl jsem úryvky od Janna Eriugeny. Přečetl jsem od Borcherta jeho Hörspiel "Draußen vor der Tür", která se mi líbila svou surovostí, přečetl jsem "Kdes byl, Adame?", od Bölla, což se mi svou kýčovitostí nelíbilo. Přečetl jsem "Dech" od Thomase Bernharda, který mě svou touhou po pravdě dosti odzbrojil a nárokuje si první místo za posledních x měsíců... Přečetl jsem jistě i nějakou tu povídku od Prattchetta, četl jsem nějaké básně od Biebela, četl jsem básně od Paula Cellana i jiných. Od Bölla jsem četl i jeho "Bekenntnis zur Trümmerliteratur". Já nevím, zdá se mi to vcelku hodně. Zapomínám - četl jsem a stále čtu sekundární literaturu k Hyperionovi, protože stále pracuji na literární práci z německé literatury.

Existence - fenomén... ?

25. října 2007 v 11:47 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Neurčitost ve vztahu k tomu, čím se momentálně ve studiu zabývám, se stává v poslední době téměř charakteristická. Proč se vlastně Patočka ptá po existenci? Někdy o ní píše i jako o životu a život je ve své podstatě dle něj fenomén, resp. na úrovni fenoménu. Zájem o existenci vyplývá z toho, že si ona sama nás nárokuje, řekl bych. Je jisté, že si mě mnohé věci nárokují, i v morálním smyslu a tam se jim snažím nevěnovat pozornost, protože si o nich např. myslím že jsou špatné či marné atp. Jistě, závěry z teorie morality nelze asi jen tak beze všecho aplikovat do oblasti metafyziky, ale ten příměr mi nepřijde zase tak špatný. Filosofie se od svého počátku snaží dospět k pravdě, tj. po poznání toho, jaký je svět ve skutečnosti, co leží v jeho základech, leží-li tam něco, jak je založen člověk... Filosof si je od počátku své historické kariéry vědom toho, že ne vše, co mu smysly, ať vnitřní či vnější, dovolíte-li mi tuto novověkou hatmatilku, prezentují, musí být vždy zcela takové, jaké to je ve skutečnosti. Konfrontován s tímto si filosof postupem doby vytvořil rozlišení fenoménu od skutečnosti (o které, abychom zůstali agnostiky, nemůžeme vypovídat vůbec nic včetně její existence), které nejpřesvědčivěji podal Kant. Na straně skutečnosti je pravda. Skutečnost je to, jak něco je. Nyní - filosof samozřejmě dospěl k názoru, že to, co je skutečnost, je pro něj neuchopitelné, že již pokusem o uchopení překračuje svou kompetenci, dopouští se transcendentálního omylu. A teď dospíváme k úžasné obrátce: Začneme zkoumat fenomén, protože si nás nárokuje, v tomto případě existenci. Nechápu podklad tohoto výzkumu. Nechápu, jak si Patočka může dovolit mluvit v souvislosti s existencí o pravdě. Pravda snad něco skutečně znamená, ale každopádně je transcendentní. Jev. To je to, co nám zbývá a to je to, k čemu jsme ve výzkumu upadli. Skoro, jako bychom byli vyzýváni: "Udělejme si nějakou vágnější definici pravdy, nemůžeme-li dosáhnout té, o které všichni víme, že je to ta jediná." A nyní se ptám já: Není tohle něco, co ještě daleko více zasáhne náš smysl pro poctivost, jak o něm Patočka mluví v souvislosti se svým "životem v pravdě"? Nezabředli jsme z vlastní neschopnosti již jenom do pouhých slov?

Vlak

25. října 2007 v 11:46 | Albert |  Literární záležitosti
Vlak
Bylo velmi studené a stejně tak šedivé ráno. Říjen. Lépe řečeno konec října. Nešlo totiž o jeden z těch zářijových dnů, které občas přetrvají až někam k půli října a překazí tím úmysly několika sezónním sebevrahům. Bylo opravdu hnusně.
Vzbudil se a chvíli přemýšlel, jestli má ještě spát a jet dalším vlakem či přece jenom opustit teplo postele. Po pěti minutách dřímání se rozhodl pro druhou možnost. Jeho spolubydlící ještě spal, jako každý normální člověk v tuhle dobu. Potichu si nazul pantofle a odplížil se do předsíně. Všude byla ještě tma a tak se orientoval více méně po paměti. Všechno měl připraveno z předchozího večera, potichu se za to pochválil. Vzal do ruky pastu a zubní kartáček a lahev na vodu a vešel do buňky. Stiskl vypínač a jako vždy pět vteřin čekal, než se rozsvítí zářivka. Odložil předměty na linku a vešel na záchod. Vykonal menší z potřeb každého člověka. Vrátil se do buňky. Vyčistil si zuby. Zívl. Lehce se umyl. Nesprchoval se, protože i to se mu povedlo již večer. Naplnil lahev vodou. V zrcadle se ujistil, že se holit nemusí. Pouze sáhl do zadní kapsy kalhot, které se mu podařilo na sebe navléci a vytáhl gumičku zhotovenou z maminčiných starých punčoch. Tedy, to si myslila ona. Prostě z punčoch. Vlasy měl dost nedbale rozházené na všechny strany, ale detaily jako je tento se zatěžovat nehodlal. Zarovnal si porost za uši a svázal ho. Výsledek se mu příliš nelíbil, ale než aby se mučil hřebenem, spokojil se se statem quo.
Všechno připraveno. Rychle navlékl fleeceovou mikinu, která mimochodem nebyla jeho. Byla jeho bratrance, který ji zapomněl kdysi dávno v jedné hospodě. Posléze ji vzal jeden člověk, několik měsíců ji nosil a pak ji dal našemu hrdinovi, aby ji předal svému bratranci. Jako celá jeho rodina, byl i tento ovšem poněkud liknavý, takže když ji zrovna náš hrdina opravdu vrátit chtěl, nechtěl ji tento z důvodu prostorových i jiných momentálně vrátit. Na celou věc se prostě zapomnělo, bratranec ztloustl tak, že by mu stejně ani nebyla. Náš člověk si nazul boty. Měl kvalitní boty značky Dr. Martens, problém byl v tom, že ho poněkud dřeli na patách. Jako o všech problémech svého života i o tomto předpokládal, že se za nějakou dobu vyřeší sám a jako o většině problémů svého života asi neměl pravdu. Následovala šála, potom kabát, nakonec kšiltovka. Kombinace nevypadala nejhůř, ale přece jenom poněkud podivně. Kdyby neměl tu kšiltovku...
Vyšel ze dveří. Zamkl je, snad protože nechtěl, aby mu někdo spolubydlícího za těch několik dní, co zde nebude, ukradl. Sjel výtahem dolů. Chtěl si ve vedlejší budově koupit bagetu, ale byly vyprodané. Došel na zastávku, která byla na druhé straně silnice u řeky. Někdo už tam byl. Než přijel autobus, což trvalo asi deset minut, počet čekajících vzrostl na pět. V autobusu se mu podařilo omylem stisknout tlačítko pro maminky s kočárky, takže autobus zastavil v zastávce na znamení, kde nikdo nevystupoval. Cítil se trochu provinile. Dorazil k nádraží, šel do podzemí na metro. Čekal asi dvě minuty. V metru bylo poměrně příjemně zima. Jel pět stanic na hlavní nádraží. Tam vystoupil a zamyslel se. Podíval se na frontu na jízdenky. Byla nepříjemně dlouhá, takže se rozhodl, že jízdenku si koupí až ve vlaku, i kdyby měla být dražší. Zamířil do stánku koupit si něco k jídlu. Bohužel byl tak hloupý, že si zase koupil bagetu. Toustíky. Dva.
Pohledem prozkoumal světelnou tabuli s odjezdy vlaků a dozvěděl se, že ten jeho pojede asi za dvacet minut z nástupiště číslo šest. Neváhal a vydal se tím směrem. K výstupu na nástupiště použil eskalátor, protože se po ránu stále necítil příliš svěží. Prohlédl si odborně vlak a usoudil, že je vcelku jedno, jaký vagón si vybere, protože situace byla všude podobná. Nic prázdého, nic plného. Přisedl do kupé k jednomu staršímu muži. Pocítil hlad a tak se pokusil rozlepit toustík. Ze svého zvyku na nejrůznější podrazy k němu přičichl. A vskutku. Dal přes padesát korun za něco, co mu vůní připomínalo jeho dech ráno po deseti pivech, borovičce a krabičce cigaret. Byl zklamán. Odešel na vlakové WC, kde se s toustíkem bez větších cirátů rozloučil.
Vrátil se do kupé. Přisedla si starší žena a vlak se rozjel. Otevřel brašnu, kterou měl při ruce a začal psát. V další zastávce, zhruba za pět minut, přistoupil do jejich kupé čtvrtý pasažér. Zanedlouho se zjevila průvodčí. Koupil si jízdenku zhruba o pětadvact procent dražší, čehož trochu zalitoval.
A tak tu sedí. Píše. Má hlad jako vlk. Jako vlk, vážení!

O slovech a realitě

21. října 2007 v 22:46 | Albert |  Literární záležitosti
Halím se pro tebe v závoj slov
Bez klíče a bez významů
A snad ti přijdu příjemný
Protože nahý jsem také bezvýznamný

Něco ode mě... Klíč

21. října 2007 v 22:45 | Albert |  Literární záležitosti
Klíč
Šel asi tři sta kroků. Mohlo to být i o něco víc. Ale klidně i méně, nebyl si jistý. Nevěděl, kam jde. Když vycházel, snad věděl, teď už ne. Musel se zastavit, špatně se mu dýchalo. Opřel se o zeď domu. Cítil, jak mu ruku chladí nepravidelně strukturovaná omítka. Opřel se i druhou rukou, předklonil se a chvíli jenom odpočíval. Věděl, že musí dál. Někdo ho pozdravil. Byl by odpověděl, ale nepodařilo se mu očima najít, kdo to byl. Měl sucho v ústech a žízeň. Měl však u sebe jenom cigarety. Pokusil se jednu zapálit, ale když ji dobýval z krabičky, zlomila se mu v ruce. Pokusil se znovu a uspěl. Zapálil si stříbrným benzínovým zapalovačem s vyrytým věnováním a popálil si prsty.
"Muselo to být jinde," zabručel. Otočil se a pomalu kráčel směrem, kterým vyšel. Urazil tři sta kroků nazpět. Najednou se zastavil. Pomalu se sklonil k zemi a vztáhl ruku po předmětu, který odrážel kovový třpyt uličních lamp.
"Konečně," pronesl. Obrátil se a vyšel. Po několika stech metrech mu předmět vyklouzl z ruky a spadl do kanálu u chodníku.
"Sakra."

17.10.2007 Praha

Proč jsem se stal neklidným

21. října 2007 v 22:27 | Albert |  Bůh, Já, Oni, Svět
Spoustu věcí nechápu, ba je mi zcela jasné, že ani nikdy chápat nebudu. Proč mi zkysnou teplé rohlíky nebo proč mléko voní po houbách, když ho s nimi nechám otevřené v lednici, to raději ani zkoumat nehodlám. Ale přes tyto všechny sic fundamentální, přes to však mou duši nepříliš fascinující záležitosti je v lidském životě něco, co mě nikdy nepřestane zneklidňovat, fascinovat, zajímat.
Toto "ono" je možno charakterizovat různě. Je to snad smysl? Existuje snad něco takového? Nezískávají věci smysl, až když je takříkajíc "osmyslujeme"? Můžeme takto osmyslovat sami sebe? Snad ano, protože jak bychom mohli něčemu dávat smysl z našeho "nesmyslu". Ale je to tak jisté? A kdo určí, co má smysl a co ne? Jeden sám? Jeho okolí?
Tohle "ono" se dostává ke slovu na každé úrovni lidské existence. Dokonce i ve vědě. Až na několik teoretiků vědy a filosofů má většina lidí kdesi zašifrováno, že věda přece dělá cosi víc, než jenom popisuje svět za účelem využití. Věda vysvětluje pro vysvětlení. Je-li či má-li to tak být ponechám stranou, teď na tom nesejde.

Ono "ono" je něco, na čem se podle Friedricha Hölderlina zakládá filosofie, věda, politika - on spatřuje základ veškerého lidství v básnění. Mimochodem - Hölderlin má unikátní koncept básnění, jestli se najde někdo, koho to zajímá, chce si přečíst kvalitní literaturu a pobavit se, tak doporučuji Hyperion, jeho jediný román, který je tak lyrický, že budete mít pocit, že čtete jednu dlouhou báseň (vyšel i česky v překladu Antonína Peška).

Tohle "ono" mě celý život hnalo. Snažil jsem se o tom přemýšlet. Začal jsem si psát básničky do kapes. Prostě klasické romantické šílení. Začal jsem se zajímat o filosofii, studoval jsem. Chtěl jsem ale život, ne pouze teorii. Když toto "romantické bláznění" (především v období puberty) kulminovalo, šel jsem se někam opít. A celkem to fungovalo, měl jsem tři týdny pokoj.

A jednou se něco stalo. Co? Uvidíte příště.

Kdo vlastně jsem?

21. října 2007 v 22:26 Něco o mně - osobní záležitosti
Kdo vlastně jsem?

Jsem muž. Měřím asi 187 cm, vážím lehce pod 80 kilogramů. Tak... Takhle bych začínat nechtěl. Co s takovým popisem? Zkusím to z jiné strany. Studuji - pěkné, ale nepraktické obory. Také nic moc. Co o člověku říká to, co studuje?

Nevím kdo, jsem. Mohu napsat, jak sám sebe vidím. To mohu, protože se sebou denně žiji. Každý den ráno vstávám, myji se, vidím se v zrcadlech, kdo ví proč, ale mám dokonce i přístup do takové podivné změti, kterou by David Hume nazval "bundle of perceptions", tedy do mé vlastní mysli. Nemohu popsat sám sebe, protože si nejsem sám sebe vědom jako sám sebe, ale jako svého protějšku. Nejsem si sebe vědom, jaký jsem či co jsem, ale pouze tak jak se sám sobě jevím. Zkusím to.

Co si o sobě myslím:

Fyzicky: Je mi, pokud vím (protože já si všechny své narozeniny kupodivu nepamatuji), něco přes dvacet a stále méně než pětadvacet let. Poněkud mě zneklidňují mé řídnoucí vlasy a tak si je nechávám narůst pořádně dlouhé, abych měl na co vzpomínat za pět až deset let, až se džungle změní v Blanský les. Má vizáž mi vcelku vyhovuje.

Jinak: Tak třeba nejprve co mám rád? Mám rád dobrou hudbu - klasiku, rock, grunge, jazz, blues. Nejsem vybíravý, co se žánru týče, ale snažím se být náročný v konkrétním. Mám rád dobrou literaturu. Oba z oborů, které studuji, mě výtečnou literaturou zásobí, takže z mých oblíbených spisovatelů vpomenu třeba Friedricha Hölderlina. Mám rád i Márqueze - resp. pouze Sto roků samoty (potom je to už na jedno brdo...). Mám rád dobré filmy - z českých Markéta Lazarová. Mám rád i britcomy, Monty Pythony... Co dodat. Rád sportuji - občas běhám a rád jím. Jsem víceméně flegmatik, tedy vyjma chvílí, kdy kolem sebe mávám litinovým nádobím ve sraze urazit tomu ****** *****, který mě *****, tu jeho ******* palici. To byl pokus o žert. Litinové nádobí je tuze těžké.

Věřím v Boha. Dnes je to asi celkem divné, ale já žádné logičtější vysvětlení pro sebe samotného nenalézám. Vím, třeba si myslíte, že hledat v životě smysl či logiku je známkou slabosti. Ale o tom v jiné rubrice....

......................................

Edit: 13.07.2010

Budu to muset trochu změnit. Už mi není něco málo přes dvacet, zanedlouho dostuduji, jsem zaměstnaný, vážím lehce přes 80 kg, jsem cyničtější a asi o něco málo nemilosrdnější a zlejší, než jsem býval.

Albert jde s kůží na trh

21. října 2007 v 12:54 | Albert
Albert jde s kůží na trh. Proto se těšte a přivítejte potleskem a uznalým povstáním tento neotřelý a zcela originální blog.